Doteď si pamatuju, jak jsem seděla u babičky v kuchyni a nešťastně koukala do talíře. Zase uzený bůček! Nemám ráda uzené a bůček jsem ochotná pozřít tak dvakrát do roka. Ale ne uzený, pěkně upečený do křupava. Jenže můj muž chtěl kdysi babičku potěšit, tak jí řekl, že má rád bůček. A tohle byly důsledky, když člověk nechtěl ranit její city.
Uvědomila jsem si už tehdy, jak často člověk promlouvá k druhým formou nabízeného jídla. Kromě toho, že je to od počátku lidských věků gesto přátelství nebo aspoň míru, je pořád ještě servírování chutných jídel jednou z forem, jak dát na vědomí: „Pojďte dál, rádi vás vidíme“.
Často jídlem hovoří matky ke svým dospělým dětem. Nabídkou oblíbených specialit říkají: Máme vás rádi a jsme šťastní, že jste přišli. Jsou dokonce i ženy, kteří to ani jinak říct nedokážou.
Jídlem se dá ale vyjádřit mnoho jiných pocitů. Někdy je zde snaha ohromit, udělat dojem. „Jen koukejte, na co všechno máme!“ Jindy je možné přicházející návštěvu jídlem virtuálně odmítnout.
Občas totiž musí dojít i ke schůzkám, o které ani jedna strana nestojí. Potom je pohoštění buď omezeno na minimum nebo je naopak až urážlivě velkolepé. Myslíte, že to nedává smysl? Inu, věřte, že ano!
Nepříjemnosti může dělat i pohoštění, které ignoruje potřeby či přání přicházejících – v tomto případě to obvykle platí v rámci rodiny. Je-li třeba babička rozhodnutá, že jediný správný průběh návštěvy znamená takřka nepřetržitý přísun jídel připravených podle jejího gusta, které musejí mladí sníst, nebo se ona urazí, znamená to potíže. Jíst proti své vůli a chuti chce hodně přemáhání a pokud je to pravidlem… tak se radši na návštěvu nejede.
Já jsem měla v životě štěstí – v naší rodině se jedlo dobře a společné hodování nám obvykle přinášelo potěšení. I s tou babičkou jsem to nakonec vyřešila! Stačilo říct, jak moc všichni máme rádi ovocné knedlíky…:))
A tak se dnes ptám – umíte hovořit prostřednictvím předkládaného jídla? Čím nadchne hostitel vás a co nejčastěji připravujete pro své milé vy? 🙂
holky, sobotní kačenka naditá jablky Braeburn, pokrájenými na osminky,s kmínem a solí,byla luxusní…
Ty mi ale fakt děláš chutě! 🙂
Dokud manžel chodil do práce, snažila jsem se, aby mu večer už při vstupu do domu zavonělo jídlo – buď jeho oblíbených apple pie, brownies, nebo jen večeře. Takže k puse na uvítanou mu „polechtala nozdry“ i vůni domova. Teď je tu doufám stále voně domova a choti ráda uvařím co má rád, jen už to nejsou překvapení.
Ale pamatuji se na jedno dávní překvapení ještě za pobytu v Německu. Manžel má narozeniny v půlce prosince a to už jsem měla rozjeté pečení cukroví. Takže se mi snadno podařilo tajně vyrobit plánovaný voňavý dárek. Udělala jsem si extra perničkové těsto a z něj vyřezala asi 10cm písmenka na „happy birthday Jay“. Jestli se tenkrát už daly koupit i písmenka jako vykrajovátka jsem nevěděla, já si je na těsto sama nakreslila a nožem vyřezala – docela jsem si pohrála. Hotové jsem potřela
bílkovou polevou v několika barvách. Perníčky jsem zabalila do krabičky a manžel si dárek po otevření srovnal „do přání“…a postupně i snědl 🙂
Maričko, to byl ale krásný dárek! 🙂
A máš pravdou s tou vůní domova… když se přijde do domu, kde voní jídlo, hned je člověku tak nějak… příjemně 🙂 Navíc věděl, že na něj myslíš:))
No jéje! Vždy, když má přijet syn, ptám se ho, co mám uvařit! 🙂
A víš dopředu, co to asi bude 😛
Moc se omlouvám, že vůbec nepřispívám, nemám čas.
Taky projevuju lásku jídlem, děti už to vědí.
A knížkama, to se mi zatím docela daří trefit (mírně mi to selhalo o těch posledních Vánocích, jak nejsem zkušená babička, dala jsem Antonínovi, synovi jeho partnerky, samé knížky, ale bohužel žádnou hračku. Knihy byly pěkné, rodiče se rozplývali, ale Antonín prohlásil: „Ale tohle přece vůbec nejsou dárky pro šestileté dítě!“ Což měl vlastně pravdu, já, jak jsem ta babička v zácviku, tak se v tom nevyznám, holt tam chyběla nějaká ta hračka, příště budu vědět. Ale historka určitě vejde do rodinných dějin.
A teď nově projevuju lásku pletením, k Vánocům jsem synovi upletla repliku čepice, kterou nosil Steve Zissou, hlavní hrdina jeho oblíbeného filmu Život pod vodou (a ještě k tomu přidala menší verzi pro Antonína). Ještě k tomu dostal ty hodinky, které Steve nosil (=ruské potápěčské hodinky Obojživelník/Amfibiont, byla to docela bojovka, sehnat je), myslím, že byl rád.
Aido, babička v učení má taky nějaký čas ochrannou lhůtu:))
Jinak koukám, že si dárky taky umíš vyhrát! 🙂
Jinak já nejspíš budu bodovat s dárkem pro Kačenku – princeznovské šaty jsou něco, co z ní nejspíš jen tak nesloupneme:))
To si piš!
Reputaci Ježíškovi jsme napravili minulý týden, koupili jsme Antonínovi (měl v lednu narozeniny, ale do Brna se kvůli Covidu dostali až teď) na přání jeho maminky takovou hodně měkkou „muchlací“ deku – zespod bílý kožíšek (z materiálu, ze kterého má svého nejoblíbenějšího plyšáka), z vrchu šedý poklad a ve tmě svítící obrázky planet a raketek, hned se do ní zamotal. A pak nějaké jakože angličáky, které se dají ovládat i z mobilu nebo tabletu, s těmi tady jezdil a blbnul celé odpoledne. Holt si příště dám poradit a nebudu ve výběru dárků tak samostatná. 🙂
Hmm, a teď mi volala dcera. Měli dneska s kamarády naplánovanou nějakou větší párty, tak šla preventivně na PCR test, aby kamarády případně nějak neohrozila. A je pozitivní. 🙁
Naposledy u nás byla ve středu, tak asi taky po neděli radši taky zajdem, pro jistotu. Ach jo.
Aido, ono se tomu asi nedá vyhnout, pokud nejsi úplně odříznutá od světa… Držím palce na bezpříznakový nebo lehký průběh 🙂
No, úplně všichni jsme třikrát očkovaní, tak to snad nějak dáme. Mně ani MLP zatím není vůbec nic, uvidíme. A antigenní testy si děláme 2x týdně v práci, já povinně MLP dobrovolně.
P. S. Teď šel na zahradu, doufám, že tam na něj nic nespadne, zase tu příšerně fučí.
U nás ještě nefičí, ale vím, že to sem přijde. Tak držím palce – na absenci viru stejně jako na tu vichřici…
Ještě jsem něco našla, náš Antonín jako mediální hvězda: https://www.ceskatelevize.cz/porady/14034251745-magnesia-litera-2021/ – loňská Magnesia Litera, kde jeho biologický tatínek vyhrál cenu za knížku pro děti a mládež, docela se tam Antonín předvedl, takový on prostě je, když se mu něco nelíbí, hned to řekne. 🙂 Je to zhruba 32.-33. minuta. Příjemnou zábavu přeju. 🙂
Aido, pořád mi to vrtá hlavou, tak se zeptám – opravdu je chlapeček oslovován jako Antonín a ne třeba Toník? 🙂 U nás v rodině nikdy Antonín nebyl, chybí mi srovnání:))
No, každý z nás mu říká jinak, třeba dcera Tóňo, my Toníku nebo Toníčku, ale maminka mu občas opravdu říká Antoníne. I tak o sobě mluví, když se představuje.
Tak to jo, to je podstatné – jak se vidí on:))
u nás se říkalo Antonínku nebo od puberty ENTONY….
Od té doby, co jsem doma a mám na to čas, vařím docela ráda. Návštěvám obvykle na přání, moje bývalé kolegyňky se nijak nežinýrují a objednají si 🙂 Minuje to byla bramboračka s houbama a koláč s mákem (a Ali, hodně máku, ju? 😀 ). Pro vnoučata bych mohla dělat pořád rajskou, ale snědí, co jim dám, hlavně MUSÍ být bramboračka nebo brokolicová polévka, tu milují oba. A mladí taky snědí všechno, jen tam nesmí být tlustý maso, takže bůček ani náhodou, ten asi páře žaludek nebo co :D.
Marek má rád žemlovku nebo buchtičky s krémem, ovšem dneska už s tím dodatkem, že pak se zeptá :a co bude k obědu 😀
„A hodně máku, ju?“ 🙂 To je hezký, že si řeknou a vědí, že mohou:))
Jo, u našich vnoučat vede rajská polévka (však jsem už o tom psala), pak vývar s nudlemi a bramboračka, pokud je ovšem bez hub:))
Ten bůček… já tak jednou za rok podlehnu vzpomínkám a v mysli se mi vynoří pečený bůček. Čerstvý, horký, s opečenou kůrčičkou. Jenže… jeden plátek za rok:)) Ještěže vařím pro taťku, který to má ráda a já si občas mohu zobnout (nikdo jiný to nejí)
P.S. návštěvám dělám jiná jídla, místo chlebíčků, slané koláče, nebo záviny. Pokud jsou houby, tak houbovou omáčku z čerstvých hub. Chodí k nám návštěvy, které se moc vařením nezabývají, spíše rychlovky. A těm co ocení normální jídlo, tak třeba i šunkafleky s domácím uzeným 🙂 .
Už jsi zkoušela tu mrkvovou roládu se sýrem, co ji sdílela Matylda na FB? 🙂 To by se ti hodilo do repertoáru:))
Šunkafleky bych taky ocenila:)) U nás doma je nikdo nejí, tak je nedělám. Přesto bych si domácí sem tam mlsla:))
Tak ovocné pěry na jakýkoliv způsob! Jsem odchovaná sladkými jídly, moje babička byla skvělá hospodyně a kuchařka a věděla, co máme rádi. Za války, ve městě, musela umět vařit z toho mála, co měla k dispozici. Tento týden jsme měli šulanky s mákem a největší lahůdka jsou na sucho opečené bramborové placky s povidlím. Jistěže vařila i z masa, ale tohle jsou pro mne gastronomické zázraky plus vzpomínky…..
Babička i maminka dělaly spoustu sladkých jídel – tehdy se to bralo jako vhodná teplá večeře nebo v létě lehký oběd. Z dnešního pohledu na zdravou stravu nějak nechápu, jak jsme mohli přežít. Ani tlustí jsme nebyli:))
Ano – řekni to jídlem! Tak to u nás bývalo a bohdá stále je. Kdykoli jsme se ohlásili ve všední den, že přijedeme, byly pěry, protože Jeník je má rád (nejel-li s náma, dostala jsem pro něj celou misu, chudáčka). Je pravda, že od té doby, co není mamka, pěry neměl, neb pro mne to není potravní priorita. 🙂 🙂
Chci-li potěšit Terčina přítele, udělám ptáčky a upeču jakoukoli buchtu kromě perníku, ten on nerad. Tuhle jsem mu poslala ovocnou buchtu, kterou tak nějak nikdo u nás nechtěl a doma se rozčiloval, proč takovou dobrotu mu nikdy u nich neupeču! 🙂 . Terezce podstrojím pořádným přírodním řízkem a líťákama s domácí zavařeninou. Jeník je tak nějak všežravec, ale pokud chci u něj jó šplhnout, udělám v troubě brambory na půlky s česnekovým máslem – ale nepohrdne ani ptáčkem ani biftekem 🙂 . No – a pokud se účastním nějakého rodinného srazu, tak vím, že bez slaných tyček a kringlu ani nemám jezdit 😉
A s láskou vzpomínám na výborné guláše švagra Libora… holt, na ty si budu muset ještě chvíli počkat.
Ygo, pěry jsou blbouni, že jo? 🙂 Tedy kynuté ovocné knedlíky? Tak ty naše babička dělala skvěle… a já je taky nedělám 😛 On je poslední dobou stejně nikdo nechce. Asi nejvíc chutnají v těch vzpomínkách 🙂
A brambory s česnekovým máslem jsou mňamka, v tom s Jeníkem souhlasím:)) Moje prababička a posléze babička tak zpracovávaly tzv. „otčenášky“ neboli ty úplně maličké brambory ze záhonu, se kterými by se nikdo neškrabal 🙂
Kynuté ovocné knedlíky dělávala mamka, já dělám ovocné knedlíky z tvarohového těsta, je to rychlé a lehké jídlo, zvlášť když se posypou strouhaným tvarohem s cukrem a zalijí máslem, případně šlehačkou 😀 . Ale mě chutnají i polité ovocným jogurtem a když není smetanový, tak je to fakt „lehké“ jídlo.
Já často dělám superrychlé tvarohové knedlíky, jsou to vlastně neplněné kuličky z pouhých 3 ingrediencí, polité ovocnou omáčkou borůvkovou nebo jahodovou. To měl kdysi starší syn takové období, že mi občas podstrčil recept z časopisu Muscle and Fitness 🙂 , a zrovna tenhle se u nás opravdu ujal.
My tomu říkáme tvarohové placičky a je to obdoba ovocných knedlíků pro nebalitelné ovoce 😀 Tedy pro jahody, maliny, borůvky a podobně… Udělala se ovocná omáčka, přelily placičky a navrch se dala zakysaná smetana nebo tvaroh 🙂
Ano, z kynutého těsta – s meruňkami nebo trnkami, sypané mletým mákem a cukrem a polívané rozpuštěným máslem. A toho těsta docela málo…
Připomnělo mi to větu, která prý skutečně zazněla při rozvodovém stání kamaráda: „Nedá se mu ani uvařit oblíbené jídlo, sežere všechno“ 😀
😀
tak já to mám obojetné, ráda vařím návštěvám nebo i „domácím“ a ráda na návštěvách ochutnávám..ale taky vydržím na návštěvě sedět u sklenice vody a nic se mnou nehne…
u „Inků“ se teda nežinýruju….ale Inka vaří prostě skvěle….a je úžasná hostitelka..u nich se cejtím jako člen rodiny, ne jako návštěva….
a protože můj drahý oblibuje ryby a kachny, tak ryby byly minulej víkend a kachna bude tento 😀
Sharko, u tebe bych chtěla někdy dělat návštěvu 😀 Mňam, ty umíš nejen vařit, ale o tom jídle neodolatelně i psát:))
tak jo, ale přivezeš blbouny nebo žemlovku 😀
😀
Tak já patřím k těm, kdo jezdí na návštěvy trpět přísunem jídla, případně k tomu slovních jedovatostí. Návštěva nejbližších příbuzných je pak utrpením, byť tchýně ty řízky umí.
kámoška tohle řešila tak,že si nakoupila vitamíny a u tchýně před jídlem vybalila prášky – měla je v tom dávkovači,aby to vypadalo víc děsivě a začala je konzumovat, aby všichni viděli a celou dobu se omlouvala, že to má na žaludek a střeva a že si s tím doktoři nevědí rady… sež-skočili na to všichni..její muž se jí dokonce omluvil,že si nevšiml,že má nějaké potíže ..no,neměla to srdce to přiznat jemu…ale u kafe jsme se tomu řehtaly jako koně…
😀
Jakékoliv jídlo doprovázení jedovatými slovy nebo stejně jedovatým mlčením je prostě taky jedovatý – aspoň pro ducha:))
Jé, tak to jsem já. Já ráda vařím a ráda vařím to, co má ten druhý rád. Takže vnučky na distanční výuce, kterou střídavě ty dvě starší trávily u nás – neb čtyři počítače wifina nějak nedávala – nejprve tvořily jídelníček. Na táborech jsem taky ráda připravovala to, co táborníkům chutnalo. Někdy to bylo dost problematické, protože i na dvoutýdenním táboře musí být pečlivě dodrženy předpisy o stravování dětí. Prostě strašně ráda pro lidi vařím. Nevím, možná to mně dělá větší radost než jim
Inko, vždycky tiše žasnu při představě vaření na těch táborech. V polních podmínkách a pro tolik lidí! Pro mě neuvěřitelné a fakt tě obdivuju:))
Jinak když mají přijet děti, taky často vařím na přání. Proč ne?
O nás se všeobecně ví, že jsme notně zmlsaná rodina. A tak když chci své blízké opravdu uctít, pozvu je do nějaké báječné restaurace, kde si každý dáme něco jiného a navzájem ochutnáváme.
Před rokem, když měla Víla osmnáctiny, to vypadalo na velký problém. Trčeli jsme v koronavirovém lockdownu, všechno zavřené. Ale některé restaurace v pudu sebezáchovy vymyslely menu, které byly schopné k zákazníkům dopravit v odpovídající kvalitě. A tak jsme z restaurace V Zátiší dostali krabici se spoustou pytlíčků a krabiček s podrobným návodem, jak si hostinu doma připravit. Bylo to skvělé. Trochu nám chyběl číšník, který by nás normálně obletoval, ale zase jsme si užili společnou přípravu jídla.
A v opačném gardu – moje milá extchýnička ví, jak miluju její žemlovku. A pokaždé, když se vidíme, mi tuhle dobrotu, ze které máslo stříká metr vysoko, připraví.
Renáto, vezmi mne někdy na tu žemlovku,já ji taky ráda ….
Ty bys mi to určitě snědla 🙂
tak bys snad tchýnince řekla, ať toho udělá dvojnásobek , že přivezeš žraločí kámošku 😀
Sharko, přijeď k nám. Žemlovku peču docela často, Jana ji má většinou několik dní k snídani. Jako oběd to nedělám. Je s oříšky, rumem, skořicí a navrch oříšky s hnědým cukrem, které udělají pečením karamel. Jinak ji nesladím ale nesmí v ní být tvaroh. Je výborná teplá i studená.
Moc ráda nevařím a to musím každý den vařit.
ale díky, já se ozvu až budu mít tam k Vám cestu 😀
oříšky neeee….mě s jablkama nechutnaj…ale hrozinky ano 😀
„Trochu nám chyběl číšník“ 😀 To máš pravdu.
My jsme si v lockdownu takhle objednali takové echt honosné pohoštění na Silvestra. Bylo to dobré, ale holt nikdo to nenaservíroval:))
A takovouhle skvělou žemlovku uměla moje maminka. Umím ji taky, ale už ji nejím, no.
P.S. návštěvám dělám jiná jídla, místo chlebíčků, slané koláče, nebo záviny. Pokud jsou houby, tak houbovou omáčku z čerstvých hub. Chodí k nám návštěvy, které se moc vařením nezabývají, spíše rychlovky. A těm co ocení normální jídlo, tak třeba i šunkafleky s domácím uzeným 🙂 .