Tažná síla psů je veliká a člověk má někdy dojem, že snad ani neodpovídá jejich vzrůstu a váze. Ale řekněte – není kůň nebo volek ještě mnohem větší, a přece lidé využívají jejich síly? Jak je to možné? Inu člověk to zvíře prostě ukecá. Stará se o něj, učí ho, a zvíře mu potom slouží. Jednou líp, jindy hůř – zkrátka ne každý se umí (a chce) stejně dobře domluvit. Se psy je to podobné.
Nejdřív toho roztomilého štuclíka učíte, co to vlastně vodítko je a co se od jeho chlupatého veličenstva vlastně očekává. Pejsek to obvykle snadno pochopí a pokud se obě strany snaží, mrně se rychle naučí capat podle pravidel. Jenže potom přijde puberta, většina naučených dovedností se zvířeti vypaří z hlavy a mezi ušima mu zůstane jenom průvan, hra a zlobení.
Tehdy začne posilovat i majitel jezevčíka – zběsile táhnoucí zvíře je třeba umravnit, a to ne jednou, ale tak stokrát za vycházku. Pánečkové velkých psů potom začínají na vycházkách sledovat kandelábry a vhodné stromy, kterých by se mohli chytit až tomu zvířeti zase přeskočí.
Ve chvíli, kdy už majitel málem rezignuje přijde chvíle prozření a jeho chlupatec se vrátí ke slušným způsobům. Zase začne chodit tak jak má a páneček vidí ve svém okolí i něco jiného než rozmazané šmouhy budov, chodníků a aut. Do procházek se vrátí pohoda, jak to má být. Jenže jak to bývá, všeho do času. Člověk je ukolébán k nepozornosti a potom už stačí málo k tomu, aby zjistil, že krkolomné pády se nevyskytují jenom v legračních (jak kdy:)) videích na YouTube.
Sama jsem byla svými psy (s výjimkou jezevčíka Maxe:)) za ty roky shozena mnohokrát, ať už nečekaně vyrazili na vodítku (viz např. můj let vzduchem poté, co Kazan zahlédl veverku a já nestačila zacvaknout flexivodítko… to vše v nedělní ráno na ostrově Kalvoya, takže se mojí eskapádou bavilo opravdu hodně lidí), nebo mě omylem sejmuli, když tryskem probíhali kolem. Tedy… snažím se věřit, že to byl vždy omyl:))
Přesto mohu zodpovědně říct, že síla slova funguje. Vzájemná láska podpořená důslednou výchovou jsou mocná kombinace, díky které je možné příjemné soužití i tam, kde nejsou vzájemné síly v rovnováze. A mezi námi, pro malé pejsky to platí taky. U drobků, jako jsou třeba yorci nebo čivavy, sice máte vždy fyzicky navrch, ale není lepší se místo vzájemného boje prostě domluvit? 🙂
Tak co – kdo z vás byl kvůli svým zvířatům v roli padlé ženy/ muže? 😀 Jak a kde se to povedlo?
Když nad tím přemýšlím, kočka vlastně dokáže člověk sejmout také – i když obvykle to obvykle nebývá v přímo kdo s koho. Tyhle chlupaté potvůrky se totiž umějí umělecky plést pod nohama! 😛 V takovém případě však nevím, jestli lze mluvit o síle slova v jiném významu, než jsou bezmocné kletby:)))
A moja skúsenosť s bratrancovým psom – veľký retríver Livaj: Stála som v bráničke pri vchode do našej záhrady, bratranec išiel do vedľajšieho dvora kosiť trávu a s ním pes. Ibaže ten mal tooooľko roboty, na tej kratučkej ceste bolo napísaných tak veľa psích správ, že ani nevnímal okolie. Tak som naň zavolala. Livaj zdvihol tú svoju obrovskú hlavu, zadíval sa na mňa, vzápätí spoznal kto ho to volá a radostne sa ku mne rozbehol. Vidiac tú vlajúcu zlatohrdzavú guľu som sa iba zaprela o stĺpiky bráničky, lebo som vedela, čo bude nasledovať. Áno, psie laby na mojich pleciach a do tváre sa mi škeril natešený pes 🙂 Keby som sa nedržala, tak by zo mňa veru bola „padlá ženská“! Livajka už niet, ale bol to šťastný psík a rada si naň spomeniem.
Marcelo, to je krásně napsané! Kdo by se na takovou hromadu lásky zlobil, co? 🙂
Kamarátkina doga Šantalka, síce ešte šteňa ale už pekne vyrastené, ju potiahla dole schodmi: veľký nadšený pes, za ním napnuté vodítko a na konci toho vodítka cca 50kg žena v záklone, schádzajúca po schodoch na pätách. No, bol to pohľad pre bohov 🙂
No potěš, to měla opravdu kliku! 🙂
Já nejvíc vlála, když byli Nazgúlové (chodští psi) v pubertě a já je měla vždy oba najednou. Ani jeden nebyl nijak extra velký (Kazan měl 35 kg, Daník 25, v pubertě asi o něco méně), ale dohromady měli tažnou sílu koně – obzvlášť, když uviděli nějakou zvěř. A že té tady máme moc! Potom jsem se skutečně chytala všeho, čeho se dalo, abych ty blbouny zastavila:))
Snažím se dodat na Dedeník smajlíky, ale asi to chvíli potrvá, než se mi to povede, takže prosím o shovívavost s občasnými potížemi s komentáři. Bude jich co nejméně. 🙂
Víte co, je mi fakt líto, že sem nemůžu dostat historky, které jsou na FB – bavili byste se jako já 😀
Že by Denis na vodítku zabral tak, že bych padla, to se naštěstí nikdy nestalo. Ale vzpomínám na jednu příhodu – bylo to v zimě, šli jsme v závějích a já se sehnula, abych si vyndala sníh z bot. Což Denis považoval za nějakou hru a zezadu na mě vesele vyskočil. Jo sníh jsem pak měla úúúúplně všude, v puse i pod čepicí.
Hančo, to si umím živě představit:)) Mně takhle skolil Kazan, když jsem si zavazovala botu a pak se strašně divil 😀
Teda jak to tak čtu, tak člověk ani nemusí mít koně, aby si zalítal, pes bohatě stačí a vaše historky jsou mnohem barvitější.
Když nebudu mluvit o pádech z koně způsobených gravitací a setrvačností poté, co kůň nečekaně zastaví nebo vyhne, tak veselé bývá vodění do ohrady a z ohrady, to někdy člověk doslova vlaje. Že by mě srazil běžící kůň, to jsem nezažila, ale testovat, že kůň na člověka nešlápne, bych na vlastní kůži nechtěla. Ale co mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, tak že někteří pozor dávají, někteří jdou přes mrtvoly, třeba v malém prostoru v boxe. Paradoxně jsem nikdy nepoznala jemnější sebrání pamlsku z dlaně, než od našeho hromotluka, díky kterému mám v jednom kuse modré palce u nohou.
No a kočky, to je také kapitola sama pro sebe. Ta naše se ne a ne naučit, že nemá stát hned za závěsem, který máme místo dveří. Anebo je to hra, natáhne se přese mě, nebo ne?
Tak kočka za závěsem je fakt třída 😀
Jinak koně jsou různí, jako lidé. Někteří si pozor dají skoro vždy, jiní ne. Jednou jsem měla velkou kliku, když jsem byla v boxu s jinak velmi jemným koněm. Naráz zahřmělo a on vyhodil – a těžkými parkurovými podkovami uštípl ze dřeva boxu silnou asi 30 cm dlouhou třísku. Kdybych ho právě obcházela, měla bych smůlu.
Já? Vloni v létě.
Nečekaná srážka psího wrestlingového šampiona Napiho (čti něžňoučký flatík) poslala mé koleno ještě asi na dlouho do péče ortopeda. Poslední vývoj po osmi měsících: „Píchneme to do kloubu, snad nakonec nebudem muset řezat“ byl jen vývoj nevyhnutelného, že šetřením zchromlé kolenní části jsem si schromila i druhé koleno, takže „Píchnem i to druhé.“, jak pravil pan doktor.
Jinak se snažím, moc. Tahajícího gordona Andyho reguluji slovy „Máte málo polámanou paničku? Kdo s tebou bude chodit potom?“ A pejsan, jako by pochopil, shovívavě se na mne podívá a na deset metrů zvolní. Na druhou stranu obcházíme dědinu kudy tudy nikdy z nudy, takže po příchodu domů lehne a dá pokoj 😀
Závěr: oni občas táhnou, já brzdím a lamentuji, ale skutečně, to letní podebrání u sekačky bylo asi jediné, kdy mne pes dostal na zem.
Doufám, že na hodně dlouho. Sílu v rukou na udržení a zabrždění prozatím mám.
A pak si koupím funícího mopse 😀
Napi samozřejmě nic udělat nechtěl! Myslím, že doteď netuší, proč panička naráz nemůže chodit:))
(Napi je hnědý flat coated retriever – pro ty, kdo nevědí:))
„A pak si koupím funícího mopse ! 😀 Jo, tyhle řeči občas taky mívám, a holky se pak na mě koukají shovívavě:))
Funícího mopse… to já mám v Norsku zakázané plemeno, které je plné zdravotních problémů! Ehm, včera se páník vrátil silně nas…štvanej, protože psice plné zdravotních problémů celou dobu hrály hodné pejsky, pak sebou škubly a tryskem zmizely. Jednu časem odchytil, druhou mu vrátil chlap ve vinohradu, co tam stříhal hlavy a slyšel, jak na ni Mušketýr volá- inu, zdravotně problematické plemeno … bestie jsou to!
Jenny mi připomněla boxery. Nikdy jsem boxera neměla, ale chodívala jsem občas dva venčit jednomu pánovi. Psi byli cvičení, Dědek měl 3. stupeň, Gren 1. Oba byli cvičení na zadržení pachatele. Chtěla jsem, aby mi jejich pán ukázal, jak se zádrž cvičí. Myslím, že ani on neodhadl následující situaci. Sedla jsem si na dvorku podle jeho příkazu na zem a nohama se zapřela o silnou kládu, co tam byla. Držela jsem každého psa za obojek. Pak mi řekl, ať pustím jen jednoho a šel do kůlny. V ten moment pejskové začali něco tušit, ale byli ještě úplně v klidu. Byli opravdu vycvičení. Pán vyšel s kousacím rukávem na ruce. V ten okamžik jsem přeletěla přes kládu, rozplácla se na břiše jak široká, tak dlouhá a oba psi byli zakousnutí do rukávu. Ta síla, co ti dva vyvinuli, byla neuvěřitelná. Že bych měla šanci jednoho ze psů udržet a pustit jen jednoho, tak o tom se nedalo vůbec mluvit. Pán jim musel nakonec rukáv nechat a postupně je pokrotit sám. No, nechtěla bych takový zákus zažít na vlastní kůži. Z dnešního pohledu, i pán udělal pěknou blbost. Jednoho psa měl zavřít, pak by se to možná dalo provést. Se dvěma natěšenými psy to prostě nemohlo dopadnout jinak. Ale venčit jsem chodila ještě nějakou dobu.
Apino, tak to si dovedu živě představit:)) A boxer je atlet, to musel být start! 😀
Jo, já vůbec nevím jak jsem to přeletěla. Prostě v jeden okamžik jsem seděla na zadku, o necelou vteřinu později rozpláclá na břiše.
😀 Věřím
Pletení pruhatého šedivce pod nohy má za výsledek mou nerovnováhu, kterou jsem zatím vždycky ustála (někdy jen tak, tak), ale také poněkud bolestivé následky pro pruhatce. Ne, že bych chtěla, ale je tak zvědavý, že se neustále motá pod nohama a občas se zjeví přesně tam, kde před pikosekundou nebyl, ale kam zrovna došlapuji, a to se dost snažím jen tak šourat… Nebo ho omylem trochu načutnu a přitom si málem nabiju. Přičemž, jak je šedivý a pruhovaný, tak shora kolikrát ani není pořádně vidět. Zatím se naštěstí nic vážnějšího nestalo, jen nějaký ten přišlápnutý ocas nebo packa. Stejně se vždycky zděsím, protože ty pacinky a kostičky v nich jsou neuvěřitelně jemné. Pak se vždycky strašně omlouvám, kontroluji přišlápnutou nebo načutnutou část těla. Zatím to vždycky dobře dopadlo.
Amálka, to už je dáma v letech a pletení pod nohama už většinou neprovozuje, navíc je dvakrát tak velká, takže i lépe viditelná. Tam zase, když ji chci pohladit, se kolikrát musím plížit pomalu jako indián, ale tak, aby viděla, co dělám, a nedělat prudší pohyby. Ta musí přijít sama, teprve potom si hlazení dokáže užít.
To je hodně kočičí – to tiché zjevení se na místě, kde vteřinu předtím nebyly:)) No, snad se Moureček časem naučí hrát viditelnější kočku! 😀
Psi jsou i v tomto jednodušší – nejenže je většina z nich větší, ale psi jsou jen málokdy úplně potichu. Aspoň já tak nějak běžně slyším jejich dech (a to nechrápou:))
Některá sendvičová psí plemena jsou menší i než Moureček. Teď má skoro 4 kila. Taková čivava by už byla za obříka. Ale to neberu jako psa. Amálka má skoro 8 kilo, a to už je velikost malého slušného psa. Tedy toho, čemu už jsem ochotná říkat pes. Jednoho dne asi menšího psa mít budu, ale dokud jsem 12 hodin denně pryč z domu
, tak to asi nepůjde.
Čivavy nepovažují za psy ani kavalírky, jedinou výjimkou je čivavák Nikolas z ulice, který se jim oddaně koří 🙂
Pokud je pes velikosti, že ho zašlápne kočka… pak to fakt není ono.
Dávno dávno tomu, ještě když jméno Čumpelík patřilo postavě z Večerníčku pro inženýry a moje nohy bezproblémově chodily, jsem šla pustit svého prvorozeného – Darka. Už nevím proč bylo nutné jej tehdy na nějaký čas uvázat, asi bylo třeba, aby se svým obvyklým nadšením nepomáhal při domácích událostech. Zádrhel byl v tom, že uklouzal ještě víc led u branky, kam stékala voda ze střechy. Darečku, už su tu, už budeš běhat a nosit balonek. Samozřejmě jsem spadla. A nějakých deset minut byl ten pes opravdu všude kolem mne. Papula rozesmátá: Jé, teď si vidíme z očí do očí. Na kterou stranu jsem se otočila, ten pes tam byl. Netuším, jak dokázal natáhnout ten špagát. Potupně jsem se nakonec odplazila kus dál, smíchy jsem se nemohla zvednout.
Psi mají radost, když se nad nimi lidé netyčí:)) Pokud se ti nic nestalo, byla to zábava pro oba 🙂
Deny,moje první boxerka mne sejmula vícekrát ale nezapomenutelně,dvakrát u Bečvy,jednou to skončilo zlomenou nohou,kdy mne odvezla od Bečvy sanitka i se psem do špitálu a domů zase v sanitce se psem a s berlemi,máti nebyla doma,jen bábínka a ta se chechtala už od dveří,když viděla ty berle, ona si napřed myslela,že si dělám legraci. Podruhé opět u Bečvy,jak jinak,že, dostala jsem od Deny takovou perdu boxeří hlavou do zubů,že mi je museli zafixovat na určitou dobu. Pak mne sejmula až Ája I. ,na cestě ze schodů,opět zlomená noha v kotníku a náraz do zdi už jsem ani nevnímala. Teď v pozdním věku padám rovnoměrně průběžně ale bez přičinění psic,aspoň zatím ať to nezakřiknu a nerouhám se. 🙂
Eh, Jenny, ty prostě děláš všechno pořádně a z gruntu, i s padáním. Počítám, že bábince zmrzl úsměv na rtech, když zjistila, že ty berle nejsou vtip 😛
Jo a zaujalo mě, že tě odvezli i se psem… protože si těžko dovedu představit, co bys jinak dělala.
Deny byla tenkrát joztomiloučké rozverné boxeří štěndo,takže když mne sádrovali, byla přikurtována k zábradlí venku a všichni se s ní chodili ven mazlit i doktor. 🙂 Taky potom saniťák říkal,že už vezl ledaco ale psa ještě ne. Horší bylo,že jsem musela o těch berlích vyhopinkovat do třetího patra bez výtahu, no, jo mládí a sport,dneska tak heverem nebo hupcuk. 🙂
Bylo to od nich hezké, že se o štěně postarali… 🙂 nemyslím, že by to bylo samozřejmé, ani tehdy ani teď.
Pamatuju si na několik pádů – ten poslední předvánoční byl sice se psy, ale bez jejich zavinění. Prostě jsem se kochala vánoční výzdobou a přehlídla díru na mamuta. Prostě – jen jedním očíčkem mrknu a jsem tu a jen druhým očíčkem mrknu a nejsem tu! Ale nic se mi nestalo, takže pohoda.
Jeden výživný pád spojený s jízdou po břiše je už stár takových sedm roků (to ještě byla Toya). Byli jsem na louce u Dyje, Brooke na flexine a naráz od vody vyrazil zajíc. Myslím, že jsme vypadali jak v kreslené grotesce – Brooke protočila nohama jak kreslený vlk a vyrazila… Po pikosekundě jsem ji následovala – nejprve vystřelila ruka s vodítkem, následovalo tělo, hlava a nohy až naposled za mnou vlály jak fábory na Prvního máje. Za další pikosekundu už jsem jela jak na saních – myslím, že dobrých pět metrů to mohlo být, než Brooke zjistila, že za sebou táhne kvádr z pyramidy a zastavila se. Až na zedraná kolena a lokty (bylo to v létě, takže nechráněná) a brnící ruky se mi nic nestalo… ale vodítko jsem nepustila! 🙂
Milá Ygo, ty, Brooke a zajíc jste ve stejné komiksové kategorii, jako já, Kazan a veverka:))) taky jsem byla jen odřená, ale ten let, ten byl! 😀
No, já padám sama o sobě kdykoli a kdekoli, ale mnohokrát byl na vině fudlák. Jednou Bohoušek, když uviděl třídního nepřítele, on na vodítku a nepřítel uteklý. Tak to jsem svojí vahou asi zabránila velkým problémům, ale zadnička mne bolela dlouho. Mimi bylo vítací a nosilo dary. Když to byl plný kanystr, ještě to šlo. Když to byl dvoumetrový kmen, složil nás oba. Vlečení držícího k vodě, když měl záchranářskou náladu, to bylo pravidlo. Na zadní směl pouze na záda, protože pokud to zkusil do obličeje, sejmul každého. Majda mne několikrát sejmula ranou zezadu do kolena, bývala jak neřízená střela. Když na ni teď koukám, jak spokojeně proleží celý den, ani tomu nechci věřit.
Kamarádka mívala fudláka a Trabanta. Jeli jednou na Sázavu a psa uvázali za zadní sedadla. Podařilo se mu dotáhnout Trabanta pomalu až za nima do vody.
Když krmím venkovky, které se chovají jak kdyby sto let nejedly dvakrát denně, motání a sem tam přišlápnutí je též pravidlem.
Inko, tak tentokrát jsem svoji představivost použila dokonale a ještě teď se směju:)) A nepochybuju, že novofudlák utáhl trabanta… 😀
tuhle historku miluju
To víš, tráva trochu uklouzaná, mírně se svažující břeh a on to byl opravdu pan pes. Jednou jsme s Mimim byli na Seči, měli jsme tam sraz vodních skautů. Bimbo se chtěl alespoň trochu smočit a tak psa svěřil našemu kamarádovi. Ten měl s ním zkušenosti, ale stejně vyryl dvě desetimetrové brázdy, když na něm visel. Tam Mimi bohužel muselo být na vodítku a raději mimo přehradu, protože pokud se nějak vysmeklo, okamžitě hnalo všechny z vody
Mimi muselo být úžasný pes 🙂
Naši psi mne/nás sejmuli mnohokrát. Zvláště když nastane doba ledová a někdy ani hroty nepomohou. Když přejde příval nadávek, dojímá mě ta psí důvěra ve svého člověka. Kdy se vrátí, udiven, co je, proč se válíš, ale ty se vyhrabeš a jdeme dál, že jo! Scottova důvěra ve mne je neotřesitelná. Přeperu přece jezevce, dovedu vyškrábnout míček zpod gauče, umím otevřít zavřené dveře. Když jdu vedle něho, ty schody se dají seběhnout, čáry máry fuk, prázdná miska je plná. I pán se na vycházku obuje rychleji, když panička významě mlčí, je toho moc, v čem nesmím zklamat. Tak se snažím 🙂 !
Jsi panička Superman! (Eh… Superwoman?:)) Jo, když náhodou sletím, holky přiběhnou, zblízka si mě starostlivě prohlížejí a tak trochu vypadají, jako by si říkaly: je to legrace nebo není? 😛 Vzhledem k tomu, že jsem se zatím vždycky zvedla a moje klení je nevzrušuje, asi to pokaždé jako legraci braly:))
Tak mě napadá, zase nám tu chybějí kočky! Když já mám kočky maximálně u sousedů, tak tu ty články prostě chybí. Poslouchejte, kočkaři 🙂 , fakt nemáte někdo nějaké povídání, které by to tu trochu okočkovalo? 🙂
Ano kočky se dokonale pletou pod nohama.
A stalo se mi, že ač nerada, jsem přišlápla packu.
A kočičák zařval, jako když ho vraždí.
Já se lekla a moc a moc se omlouvala.
Míšo, přišlápnout kočku je pro přišlapávače nervy drásající infarktózní zážitek 😀 Kupodivu kočce se většinou nic moc nestane – jsou to potvůrky hbité a hlasité:))
Darek mě sejmul vlastně jen jednou, bylo mu rok a půl (asi) a šli jsme v podvečer z procházky, když před námi vystartovala z keře kočka. Já viděla jen malou bílou šmouhu, pak velkou bílou šmouhu a už jsem plachtila. Kromě toho, že jsem se šíleně lekla a odřela si ruku (dlouho se to hojilo), ve které jsem pevně svírala vodítko, se mi kupodivu nic nestalo. A pak v zimě, Darek našel na louce u plotu zahrady kus lina, zmrzlého na plech, a jak s ním letěl kolem nás, MLP vzal tím linem zezadu pod kolenem a mě přes achilovku. Domů jsme pajdali dva vyřízený páníci a nadšenej pes. Teď už je to postarší pán, je hodnej a já se mezi tím naučila prostě pustit vodítko. Nikdy nikam neutekl a já se zbytečně nezrakvila 🙂
Alimo, pořádný náraz něčím (psem, psem nesenou větví – ve vašem případě zmrzlým linem) zezadu pod kolena, skolí člověka takřka jistě – pamatuju si minimálně dvě takové příhody, obě s Nazgúly. Holky jsou v tomto ohledu jemnější – tedy co se Ari naučila svůj nadšený trysk nezakončovat stejně nadšeným skokem na volajícího 😀
Ano, ano. Také se manžel tímto způsobem proletěl, když choďák spolu s kamarádkou vlčandou proběhli jemu pod/mezi nohama. Jen si z toho pamatoval nohy ve vzduchu a pak už ležel na zádech a přepočítával kosti….
Minule jsem taktak ustála situaci, kdy jsem v předklonu sbírala ze země celkem dlouhý silný modřínový klacek a Ari pro něj nečekaně sáhla zezadu, mezi mýma nohama – a zatáhla… Bylo to fous, nejspíš jsem to ustála jen proto, že jsem zařvala tak strašně, že ten klacek nakonec pustila 😀
Když psice táhly jak pitomý muly a já jsem za nimi jela po ledu, obvykle stačilo zařvat a dámy se udiveně otočily. Pády si obvykle vyrobím zcela samostatně.
Na ledu už na velikosti psa takřka nezáleží – jen na šikovnosti přítomných (a štěstí nebo smůle, že jo:)))
Matyldo, jak je Oriášovi?
Vypadá to, že celaskon a spešl granule zabírají. Včera jsem mu píchla poslední analgetika.
Tak to je dobrá zpráva 🙂
ufff, ale to cečko dávej tak 1x tejdně i pak…našla jsem si záznamy, dělala jsem to s brusinkama ještě 3 MĚSÍCE..
Sharko! Brusinky? V jakém provedení? Dobré vědět.
Já mám příkaz celaskon na 2 měsíce i s těma granulema, pak na odběry.