„Ty těch klubíček máš hromadu,“ pronesl Kuba onehdy. „Jo a tohle je nové, podívej,“ ukazovala jsem nadšeně nové barevné klubko a sypala ze sebe údaje o složení, délce a výrobci. Kubu to nepřekvapilo, je od své přítelkyně zvyklý.
„Tak máš další,“ zasmál se.
„No ale minulý týden jsem Kačce jedno darovala,“ snažila jsem se vysvětlit.
„Jo, a hned si pořídila další. Máš dračí nemoc.“
Dračí nemoc? Ale ne. Já přece na těch klubíčkách nesedím jako drak na hromadě zlata – mám je v košíku narovnané tak, abych na ně viděla a mohla si užít ty báječné barvy a kombinace. Navíc je využívám, obvykle mám rozděláno víc projektů a pracuju na nich podle toho, do čeho se mi zrovna chce.
Dračí nemoc? Tak trošku. Mám rozdělané dva projekty a koupila jsem si další tři klubka. Přece není možné dvě klubka použít a koupit si jen jedno! Navíc jsem dva šátky udělala během Vánoc a ledna! Dokonce si některý z nich možná nechám a nerozdám je jako ty ostatní 🙂
Dračí nemoc? Asi ano. Nekupte to, když je to tak krásné. A navíc další klubíčka dostávám k narozeninám, Vánocům a občas se přidám k hromadné objednávce, když ji někdo vyhlásí. Protože takové klubíčko ještě nemám. A to klubko s novým materiálovým složením se musí vyzkoušet. A taky musím zkusit, jestli je lepší třínitka nebo čtyřnitka….
Prostě musím! 😀
Dede: Já vím, je to s Matyldou vážné! Ale jak sama říká, ještě na těch klubkách nesedí:)) A já se zrovna ptám: trpíte i vy dračí nemocí – v jakémkoliv směru? 🙂
Matyldo, to jsou krásné barvy!! Já už nepletu ani neháčkuju, ale před lety jsem pletla jak divá.
Zato jsem se před pár lety nadchla barvami na sklo, když jsem obdivovala malůvky mojí kamarádky. Nejprve jsem si objednala ucelenou sadu barev, ale postupně zjistila, že by nebylo špatné mít ještě tuhle a tuhle a pak také tuhle zlatou, stříbrnou, pak tu stříbrnou co se trpítí atd…no a teď už jsem je musela všechny přendat do mnohem větší krabice, ta původní nestačila. Takže také tak trochu dračí nemoc. Obrázky (z netu) nemaluji na sklo, ale na folii, kterou pak ostříhnu kolem obrázky a přichytím lepenkou na sklo. Mohu je pak nejen sezóně (nebo podle obliby) střídat, ale snadno sundat a znovu použít.
Maričko, u nás (a nejspíš i u vás se dají koupit barvy na sklo slupovací
https://www.art-creative.cz/161-barvy-na-sklo-slupovaci
Maluje se na fólii. Jsou kontury, tou si namaluješ obrysy, necháš zaschnout a pak vyplníš zbytek obrázku. Vrstva by neměla být úplně tenká. Po zaschnutí obrázek sloupneš a nalepíš (drží jen adhezí) na sklo. Když tě omrzí, sloupneš, vrátíš na folii – používám tenké hladké kancelářské desky, tzv košilky, uvnitř bílý papír.
Jajko děkuji za komentář. Ano, mám takové barvy a kreslím, jak popisujš. Jenže, ve zdejším počasí, jak do skel převážnou část roku pere slunce obrázky vyschnou, ztratí pružnost, ztvrdnou.Takže po několika natržených obrázcích při sundavání, jsem to vyřešila takhle. Teď je mezi sklem a obrázkem folie na které je maluji, jen místo sloupnutí obrázek vystřihnu i s ní. Na okně pak v rozích přichytím lepenkou, vůbec není poznat, že tam folie je,“skleněný efek“ obrázku prosvítá), zůstávají pružné k opakovatelnému použití a folii snadno sundám. Zasunu do „košilky“,zacvaknu do šanonu a vytáhnu další obrázek. Trvale na skle mám jen kočičí hlavu (jen černé obrysy, výplň jen „skleněnou, neviditelnou“ barvou). Byla můj první pokus, takže jsem ještě nevěděla o tom problému „se sluncem“ a kdybych ji jednou potřebovala sundat, jsem připravená si udělat novou. Měla jsem krásnou mandeluy od kamarádky u které jsem to prvně viděla. Jenže byla na jižním okně, kde seschla a zpuchřela, nešla sundat. Byla jak bakelit a při pokusu o sloupnutí se rozlámala. Ono i na folii to není věčné, zrovna letoš jsem dělala nové vánoční zvonečky na větviče, ty první vybledly a i skrz folii proschly. Ale je to fakn zábava, jak se barva usycháním „vybarvuje“, někdy potřebuje ještě dobarvit aby neměla „kocoury“ 🙂
Páni, to jsou barvy! A kombinace takové, že některá klubíčka přímo žhnou. Naprosto chápu, že je máš v košíku na očích, aby ses mohla kochat. 🙂
Já bych měla nejblíž k hromadičům knih, ale poměrně zásadně jsem ten sklon utnula tím, když jsem začala chodit do knihovny. Ačkoliv – stejně občas neodolám. A kdybych nedostala knihu na Vánoce, to bych byla fakt zklamaná. 🙂
Matyldo, tvoje dračí hnízdo i vylíhlí draci jsou skutečnou pastvou pro oko.
Jen nechápu, jak docílíš tak vkusného trojúhelníku. Kdykoliv jsem se pokoušela o šátek (tedy ještě v minulém tisíciletí), vyšel mi z toho díla útvar, který bych nejspíš nazvala čtvrtkruhem, případně vypouklým – ve všech stranách – trojúhelníkem (učitelé geometrie by mě asi za ten název hnali bičem přes pole). Takže čas od času vytáhnu ze šuplíku své jediné barevné klubíčko, pozdravím ho a pietně uložím zpět.
Matyldo, krásná barevná vajíčka máš!!! Já mám takovou zvláštní dračí nemoc, co se tvoření týká. Já rozdělám a ruční práci a …… dám jí vysedět. Takhle mám jeden svetr,
Ten diskusní příspěvek není celý. Psala jsem ho na tabletu a jak tak hrabu prstx okolo, buď zmizí anebo jak koukám odešlo jenom něco. A tak sedím u normální klávesnice.
Takže jeden svetr, mnoho let tomu zpět, do kterého jsem dokonce i mezitím „dorostla“, chybí už doplést jenom rukávy. Jedna pletená vest, chybí doplést horní část předního dílu. Dvoje letní šaty, jedna sukně. Letos jsem došila konečně kalhoty na doma z flísu a začala jsem plést šálu. Ta bude určitě také vysezená, jen co se trochu oteplí a já skončím na zahradě. Třeba ji dopletu do příští zimy. Tak takhle já svírám dračí nemoci, střádám rozdělanou práci.
Co mi to jen připomíná… 🙂
„sedím“ na knihách,žádné se nevzdám, naopak hromadím stále další, takže ano, mám dračí nemoc
Jsem na tom podobně. I když už mi bylo nabídnuto zakoupení čtečky, pořád se nějak nechci vzdát toho papíru. Uznávám, že je ta čtečka někdy praktičtější, ale už jsem stará konzerva a ta čtečka mi vůni nové knížky nenahradí.
A Matyldinu dračí nemoc jsem kdysi měla taky, ale tehdy to bylo trochu podmíněno menším výběrem na trhu, takže když se náhodou zadařilo potkat něco neobvyklého, šlo to za mnou. Dneska ten výběr a nabídku tiše závidím.
No, jo, knihy, na ty jsem zapomněla, hihi, mám to taky tak a dál hromadím… 🙂 asi se mi to zdá už normální. Chudáci děti, dobře jim tak.
Na knihách už nesedávám, mám v tabletu čtečku a tak „knihy“ nezabírají místo. Likvidovala jsem po našich rodičích dvě domácnosti a dvoje velké knihovny, takže vím, co to je, nastřádané knihy. Sama už začínám vozit knížky buď do knihovny, některé zařadí do normálních výpůjček, nebo je dávám do takové veřejné skříně, když vidím, že je v ní zase místo. Nedávno jsem objevila i „knihovnu“ na parkovišti u Alberta, tak tam také zavezu knihy. Svoje dětské knihy jsem už dávno darovala dětem od našich sousedů, měla jsem velkou svou knihovnu.
Jůvá
Já mám taky spoustu klubíček i projektů.
Tedy – mám dračí nemoc.
Jsem drak 🙂
No já nemám tu pravou dračí nemoc tvořivou ale klidně bych mohla vysedět pohlednice a šutry. Tu tvořivou obdivuji u všech,kteří to umí a naplňují tím své asi poslání dračích matek k potěšení lidstva. 🙂
Pohlednice a šutry- to by sis otlačila to… křídla 🙂 Kam ty šutry dáváš? Kdysi jsem je vozila z dovolených- a skončily ozdobně rozmístěné v květináčích, aby tam nehrabaly kočky 🙂
Matyldo! 😀
Jinak ano, kameny taky sbírám a žárlivě střežím. Naštěstí jsou to obvykle ty ohlazené mořem, na těch se… křídla… až tak neotlačí:))) Výjimkou jsou ty dva kusy lávy, co jsme přivezli z Etny… 😀
No,já mám třeba i ametystové drůzy z Maroka,moc dobře se na nich neleží, i když jsem četla v jedné definice znamení,přímo Střelce, že tento i kdyby seděl holým zadkem na špičaté skále,pořád bude haur. Takže jo, není to ono, tlačí to ale jsem s tím srovnaná 🙂
Jenny! 😀
„tlačí to ale jsem s tím srovnaná “ si budu pamatovat!
Jenny. Já též schraňuji šutříky, ale větší a ty potom trůní na skalce, už sice přesně nevím odkud který je, ale ten POCIT! Pokud někam dojedem autem a já v jeho okolí vezmu šutr, tak to jde, auto to uveze, ale jednou jsme jeli na kolech v Rakousku okolo říčkyu Traisen a já donutila členy cyklistické výpravy narvat šutříky do brašen a do košíků. Dodnes je mám, jsou na skalce.
Moje verze dračí nemoci se vztahuje k papírnictví a uměleckým potřebám – a to navzdory tomu, že pokud tvořím nějaké umění, potřebuju k tomu vedle své hlavy jen notebook:)) Víte, jakou mám radost z Kačenčino výtvarných sklonů? 😀
Jo a při prvním lockdownu, kdy mi všechno intenzivně lezlo na nervy, jsem si koupila šicí stroj a začala trochu šít. Nejdřív jen lemovat (moje ubrusy:)), potom jsem dokonce zvládla ušít pro Davídka patchworkovou deku i s polštářem. Byl to šťastný projekt – tedy pro mě. V té době jsem se zuby nehty držela, abych nepropadla nakupování látek – objevila jsem nový svět. Pak přišla srážka s realitou – o tu deku nikdo nestál:)) Či spíš ji doma nechtěla mít Ania, byla na její vkus moc barevná. Zůstala tady i s polštářem a občas se použije. Jenže… proč šít zbytečnosti, že? Mrzí mě to, protože ač jsem patla, bavilo mě to. Ale spotřebovávat látky na nic taky nemá cenu… Takže se zatím omezuju jen na to papírnictví 😀
No, to se někdy stane, že se nadřeš a jsi nadšená, že se ti to povedlo a obdarovaný je jaksi… neuchvácen. Nicméně u dětské deky je barevnost spíš žádoucí, hm. Nicméně šít se dá nejen pro rodinu, taky dárky pro přátele (a do Akce!!!!). Navíc jsi ještě nešila chňapku na nádobí (nenáročny projekt ze zbytků a podložit se to dá ideálně starou mikinou), podložku pod horký hrnec- to šiju s radostí, protože toho je jaksi spotřeba, vykydnutá rajská se z toho pere blbě. Neztrácej elán!
Teď řeším problém s kostýmem. Jsou levné (z Číny) a široký šněrovací pásek není nijak zpevněný. Tak vymýšlím, co s tím (bez zpevnění se prostě roluje…)
Podlepit? Všít kostice?
Tyhle: https://www.sici-centrum.cz/kostice-prosivaci-ozdobna-s-6mm-b-c
Ty prostě ustřihneš na požadovanou délku a z rubu přišiješ na stroji- kdyby vadil viditelný šev, tak do švů na bocích a hlavně vepředu.
Matyldo, to jsou prostě ozdobné artefakty tak jako tak, ani se z nich nemusí nic dělat, jen se do nic zabořit očima. Tudíž čím víc, tím větší radost a té není nikdy dost, takže co. A dík za kostice, mladá bude šít na majáles Marii Terezii, určitě se budou hodit,přepošlují je.
Jenny, verbalizovalas postoj šutrového draka tak, že by to chtělo do nějakého šutru vytesat, mávám Ti ze špice své hory šutrů.
Milá baty, to si mne nezměrně potěšila a ještě navíc vidím,že v tom nejsem sama. Nacházím v šutrech uspokojení,mám je ráda, jsou energetické,zvláště některé,vnímám je.
Jo šutry a mušle… Na podzim se musím zapsat na U3V Minerály
Také se hlásím do klubu! Šutry mám ve sklenících vystavené a ty objemnější rozložené na dvorku. Některé se v batohu ale pronesly:D
Díky Matyldo. Je to jen dvojitá látka, takže to bude podle mě chtít kostice i podlepit. No, nějak si s tím poradím – musím! 🙂
Matyldo, ty děláš tak krásné věci. Máš můj obdiv (srdíčko)
Maruško, ono z těch klubíček to jde samo, navíc s napětím čekám, jak to zase začne měnit barvu 🙂
Konečně vím,jak se ta choroba jmenuje! Mám dokonce dvě mutace. Jedna je klubíčková a tou jsem se nakazila kdysi dávno, kdy se krásná klubka kupovala v Tuzexu. Pletla jsem si z nich krásné svetry. Po dlouhé pauze jsem si koupila duhové klubko, chtěla jsem si uháčkovat šál. Na zkušebním vzorku jsem ale zjistila, že toho nejsem schopná, neumím práci správně utahovat. Klubko se odstěhovalo na chalupu, kde ho objevila Vílina kamarádka – a uháčkovala z něj Víle šál 🙂
Druhá mutace je papírová. Mám ráda krásně zabalené dárky a tak si všude kupuju balicí papíry. Mám papíry z Paříže, z Milána i z Athén. Každoročně jich přibyde víc, než spotřebujeme. Mám na ně opravdu velikou polici. O něco menší police obsahuje různé krabičky, mašličky a jiné pičičandy na balení dárků. A tak umím zabalit do vhodného papíru cokoliv, od traktoru po náušnice.
Myslím, že dračí nemocí jsou silně ohroženi tvořiví 🙂
Renato, tebe bych chtěla mít doma nejen před Vánocema 😀 Balení je moje noční můra, ničí mě víc než vánoční vaření 😀 Navíc to nikdy skutečně hezky nevypadá. Občas mohu dát nějaké drobnosti do pečlivě vybrané papírové dárkové tašky, ale pořád je to málo 😀
No, Dede, já se s tím balím, oblepuju, omašlovávám a buď dostanu vynadáno, že se špatně dostává dovnitř, anebo to dotyčný prostě orve. Místností lítají cáry papíru a já kvetu.
I pravila jsem letos: konec rozmazlování, nakoupila zdrhovací látkové pytlíky (jo, asi bych si je zvládla ušít, ale den nemá 48 hodiny, zvlášť ne v adventu) a pozorovala tu změnu. Tašky si rok pospí a zase se vytáhnou. A mají po žížalkách, brblalové. 🙂
Mně zničení obalu vůbec nevadí, ba právě naopak. Naprosto jsem nesnášela, když jsem další rok dostala dárek ve „svém“ papíru.
dárky umí zabalit Jana, já moc ne ačkoli chodím občas do práce a balím. Ale to jsou obchodní balíky, bez parády.