HOST DEDENÍKU – Alex: Pády

Dnes nemyslím pády pomyslné společenské, morální, pády celých říší atd. Ale pády běžné, kdy neomylně zafunguje gravitace a lidské tělo se poroučí k zemi.

 

 

Když jsem byla mladá, tak jsem padala dost málo, ale vždy to stálo za to. Dva blbé pády z koně, ten jeden odnesl naštípnutý loket, pád z kola, na běžkách a asi dvakrát na ledu. Jednou na zahradě, vymknutý kotník. Vždy jsem po vyhojení zase fungovala dál. Měla jsem štěstí.

Ale poslední roky padám jaksi častěji. I na rovné cestě a za sucha. Začalo to elektrifikací mého kola, než jsem si zvykla na jeho mnohem větší váhu, při zastavování nebo nasedání. Ano, padám ze stojícího kola nebo takřka už stojícího kola. Manžel to nemůže pochopit. Ale váhu a změněné těžiště bicyklu jsem už zmákla a letos ani jednou nespadla.

Za to jsem sebou na začátku roku sekla na suchém kamenném chodníčku u skalky, když jsem nesla ptákům zobání. Šla jsem v pantoflích, zvrtla se mi noha a já letěla, krabice se zrním také. Z jara očekávám v tomto místě skalky políčko slunečnice. Sekla jsem sebou na levé koleno. Obrovská bolest, koleno na hranu kamene, zůstala jsem ležet a tiše kvílela.

Ještě ten večer jsem šla už potmě z vycházky s Ajvinkou, ta má na obojku takové zelené světýlko do tmy, o něco jsem zakopla a opět jsem padla na levé koleno. Pád naštěstí z nejhoršího ztlumily spodní větve jedle, za naším plotem. Viděla jsem kolem mne poskakovat zelené světýlko a myslela jsem, že jsou to hvězdičky z bolesti, ale ona to byla Ajvinka. Už podruhé ten den mi pomáhala ležet na zemi…. Po čtrnácti dnech si už mohu na koleno i kleknout. Ty moje pády přičítám i bolestem v bederní páteři a špatnému zvedání nohou. Jenomže sotva se vylížu z jednoho, tak spadnu doslova a do písmene do druhého pádu.

Za velké vichřice jsem šla v Brně po betonových panelech, musela jsem si chytat kapuci, šála mi vlála okolo hlavy. Na jednom vystouplém panelu jsem zakopla a už jsem letěla. První myšlena byla: „UŽ ZASE!“ dopadla jsem na beton, tentokrát na pravé koleno. Opět strašlivá bolest, doplížila jsem se k jakési zídce, o kterou jsem se opřela a snažila se lapnout dech, který mi z plic rvala vichřice.

Paní, která stála nedaleko, byla v ten moment u mne a ptala se, jestli jsem v pořádku, že to byl moc ošklivý pád. Něco jsem jí odpovídala, něco o koleni, ale pak už víc nevím. Probrala jsem se na zemi, koukala na dlažbu a slyšela, jak si nějací lidé povídají o volání rychlé pomoci. To mne přivedlo k vědomí. Už kolem mne stálo několik lidí, kteří chtěli volat rychlou. Nechtěla jsem ani slyšet, skoro před rokem jsme se s manželem, dusící, řítili rychlou sanitou se sirénou na covidové oddělení. Ne, ne! Chci domů!

Nedaleko jsem měla zaparkované auto, jedna paní mi k němu pomohla, musela mne podpírat, koleno moc bolelo, ale šlo. Cítila jsem, jak se mi vrací krev do mozku a už jsem věděla, že to zvládnu. Notnou chvíli jsem ještě seděla v autě, v klidu a v bezpečí před vichřicí. A jela jsem opatrně domů, no napřed jsem se zastavila u nás na středisku. Pandr koleno osahal, vydezinfikoval tu velkou krvácející odřeninu, naordinoval ledovat, prášky na bolest a klíííd. Bezvědomí bylo z bolesti a šoku.

Druhý den kontrola, sestřička mi pomohla objevit další modrající zhmožděniny. Dva dny jsem chodila na záchod pomocí francouzské berle, skvělá pomůcka, sledovala jsem další postupné vybarvování různých částí těla. Na těch měkkých se začaly rozrůstat podlitiny, včetně levého horního víčka, musela jsem se o něco praštit, když jsem omdlela. Zjistila jsem, že levé zápěstí, pokud není naštípnuté, tak je pořádně obražené, začalo modrat a otékat, takže nosím hodinky na pravém zápěstí.

Horší bylo, že levá ruka byla při záchodovém vzporu „sed a vztyk“ – první dny nefunkční. No, byly to manévry.

Dnes je už o hodně lépe, snad nebudu muset jít dodatečně na ortopedii. Koleno bedlivě sleduji, chodím už na malé procházky s Ajvinkou, mou chlupatou rehabilitační sestřičkou. Poznatek, ve stáří nepadat, není to jak za mlada!

 

Dede: Tak co, jak padáte vy? 🙂

Aktualizováno: 24.1.2022 — 19:41

47 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Asi pozdě, ale přece pošlu:
    Uffff Alex – už nepadej!!!!! I když já také mohu vyprávět:

    Bylo mi 6 let – bežela sama jako velká holka jsem k Bašťákovi pro Čoko )nanuk za 1,20 kčs). Upadla jsem na koleno. Rozbrečela jsem se až doma. Možná to byl ale začátek mých kolenových potíží.
    8 let – čéška kolena se poprvé sama od sebe vykloubila. Pád na zem. Nedá se to regulovat. Čéška zaskočila zpátky, nikdo o tom ani nevěděl.
    10 let – 6. vykloubení – Stojím na prahu bytu s našimi – pád na zem, naši vyděšení, ale pak říkám, že to nic není. Tentokrát to ale nateklo, ještě jsem šla do baletu, ale pak sádra na 3 týdny.
    Sundali sádru – za 2 dny jdu s kamarádkou po ulici a vzájemně se děsíme, že přijede velké černé auto, z něho vylezou chlapi a zabijí nás. Co čert nechtěl, přecházíme ulici a v tom před námi zastaví černá Tatra 603. Na nic nečekáme a letíme zpět. Zakopnu o chodník a upadnu na ruce. Ruka bolí, ale doma o tom moc nemluvím. Až druhý den bratr říká, že mám tu ruku určitě zlomenou. Taky byla, ale jinde než to prohlížel doktor. Tak křivá ruka skončila jen v dlaze a srostla křivě. Dokroři pak říkali, že to nic,stačí pérovat na ručičku, kostičky jsou mladé, ručička se srovná.
    Jeli jsme na rekreaci do Harrachova – večer v hlídárně dětí běžím okolo stolu, uklouznu, praštím se rukou o nohu stolu a naštípnu si ji. Našim samozřejmě nic neřeknu. Když nebohý táta podle nařízení doktorů péruje ručičku, tak ji dopraskne. Bolí to jak čert, poprvé brečím. V Jilemnici mi ruku narovnají – jen nemají anestezii pro malé holky.

    Je mi asi 11-12 let. Jsem na horách se školou lyžování. Čéška se vykloubí uprostřed svahu. Druhý sen se na nohu nemohu skoro postavit. Jedna starší vedoucí se mnou tráví celá otrávená den v hospodě než ostatní dolyžují. Poslouchám přednášky o líných dětech, za které rodiče draze platí kurzy. Mezitím se totiž koleno jakž takž rozchodilo. Stejně končím už podruhé v sádře. Když jdou naši poděkovat, že mě nenechali jezdit, tak se paní diví: „Ono jí něco bylo?“

    Končím v sádře ještě jednou kvůli druhému kolenu. To pro změnu profesorka tělocviku na gymplu místo aby zavolala sanitku, tak nechala 4 holky, aby mě v nosítkách odnesly k doktorovi. Já se nemohla vůbec postavit. Než mě spolužačky k doktorovi dovlekly, tak se to trochu rozleželo a já sem mohla postavit. Vypadala jsem jako blbec.

    Mezitím mě opakovaně nemocné koleno posílá k zemi. Jednou se vykloubilo na schodech v metru. Samozřejmě spadnu a drandím po hlavě dolů, nikdo ty schody nevypne. Tentokrát už čéška zůstává venku, tím pádem je noha zablokovaná. Dost zoufale se snažím čéšku nahodit, mám na to grif, ale v této situaci to jde těžko. Nahodím ji tak 4 metry před koncem. Už se nestihnu zvednout, jen se přeplazím přes konec schodů. Lidé kolem mě chodí, jako by se nic nestalo. Jen jedna starší paní se ke mně nakonec sehne, ale to už se konečně zvedám.

    Další situace – jdu po přechodu, čéška opět vypadává. Auto dokonce i zastavilo. Sice jsem si vyslechla něco k krávě ožralé, ale koneckonců co, byl hodný, že mě nepřejel.

    Skončilo to operací. KOleno je sice zafixované, ale bolí pořád.

    CCA 22-23 let – jezdím po operaci celkem krátce a blbě spadnu z koně. Urvu si v ramenu svalové úpony i s kostí. Nikomu to neřeknu dalších 5 týdnů. Ruka funguje jen od lokte dolů. NA ježdění si nejdříve druhou rukou musím tu nemocnou dát na sedlo. Pak teprve mohu nasednout. Po 5 týdnech si úraz pro „velký úspěch“ sletím z koně znova. Tentokrát už končím u doktora a mám rameno přivázané k tělu 3 týdny.

    Je už mi asi 36 let, zvrknu si kotník v Sieně. Je mi mdlo, ale pak to rozdýchám. Uvažuji, zda hledat doktory nebo jít do města. Na noze stojím, tak jdu do města. Pak chodím s báglem po Florencii. Až za 3 měsíce je mi jasné, že jsem si něco musela urvat.

    Asi tak 3 roky zpátky – slavíme v práci dožínky, odcházím potmě a přehlédnu 6 schodů. Zvrknu si druhý kotník na prvním schodu, letím ze všech šesti schodů. Kotník bolí jako čert, nesmí to vidět žádný doktor, protože za 3 dny vezu mámu na chemošku. Nohu mám fialovou do půli holeně. Šéf se jen směje.

    Takže asi tak

    1. Apino, ty jsi masochista, jinak to nevidím. Já si ubližovala všelijak, ale rozhodná výchova ve stylu – když to necháš vyhnít, bude hůř – mě naučila věci aspoň nějak řešit. I tak jsem ledacos zanedbala, ale ne tak strašně jako ty… Jsi rozhodně silnější než by jen řekl:)) Neříkají ti známí Xeno? 🙂

      1. Xena nejsem. Asi i kvůli tomu bolavému kolenu vydržím o něco více. Naposledy okolo mě ten Anděl strážný plácal křídly, jak jen mohl. Až na ten kotník to uplácal. Taky jsem si mohla srazit vaz. Domů jsem došla na čistý adrenalin, jak by řekla Yga. Jenže, když jsi v situaci, že za tři dny prostě musíš tu mámu odvézt, tak ji prostě odvezeš. Ale nejelo se dobře, to je pravda. Trvalo to docela dlouho, než se to uzdravil, ale zatím větší problémy necítím. No, co není, muze být.

  2. Brr, fuj, nepadat!
    Ač výrazně mladší, také „umím“. Kvalitní to bylo před pár lety, kdy jsem pospíchala z bazénu krmit psy – a nějak zaignorovala nizoučný obrubník. On si mne všimnul. Obě dlaně, levé koleno a pravé rameno. zezadu. Parakotoul? No, hojilo se to pěkně dlouho.
    O nějaký ten rok později, přesněji začátkem října 2019 jsem vsedla na kolo, čerstvě vyzvedlé ze servisu, a uháněla do práce. Bydlíme v Kobylisích – pro nepražáky, na slušném kopci. A jak si to tak řítím dolů, zjišťuji, že nové brzdy nějak ne zcela brzdí. Skončila jsem ve smyku a o vteřinu později těsně před chladičem dodávky. Ubrzdil, šikovnej. Pár drobných oděrek a levé koleno na kaši. Půl roku se na něj nedalo sáhnout, spala jsem v ponožce a s nohou u otevřeného okna, chodila v minisukních. Takže NEPADAT! A už vůbec ne na kolena!

    1. Petro!!! Tys tedy měla kliku, s tím kolem. Doufám, že jim to v tom servisu aspoň později omlátila o hlavu (nebo někdo za tebe) Jednoznačně ti šlo o život… Brr.

  3. Ajaj Alex, objímám a doufám, že jsi z nejhoršího venku! Já čím jsem starší, tím opatrněji chodím, zjistila jsem, že už nemám takovou jistotu v nohách a po operaci tuplem.

  4. Alex, to byl ale strašidelný pád!
    Už jsem to sem, myslím, psala, že jsem zahájila rok pádem v lese, jeden takový trochu víc čnějící kořen zavinil, že jsem se natáhla jak široká, tak dlouhá. Padla jsem dopředu, stihla trochu brzdit rukama – a přesto mě překvapivě pak asi týden bolelo za krkem a v kříži, asi jak se mi všechny součástky v těle otřásly. 🙂 Rozhodně jsem pak nechtěla vůbec slyšet ničím nepodložené přísloví o Novém roce. 🙂
    Denis chodí převážně na volno a ještě se mu nepodařilo mě skolit. Ale náš předchozí pes bulík se mi jednou svým klabonosým čumákem v plném trysku trefil zboku do kolena. To byla šílená bolest, protože koleno vypadlo (a naštěstí zase zapadlo) a já se okamžitě složila. Ale domů jsem odpajdala po svých.
    Alex, hlavně ať všechny ty naraženiny co nejdřív přestanou bolet a dávej na sebe pozor!

    1. Takže také jsi omdlela z bolesti? Co já všechno na stáří ještě zažiju? Budu se věnovat křeslu a vyšívání!

      1. Křeslu a vyšívání, haha! To si také vždycky říkám, jestli to mám zapotřebí mlátit sebou o zem na jízdárně, že už budu jezdit jen drezuru. Ale nikdy u toho nezůstane. Tak ti, Alex, přeju rychlé zotavení se, návrat k milovaným aktivitám a už žádné pády!
        Můj nejkurioznější pád ala Jánošík na hrachu byl na ulici, když slezl sníh a zbyly posypové kuličky. Jak jsem tak chvátala na autobus, znenadání mi to podjelo a už jsem se válela. I synek, který je u mě zvyklý na leccos, se ulekl a dojemně svou matičku zvedal a oprašoval :*

  5. Tedy chudinko Alex, to je fakt „bolavý článek“ !!!! Tak snad už si pohmožděniny a bolesti od pádů vybrala na roky dopředu.

    Ano jak přibývají roky, různé pády a naražení bolí mnohem víc, než v mládí. Už dávno nemám stabilitu jako dříve, vím, že kosti už také dávno nejsou tak silné, jak bývaly. Pokud jde o pády a jak jsem teď přečetla komentáře, mám zatím asi víc štěstí, než rozumu. Podlední pád jsem zažila snad před 5 roky, kdy mě na silnici „strhla“ fenka Sadie (na vodítku za něčím vyrazila). Dobře to dopadlo i když jsem se první moment bála otevřít pusu, kolik zubů z ní vyplivnu. Všechny zůstaly na místě.

    Ovšem různé modřiny mám až moc často, někdy ani nevím, kde jsem se bouchla, jen se pak tak třetí den divím, odkud mám tu tmavou modřinu. O svátcích jsem vybalancovala v kuchyni pád, když se mi pod nohy připletla Gigner. No nespadla jsem, odnesly to sušenky, právě vytažené z trouby, které se rozletěly po kuchyni.

    Takže v poslední době spíše podkluzuji, než tedy padám. Zrovna minulý týden. Lezla jsem z vany, jednou nohu přehodila přes její okraj, postavila na kobereček a…noha na něm a s ním popojela, ač kobereček má gumovaný podklad. Stihla jsem se zachytit tyče sprchovacího závěsu a nohu zabrzdila. Rozjet se „do provazu“ a narazit si rozkrok jsem mohlo bt véélmi bolestivé.

    Dede, několikrát mi při pokusu otevřít Dedeník naskakovalo tohle: „Site suspended – This site has stepped our for a bit“ (v Chrome i v IE). Nebo to naskočilo, ale za moment zase vypadlo. Teď už se to zdá držet trvale – hurá !

    1. Maričko, máme vztek, pořád urgujeme – je to problém na straně GoDaddy, hostingu. Už opravdu nevím, co víc udělat. Jsme natolik naštvaní, že uvažujeme o změně hostingu, jenže databáze Dedeníku je za ty roky obrovská. Tak ani nevím, jestli to půjde. Počítám, že právě na to poskytovatel (momentálně mizerných) služeb hřeší.

      1. Dede, jak Svěrák říká Koljovi „vidíš, ono to půjde“ 🙂 Jistě se to časem povede stabilizovat. A i kdyby na čas Dedeník nefungoval denně, neboj, já tě neopustím, budu nakukovat a doufat :))

    2. Maričko, máš naprostou pravdu. S přibývajícími roky je to horší. Co je vůbec nemožné …. si to přiznat. Tajuplné modřiny znám také 🙂 .
      Na Dedeník chodím poslední dny přes face book Skupina Dedeník, jinak mi to nejde. Dede a spol. na tom stále pracují, aby to rozchodili.

    3. Protože od napsání článku uběhlo pár dní a bolest se nelepší, naopak noha bolí od kolene dolů až skoro ke kotníku, kamarádka lékařka, také seniorka, mne vyhnala k lékařům. V pátek ráno mne objednali na chirurgii. Jde o úraz, takže chirurgie a ne ortopedie. Jak jsem se dozvěděla. Jenom pro informaci, že i když z člověka necrčí krev, tak úrazy bere chirurgie!

      1. Ach Alex, když prší, tak leje !!!! Možná máš nějaký natržený sval a asi bude lepší „kouknout pod kůži“, než aby ti tam něco špatně srostlo. Budu v pátek držet palce. Mně zase zítra ráno budou sundavat šedý zákal z levého oka, tak uvidím o co lépe pak uvidím 🙂

          1. Holčičky, držím vám palce aby bylo zítra vše dobré. Ono Alexino naražené koleno i tvoje oči.

      2. Alex – k tomu chirurgie versus ortopedie. Tak například v Benešově všechny úrazy jdou na ortopedii… podivné. Dokonce i ty řezné! Tak jsme si s Terkou říkaly, co asi dělají na té chirurgii – prý zarostlé nehty 🙂

        Jinak u nás v Břeclavi taky jde každý úraz na chirdu – já chodím zásadně na polikliniku k doktorovi Kašparovi. Je super!

  6. Jo pády, to je moje. Ten předvánoční jsem už tady (nebo u sousedů?) prezentovala – jak jsem se nocí kochala vánoční výzdobou, šlápla do prázdna (šla jsem se tam podívat ve dne a fakt – past na mamuta, teda ne na Mamuta, ale na takového toho běžného) a letěla jak holubička. Naštěstí to bylo na trávníku, takže v pohodě, i kotník si dal nakonec říct a donesl mne domů.

    V neděli jsem si na tebe Alex vzpomněla – odpoledne se o mne pokoušel jakýsi chcíp (který mě nakonec dohnal a už druhý den ležím s antibiotiky, konečně Jeník je solidární a léčí se se mnou), tak že vezmu psy jenom na couračku po Poštorné. Jeden jediný kousek ledu (já samosebou opět v kochací náladě čuměla pánubohu do oken) a už jsem jela – na kolena a na ruce. Taky se o mne v první chvíli pokoušely mrákoty, ale po prohlédnutí jsem se uklidnila – hglavně gatě nebyly roztrhané a kolena se zahojí… časem. Jenom jsem si blahořečila, že jsem si vzala rukavice.

    P.s. ani v jednom případě za pád nemohly psy a ani jednou jsem je nepustila 🙂 🙂 🙂 .

    1. U mne za pády nikdy nemůže Ajvinka, ani na kole, protože chodí na volno. Spíše ji ohrožují já, ale ona už umí bleskurychle uhýbat. Na chcíp pozor, udělejte si raději test.

      1. Dělali jsme si dva různé druhy – prý negativní. Ovšem drwomen nás s úsměvem ubezpečila, že to vúbec nic neznamená… ani to, že jsme oba po třetím očkování. Tak nevím…

    2. Ygo, taky toho nemáš málo! Tak držím palce, ať jste oba brzy fit.
      Musím říct, že já padám nejčastěji při oblevě – to se dá i snáz uváznout i s autem. Včera jsem si tak na vycházku u Trutnova letos prvně obula své boty s hřeby. A v duchu jsem si lála, že jsem je nenosila už dřív, jsou skvělé. Jenže – nedá se v nich řídit! Tedy já s nimi nemohu řídit, protože se mi na spojce odloupl ten ochranný plast a zkoušet ovládat kovový pedál botou s kovovými hřeby je recept na průšvih. A já se nerada přezouvám:))
      Ale když si tu dnes čtu o tom, jak mnoha způsoby se člověk může zchromit, asi to přezouvání přehodnotím 😛

      1. Radím, přehodnoť, ať sebou někde nepráskneš.
        Dede, tak Dedeník už otvírám i na Mozille přes FB. Jinak to nejde. Kamarádce jsem poslala odkaz a psala mi, že Dedeník ji nepustil, že se tváří jako soukromý. Ona není na FB.

  7. No, dámy, přiznejme si, že většina z nás je ve věku, kdy už se padá, lidově řečeno, jak „pytel h….“. Můj jeden z nejhorších pádů byl před několika lety, když jsem na poměrně příkrém svahu šlápla na spadané bukvice, sklouzla jsem, a protože druhou nohu mi přidržely šlahouny ostružin, tak jsem si na ni z výšky sedla. Bylo to kousek od nás, v oboře, posbírala jsem rozsypané houby a dobelhala se domů. Houby jsem ještě pokrájela a upracovala, ale pak jsem měla dost. Kotník druhý den, celý černý, bolel jak blázen, volala jsem sousedce, že prosím, až se bude vracet z práce, jestli by mi v lékárně nekoupila nějaký octan či co. Místo roho mi přivezla vzkaz od magistry, ať koukám vyrazit do nemocnice. Soused, když můj kotník viděl, ani se nenajedl a odvezl mě. Rengen potvrdil zlomeninu, mudr pravil, že se tento druh léčí operativně, ale on je zastáncem neinvazivní léčby. Teprve kdyby se nedařilo, můžu na tu operaci jít. Tedy zadařilo se, ale byly to sakra dlouhé tři měsíce v sádře. Jinak žádná rehabilitace, sbalila jsem francky pod paží a vyrazila si volat asistenčku. Naštěstí bez následků.

      1. Copak bukvice, ale takové žaludy jsou potfory potměšilé – něco jako válečková ložiska. A že jich u nás je!

  8. tak já upúadla v sobotu na ledě..no šli jsme domů z hospůdky..měl ajsem si dát víc jak ty dvě piva..50m od baráku mi ujela bota na sněhu,který pod sebou ukrýval led. Věděla jsem, že nesmím na pravý, ale to se mi říkalo,když pravý bylo odjakživa to padací…no šla jsem na levý..asi jsem dopadla dobře nebo si strhnul záda můj strážnej anděl, protože to odnesly jen špinavý rifle a trochu sedřená dlaň..koleno není ani modrý,nateklý už vůbec ne. ale vstát to byl teda pocuc.

  9. Milá Alex,óóó,jak s Tebou soucítím a plně chápu slova o bolesti. Mé pády jsou podobné,jen to odnáší kotníky,což je taky lahůdka a poslední nedávno,dva šrouby a matice :-)) v ruce. Ty kotníky souvisí,což bych neřekla ale bylo mi vysvětleno, s jemnou motorikou a tak to posléze zase končí nějakým držkopádem. Po covidu mne obestřela mozková mlha,chodila jsem jako místní opilci a opustila mne teprve v posledních týdnech,tak snad už nebude žádný ohromující letecký den. Psice,zvláště Conynka o mne pečují, když sebou fláknu venku a vší silou se mi snaží být oporou,když se drásám do vztyčené polohy,je moc hodná. Nejhorší pády jsou pro mne,pokud jsem ve stresu, stačí pomyslná časová nouze nebo nějaká prkotina a téměř jistě sebou švihnu,vím to ale nelze ovlivnit, vždycky mne to najde. Alex,sím Tě dej na sebe pozor! Brzy se vyléč!

    1. Tedy Jenny, to jsem netušila, že bys na letišti v rámu pískala. Podtbej svoje chlupaté pečovatelky. Když po pádu ležím na zemi, tak Ajvi se otočí a hned běží ke mě a funí mi na gesicht
      celá udivená, jak jsem se ocitla dole.

  10. Vzhledem k tomu že pes, tedy více venku, tedy větší možnost pádů než zažije člověk průměrný, tak samozřejmě padám. Takže kolena, kostrč, kotník, zápěstí, hlava, to všechno už mám odpadané. Také zlomená záda, tenkrát moje blbost a sousedova odfláknutá práce, pes v tom vyjímečně nefiguroval. Naštěstí pády žádné zvláštní komplikace nezanechaly, až na ta záda a to ani nemohu na toho nebohýho psa svést. Takže jsem padavka 🙂 .
    Slabou útěchou ti může být, že v tom nejsi sama a přeju ti, ať se zdárně všechny rány zahojí a padavkou budeš míň a míň!

    1. Holky, na mne asi nemáte. Kdybych tady popisovala moje pády tak tady nebude místo pro jiné psaní. Já jsem oflákaná ze všech stran. Už mám veliký strach padat.

  11. Čtu a hlavou mi letí moje memoáry pádů.
    Klasicky na ledě, z kopce, kdekoliv, ať padám jak padám, vždy končím na želvu – já na zádech a nohy ruky se plácaj ve vzduchu 😀
    Já jsem totiž velice padavý typ. Poslední „akce“ loni v létě, kdy mne při sečení trávy sejmul náš domácí wrestler Napi (jinak milující a milovaný flatík), náraz a koleno bylo v mžiku čtyřnásobné a já strávila léto na berlích, podzim na rehabilitacích, teď pícháme kolenu výživu a příští týden rozhodnou, zda ho nakonec říznou a pořádně sešijí.
    Holt mamut je mamut a když padá, tak to slyší půl zeměkoule 😀
    Držím všechny tlapky, prsty i palce, ať ti vše dobře dopadne 🙂

    1. Ježkovo voko, to tedy byl pád. Tak dlouho léčené koleno!!!! Sousedce její labrador také obrátil koleno a byla z toho dlouhodobá ortéza. Tak ať konsilium moudrých rozhodne moudře, držím palce!

    2. No jo, to máš za to, že miluješ čtyřnohý torpéda:))
      Jo, tohle taky znám, taky mě psi kolikrát sejmuli – akorát to bylo vždycky šikmo zezadu, takříkajíc tangentou, takže jsem letěla na želvu – díky za termín:)) Křápla hlava, ale kolena zůstala celá 😛

      1. Jani, pravdu díš, kdybych byla „normální člověk“ a věnovala se vyšívání doma v křesle, tak nejsem padavka . Ale jsem taková jaká jsem. Ven a ven. Už od dětství.

        1. Ven a ven, to je dobře! Ale chtěla si to napsat pode mne, že ano. Jsem si to přebrala 🙂 .

  12. Alex, díky za ten článek!
    A au au a lity lity, ať jsi brzy fit. Zřídila ses tak dokonale, že teď chudák Jura vypadá, jako by tě bil:))
    Jo, taky jsem už stačila zjistit, že na padání už nemám ten správný věk. A že jsem se kdysi napadala z koní i na lyžích až kam! Ale měla jsem kliku, horší zranění jsem měla jen jednou a i po něm jsem dokázala ještě dojet z jízdárny domů.
    O to větší byl šok loňského zranění kolena, které se mi povedlo doma na suchém dvorku a tak dokonale, že jsem bez opory nedokázala dojít ani domů! Jako by se mi naráz sečetly všechny ty úrazy, které jsem lehkomyslně přecházela s tím, že pružné obinadlo to jistí:))
    Pořád mě to koleno bolí, pořád mám problém na schodech a nepopoběhnu, kruci. Jenže doktory to nezajímá – není oteklé, je spravené, tak co bych chtěla. No, pořádně chodit bych chtěla! Samozřejmě chodím denně se psima, chodím. Ale bolí to.
    Takže se snažím pádům vyhnout – abych byla po Vánocích takový inteligent, že jsem se snažila rozšlápnutím zplacatit takovou netradiční krabici (po drakovi:)), který byla navíc hodně hladká. Na sněhu! No, fyzika funguje, takže jsem pochopitelně sletěla. Obecně jsem měla kliku, ale kloubky na ruce odřené na pískovcové dlažbě se mi hojily aspoň dva týdny…

  13. Au! Vybarvuj se už do světlejších barev, ať to jde k lepšímu!
    Po ošklivém pádu ze schodů v pantoflích je pokud možno nenosím na schodech a na venek preferuju staré baleríny- ta nechodící sádra mi tehdy strašně vadila. Nepadám často, ale ty pády bývají poněkud dramatické a nestojí mi za tu otravu- obvykle to skončí nějak doničeným kotníkem, ten zbytek jakeš takeš ukočíruju.

    1. Také jsem vždy ukocirovala, ale ten poslední byla i poslední kapka trpělivosti s mým pobíhání a nedavanim pozor kam šlapu…..

    2. Nejlepší jsou kroksy na blátě. to se vyválela naše Jana a ještě k tomu na silnici /bylo to po bleskové povodni/.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN