Minulý týden jsem tu měla děti, Patricka navíc s distanční výukou, takže bylo živo – pro mě i pro psy. Někdy ve středu jsem měla dojem, že Berryina levá přední packa vypadá nějak jinak, ale psina byla v pohodě, nekulhala, nechala jsem to tedy být. Podruhé jsem se na tlapku pořádně podívala v pátek odpoledne, poté co děti odjely. Hrklo ve mně – na té tlapě už byla viditelná pevná boule!
Načež jsem propadla panice, protože moje první (!) myšlenka byl osteosarkom. Abych si to trochu omluvila – našeho veterináře, kam jsme doběhli v sobotu dopoledne, to napadlo také. Po rentgenu se ukázalo, že kosti jsou čisté, že je to velký zánětlivý otok kolem kloubku „palce“, tedy toho pravého krajního prstu na levé tlapě. Žádné vnější poranění vidět není. Je možné, že se přetáhla ve sněhu, přece jen předkem tahá dost nevýkonný zadek.
Dostala tedy svoji pravidelnou protibolesťovou a protizánětlivou injekci (Librellu) o pět dní dříve než je obvyklý čas, bylo nařízeno teplo a klid, po několika dnech písemné hlášení o pokrocích, případně kontrola. A já jsem měla pocit, že jsem opět o fous unikla nevyhnutelné katastrofě.
Potíž je v tom, že se začínám chovat jako magor. Berry je německý ovčák, má velmi pokročilou spondylózu páteře a v dubnu by jí mělo být dvanáct. Nachází se tedy na hraně běžného dožití takto velkých psů. Kvůli spondylóze nesmí dostat narkózu, tedy jakýkoliv průšvih jinak řešitelný operací je u ní konečná. Celou pravou stranu má slabší, v pravé přední artrózu, pravá zadní jí pravidelně podklesává.
Ovšem! Díky péči, lékům a Ariině společnosti je na svůj stav dobře pohyblivá, její biochemie je (zatím) zcela v pořádku, a má zjevnou radost ze života. Den předtím, než jsem se lekla té boule, dokonce na ranní vycházce provokovala Ari ke hře – a to jsem už dávno neviděla, protože obvykle hru začíná jen Ari. Když jsme minule na louce za naším domem opět narazili na muflony, radostně si k nim popoběhla. (Ari byla na vodítku, zatraceným muflonům, ustavičně zdrhajícím z jejich ohrady, je těžké se vyhnout). Ano, má lecjaká omezení, ale zatím to je pořád dobrý psí život.
Jenže pokud jde o Berryin stav, nedokážu se držet racionálního myšlení a oběma nám kazím život svým neustálým strachem. Opakované vyjmenovávání již dosažených met (např. hezký psí život po mnoho let) nepomáhá. Přitom bych se ráda – pro sebe i pro ni – dostala do stavu určitého smíření, kdy bych si byla schopná v radosti užívat Beruščinu současnou přítomnost, ideálně bez paniky, s vděčností za každý hezký den.
Otázkou zůstává – jak na to? Nemáte někdo nějaký návod? Zkušenosti?
O.T. shodou okolností jsem včera četla o tomhle útulku-hospicu pro staré psy v Missouri u kterého jsem si tedy pobrečela.(tedy paní podobná té české – teď si honem nevzpomenu na její jméno). Ta paní (a všichni ostatní v útulku) je úžasná, prostě nemohla přihlížet, jak staří psi dožívají třeba v útulcích sami, nebo opuštění, nechtění atd. Za čtyři a půl roku existence útulku už vyprovodili na duhu 790 starých psů a ten emotivní nápor si snad ani nedovedu představit. Ale všichni tam dožívají milovaní, v kruhu lidských hladících rukou, s psími kamarády. Stačí kliknout u „more“ na „raibow bridge“
https://www.whisperingwillowsseniordogsanctuary.com/about.html
Maričko, hluboce obdivuju lidi, kteří tohle dokážou.
A jsem už léta přesvědčená, že by lidé v útulcích měli mít psychologickou pomoc. Kromě toho, že vídají hrozné věci (týraná, zanedbaná zvířata) je tu ten nekonečný proud potřebných. Každý úspěch z dobře umístěného zvířete okamžitě zapadne pod potřebou umístit další a další a další…
Jo a ti psi v tom domově jsou neskutečně dojemní…
Viď Dede. No však už jsme si je přidali „na listinu“ a vzpomněla jsem si u toho čtení na „Zvířetnickou“ Vlaďku (myslím, že se tak jmenovala) a jejího manžela, kteří si také brali z útulku menší staré pejsky „na dožití doma“. Nevím, jestli to stále dělají, ale oba jsem je na dálku obdivovala.
Dede, radu bohužel nemám. Jak byla pro nás smrt Trixie nečekaný a bolestný šok, přesto jsme jí za to nakonec byli „vděční“. Sama vyřešila moment, který nás vlastně strašil „do budoucna“. Když jsme si pomalu začali uvědomovat, že zpomaluje, spí víc než jindy, že prostě stárne. Dodnes nevím, jestli bych poznala ten správný čas.
Takže tě úplně chápu, s milovanými zvířaty se strašně těžko loučí, však sis to už sama prožila víckrát. Ale také věřím, že oni jsou na tom stejně a sami dělají co mohou, aby tu s námi byli co nejdéle. A protože Beruška si stále užívá života, ber to jako že sama ví, že ještě nepřišel její čas. Ano je mnohem pomalejší, než dříve, ale pak najednou příjde moment o kterém píšeš – sama provokue Ari. Tak si tyhle momentky užívej s ní i když jí pochopitelně sleduješ starostlivýma očima, což bych dělala já také.
Díky Maričko 🙂
Ta iniciace hry z Beruščino strany mě úplně dostala – vlastně jsem už zapomněla, že se něco takového dělo. Ona má Berry obvykle co dělat, aby tu hru vůbec ustála a bývám to já, kdo to nakonec ukončí, protože prudší náraz může opravdu Berry hodně uškodit.
Ta radost to ráno byla taková… kapku zázračná 🙂
Ach, Dede, je to tak těžký! Denis je o rok starší než Berry a loni jsem si s ním prožila trápení – které jsem si ovšem víceméně zinscenovala sama. On neměl žádné bolesti ani omezení, jen ty ošklivé boule, které musely jít pryč. A já jsem ve dnech před jeho operací, když jsem viděla, jak vesele pobíhá a raduje se z procházky, častokrát neovládla černé myšlenky a slzy. Až jsem pak musela sama sebe napomenout, že je pitomost brečet předem, to člověk jen sám sebe zbytečně ničí.
Jo v tomto věku je zdraví našich psů křehká záležitost a tak si fakt musíme užívat každý den, kdy je máme vedle sebe – bez postranních myšlenek. No, asi jsem ti nepomohla, ale aspoň vidíš, že v tom nejsi sama.
Já vím, a ty trable si pamatuju. Jsem moc ráda, že se z toho Denis hezky dostal – a přeju vám ještě spoustu času bez slz 🙂
Jak já ti rozumím ! A poradit neumím ani tobě, ani sobě. Darkovi bude v dubnu 10, což není na labroše zas až tak závratný věk, ale u něj komplikovaný cukrovkou (už přes 2 roky pícháme insulin a to kdoví jak dlouho to měl, než se to naplno ozvalo), spondylózou páteře a poslední „hit“ je zvětšená prostata. Jinak je pořád veselej, i když už je poznat, že je to „pán v letech“, víc spí a doma už tak neřádí, jak to uměl za mlada, i procházky jsou pomalejší a kratší. Chuť k jídlu má a měl vždycky a všude, jen teď možná větší díky cukrovce a díky přesně odměřené dietní stravě. Bojím se o něj, pořád ho pozoruju, připadám si občas (pořád) jak cvok. Nejvíc se bojím toho, že neodhadnu tu správnou chvíli a on se bude zbytečně trápit.
Alimo, však taky Darka a jeho cukrovku sleduju od začátku. Pořád mě fascinuje pes, který si umí vzít za odměnu květák. 😛 Berry by mi dala jasně najevo, co si o něčem takovém myslí – za jedlou zeleninu považuje jen pečlivě vybranou trávu (vybírá samozřejmě ona:)) a smažené hranolky (ty naštěstí doma skoro nejíme:))
Myslím na vás, ať vám ty lepší časy trvají co nejdéle! 🙂
Děkuju za přání dlouhých lepších časů, snad to vyjde půjde v červenci na Markovu svatbu za „drůžičku“ :-).
Jestli tedy ta svatba nebude po 4 odložená 😀 . To by jeden nevěřil. Požádal o ruku jak se sluší a patří :-), aby za měsíc zjistili, že je Lucka těhotná. A protože se chtěla vdávat v létě a ne těhotná (Máťa se narodil 15.7.), svatbu odložili, až přestane kojit. No a přišel covid. Tak se svatba odkládala ještě dvakrát, protože Lucka chce svatbu v létě a venku a příbuzných je hodně…a nikdo nevěděl, jak to vlastně bude. Tak snad to klapne. Za druhýho drůžičku půjde jejich v té době už 3 letý syn 😀 . Anička má sice jinou maminku, ale Lucku a brášku miluje a těší se neskutečně.
A Darek vždycky miloval vařenej květák, mrkev a papriku – pravda, jen červenou a žlutou 🙂 a jako jedinej z rodiny i vařenej celer, když dělám zel. vývar a dávám tam kusy zeleniny, jsou pak jeho. Kromě rybízu má rád i všechno ovoce, ale to teď moc nemůže, jen občas kousek jablíčka. Labroš je prostě všežravec, abys nemyslela, maso taky může, teda chtěl by, ale nesmí.
Dede, bohužel, i když jsem velmi pragmatický člověk, co se týká mých zvířecích parťáků ti nemohu poradit. Jejich životy jsou příliš krátké oproti našim, takže už jsem se snažila třikrát u psů a třikrát u kocourů během svého života. Nejde to, nemám v sobě to co naši chlupatí přátelé, žít momentální vteřinou, hodinou, dnem, atd…..
Asi bychom se to měly začít učit, ne? Umět žít přítomností bez výčitek z minulosti a obav z budoucnosti (ani jedno totiž ničemu nepomůže:))
Dede, dosažené mety moc nepomáhají, protože se jedná o TEĎ! Teď je tady ten neklid a teď je tady ta touha, aby naše vzájemná existence trvala nezměněná dále. Z vlastní zkušenosti vim, že až když dojde ke stavu, kdy člověk sám uzná, že nevyhnutelné nastalo, přijde zklidnění a nastoupí rozum. Lépe se to říká než zažívá, ale tak život běží a touto daní za lásku si musíme projít. Ale ještě obě vydržte, ano?!
Jano, Berry drží radostně, stále žebrá a podlamující se nohy si nevšímá:)) Pokusím si z ní vzít příklad:))
prostě se na to vykašli,přijmi ta omezení..přijmi je po jejím..a užívej a raduj se z každého dne..však ona se ta nálada a emoce mezi Vámi přenáší.. a ona to VÍ…když bude chtít pomoct,ona si řekne..věří Ti..tak si Dede uvěř taky.. a je to sakra těžký…
„Přijmi je po jejím“… to jsi Sharko napsala moc hezky 🙂
Zrovna tak máš pravdu s tou vírou v sebe – pořád se bojím, abych něco nezanedbala, abych jí nějak bezmyšlenkovitě neublížila (vždyť říkám, že jsem magor:))
V tomto ohledu jsem asi fatalista – beru to tak, jak to přijde.
Když Toyu ve třinácti letech klepla pepka, byla jsem z toho moc špatná, přece jenom třináct roků na knírače není zas tak moc – a když se z té mozkové příhody zbráborala tak, že cizí na ní prakticky nic nepoznal, byla bych dala na modlení, byla-li bych praktikující katolička.
A pak se mi to v hlavě přešaltovalo a řekla jsem si – musíš to holka brát trochu s rozumem. Toyenka už má roky a tak je třeba hlídat tři věci – jestli žere, jestli se nepočurává do pelíšku (tady šlo o její důstojnost) a jestli má radost z naší přítomnosti. Jedna věc je na pováženou a dvě už je asi konečná, nemá cenu čekat na tu třetí. Takže jsem se radovala z každé vycházky, z každé vymetené misky a ze zavrtění ocásku… a vida, ještě krásné tři roky to s náma zvládla. A myslím, že jsem poznala ten pravý čas na odchod…
Ygo, fatalista je ten stav, kam bych se chtěla dostat. Bylo by nám všem líp Martin už ze mě měl v sobotu osypky, takže po verdiktu u veterináře si oddechl hned ze dvou důvodů – že nám Berry bezprostředně neumírá a že já dám na chvilku pokoj:))
jak dlouhá je ta chvilka?
Do Berryino příštího zaškaredění 😀
Je to těžký vždycky. Mě navíc děsí možnost počínajících potíží se srdcem, Karamelka měla v sobotu šest let. (Oslavila to tím, že zdrhla do vinohradu i s Vanilkou). Vždycky jsem bojovala a snažila se udělat maximum, to mě tak nějak uklidňovalo.
Matyldo, nedovedu si představit akčnější kavalíry než máš ty – vytrénované a bez nadváhy. (Zajíci! Bažanti! Slepice!:))
Věřím, že mají našlápnuto (rozběhnuto:)) na bezva psí život, kdy si starosti budeš dělat jen ty:))
Jsem teď v podobné situaci.Ritě,stření kníračce,bude v dubnu let.Je nemocná,má cukrovku žíznivku,ale léky zabraly a Rita má stále chuť žít.Já si dala úkol pomáhat jí.Aby neměla bolesti,má operovaný prst ,měla tam
let.Vidím na ní,že se s jejím tělem něco děje,ma zvětšené břicho a tělo hubene.Chuť k jídlu má velkoi a tak jsem si řekla,nebudeme řešit drobné potíže ať si v klidu žije.Když se zhorší,pomůžu ji přejít duhový most.rakovinu.To jí bylo
let,vypadlo mě to.
Omlouvám se,vypadly mě části textu.Třetí řádek má pokračovat-rakovinu prstu,bylo jí v té době sedm
Ojoj, to už je ta další fáze, kdy dohlížíš, mazlíš, pečuješ a hlídáš ten poslední práh. Hodně síly přeju a Ritě, ať si život ještě užívá:))
Já tě chápu, strach o ně máme protože se stali členy rodiny. Co odešel Lux tak mám ještě větší strach o Legýska. A po Luxíkovi je pořád takové nějaké prázdno. Přeji vám s Beruškou ještě nějaký čas strávený relativně bez potíží a bolesti.
O.T. Legýsek má dneska deváté narozeniny. Strašně to letí.
teď ráno jsem se na dedeník dostala na první dobrou. 🙂
Maruško, tak Legýskovi i vám všechno nejlepší:))
Ari měla deváté narozeniny v lednu. Strašně to letí.
Mizím do Prahy, ozvu se občas z mobilu nebo až večer 🙂