Vrata se s pískáním otvírají a já hladce vklouznu na dvorek. Auto zastaví přesně na tom správném místě vpravo od kmene vysoké hrušně. Zatímco dálkovým ovládáním zavírám bránu, v duchu se usměju na nebesky modrou kapotu. Tak jsme zase šťastně doma, Same, pomyslím si.

Je to právě deset let, co jsem od Martina dostala k výročí svatby tohle auto. Moje Subaru Forester, vlastním jménem Samuel. Lehké, obratné a výkonné SUV, které mi nesmírně zjednodušilo život. Už nemusím s obavami sledovat předpověď počasí – pokud není na silnicích čistý led, projedu vždycky. A nejen na silnicích. Navíc se mi prostě líbí. Kromě praktických tvarů má i moc hezký čumák – výrazný, ale vcelku usměvavý. Je to prostě sympaťák.

Marek mu ovšem říká traktor. I když se na to škaredím, něco na tom bude. Tenhle model Subaru nemá za úkol rozmazlovat posádku. Vevnitř je sice poměrně prostorný, hlavně vepředu, ale jinak nenabízí nic navíc nad běžnou výbavu deset let starého auta. To nejlepší má tohle auto totiž v prostoru pod posádkou.

Dobrý motor, chytré ovládání všech čtyřech kol a poměrně velká světlá výška podvozku znamená, že je to skutečně auto do terénu, na nic si nehraje. Díky tak trochu neelegantně zvednutému čumáku se dá velmi slušně najíždět do prudkých svahů, nebo z nich zase na rovnou cestu sjíždět. Za těch deset let jsme spolu projeli opravdu vším možným – bahnem, proudící vodou, rozmáčenými svahy i sněhem.

Pravda, udělala jsem z něj také psí boudu na kolečkách. Všechnu výbavu (včetně Berryiny nástupní rampy) vozím na zadních sedadlech a podlaze před nimi – kufr je rezervován psům. Když do auta nacpu ještě dvě dětské autosedačky, mám prostě plno. Minule jsme s dětmi uvažovali, kam strčíme mrňousky, tedy Davídka a Aylinku, až dorostou na společné výpravy. Neprozřetelně jsem navrhla, že je dáme dozadu ke psům, načež se strhla vášnivá… debata, kdy se mě Patrick s Kačenkou intenzivně snažili přesvědčit, že do kufru ke psům patří určitě oni dva 😀

Když auto bylo nové, budilo tady v okolí dost pozornost. Byli to hlavně starší vousatí pánové, kteří na něj toužebně koukali a vyptávali se na mé zkušenosti. I když… pravda… často hledali za mými zády toho opravdového majitele. Evidentně měli pocit, že někdo jako já by měl řídit cosi malého a červeného. Vlčáci sem, vlčáci tam.

Přiznám se, že to ve mně budilo jistou… zlomyslnost, takže jsem obvykle jen tak mezi řečí podotkla, že jsem tohle auto dostala od svého muže k výročí svatby. Víte, tohle není Praha, moderní svět sem samozřejmě natahuje chapadla, ale tradiční myšlení mu celkem solidně vzdoruje. Pro většinu chlapů, uchvácených šikovným a z jejich pohledu jednoznačně mužským vozidlem, to bylo jen těžko zkousnutelné. Kdybych aspoň byla mladá prsatá blondýna! Ale takhle…:))

Nejvíc mě zaujal jeden mohutný muž, tak padesátiletý, který se mě ve Dvoře Králové na náměstí nesměle zeptal, jestli by si do toho auta mohl sednout. Že jezdí na ryby, tohle auto se mu líbí, ale že má většinou potíž se do aut pohodlně vejít. Viditelně jsem zaváhala. Vzadu v autě byli psi, klíčky jsem měla v kapse, ale… Potom jsem kývla. Odsunul si sedadlo řidiče až dozadu, usadil se a velikými rukama sevřel volant. Vzápětí se šťastně rozzářil. Jo! To je ono!

Když jsem mu řekla historku s darem k výročí svatby, zadíval se na mě… no… snad i zasněně, a pravil: „Paní, toho chlapa se držte!“ A já se nerozesmála, i když se mi chtělo, protože to bylo celé takové trochu absurdní a zároveň velice milé.

Teď si určitě řada z vás myslí, že jsem praštěná – proč dělám takové ciráty s autem? A ještě ho pojmenuju! Vždyť je to jen… nástroj. Navíc s lety rychle ztrácející cenu. Inu, pokud bydlíte na malé vesnici, která dokonce není ani blízko velkého města, kde nemáte jediný obchod s výjimkou malé spoře otvírané pošty, je pro vás spolehlivé auto naprosto zásadní.

Je to v podstatě podmínka svobody, samostatnosti a kvalitního bydlení. Dokud mohu řídit a mám co řídit, držím život ve svých rukách. Nechci myslet na to, co budu dělat, až to jednou nedokážu. Pokud navíc ráda řídím a umím ocenit dobré auto (a že jsem jich už v životě řídila hodně a všech možných značek:)), pak je ta nutnost i potěšením.

Nakonec je tu taková třešinka na dortu. Nebesky modré SUV nepříliš běžné značky, navíc s velmi charakteristickým čumákem, snadno poznají i lidé, kteří se o auta v podstatě nezajímají. Na malých vesnicích jsou auta i osobní vizitkou, takže pokud máte nějaké snadno zapamatovatelné, vaši bližší i vzdálenější sousedé si ho rychle spojí s vaší osobou.

Takže když jedu v Subaru, mávne na mě nebo zabliká spousta lidí, kteří vědí, že jsem to já. Když pak jede se psy, a tedy mým autem, někdo jiný z rodiny, kladu mu na srdce: „Koukej jezdit slušně, nebo to bude na mě!“ A naopak – když sednu do jiného z rodinných aut, prakticky nikdo mě nevidí.

Takže moc doufám, že mi můj Sam ještě dlouho vydrží. A vás se ptám – jak to máte s auty vy? Jsou pro vás podstatná? A… dáváte jim jména? 🙂