Snění je dar, který lidé dostali jako jednu ze zbraní proti ubíjející tíze boje o přežití. Je to nejen rozptýlení, ale také způsob, jak si dodávat sebedůvěru, jak posilovat svoji víru, že všechno nakonec dobře dopadne. Ne, teď nemluvím o snech, které se nám zdají ve spánku, ale o spřádání všelijakých snů s otevřenýma očima. O snění, při kterém nejsme rukojmím pokroucených vizí polospícího mozku, ale fantazie si sami vytváříme.
Já jsem si snila úplně odmalinka, kam až moje paměť sahá. Zdvořile se dalo říct, že jsem byla dívka s živou obrazotvorností, ale fakticky se spíš říkalo „Kristepane, na co ta holka zase myslí!“. Je zajímavé, že tehdy, úplně na začátku, nešlo ani o splétání roztodivných příběhů, ani o idealistické představy věcí budoucích, ale vymýšlela jsem si úplně konkrétní věci. Tedy věci, po kterých jsem zrovna v té době toužila.
Samozřejmě jsem si vymýšlela kde co, ale absolutní stálicí byla dvojice tvorů nejvytouženějších – totiž pes a kůň. Tedy podle důležitosti, kůň a pes. Někdy kolem čtvrtého nebo pátého roku se tam držel ještě i kočárek, protože to bylo v době, kdy jsem o něj ze všech sil prosila Ježíška. :))
Řeknete si, no a co? Každé děcko si přece vymýšlí! To ano, ale já jsem to prožívala natolik, že pokud jsem vedle sebe v duchu vedla koně, držela jsem ruku tak, jako bych v ní třímala uzdu. Pokud jsem na něm jela, byla jsem od pasu nahoru jezdec a od pasu dolů ten kůň. Se psem to bylo snazší. To jsem jen pozorně sledovala, kde běhá a co dělá, nebo ho jako vedla na vodítku. No snazší… Když jsem koukala po imaginárním psovi, tak jsem často nestíhala sledovat reálné okolí, což mělo za následek těžko vysvětlitelné karamboly a pády. Navíc, pokud jsem si vymýšlela opravdu intenzivně, nevnímala jsem pochopitelně ani jakékoli otázky, doporučení či příkazy směrované k mé osobě.
Doteď se pamatuju, jak přesné moje výmysly byly! Toho koně jsem znala od špiček uší až ke kopytům, přesně jsem si představovala každičký kousek jeho výstroje, jeho vůni (koně mi vždycky voněli:)), klapot kopyt, tiché vrzání sedla. Pravda, se skutečností to ze začátku nemělo moc společného – kde jsem si tehdy mohla prohlédnout a osahat třeba pravé sedlo! Takže imaginární kůň byl ustrojen po vzoru koní z pohádkových knížek či později jakýchkoliv obrázků koní, ke kterým se mi povedlo dostat.
Psi byli různí, ale dlouho mezi nimi převládala kolie (ani sama nevím proč), aby byla později nadlouho nahrazena pyrenejským horským psem – tedy Belou, byť bez Sebastiána. Toho jsem do snění nepotřebovala. Naši měli skutečně andělskou trpělivost, protože to se mnou vydrželi a nesnažili se mi moje představy vymlouvat nebo zakazovat. Je ale fakt, že na jejich uštěpačné (ale také rezignované) poznámky vyplývající z toho, že jsem opět zkazila rodinnou fotografii imaginárním koněm, si vzpomínám dodnes.
Na tohle všechno jsem si vzpomněla o mnoho let později, a to na místě dost nepravděpodobném – v tomto případě na peróně hlavního nádraží v Praze. Přijela jsem tehdy s malým Andrejem nočním rychlíkem z Košic, obklopena zavazadly, a s nespolupracujícím dítětem. Andymu byly asi dva a půl roku, vypadal jako kudrnatý andílek a umanutý byl jak beran. Všude kolem proudily davy lhostejných spěchajících lidí, občas s houknutím projel vlak, hned vedle hlasitě syčela pára, jak posunovač rozpojoval vagóny.
Na nástupišti už na nás čekal můj otec, který chtěl chytit klučíka za ruku. Ale ten zatvrzele nechtěl. Ruce měl sevřené do pěstiček, držel je před sebou asi ve výšce pasu a zarputile zíral kamsi dopředu. „No tak, Andrášku, dej dědovi ruku!“ napomenula jsem synka a znepokojeně sledovala dav, který nás jen neochotně obcházel.
Zavrtěl hlavou. „Nemůžu!“ „Proč nemůžeš?“ snažila jsem se neztrácet trpělivost. Tohle nebylo místo vhodné k diskuzím. „Plotože nemůžu pustit hůlky!“ zvýšilo mrně popuzeně hlas. „Jaké hůlky?“ zeptala jsem se automaticky, ale to jsem už tušila, jaká bude následovat odpověď. A taky ano. Andílek se mi konečně podíval přímo do očí a s despektem pravil: „Copak nevidíš, že jedu na lyžích?!“
A tak se vás dnes ptám: Snili jste? Sníte pořád? 🙂
Jo, to já prosím snově špehovala. Měla jsem před sebou miniaturní městečko i s obyvatelstvem. Odklopila jsem střechu a nahlížela jsem do domácností, sledovala životy obyvatel. Jako detektiv. Byla to předzvést mě pozdější profese? Vžívat se do různých postav? Hledat a pitvat? Nevím.
Velká kočko, to je moc hezká představa! Tak něco takového mě asi nenapadlo:)) Ale měla jsi aspoň kousek světa jako na dlani…
Už tenkrát jsem nemohla ovlivnit svůj život a tak jsem se „dívala“ na životy druhých.
A tatínek už seděl u PTP – ta jakoby vojenská služba ale bez zbraní u lopaty. Měl od dětství chronický zánět středního ucha a když mu tam začala hnít kost k mozku poslali ho umřít domů. Chrudimstí lékaři ho z toho dostali a tak ho nakonec komunisti odsoudili a seděl ve vězení. Nepamatuji si kde všude ale určitě v Mimoni. A ve vězení dostal žaludeční vředy a nakonec ho v poslední chvíli operovali a vzali mu dvě třetiny žaludku. To už jsem byla velká a nenahližela pod střechy domů v miniaturním městečku.
Bezmoc je hrozná. Jsem vděčná osudu, že jsem mívala vždy aspoň nějakou šanci svůj život směrovat, že jsem mu nebyla vydána napospas. I když… člověk neví, co ho čeká. Naštěstí.
Jo a ještě něco – přes poledne stránky ladil, opravoval a aktualizoval najatý specialista, takže s úlevou prohlašuju, že Dedeník v tak dobrém technickém stavu, jak jen může být.
Příští týden vyřešíme funkční smajlíky a s Andym se bavíme myšlenkou na grafickou inovaci stránek – teď už to jde:))
Takže díky všem věrným, kdo jste nás v těžkých časech neopustili 🙂
Díky za všechnu tu práci spojenou s přestěhováním stránek! Jsem opravdu ráda, že Dedeník funguje, a na smajlíky se těším! 🙂
Díky, já se taky těším:) Jenže jsme limitovaní Andyho časem, a toho je málo. Ale plány máme, to zase jo:))
Děkuju všem za milé komentáře – já se k nim ještě vrátím 🙂
Byli jsme dnes s Martinem celý den v Praze a teprve před chvilkou jsme přijeli domů – a opožděnou večeří zachránili psy před úplným vyhynutím 😀
Musím říct, že mému oku se celodenní harcování vůbec nelíbilo, i když zbytek mě si to opravdu užil 😛 Takže dnes už radši psát nebudu… 🙂 Odpovím zítra
Hezky jsi si snila Dede 🙂 Samozřejmě, že jsem také mívala hlavu plnou různých snů, to podle toho, co jsem četla, nebo viděla ve filmu. Sny, či spíše fantazírování mi vydržely většinou do další knihy či filmu. To jsem pak snila hlavně před spaním, jak jsem já ta hrdinka děje. A mými partnery byli kromě mužné, mužské postavy třeba i ten věrný kůň nebo pes. O roky později už bylo moje snění spíše realistické přání spojené s naším častým stěhováním – jaké to v novém místě bude atd. Někdy představa vyšla, někde ne.
To je fakt, když měníš prostředí tam kompletně, jako jste to mívali vy, je to vždycky velká neznámá a člověk si rád představuje ty nejlepší scénáře – a snaží se nebát těch špatných.
Dede, to je krásné!
Pominu-li princeznovské sny, snila jsem především o tom, jak bravurně jezdím na lyžích. Jak vyhrávám místní závody před zraky idola lyžařského oddílu (a on si mě konečně všimne), jak vyhrávám slalom Světového poháru v Jasné před zraky Ingemara Stenmarka (dtto),…
Teď v dospělosti ráda v myšlenkách stěhuji nábytek – ne jakože nosím skříně sem a tam, ale nově zařizuji byt, svůj i cizí.
Dřív nikdy v mých snech nefigurovala zvířata. Zato teď, když jsem se jak slepá k houslím dostala ke koním, přehrávám si často před očima nějaký závod, minulý i budoucí, nebo drezurní úlohu zajetou v perfektním souladu s mým koněm. Samozřejmě také vyhrávám, jen toho idola už k tomu nějak nepotřebuji, asi stárnu 😉
A tyhle sny mám prosím vědecky podložené! Protože se doporučuje jakýsi mentální trénink, kdy se promýšlí konkrétní pohyb nebo kombinace pohybů dopředu „nasucho“ a svaly pak údajně budou vědět lépe, co dělat, až to bude naživo 😀
Jé, tak to jsme na to podobně. 🙂
Jako mladá jsem hodně tančila (vším možným způsobem, jen u tyče ne:)), takže jsem snila o tom, že tančím na bruslích, což jsem ve skutečnosti nikdy nedělala. Poslouchala jsem muziku, a cítila všechny ty oblouky, ten skluz… 😀
A n koni jsem ve svých snech jezdila mnohem, neporovnatelně lépe než ve skutečnosti:))
Můj dlouholetý bdělý sen je o tom, že budu jednou vlastnit velikou vilu na Hanspaulce. V polosuterénu bude bydlet domovník, který se o ni bude starat. V přízemí a prvním patře bude bydlet diplomat z nějaké příčetné země, který to bude všechno platit. Já budu s rodinou bydlet ve druhém patře a podkroví a budu dělat práci, která mě bude bavit, bez ohledu na výdělek. Podle velikosti vily je možno upravit kdo kde bude bydlet 🙂
Skutečnost je sice jiná, ale vůbec ne špatná. Na Hanspaulce bydlím – v bytě. Práce mě baví i uživí.
Renato, to je moc hezký sen! A nejlepší je, že se tvůj život zase o tolik neliší:)))
Snila jsem vždy a sním pořád. Někdy snad o tom něco písnu,dost nerada o snění a snech mluvím,protože mám pocit,že v noci a někdy i ve dne žiji nějaký alternativní život v jiném rozměru.Některé vysněné věci se mi splnily.
No, co dodat 🙂 Já celý život snila o tom, že budu mít vlastní dům. Mám ho, ale teď sním o malém bytě v paneláku na zimu a domě od jara do podzimu. To bude asi opravdu jen sen, protože mám zvířata a povinnost se o ně starat a ne je – vesničany – týrat v paneláku 😀 A když jdu sama s Darkem, tak se mi mysl toulá kdoví kde, až jsem občas udivená, kam jsem vlastně došla 🙂
Kolem domu je víc práce, než člověk z bytu napadne – a v době bahnivé to ani není velká legrace. Takže tě chápu. Jenže (aspoň já) navíc oceňuju to soukromí, kdy mám sousedy vzdálené na desítky až stovky metrů – ne nad hlavou:)) To už nevím, jak bych po těch jednadvaceti letech v samostatně stojícím domě snášela 🙂
Jenny, to by mě moc zajímalo, já mám podobnou zkušenost. I když chápu, že to nebude na veřejné psaní:))
Já jsem se vídávala jak na koncertních podiích hraji bouřlivé na piano (měla jsem harmoniku), jak lehounce, tanečním krokem, v baletní sukýnce přebíhám jeviště (chodila jsem do rytmiky) a také jsem v duchu, už jako kapánek starší, psala dívčí románek. Pamatuji si, že začínal, Po sluncem prosvětleném schodišti seběhla Inka dolů za maminkou… naštěstí jsem to na straně tři ukončila a radši se věnovala sněni o tom koncertním pódiu. Byla jsem přelétavá. Ale ještě dneska si semtam zahraji 🙂 .
Snění o hudbě musí být krásné… Zdá se, že jsem už kdysi pochopila, kde jsou meze mých možností – mohu snít o tom, že tančím na bruslích, ale muzika je mimo moje možnosti i ve snu 😀 Tedy jak její kompozice, tak její předvedení:))
Jinak právě teď pracuje konzultant, kterého jsme najali, na technické modernizaci stránek, takže je možné, že do 14:00, než by mělo být hotovo, občas stránky vypadnou.
Děkujeme za pochopení.
Copak nevidíš, že jedu na lyžích? – to je tak krásné… 🙂
Na nějaké romantické sny, kde jedu na koni s vlající hřívou se nepamatuji, i když jsem po koni vždycky moc a moc toužila. Časem jsem alespoň trochu jezdila, ale nikdy to nebyl úplně systematický trénink. Ze snů si pamatuji spíše ty horory jak mě někdo honí a já mu nedokážu utéci.
Zajímavý v tomto směru byl sen, kdy jsem byla na chalupě a hrály jsme si s kamarádkou před domy, kde tenkrát byla ještě písčitá cesta a žádná auta. Najednou nás začal honit otec kamarádky, ale řídil přitom tramvaj! Já se jen horko těžko dovlekla za vrátka naší zahrady. Tramvaj s evidentně velmi zlým kamarádčiným otcem za řízením jsem měla celou dobu v patách. Nechtějte vědět, jak tramvaj jela po písku bez kolejí a bez elektřiny, šlo jí to docela dobře 😀
Vzpomínám si na jeden sen, skoro jako by to bylo z minulého života. Byly mi asi 3 roky a jedu na kozlíku vedle kočího ulicí s vysokými domy a za mnou na voze jsou různé skříně a další nábytek. V tom voze byli zapřaženi grošáci. Když jsem se po letech dostala do Vídně, jako bych to tam znala. Pravda, jako pražské se mi to mohlo s Prahou míchat, protože tu jsou čtvrti kolikrát skoro stejné, ale ten pocit, že tam to znám, ten byl neuvěřitelný.
Máma mívala také hodně divoké sny. Jeden si pamatuji dodnes. To bylo ještě v době, kdy ministrem financí byl Kalousek. Tak se stalo, že máma šla pěšky Letenským tunelem (pro mimopražské – vede pod Letnou k Vltavě) a vezla kolečko. V kolečku vezla Kalouska. Pak spolu odbočili na nábřeží směrem ke Strakovce. Nakonec máma Kalouskovi povídá, zda mu nepřijde blbé, když ho ona veze na kolečku, že je dáma, a že by to mělo být naopak. Kalousek to uznal, tak si do kolečka sedla máma a Kalousek ji vezl.
Tím sen skončil, takže nevím, zda ji dovezl až do Strakovky, a zda se máma účastnila schůze vlády.
Apino, maminka byla skvělá žena,se skvělými sny. (samá srdíčka)
Apino! 😀 Nevím čím začít.
Naprosto chápu tu hrůzu útěku před tramvají, prchací sny jsou obvykle hnusné a na nervy. Když jí navíc nechybí ani koleje, takže tě může pronásledovat kamkoliv, brr.
Ovšem ten sen tvojí maminky, to byla třída! 😀 Počítám, že až příště tím tunelem pojedu (a já jím občas jezdím), určitě si vzpomenu 😀
to je krasne napsane 🙂
s krivymi zady a odjakziva totalne leva na jakykoli druh pohybu celozivotne snim o tom jak v elegantich satech lehce tancim nebo metam hvezdy (ani jedno se mi v zivote nepovedlo a ted uz je jiste, ze to snem jen zustane) 😀
Formičko, naprosto chápu půvab takového snění – viz moje snění o krasobruslení:))
Snila jsem hodně o koních, ale narazila jsem na tvrdou realitu- vysoká, neštíhlá, brýlatá a prý to bylo daleko. Tak jsem byla zahrabaná v knížkách a snila o tom, že jsem štíhlá na koni jezdící přítelkyně indiánů všeobecně a Vinnetoua a Old Shatterhanda hlavně. Jo a taky že fičím na plachetnici s Vlaštovkami a Amazonkami.
Dneska už moc nesním, spíš doufám, že se mi tu a tam něco splní- a jeden z mých splněných snů je jezdit v létě v kabrioletu 🙂
Matyldo, ještě chvilku a už bude kabrioletové počasí – oblékneš něco půvabného a sny se stanou skutečností (a nám tady pak ukážeš fotky:)))
Já ty koně měla tři a k nim tři psy… Jezdila jsem na nich do školy.
No jo, nebyla jsi žádný troškař! 😀
Já jsem DEDE také snila už od dětství.
Snila jsem o tom, že jsem princezna. Bydlím na zámku v krásných komnatách.
Měla jsem opravdu bujnou fantazii.
Pamatuji si, že když jsem si hrála s panenkami, tak to bylo skoro divadelní představení.
Maminka s babičkou si mě chodily tajně poslechnout.
Dnes také občas sním. V duchu se přemístím do míst, které mám ráda: Létám nad městem a podívám se všude, kde jsem byla nebo kam bych se chtěla podívat.
A ano, to město je Řím. Dva roky po sobě jsme cestu do Říma museli zrušit. Ale já to nevzdávám, do třetice všeho dobrého. Snad to v červenci vyjde.
Míšo, sníš moc hezky a určitě s tím nepřestávej. Jsem přesvědčená, že vám to už letos vyjde! 🙂
A třeba nám sem napíšeš i svoje dojmy…
Sním, bez toho by ty noci a někdy i dny byly nudné nebo méně barevné..do snů se mi promítali koně- vždy volní, psi-vlci a indiáni,desperáti,rytíři a lapkové..čarodějky a dobro se zlem..a hrdinové z knižek a vojenská technika, ve snech nikdy nevařím a nevyšívám, žádné ženské práce…ve snech se starám a lovím..někdy ošetřuju..ve snech i zpívám, ale ti kolem jsou asi hluší 😀 ve snech se toulám jako Tulák po hvězdách..prostě v časové ose..někdy si říkám, že žiju svý minulý životy a nahlížím do těch budoucích…
a jeden sen ještě mám – pohladit si Harpyji….
To je krásné, tak snad se Ti to jednou splní, alespoň u té pralesní, když u té z řeckých bájí to bude asi složitější. Jen bych si dala pozor na zobák a pařáty
mají ji v Mnichově v zoo .. 😉 alespoň vidět…
Měla jsem to podobné, říkala jsem tomu biograf před spaním.
Sharko, řekla bych, že jsme odchované stejnými dobrodružnými knihami – tyhle sny ti klidně může podepsat z vlastní snící skutečnosti:))
jj, Dede, myslím, že máme stejnou knihovničku (teď teda čtu Temné ilumináty od Jana Pohunka)