HOST DEDENÍKU – 814151: O státních hranicích se nediskutuje

Stojíte na břehu řeky, nebo třeba na okraji lesa a koukáte dopředu a říkáte si: „Támhle ten kopec, tohle město, tenhle strom, to už je jiná země, tam jen tak nemůžu i když nic špatného dělat nechci.“. Nevím, jestli jsem ojedinělý, ale pro mě to je strašně divný a smutný pocit. Chválabohu (a kolu našich dějin), že tohle už řešit mimo krizové situace nemusíme.

 

 

My se podíváme z hřebenu Krkonoš a vidíme Jelení Horu nebo z Hádů v Brně se podíváme na Schneeberg a prostě si tam zajedeme, když se nám chce. Ale nedávno jsem viděl z Rumunska přes řeku Tisu Ukrajinské město Teresva a to už tak jednoduché není. Byť tam je poblíž starý železniční most, musí se pěkně pár desítek kilometrů na hraniční přechod, tam projít procedury a po druhém břehu zpátky. Nepříjemný fakt mezi zeměmi, které spolu nejsou v žádném konfliktu.

Příznačné u Tisy, která takto tvoří hranici je i fakt, že její břehy jsou na obou stranách valnou většinu toku zarostlé vysokými stromy. Z obou stran, aby nebylo na tu druhou stranu tak snadno vidět. Jelikož znám obě strany, tak vím, že se musím hodně snažit, abych se na tu druhou aspoň podíval přes řeku. Z regionu bych ještě rád povzdechl nad hranicí Zakarpatí s Polskem a se Slovenskem. Toto je fotka na mapy.cz z polského kopce na nádraží Sianky na Ukrajině.

Ta obec je tak blízko hranice, že její starý hřbitov a bývalý kostel dokonce leží na území Polska. A když jste na tom kopci, na nádraží nedojdete, to by vám pohraničníci dali, patrně by vás odvezli k výslechu. Co na tom, že z PL na UA můžete, stačí mít pas u sebe. Nebudete mít u sebe kartony cigaret, pytlíky drog ani munici a zbraně. Stejně budete brán jako narušitel nebo pašerák. Nejbližší hraniční přechod po silnici 93 km a to počítám z ukrajinských Sianek, na ten kopec v Polsku musíte asi 10 km pěšky.

 

 

S takovými hranicemi je potíž, že jste automaticky sprostý podezřelý. Což jsme poznali opakovaně v Gruzii, ale i na Ukrajině. Vy ani nemusíte mít záměr překračovat hranice, stačí, že se přiblížíte. A už vás staví pohraniční policie, už vás legitimují. Musíte se přímo registrovat a doprošovat u nějakého orgánu, abyste mohli na nějaké místo, ležící třeba dva kilometry od státní hranice. Samozřejmě takový orgán je patřičně „příjemný“, neumí žádný než rodný jazyk a že nějaké jeho lejstro potřebujete prostě „máte vědět, protože každý ví, že k hranici se nepřibližuje“.

Tato lejstra se řeší hlavně kvůli turistice. Státní hranice vedou často po hřebenech nádherných hor a lidem tam je často odepírán z jedné strany vstup. Např. na Pop Ivan Maramurešský je z Rumunska i Ukrajiny nutný permit. Na Ukrajině dokonce kontrolují i lidi v blízkých vesnicích.

 

NP Vashlovani v Gruzii vyžaduje permit pro přístup k hranici s Ázerbájdžánem. ExSSSR je v tomto bohužel nejuťáplejší příklad, překvapivé však je, že balkánské země jsou v tomhle dosti liberální (snad jen mimo Kosovo x Srbsko, kde to je složité) a krom toho, že si brzy ustanoví nový „Schengen“ tak příliš nebazírují na chození po hranicích, ba i přechod přes hranice mimo přechod často stačí jen nahlásit v nejbližší policejní stanici.

Zvláštní je to s hranicí Kanada x USA. Nevím, na co si tam vlastně hrají. Resp. Kdo koho asi má napadnout? Na západě existuje tzv. 0th Ave (tedy nultá ulice), které desítky kilometrů kopíruje hranici USA a Kanady, leží na Kanadské straně a mnohde jsou i na USA straně domy a paralelní ulice. Lidé si tam často povídají přes „hranici“ a dokonce pořádali i grilování, kdy každý stál na své straně. No a pak čtete o incidentu, že se někdo vyhýbal zvířeti a vjel z Kanady do USA a ti ho zatkli, nebo běžkyně na pláži omylem vběhla z Kanady do USA a zavřeli ji. Na co si tam hrají, opravdu nechápu, to už je větší rozdíl mezi Alabamou a Kalifornií.

 

 

Co je však nejsmutnější, tak ty hranice nejsou neměnné. Jak šla historie, státy se měnily a hranice překreslovaly. A pak se najednou od sebe oddělí dvě vesnice, přeruší se silnice či dokonce železnice (taková železnice Bihač-Knin tedy z Bosny do Chorvatska překračuje hranice tolikrát, že se prostě nedokázali dohodnout na jejím provozu), které se najednou stanou nesmyslně slepými. Najednou nesmíte na druhou stranu potoka, nesmíte za sousedem (typickým příkladem byly Malé / Velké Slemence) nebo do nedalekého lesa. Výsledek toho všeho je vždycky stejný.

Pro obě země se to stane „konec světa“ a „okraj zájmu“. Naprostá většina lidí považuje to místo u hranic za „zapadákov, kde už nic není“. To je tísnívá vlastnost takových hranic, kdy při překročení se pohybujete nejdřív zemí nikoho. Mimo nějakých směnáren a fronty na hranicích tam skoro není žádný přirozený ruch. Až pak najednou vjedete do prvního města, nebo se napojíte na první hlavní silniční tepnu a začne země vypadat přirozeně.

 

 

Přes hraniční přechod

Připusťme tedy, že akceptujeme, že ne každá hranice se dá překročit, kde by se nám líbilo. Od toho nám moudré vlády zřídily hraniční přechody. Byť jejich množství není zrovna oslňující. Teorie je jednoduchá a známe ji všichni. Existují nějaké podmínky pro vstup do jiné země a musíme je splnit. Na hraniční přechod jdeme, když víme, že podmínky splňujeme, u většiny zemí to v našem případě je prokázání se cestovním pasem nebo občanským průkazem. Řeknete si, na tom přece nic není. A ejhle! On v tom je háček, ono to je vlastně celé hrozně frustrující.

Kdo zapomněl, tak je třeba připomenout, že provoz na hraničním přechodu je asi ta nejhorší přehlídka neefektivity, zbytečnosti, někdy také bezdůvodných konverzací, papírování a zdržování. Výběrové řízení pro obsluhu takových hraničních přechodů pravděpodobně zahrnuje následující požadavky

  • Co nejnepříjemnější obličej
  • Co nejpomalejší pracovní nasazení
  • Mluvit krátce, přísně, důrazně a bez zbytečností jako je „prosím“ nebo „děkuji“
  • Maximální forma rozloučení je „můžete jet“ ne „děkuji za váš čas“ nebo „omlouvám se, že jsme vás prohledávali“
  • Vaše příkazy nesmí být zas příliš čitelné a srozumitelné, to by těch sprostých podezřelých prošlo příliš najednou

 

 

Člověk na hranici je osoba, která vám má dát jasně najevo, že překračování hranice není žádná sranda, abyste to nedělal moc často. Přestože daná země vyvěsí online podmínky pro splnění vstupu, stejně je na té hranici musíte obhájit. V případě USA a Kanady doslova, protože tam se prostě celníkovi musíte „líbit“. V případě EU vám sice „oni“ musí dokázat, že na vstup nárok nemáte, ale pokud nejste obyvatel EU, dají vám to patřičně „sežrat“. Je to velmi vidět na přístupu slovenských a polských celníků k občanům Ukrajiny, Gruzie, Moldávie apod. nebo na přístupu španělských celníků k občanům Maroka nebo Latinské Ameriky.

 

Lepší bez vozidla

Samostatný případ je cestování s vlastním vozem, obvykle autem, ale třeba i motorkou a v nejhorším případě kamionem.

Mou oblíbenou kratochvílí je občas číst na google mapách recenze jednotlivých hraničních přechodů nebo na streetview vidět kolony kamionů (případně ze satelitního snímku). Pro toto doporučuji přepnout satelitní snímky na Seznam mapy.cz na rok 2003 a podívat se na Rozvadov…

V těch recenzích se najde mnohé nadávání a bezmoc, případně pochválení si, že to trvalo „jen dvě hodiny“.

Auto je na hranicích přitěžující okolnost. Je prohledáno, vyžadovány všemožné doklady a všechno trvá hrozně dlouho. Navíc čekání ve frontě je úmorné a chce to mít zásoby a nejlépe i funkční klimatizaci. Na většině hranic však mají auta s dětmi přednost, což dost pomáhá. Cestovatelskou otázkou vždy zůstává, zda zkoušet spíše vesnické malé přechody nebo ty na hlavních tazích.

Odpověď není jednoduchá a jedním či druhým vždy sázíte na nejistotu. U vesnického přechodu nebývají moc velké fronty, ale ani to není zárukou. Také ne každý vesnický přechod vás odbaví jako neobyvatele ani jedné země. A vesnický přechod má mnohdy nedostatek personálu, který se i tak trochu nudí, takže si vás i víc „vychutná“.

 

Na hranici s Ukrajinou v Medyce

Poznal jsem to při přejezdu z Kanady do USA po nejzpadalejším přechodu jaký existuje a celník byl asi tak otrávený, že mi dával naprosto nesmyslné otázky, prohlížel „na oko“ auto stylem, že i kdybych tam vezl kila kokainu, tak je stejně nemohl vidět a tvářil se u toho strašně důležitě. Také bývá problém, že takový malý přechod nemá oddělené pruhy, jak tam bude někdo problémový, zůstanete stát za ním.

U většího přechodu je většinou vybavení, mnoho pruhů, mnoho personálu, ale také mnohem větší provoz. To, že se zrovna dostanete do problémového pruhu samozřejmě hrozí, to že tam je víc celníků neznamená, že budou pracovat rychleji. Jen vám to pomůže třeba při návratu do EU, že tam bude pruh pro občany EU.

Ale nejhorší to musí mít kamioňáci.

 

Fronta Kamionů odstavená asi 30km před hranicí Rusko-Gruzie, aby neucpali místní města a úzké části silnice

 

Jestli se kola ekonomiky mají točit, tak na hranicích se asi úplně zastavila. Čekací doby se pohybují spíše v desítkách hodin, celý proces je dost nepředvídatelný a ve vykutálenějších zemích mnohdy půjde i o úplatky.  Fascinuje mě, že v dnešní době (u kamionů, ale i u aut), že nelze na hranici online zarezervovat slot pro odbavení, na ten přijet a provézt kontrolu, že je na hranicích systém/ nesystém, který prakticky nic neřeší, jen vše komplikuje (včetně života lidí kolem hranice).

Autobus také není jistota hladkého přechodu. Byť mají na velkých přechodech vlastní pruhy, tak stále jednáte se stejnými celníky, nemají problém autobus opozdit, jeden problémový pasažér (nebo prostě někdo na koho si zasednou) může znamenat slušné zpoždění. Kontroly zavazadel v autobuse, když se celníkům nelíbí, to je pak opravdu dlouhé dobrodružství. Při přejezdu mezi Makedonii a Srbskem si srbští celníci obzvlášť smlsli na nějakém polském katolickém zájezdu, převážně důchodců. My ale museli stát za nimi několik hodin.

 

 

Pěšky je to obvykle nejlepší. Pokud přecházíme mezi zemí mimo EU a EU, tak rozhodně. To je odbavení za čtvrt hodiny, možná do půl hodiny. Občané, co nejsou z EU, ale i na takové hranici mohou zůstat hodiny, a to klidně ve vedru či v dešti. Pohraničník to neřeší.

Pak je tu letadlo, to je odbavení na letišti, je to systematické, ale po příletu to taky může být na dlouho, obzvlášť s dnešní covidovou kontrolou, která běžné pohraničníky vůbec nezajímá, ale na letištích se řeší velmi. Zas jsem viděl, jak fronty občanů zemí mimo EU se táhnou do nekonečna. Hlavně na letišti je prostě největší nejistota, že vás nepustí. Jejich profesionalita je někdy až příliš horlivá, zvlášť v Severní Americe. V Izraeli se zas ve vás snaží navodit pocit, že vědí o vás i to, co nevíte, hlavně při odletu.

Podle mě je asi nejlepší vlak. Vlak si celníci nedovolí úplně příliš zpozdit, ona to přece jen je společná infrastruktura. Do vlaku za vámi většinou přijdou sami, vy jim dáte pas, počkáte a pas dostanete zpět. Kontroly zavazadel jsou rychlé a zevrubné, jen si musíte zvyknout, že vám možná do kupé vleze policejní vlčák. Ale to hrozí i u kufru auta. V některých stanicích ale cestující musí vystoupit a jít k přepážce (třeba v Čopu), ale mnohde probíhají kontroly dokonce za jízdy. Vlak se efektivitou kontroly blíží nejvíc ideálu, zvlášť tím, že máte už v jízdním řádu dáno, kdy kontrola skončí.

 

 

Závěr

Co vlastně bylo cílem tohoto elaborátu? Asi povzdech. Skoro všechno možné lze připomínkovat, vylepšovat, apelovat na autority, aby se opravilo. Ale fungování hranic, to je věc, o které se nediskutuje, je to tak zbožtělá entita, že si nikdo nedokáže představit, že by fungovala jinak.

Ničí celé regiony, ničí životy běžných lidí, sociálně a kulturně je konzervuje do sebe, místo aby se vzájemně obohatili a spolupracovali. Je to „pokrok“ 20. a 21. století, který jako jediný jde spíše proti běžným lidem než pro ně. Před těmito stoletími zdaleka hranice nebyly tak nepropustné a neoddiskutovatelné. Jen prostě nebylo technické zázemí je oplotit, střežit a srovnat přecházející do latě. Co se však vloží do „střežení“, nevloží se do efektivity průchodu.

A co je nejhorší, tu kriminalitu stejně nezastaví. Ty drogy i ukradená auta se stejně přes tu hranici dostanou.

Buďme rádi za ten Schengenský prostor, málokdo ocení, jaké štěstí je, že jej máme.

 

Dede: Děkuju za skutečně prožitou úvahu – myslím, že není moc lidí, kteří se tak pravidelně vyskytují na těžko průchodných hranicích. A vás, milí čtenáři, se ptám – žijete nebo jsme někdy žili, případně znáte regiony, které zavřenými hranicemi trpěly případně ještě trpí?

Počítám, že většina z vás si zavřené hranice pamatuje, stejně jako ty nekonečné fronty kamionů u hranic. Pamatuju si, že odhad čekací doby byl součástí vysílání zelené vlny Radiožurnálu….

Aktualizováno: 25.1.2022 — 08:59

18 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Milí čtenáři, pořád řešíme problémy s certifikátem, ale aspoň víme od GoDaddy, našeho poskytovatele, že tyhle problémy se vyskytují jen v prohlížečích založených na platformě Chromium, tedy Google Chrome, Microsoft Edge a Opera.

    V případě těchto prohlížečů bývá problém v tom, že se načítá staré, už neexistující spojení na SSL server, a tyto problémy přetrvávají, i když vymažete vyrovnávací paměť. Na řešení tohoto usilovně pracujeme, ale jde to těžko.

    Proto doporučujeme používat prohlížeče postavené na jiných platformách, například Mozilla Firefox nebo Safari od firmy Apple, do doby, než se problém vyřeší.
    Děkujeme za pochopení.

  2. U nás je hodně vidět, co to udělá s regionem, když se zprůchodní hranice. Například do převratu byl Mikulov díra po granátu, kde bydlet nebo pracovat (nebo se učit – Maruška tam byla v učení na prodavačku) bylo téměř za trest – a proč? Protože tam byl zákaz cokoli investovat – mocipáni si totiž pořád nebyli jisti, jestli nakonec nepřipadne Rakousku. A včil se dojeďte podívat – je to jedno z nejhezčích moravských měst.

    A vzpomínám si, kdy jsem poprve viděla do Rakouska – to jsem s budoucím švagrem byli za Maruš a vylezli jsme na Svatý kopeček… a tam jsem uviděla jiný svět. Žádné širé rodné lány, ale políčka jako dlaň. Tenkrát mi bylo cca 12 roků – ani ve snu by mne nenapadlo, že bych je viděla zblízka.

    1. Ten přechod do Rakouska je tímto způsobem vidět pořád – ta pole/ políčka dělají moc. A pak ten pořádek… 🙂

  3. Abych byl k celníkům fér, mám jednu výjimku. V Chorvatsko-Bosenskem městě (Hrvatska) Kostajnica. Přechod HR-BI. Lidé tam běžně prochází s nákupy, vtipkují s celníky, baví se o tom co kde koupili apod. Zastavíme na hranici a celník vtipkuje jestli jsme viděli fotbal (Cesko-Dansko). Nejsrandovnější hraniční přechod

    1. Jeden čas jsem měla „pašerácké“ období – to jsme zrovna žili v Norsku, takže jsem přes hranice jezdila často. Nevím, jak se to stalo, ale stíhala mě kontrola za kontrolou, na letišti i na silnici (když jsem jednou jela autem). Prostě na první pohled jsem byla sprostý podezřelý 😛
      No a jednou před Vánocemi jsem přiletěla do Oslo a v kufru jsem měla mimo jiné i zásoby praktických oděvních doplňků, tedy ponožky ve větším množství pro kluky a nové prádlo pro sebe. Celník v rukavicích hrabal a hrabal a mě to už fakt lezlo na nervy. Pak vytáhl jeden balíček ponožek a ptal se: a to je pro koho? Já: pro mého muže. Vytáhl další ponožky – já: pro mého syna. Pak ten mizera sáhl do mého prádla a vytáhl podprsenku. Pevně jsem se na něj zadívala a pravila: Tohle není pro mého muže!
      No, celkem vztekle mi hodil rozbordelený kufr a že můžu jít. Tak nevím, co vlastně hledal 😛 ale prádlo ho neuspokojilo:)))

      1. Takhle nás na té samé cestě prohledávala Chorvatská celnice na hranicích z Maďarska. Prohledávala nám věci a chtěla vidět kde co, když jsem ukázal krabičku paralenu, tak mi odsekla, že hledá drogy

  4. My máme toto vylepšeno tím, že kamiony vezou živá zvířata. To znamená, že musí jet přes přechody, kde je veterinář, což v případě třetích zemích je dlouhá a komplikovaná procedura a stačí, že se dotyčný blbě vyspí. Mají všechny dokumenty vystavené dopředu, pro třetí země i odeslané předem na hranici, přesto bývá průjezd dlouhý a komplikovaný (no a co, že to zdechne). Na unijních hranicích pokud uvíznou v koloně kamionů- což by neměli, když vezou živé, jenže když není kudy projet- tak si shání místní policii, aby jim průjezd udělala. A Maďarům nebo Rumunům se to vysvětluje složitě… Podle mě je hraniční přechod nevěřitelná institutce.

    1. Neuvěřitelná, až neskutečná. K čemu máme všechny ty nadnárodní instituce jako OSN, když právě tohle by měly řešit

    2. pamatuješ na tu příhodu ze seriálu Ve znamení Merkura (příběhy z celnic a hr,.přechodů)..tam borec nakonec ty papoušky vypustil(neměl veterinární potvrzení,tak jezdil mezi hraničníma přechodama jako trotl) a každej letěl jinam, jeden do Německa a druhej do ČSSR 😉

      1. Jenže my máme všechno. Ty dokumenty jsou skoro naleštěné, jak je piglujeme k dokonalosti. A přesto nás veterinář na chorvatsko-srbské hranici nutil, abychom na tom okolkovaným dokumentu, co držel v ruce, sehnali do hodiny kratší čáru, protože sice každá čára měla kulatý razítko, ale jedna byla o půl centimetru delší. Jako jo, sehnali jsme kratší čáru, ale tohle mi asi zkracuje život 🙂

  5. Jo a ještě k těm frontám kamionů na hranici – ano, pamatuju si je.
    A ty pohraničníky jsou vykreslil přesně! 😀

  6. Když jsem byla malá, jezdili jsme s našimi někam – no z mého pohledu – skoro pořád. Tedy jen v rámci povolené části světa, to dá rozum. No a koukání se do dálky (vždy z dálky) přes zakázanou hranici si dobře pamatuju. I ten jistý údiv, že to tam vypadá stejně, jako u nás. Možná tehdy se v člověk tvořil pocit, že hranice je něco neprostupného. A pak jsem četla Cirkus Humberto, kde „šel a šel a ani nevěděl, jestli je ještě v Německu nebo už v milovaných rodných Čechách“ a bylo to znepokojující. Jak si člověk zvykne na klec?
    Naštěstí pro mě (nás), uzavřené hranice padly když mi bylo 27 a měla jsem tedy dost příležitostí poznat, jak funguje široký nesvázaný svět.
    Jinak k těm příhraničním oblastem: máš obrovskou pravdu s úpadkem nebo možná jen velmi pomalým rozvojem oblastí, kde končí cesty. Pamatuju si na šok, když jsem prvně projela Z Trutnova na Královec a dál do Polska – tam to byl zmar z obou stran. Mnoho lidí si tak udělalo obrázek o Polsku (automaticky) jako celé zemi, aniž by je napadlo, že opuštěné smutné vesnice a rozpadající se samoty na naší straně mluví stejným jazykem zase o naší zemi. Velmi podobně jsem se cítila, když jsem projížděla Broumovsko. Navíc i silnice vedoucí „nikam“ jsou obvykle jen úzké, klikaté a zdržující – vlády nevidí důvod zlepšovat infrastrukturu „pro pár lidí“.
    I tohle se naštěstí zlepšuje a většina lidí na našich svobodných hranicích už žádnou čáru nevnímá. Na rozdíl od vládních představitelů – viz totální přerušení přeshraničního života na začátku epidemie. Popravdě, málokdo z nich (většinou jsou to starší muži, že) doteď chápe, jak krásně normálně mezinárodní se naše společnost za tu dobu stala…

    1. Nedávno jsem jel vlakem z Jelení Hory do Görlitz. Tam jsou normálně ještě Německé budovy s propadlou střechou, zarostlá nádraží, vytrhané koleje, zbytky elektrického vedení, naprostý, děsivý skanzen. To jsou prostě Sudety, bohužel velmi specifické území. Třeba pohraničí se Slovenskem je vzorové, úžasné a založením nové hranice muselo vzniknout hodně smutku (a také sabotování pravidel).

      Pandemické hraniční šaškárny se naštěstí se skutečnými ostrými hranicemi nedají srovnávat, to kdekdo mohl Švejkovat bez nějakého většího rizika

      1. stačí starý budovy v Kudowa Zdroj…bejvaly to nádherný vily- hrázděný domy atd…pokud to někomu za symbolickou cenu neprodají, aby si to citlivě zrekonstruoval- zachovat venek, vnitřek klidně moderní, půjde to za chvíli k zemi, postaví se tam něco jiného…ale ta pachuť zůstane….

        1. Kudowa je v centru už moc pěkná. Ale kolem té hlavní silnice je to takové trochu zamrzlé v čase… Ne nejlepším čase.

          1. jenže když jdeš z toho centra do uliček kolem, tam už to je takové jiné..tedy bylo..kéžby se to změnilo…

      2. Hranice se Slovenskem vlastně nikdy neprůchozí nebyly – když nepočítám pandemické šílenství. Takže to jsou tady v okolí takové příkladné hraniční oblasti:))
        No a Sudety jsou Sudety.

        1. 93-2008 byly jen přes přechod. A třeba s Polskem na Hlučínsku a Těšínsku to taky je jiná. Sudety jsou speciální stav bohužel

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN