V minulém povídání jsme se seznámili s vrbou. Představily se nám vrby jako sadovnické dominanty, krásky ze zahrádek, ale také vrby košíkářské.
Věkovité palice u rybníčků nebo zapojené vrby v prutníku každý rok odevzdávají své vyrostlé jednoleté pruty košíkáři, aby s nimi dále mohl pracovat a kouzlit. Tak se podívejme, co všechno proutky zažijí, než se z nich stane třeba váš košík.
Prutník před sklizní
Pruty z prutníku nebo palice s stříhají každým rokem na babku (už víme, že to je oholená hlava vrby – nízká nebo vysoká). Proutí se stříhá v době vegetačního klidu až do rašení. Lze i v zimě, ale nesmí ležet vysoký sníh, protože bychom si zbytečně zvyšovali hlavy u babky.
Musí se vystříhat úplně všechny pruty – krásné i ty pokroucené, zalomené nebo rozvětvené. Kdyby se nějaké nechaly, druhým rokem by rozvětvovaly a na další roky by nebyly už žádné kvalitní pruty pro pletení.
Proutí zelené
Potom se proutí třídí. Rovné pruty bez rozvětvení se použijí dál pro úpravy na pletení, pokroucené nebo rozvětvené se dají na okus zvířátkům. U nás ve škole si vždy přijedou ze ZOO Ostrava, prý mají sloni na chvilku párátka 🙂
Mízování vrby
A co dál?
Záleží, co potřebuje košíkář pro svou práci. Jak to hezky učím své žáčky:
- Proutí zelené – neloupané i s kůrou
- Proutí mízované – loupané
- Proutí vařené – loupané
Loupání proutí
Zelené proutí (je tedy jasné)
Košíkář si je nastříhá, roztřídí a plete. Zelené proutí je možno také uskladnit. Uskladněné proutí vydrží až půl roku. Jen pro pletení jej musíme déle namáčet, aby zvláčnělo a dobře se s ním pracovalo.
Ze zeleného proutí s kůrou se plete tzv. stloukaná práce = pro zajištění pevnosti výpletu se řady při pletení stloukají železem. Bez toho by se hotový košík po čase kvůli sesychání podobal spíše sítku.
Základem je vždy dno, které se plete na košíkářském kříži, kde se polovina osnov prostrčí druhou polovinou naštípnutých osnov a postupně se rozplétají do kruhu nebo oválu.
Zelené proutí se používá na pletení bramborových košů, košů na dřevo, na nůše, ale také na kukaně pro slepičky nebo na vyplétané ploty. Tady zpracujeme i méně kvalitní proutí.
Štípání proutí na šeny
Proutí mízované
Je to oloupané proutí, kdy nám zůstane čisté bílé dřevo. Mízování je proces, kdy nastříhané pruty dáme spodní částí do vody cca 30 cm. Vodu stále doplňujeme. V okamžiku, kdy proutky začnou vypouštět kořínky a pupeny, je proutí namízované – probudila se míza – a my můžeme snadno odstranit kůru. Můžeme sklízet i proutí, které ji začíná rašit, avšak i toto si musíme namočit, aby nám míza nezaschla. Používáme jej na veškeré košíkářské práce – košíky, ošatky, tácy, stínidla, amfory, krabičky, zkrátka co vás napadne.
Hoblování šeny
Proutí vařené
Jedná se opět o loupané proutí, ale předtím je ještě s kůrou povaříme ve velkých měděných nádobách nebo v páře (chtělo by to najmout čerty). Čerstvé vaříme tři hodiny, již zaschlé šest hodin. Třísloviny v kůře předají dřevu barvu a my, podle druhu vrby získáme jasně červené až hnědé oloupané pruty. Použití je stejné jako u mízovaného, v kombinaci s mízovaným proutím nebo s pedigem vynikne, lze vytvářet různé vzory.
Zelené proutí to má jasné, to si lebedí už v dílně nebo ve skladu. Ale na mízované a vařené čeká další rozhodování.
Přece jen, košíkář by rád vyráběl i jemnější výrobky než koše. A tak, en ten týky, se jde dál třídit.
Kratší proutky se odloží na osnovy a přístrčky. Delší čeká adrenalinový zážitek.
Ruční štípák na proutí
Štípání!
Před štípáním, a vůbec před jakoukoliv prací s proutím, se namočí, aby se nelámalo. A pak hurá, jedeme do štípačky. Vžůůům, vžůůům… proutky se proletí mašinkou a na druhé straně už nám vylétají tři nebo čtyři šeny. Nemáme-li mašinku, použijeme staré dobré ruční štípáky – navlhčený prut nařízneme, nasadíme štípák a projedeme celý prut.
Naštípané šeny je třeba zhoblovat, protože potřebujeme na pletení ploché pásky a jádro prutu by nám dělalo paseku. Takže znova vžůůům, vžůůům – tentokrát se mašinkou proletí už připravené šeny. A opět, není-li mašinka, použijeme ruční hoblovačku.
Ruční úžička na šeny
Hotovo? Hotovo, pokud mám stačí šeny na jedné straně užší a druhé silnější, protože tak rostl prut.
Ovšem pro „top“ práci si košíkář vymyslel úžičku. Tou se již zhoblované šeny protáhnou a jsou rázem po celé délce stejně silné. Kouzlo 😉
No páni!
Tolik práce, aby mohl jeden košíkář uplést něco krásného. A tak si ty pruty, osnovy a šeny namočí, aby mu krásně zvláčněly a mohl pracovat.
Tak si ještě nachystáme nářadí.
Nářadí
Pro běžné využití nám bude stačit kladívko, špice různé síly, nůžky rovné i zahnuté, kleště, nůž, metr skládací i krejčovský, nastřelovací pistole a hlavně pšukač (on je to rozprašovač, ale pšukač je veselejší a jeden na něj nezapomene). A k nářadí nějaké ty pomůcky – dna, hřebíčky na osnovy i na ráfky, přístrčky a formy, aby bylo dílo krásně tvarované a pravidelné.
Připravit ke startu – teď! Pod rukama se nám začnou dít čáry a kouzla a úžasné výrobky. Třeba i kočárek pro panenky 🙂
Proutí mízované a vařené
Máčení
Dno – zelené proutí
Výplet mízované a vařené šeny
Kočárky
Díky moc za další košíkářský díl. Na nějakém z absolvovaných košíkářských kurzů se pletlo i z vrby a přiznávám, že to nebylo tak snadné, jako z pedigu. Ona už i ta příprava vrbových prutů (namáčení) je pro lektora časově někde jinde než pedig.
Mně se zdá, že zase trvanlivost vrbového košíku je o dost vyšší než pedigového, je to tak? Nebo je to zkreslené tím, že z pedigu se na těch kurze pletou drobnější věci, aby se to za ten den stihlo…?
Nezlobte se, děvčata, ale když se řekne košatina, tak si představím policejní prvorepublikovou truhlu na odnášení opilců apod. 😀 Dotyčný do ní byl založen a mohl tak akorát nadávat, protože pohyb mu byl znemožněn právě malými rozměry té proutěné truhly. Obrázek najít nemůžu, ale tohle stojí za přečtení: https://www.novinky.cz/cestovani/tipy-na-vylety/clanek/jak-si-prazane-uzivali-pouti-a-zabav-86814
😀
To je parádní 🙂
Já mám ten název spojený s korbičkou kočárku, v jakém mne vozili, když jsem byla mrně. A vím, že bábinka tak říkala proutěné truhle, do které dávala houně (tenkrát nebyly ty heboučke deky jako dnes)
Jejda, zapomněla jsem na kočárek pro panenku.
Opět velmi zajímavé!!! Kočárek na panenky dostala kdysi naše vnučka. Byl nádherný. Náš první chovatel kníračů měl na doma velkou pletenou boudu z proutí! Ta ustála válení psů i na své rovné střeše. Naše první kníračka měla proutěný koš, ale záhy jej rozebrala. A já, já se vozila v proutěné košatině, dělané mým strýcem. To bylo začátkem padesátých let, mám fotky. Jinak jsem vlastnila a vlastním koše různých velikostí a tvarů. Těším se na pokračování!
No vida. Boudu pro psa 🙂
To by ta naše telata ale nevydržela neokusovat. Vždyť mi žužlou pruty už když plantám
Jo, náš jezevčík rozebral koš na prádlo… poměrně vysoký a začal shora 😛
To je krásné řemeslo, a co to dá práce ještě než se začne plést !
Ty košatinové kočárky pamatuju, v jednom jsem se vozila jako mimino – to teda nepamatuju, ale kočárek na půdě ano 🙂 a pak jsem měla jeden stejný, ale malý pro panenku.
Jejda, zapomněla jsem na kočárek pro panenku.
Ty jo, chceš říct, že když teď ostříhám vrbu(japonskou, tu s růžovými lístečky), tak se z toho dá plést? Já ji každý rok na jaře sjedu pořádně, takže zůstane kmen a rozsocha, moje představa o vrbě na zahradě je taky poněkud japonská- tedy menší. Obvykle musím stříhat ještě jednou v létě, protože jak k ní dosáhne závlaha (nezbytný to prvek na naší Sahaře), má dlouhatánské a silné pruty, do podzimu obrazí ještě jednou.Teď má poutky tenčí a tak metr dvacet- metr a půl dlouhé.
Japonská vrbička by snad byla na něco mrňavoulunkého, ale spíš ne. Proutky má křehké.
Na koš cca 35-40 cm vysoký jen na osnovy potřebuješ 150 cm pruty, dole silné do 1 cm. A kde jsou pruty na výplet 😉
Košíkářství je řemeslo, kde se snoubí užitkovost s krásou.
Naši stařeček aj naše mamka pletli ze zeleného neloupaného proutí (a ano, namáčeli též), protože pletli hlavně koše na erteple, řepu, dřevo a uhlí – většinou to byly koše dvouucháče.
P.s. ten proutěný kočárek se mi vždycky moc líbil – je to taková čirá radost.
Že jo? myslím ten kočárek.
Jen mě vždycky napadalo, jak moc byly praktické ty opravdové kočárky – košatiny. taky nevím, jestli to bylo opravdu z proutí nebo z nějakého umělého… materiálu.
🙂 V rodině takový nikdy nebyl, tak nevím.
Pamatujete? Já mám dojem, že si je pamatuju ještě občas z ulice, a jednou o hodně později ho někdo měl restaurovaný a opravdu v něm vezl opravdové dítě:))
https://www.mimibazar.cz/inzerat/103185384/kocarek-kosatina-na-dite-liberta-po-renovaci?detail=1
Holky ještě jezdily v košatině, já už v moderním koženkovém. Košatinový jsme měly též kočárek pro panenky – problém byl s mytím, musel se na to vzít kořinkáč (rýžák). Jo a ten oplet v šedesátých letech byl už umělou bužírkou – možná ty prvorepublikové byly echt přírodní.
Jo, ta bužírka mě právě napadla. Pamatuješ, jak jeden čas byly v módě bužírkové pomlázky? Fuj. (tedy za mě, línější chlapi byli nadšeni, pomlázka, která vydrží 😛 )
No jasně – bužírkové hranaté a barevné žile – to byl poslední výkřik módy. Kluci je nosili stočené v kapse a šlahali s němi Velikonoce-nevelikonoce. Avšak všeho dočasu – dokud na to nedošel náš matykář (a učitel zpěvu a dílen), který nevychované hochy „odměňoval“ fyzickou exekucí na zadní část těla. Nejprve to byla dýha z překližky (kterou si museli sami v dílnách vyrobit, ale která se velice často opotřebovávala), ale když zjistil, co za poklady skrývají jejich kapsy, tak před předklonem byli kluci vyzváni „Žilu sem!“ … Příští rok na Velikonoce už zase jen rostlé dřevo 🙂 .
P.s. abych nedělala ze Šnajdra mlátícího sadistu (i takového jsme měli – Šíbl to bral hlava nehlava, vinný nevinný, rukou či ukazovátkem), tak si kluci mohli vybrat – buď poznámku nebo jedná ránu. Poznámku za ty tři roky nenapsal ani jednu!
Jako mimino mě v něm vozili, byl proutěný. A jako větší (4-6 let) jsem v něm na chatě jezdila z kopečku. Jak byl nízký, tak se do něj dobře naskakovalo.
😀 Byla jsi divoké děvče! 😀
Proutěný kočárek toho typu jak na fotce měla Kačka, ještě je někde schovanej…
Pletou se z proutí, ratanu nebo pvc pásků dodnes. Když ne, jako jsme měli my. Dnes je to de luxe produkt.
Děkuju Mamutku za skvěle napsaný článek! Víš, mám dojem, že by se mi líbilo být tvým žáčkem… jen nevím, co děláš těm s olšovýma rukama:)))
Jo, je to řemeslo kultivované od úsvitu lidstva, řekla bych. Vychytané podrobnosti v přípravě proutků i v samotném pletení. Když jsem si byla ráno venku pro silnou kůru na podpal, hned jsem jinak hleděla na své košíky:))
A ty kočárky jsou prostě nádherné – snažím se představit, jak se nechávají delší ty základní proutky, aby zbylo i na boudu na boudu… No, fakt nevím, jak se to dělá – ale třeba nám to někdy vysvětlíš:)) Jo a ještě ty kočárky mají ten pěkný lem!
Opět děkuji za poklonu.
Věř, že pletou i popletené prstíky. Pokud nepolámeš, můžeš opravit.
Slibuji pokračování cesty proutků a příště i jeho kamarádů materiálů.
A před velikonoci – včas – i návod „jak na pomlázku“ 🙂
Milá Mamut, musím říct, že s přípravou proutí je hodně práce, a to košíkář ještě nezačal plést!
Jak kluci štrikují pomlázky ze smuteční vrby, hodně často i narašené (na výsledku jim až tak moc nezáleží, a co pomlázku udělá za pár dní, na tom taky ne 🙂 ), dost často jim přijde pod ruku prut větvený, takže vím, že z toho se plete špatně. Ale zvládáme (nejde to na výstavu a žíla má krátké trvání, zvlášť když se po velikonocích nezakoření) a já umím docela slušně copánky právě z těch nejkratších odlámaných proutečků. 😀
Díky za úžasné povídání a skvělou fotodokumentaci – zase jedno řemeslo, které má přípravu dovedenou k dokonalosti!
Moc děkuji. Škoda, že tu práci nevidí lidé, kteří hy chtěli super krásný skvělý košík za cenu výprodeje v kauflandu.
Vždy mě pobaví „No vemu pruty a pletu. Ty se máš, za chvíli práce tólik“
… a to člověk ani tu práci neúčtuje, protože kamarád… že ano 🙂