Co znamená zabrání další části Ukrajiny Ruskem pro Česko? Nemylme se, že se nás vývoj v podstatě netýká a že ho můžeme sledovat jen jako drama odehrávající se dva tisíce kilometrů daleko, přičemž důsledky mohou být maximálně ekonomické. Rusko nás považuje za součást svého zájmového prostoru, požaduje návrat před rok 1997, kdy jsme ještě nebyli v NATO. Chce nám přikazovat, co máme a nemáme dělat. Tady je pět základních poučení ze současné situace.

1. Poděkování Havlovi. Můžeme děkovat politické reprezentaci 90. let, že Česko vstoupilo do NATO. Jmenovitě patří dík Václavu Havlovi, který předvídal, že se Rusko nespokojí s omezenou rolí po rozpadu SSSR a bude se snažit opět rozpínat. Vstup do Severoatlantické aliance považoval za prioritu číslo jedna – na rozdíl od Václava Klause, který byl ke členství v alianci poměrně chladný. Havel svou autoritou dokázal přesvědčit váhajícího Billa Clintona, že středoevropské země do NATO patří. Clintonova návštěva v Praze roce 1994, kdy tehdejší americký prezident nejenže v Redutě zahrál na saxofon, ale i dospěl k názoru, že projekt Partnerství pro mír musí být předstupněm rozšíření NATO na východ, byla pro bezpečnost Česka naprosto klíčová. Bez Havlova tehdejšího úsilí bychom byli nyní z pohledu Ruska v pozici další Ukrajiny, země, kterou je možné zabrat. Nyní si naštěstí můžeme užívat bezpečí kolektivní obrany podle pověstného článku pět Severoatlantické smlouvy, který říká, že útok na člena aliance je útokem na všechny. Zvýšení obranných výdajů na slíbená dvě procenta HDP je teď snad už samozřejmostí.

2. Pozor, koho si volíme za prezidenta. Chování prezidenta Miloše Zemana v krizi je opět ostudné. Zatímco všichni relevantní západní politici ruské uznání separatistických „republik“ na východě Ukrajiny ostře odsoudili jako akt agrese, český prezident se omezil na prohlášení, že „vstup ruských vojsk na území separatistické Doněcké a Luhanské lidové republiky zvyšuje riziko vojenského konfliktu a snižuje naději na diplomatické řešení“. Všimněme si, že jde o pouhé konstatování zjevného stavu, nikoliv odsouzení agresora, který de facto zabírá sedm procent území suverénního státu. Zeman tím kopíruje svůj postoj z doby ruské anexe ukrajinského Krymu, již označil za „fait accompli“, něco nezvratného, s čím už se nedá nic dělat, a de facto tak legitimizoval ruskou územní expanzi.

Miloš Zeman znovu, podobně jako v kauzách novičok, Vrbětice a tak dále, de facto hraje roli agenta ruských zájmů ve strukturách západního světa. V souvislosti s tím, že jde o vrchního velitele našich ozbrojených sil, z toho musí každému, komu záleží na budoucnosti Česka, naskakovat husí kůže. Prezident reprezentuje stát navenek a v nadcházejících volbách by měl být pro všechny racionálně uvažující voliče jedním ze základních kritérií postoj prezidentských kandidátů k ruské expanzivnosti. Nepotřebujeme ani pokračování Zemanovy politiky, ale ani geopolitické bezvědomí, reprezentované Andrejem Babišem.

3. Rychle pryč od energetické závislosti na Rusku. Když si vzpomeneme, že ještě před několika měsíci, za vlády Andreje Babiše nacházející se pod setrvalým tlakem Miloše Zemana, bylo reálné, že dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany svěříme kremelskému Rosatomu, nemůže nám být dvakrát dobře. Doufejme, že tato varianta jednou provždy padla. Nyní je nutné pokročit dál. A pracovat na tom, abychom byli co nejméně závislí na dodávkách ropy a plynu z Ruska. Je to přesně tak, jak to formuloval vicepremiér Marian Jurečka: „Putin posílá na Západ tanky, my mu posíláme miliardy eur za zemní plyn týdně. Toto je dost nezdravá závislost. Ideální čas pro vyhlášení programu energetické nezávislosti, toto musí být jednou z priorit vlády, zateplení a soláry na každou střechu či podpora bioplynu a podobně.“ Ne, to není nějaká varianta „zeleného šílenství“, což je termín, se kterým mimochodem operují často lidé navázaní na Rusko, například Václav Klaus senior. To je záležitost národní bezpečnosti.

4. Pozor na zdejší advokáty ruských zájmů. V Česku existují politické síly, které kopou za Putinův expanzivní režim. Dlouhodobě to byla KSČM, ale poté, co komunisté vypadli z Poslanecké sněmovny, tuto roli převzala SPD Tomia Okamury. Svědčí o tom její prohlášení k obsazení části ukrajinského území ruskou armádou, jež eufemisticky nazvala „invazí na pozvání“. Poslanci SPD tak připomínají pověstné pragováky, kteří pozvali sovětské jednotky k invazi do Československa v roce 1968. Rozdíl je snad jen v tom, že pragováků bylo 99 a poslanců SPD 20. Je nutné si konečně uvědomit, že strany, jako je SPD, fungují s aktivní podporou Ruska. Je jedno, jestli zrovna brojí proti vládním opatřením proti covidu, nebo vyslovují pochopení pro ruskou agresi na Ukrajině jako nyní. Jejich cílem je co nejvíce rozkolísat západní společnosti, což odpovídá zájmům Kremlu. V demokracii samozřejmě mají právo prezentovat své názory. Ale mělo by být zřejmé, kým jsou (minimálně ideově, ale v případě některých formací i finančně) sponzorované. A zdůrazňovat to při každém jejich vystoupení.

5. Změňme přístup k informační válce. Po ruské faktické invazi na Ukrajinu je snad jasné, že bychom měli opustit výraz „dezinformace“. Vyprázdnil se. Nejrůznější proruské skupiny se přizpůsobily a postupně ho začaly otáčet proti nám. Stačí jedna nepodstatná nepřesnost a je jimi zarámována jako „dezinfo“. Cíl tohoto postupu je jasný – postavit na jednu úroveň jejich vlastní lži a pouhé neobratnosti či nepřesnosti. A to tak, aby všechno splynulo v jeden nerozlišitelný, neverifikovatelný, mlžný, relativní šum. Proti tomu je nutné se bránit. Lži jsou kvalitativně jinde než omyly. Jejich účelem je zmást, v krajním případě, jehož jsme nyní svědky, nahrát agresi, kterou lze pak sémanticky vydávat za „osvobození“. Vraťme se proto raději ke starým dobrým výrazům „lež“ a „propaganda“. Vystihují podstatu toho, co dělá Rusko a jeho zdejší agenti a užiteční idioti, daleko lépe než výraz „dezinformace“. A nenechávají prostor pro otáčení sémantiky proti nám.

Závěrem: Uvedených pět bodů platí hlavně pro Česko. Ale naše země může nyní přispět, na základě vlastní historické zkušenosti, celému světu. A to informací, že se Putin faktickou anexí části Ukrajiny jen těžko zastaví. Nacistické Německo také nejprve zabralo české pohraničí (mimochodem pod naprosto stejnými záminkami, jako Putin zabral Doněckou a Luhanskou oblast), načež, vzdor prohlášením, že to je všechno, následoval další agresivní postup. Tím nemá být řečeno, že do devíti měsíců budou ruské tanky v Kyjevě. Mohou být, nemusí. V každém případě ale tlak na Ukrajinu bude eskalovat. A nejen na ni, ale na celou Evropu. Čím dříve si vlastní historickou zkušenost zpřítomníme, tím lépe pro nás. A čím dříve naši historickou zkušenost pochopí celý demokratický Západ, tím lépe pro něj.