Je to svým způsobem rituál. Vezmu do hrsti jemně naloupanou březovou kůru a lehce ji smotám do provzdušněné koule. Tu pak zlehka přikryju dalšími nalámanými kousky kůry – tentokrát o něco silnějšími. Pak už stačí jen škrtnou sirkou, aby se oheň rychle a voňavě rozhořel.
V kamnech jsem se učila zatápět už jako hodně malá. Líbilo se mi to, kdyby nebylo toho neustálého zkoušení ze strany mého tatínka: „Teď mi ukaž, které z těch polínek je měkké dřevo? Které je tvrdé? Jak to poznáš? A co to znamená pro jeho použití?“ Byla to důkladná výuka, takže doteď nemůžu vzít do ruky kousek dřeva, aby mi mozek automaticky nehodnotil – tvrdé nebo měkké? 😀
Miluju teplo od kamen, živý oheň, hlasité hučení a praskání dřeva, když se podaří rychle a dobře zatopit. S tím, jak jsme se odstěhovali na vesnici se mi splnil sen – už nemusím jezdit za kamny na chalupu, mám je doma v jídelně! Jsou to velká kamna s výměníkem, takže umějí bez problémů vyhřát celý dům. Zatápění se tedy v zimě stalo v podstatě každodenním potěšením (vynášení popela taky, že jo:)) Díky tomu bylo potřeba si věci prakticky uspořádat.
Po několika pokusech dělat věci jinak jsme zůstali u topení břízou. Vyhovuje nám nejen samotné dřevo, ale také jeho kůra. Březová kůra je… no, skoro zázrak:)) Po obvodu stromu má různou kvalitu, takže po uložení polen mám schované obvykle dva až tři pytle té silnější kůry s tím, že tu tenkou si loupu z připravených polen poté, co je Martin navozí do velkého zásobníku v chodbě. Řeknu vám, loupání tenounké březové kůry je návykové skoro jako louskání buráků! 😀
Hned u kamen pak mám malý zásobník na dřevo, kam si dávám právě menší polínka na zátop – nebo kusy silné kůry. Na tom stojí košík s naloupanou jemnou kůrou. Vzhledem k tomu, že trpím nutkavou potřebou mít tento zásobník pořád aspoň ze tří čtvrtin plný, mohu ráno zatopit klidně ještě v noční košili – není třeba pro nic chodit ven. Tam musím jít až později, abych vynesla popel.
Uznávám, že topení dřevem je velmi pracné – jen si vezměte, kolikrát má člověk to poleno v ruce! Ale to teplo… ach. To se zahřeje i zimomřivec jako jsem já. A navíc, dřevo je krásné samo o sobě – tedy pro mě určitě:)) A pohled na živý oheň za sklem dvířek od kamen potěší i duši…
Trochu je problém s životem, který se v polenech probouzí poté, co jsou dovezena do domu (aneb Kačenčino naléhavé: „Babičko, tady ti leze brouk!“:)) To ovšem není nic, co by ženu žijící na vsi zaskočilo, i když… posledně jsem toho „něcojakotesaříka“ vydýchávala dost dlouho – měl aspoň pět centimetrů! No dobrá, bylo to jen asi dva a půl centimetru, ale stejně byl velkej. Aspoň na mě. Navíc mi tu lítal! 😛
Takže dnes otvírám hřejivé téma – kamna a oheň. Patří nějakým způsobem kamna, a tedy i zatápění, do vašeho života? Když ne doma, aspoň na chatě nebo chalupě? Čím nejradši zatápíte a topíte? Umíte si naštípat třísky na zátop? 🙂
Miluji živý oheň – táborákový, krbový, koukat do dvířek kamen :). Když jsem kdysi obcházela náš současný dům co byl na prodej (a už delší dobu prázdný), už od pohledu mě lákal jeho velký komín. A když jsem pak nakoukla do okna obýváku a viděla veliký krb – zajásala jsem a kromě jiného do byl důvod k jeho koupi. Bazén, který tu byl už nemáme, ale krbu bychom se nezbavili nikdy (neuzavřeli zhora komín, nejen kvůli rorýsům). Letost zatím ještě nebyla dostatečně zima v něm topit, třeba to ještě přijde. Ona je k tomu potřeba dost příprava, takže na jedno, dvě zatopení to nemá cenu. Ohniště je velké, „tah“ komína též, takže je to opravdu jen krb pro potěchu než zdroj vytopení domu (vyhřeje hlavně jen obývák a proto zatápím až po večeři, kdy tam trávíme večer). Takže když topíme, je třeba každý den naplnit poleny dva velké „koše“ z plastu, která běžně za večer spálíme (ale nejprve je nechat asi hodinu ležet venku na slunci, právě, aby se mohli probudit a vylézt z nich různí brouci). Větší proutěný koš naplnit klacíky na podpal a další koš borovými šiškami jak na podpal, tak na pozdější probuzení plamínků :). Pouze jeden ze dvou košů polen zůstane na verandě, ostatní tři jsou v obýváku před krbem. O krb se strám výhradně já, velice mě to baví. Pro zatopení zabalím do novin tenké klacíky s koukem zápalné „briketky“ co se tu prodávají). Balíček položim na kolébku roštu a různě „na volno“ překryji tenčími polínky a proložím šiškami. Zapálím a přímu u ohně sedím a kochám se těmi velkými jazyky plamenů. Pak přiložím velká polena a když i ta se rozhoří, teprve přišoupnu ochrannou síť a jdu pryč. I postupné přikládání dělám já, jedině, když mám na kanapi klíně některou kočku, kterou samozřejmě nemohu vyrušit,jde přiložit manžel(stejně jako mi další den navozí novou zásobu polen před dům) Ohniště je velké, takže popel další den jen odsunu do stran a čistím ho až třeba třetí den. I to mě baví a plný kbelík popela rozsypávám na záhon a manžel ho zjara zaryje). Koupit haldu naštípaných polen tu není drahé, dovezou a vyskládají ho u domu. Šišky jsme mívali z našich borovic, teď stačí zajed někam k lesu a nasbírat si co je potřeba. Dostatek menších polínek a klaciků nám zatím poskytuje zahrada, jak manžel prořezává.
Na chatě buď tatínek od lesníků koupil dřevo, nebo jsme my děti natahaly z lesa různé větve, stejně jako hromady šišek a roští, které s žádala maminka právě na podpal. Tatínek uměl štípat krásné, tenké třísky sekáčkem na maso a naučil to i nás. Jen tohle „umění“ tady nemusím používat, ale snad bych to ještě zvládla.
No téééda, to je komentář-lovosice. No nemělas Dede dávat tohle téma o něčem, co fakt miluji 🙂 🙂 !!!!
Maričko, vždyť o tom to je 🙂 Sdílíme tu své zkušenosti nebo i pocity z věci, o kterých právě píšu. A mě to zajímá – a věřím, že i ostatní čtenáře. Proto sem chodíme, ne? 🙂
Jinak krb jsme měli jen v domě v Anglii. Přiznám se, že mě zklamal 🙂 Hezky se na něj kouká, ale když mi tam byla fest zima (jednoduchá okna, zimu měly zahánět vlastně těžké závěsy:)), ale tepla z něj jde málo. Oč radši bych měla kamna! 🙂
Jinak můj tatínek umí naštípat jemné třísky nožem i sekerkou. Já to nožem neumím, či spíš na to nemám sílu. Potřebuju sekeru:)) Však jsem taky dostala od Martina, chvíli poté, co jsme se sem nastěhovali, k narozeninám malou šikovnou sekyrku Fiskars – právě na třísky. Ale co kupujeme březová polena jsem ji snad nepoužila. Ta kůra úplně stačí 🙂
Náš zdejší krb je fakt hlavně pro radost. Nís kominík nám jednou navrhl dát do něj vložku (tak to tu dělá většina lidí a je to v našem vedlejším domě). Takovou rouru skrz komín a ohniště s dvířky. Že nám pak bude komínem unikat minimum tepla, místo součastních 8O%+ ! Jenže to by znamenalo uzavřít vršek komínu klem té roury a dát na to „čepičku“. Pokolení rorůsům bychom tak zničila domov, kam se vracet. Nepřipadalo v úvahu, to jsme jim nemohli udělat !!!! Takže i když topíme v krbu, po celém domě zároveň běží normální topení. To je horký vzduch z větráků ve stropě každém místnosti domu i v koupelnách. Stejný systém jako pro klimatizace, jen se termostat přehodí z „cool“ na „heat“). V domě v Anglii to bylo jak píšeš. V obou jsme měli krby. V prvním malý, ani jsme ho nepoužívali, pouštěli jsme si „ústř. topení“ (rozpálená sada cihel v plechovém obalu – už jsem jednou popisovala). V druhém domě bohužel byl krb jediné topení, kromě koupelny, kde byl na zdi menší el. teplomet). Takže v zimě to bylo jak v ang. grotesce. V zavřeném obýváku jsme na zimu přisunuli kanape (které normálně stálo skoro u zdi) co nejblíže krbu. Na plameny se krásně koukalo a v místnosti bylo mile teplo (byl malý snadno se vytopil). Ale když jsme chtěli z pokoje jít jinam v domě, pomalu jsme si museli vzít kabát a nasadit čepici, protože ve zbytku domu byla zima jak v márnici (ano jednoduchá okna) a v kuchyni jsem si topila otevřenou troubou. Sice hezký dům, ale jsme rádi, že jsme tam strávili jen jednu zimu. Holt ve strých angl. domech museli být majitelé extra otužilí (nebo furt nastydlí)!
No vidíš a mně je z krbu v obýváku horko a když Karel uhádá zatopení, současně otvírám dveře na terasu. Takže u nás se větrotopí. O krb dole v knihovně se nehádám, protože ten je pro mne, v obýváku, z dosahu a přitom vyhřeje celý dům. Oni Angličané mají ty své krby spíše kvůli atmosféře a na ozdobu. Norové by byli bývali bez tepla z nich nepřežili, tak se je holt naučili dělat.
Umím topit na všechny způsoby, páč jsem stará a v mém juniorském věku nebylo k dispozici topení ústřední drahnou dobu. Ještě na průmce se topilo ve třídě jedněmi kamny a služba chodila do sklepa pro uhlí,čímž zmeškala začátek hodiny a došla až po zkoušení,tři patra se osvědčila. :-)) V mém rodném domě byla kamna v každé místnosti a až po odstěhování jsem přešla na topení dálkové. Zimy jsem si tedy užila přehršle a dnešní topení plynem“otoč knoflíkem,čudlíkem a jdi“ mi zcela vyhovuje. No ale romantiku a vůni dřeva uznávám a jsem ráda,když někde u cizích zažiji.
Jen pánbu ví, jak jsem se sem propasírovala,po předchozích marných pokusech. Pustilmne až Ffox,kde jsem měla něco v záložce a pak jsem sedostala na dnešek.
Jenny, reklamujeme a doufám, že dnešní trable (stěžovalo si hodně lidí) znamenají, že s tím sakra něco dělají.
Děkuju za trpělivost! 🙂
Tak mě to nechtělo pustit vůbec, vyskakovala hláška:
Vaše připojení není soukromé
Útočníci se mohou pokusit ukrást vaše údaje z http://www.dedenik.cz (např. hesla, zprávy či údaje z kreditních karet).
NET::ERR_CERT_AUTHORITY_INVALID
Help me understand
Dnes bez problémů a na mobilu funguje normálně. To sou vjecy!!!
🙂
Hlásilo mi to taky.
Teď se sem dostanu, ale když jsem si chtěla přečíst jen komentáře, hláška še objevila stejná. Ale takhle od článku už to dneska šlo.
Píšou, že na tom pracují – to by mě zajímalo, jestli se k něčemu dopracují. Bohužel jen tak změnit hosting – s databází, jakou už Dedeník má, není žádná legrace.
mě to také nepustilo, už jsem to chtěla vzdát ale teď jsem si řekla, že to ještě jednou zkusím…. a zatím to vyšlo
Včera mi to nešlo celej den.
Nad Dalmatinovem máme velké krbovky s výměníkem. Topím jen tvrdým dřevem a při správném zacházení ráno jen přihodím další polínko. U kamen ve světnici mám opravdu veliký koš na dřevo, vystačí tak na den. Za sezónu spotřebujeme asi 7-8 kubíků, kupujeme štípané a Hřívnatec občas naštípe hromadu třísek. Na ohništi pálíme smrky, které nám chcíply na zahradě, občas nějakou soušku zpoza plotu.
Takhle to funguje u nás na chalupě. 🙂
Jako panelákové dítě zatopit neumím. MLP je z domu, takže umí. A děti jsou oba skautíci, takže taky umí.
Jo a už jsem to psala na Hady, zemřel Meat Loaf, to je mi fakt líto.
Jo a Matyldo, máš vzkaz ve včerejší diskusi.
Ano,Aido,to je praděda. V prosinci mu na Svitavském nábřeží odhalili pamětní panel.
A abych dodala ještě-háčkuju,páč mi to pomáhà na myšitidu z počítače.
Ježiš, ten panel je úžasný, to je moc dobře. A s myšitidou přeju brzké uzdravení.
Kamna byla pro mě od dětství víkendová záležitost, taky jsem se zatopit naučila jako dítě.
Co teď díky home office a dospělým dětem bydlíme na chalupě, topíme denně. V krbovkách v pokoji jen v zimě a tam obvykle topí manžel, ale v kachlákách s velkou plotnou a dvěma troubami pořád, na těch i vaříme. A tam topim já, mají nízké topeniště, tak je to trochu vyšší dívčí a vyžaduje to trpělivost a navázání přátelského vztahu s kamny. Je třeba odhadnout jejich aktuální náladu silně závislou na počasí, tlaku, síle a směru větru, teplotě venku i uvnitř a podle toho opatrně přikládat křížem krážem nejprve tenounké smrkové třísky, pak smrková polínka a teprve, až jsou kamna dobře naladěna, lze přejít na tvrdé dřevo. Ale jen to nejtenčí nejsusší! Ale když pak na kamnech stojí tři hrnce a v troubách se současně peče kus masa i moučník, tak to je pak všechna naladovost kamen zapomenuta 😀
Eh, milá Klokanice, tyhle kamna taky znám, včetně jejich vrtohlavosti! 😀 Ale vařilo se na nich skvěle, jak to jeden vychytal. Každopádně polínka musela být naštípaná na drobno, velikými kusy se tato kamna/ sporák ráda dusila 😛
Doma jsme léta museli topit v kotli na pevná paliva. Denodenní povinnost. Vybrat popel,založit dřívka a dřevo a až všechno úspěšně a stabilně hořelo, nasypat uhlí. To je z doby, než k nám vykopali plyn. Hnedle jsme na něj rádi přešli, vyměnili kotel za plynový (už máme druhý). Nejhorší bylo skládání uhlí. Okénko do sklepa je na boční zdi domu, tam se to potom házelo snadno. Cesta na kopec se moc neudržovala, takže když měli přivézt uhlí, byly to nervy, jestli bude kopec sjízdný. Jednou za zimu se muselo uhlí do kotelny doplnit. V pokoji je krb, tam si tu a tam v přechodovém období zatopíme dřevem, je ho kolem spousta.
Jsem opravdu ráda, že mě topení uhlím tak nějak celoživotně minulo 🙂 Myslím, že se tak topilo v bytě u babičky, ale to jsem byla ještě moc malá, abych si to pořádně pamatovala. Rozhodně bytu prospělo, když jim tam město dalo vafky (wafky?) Prostě to plynové topení. Tak to s ním nebylo vždycky jednoduché, ale topilo to dobře a rozhodně bylo v bytě bez uhlí čistěji.
Wawky:)
Krbovky jsou super ! To teplo je takový jako jiný, teplejší 🙂 Taky máme břízu, taky zatápím kůrou, taky občas lovím brouky :-). Na temperování máme plynový kotel, takže do vysloveně studeného domu nejdeme nikdy. A teď opravdu jen temperujeme, sice máme fixovanou cenu plynu, ale bude hůř, tak si musíme zvykat :-), bohužel. Nakonec v kuchyni jsme prakticky jen když se vaří nebo peče a to je teplo od vaření, v ložnici teplo nesnáším, tak nám to vyhovuje. Horší je, když přijedou mladí rozmazlení z paneláku, cvakaj zubama 😀 . Ale jsou tu jen občas, tak zkrátka přitopíme.
Zatápět jsem uměla vždycky, doma jsme měli wafky, když už jsem byla vlastně z domu. Ale tam se topilo uhlím, byl to občas oříšek, nechat dřevo rozhořet pořádně a neudusit ho hned uhlím. To jsem byla jak kominík, nebo jsem mrzla a čekala na taťku 🙂
Topení uhlím mi proti topení dřevem připadá jako vyšší dívčí – hlavně u těch velkých kotlů.
Březová kůra je úžasná, viď?
Jako jo, oheň rozdělat umím v kamnech i na otevřeném ohništi. Břízu jsme nikdy neměli, takže kus novin a třísky, v historickém táboře hrst slámy a třísky. Ráda na oheň koukám, ale spíš jako na víkendovou záležitost, dost mě nebaví představa, jak dojdu z venku do studeného domu. Ovšem letní posezení u zahradního krbu, to je jiná opera 🙂
přesně tak a nebo střelnej prach…ale hlavně, křesadlo!!!
Na to si pozvu nějakýho mušketýra, ti je nosí u sebe.
v mé době už byla asi emancipace nebo co..já mám svoje křesání….
Když mám v tašvici všechny doady,peníze a mobily nás obou,zvažuju cokoli dalšího.
Ten studenej dům býval problém, dokud jsme si ke kamnům nepořídili i elektrickej kotel. Ale ten nebyl na topení, spíš na temperování… Zatím nejlepší je kombinace tepelného čerpadla a fotovoltaiky na střeše. Ta je sice efektivní v podstatě jen od března do půlky října (to za dne utáhne i to tepelné čerpadlo), ale za hezkého slunečného dne, jako je dnes, zvládne spotřebu celého domu – pokud se topí v kamnech 🙂
K ohni, jakožto dodavateli zásadního tepla, mám ambivalentní vztah. Jako jó – je to romantika, když v krbu plápolá a vůkol celá rodina v pohodě a radosti tráví večery… kór, když ten krb (no dobře – krbová kamna) stojí ve švagrově – vlastně teď již jen sestřině – chalupě a my dojedeme do vytopeného (jako vyhřátého – ne do potopy světa).
Po letech dennodenního zatápění v kotli ústředního topení, vynášení kýblů a kýblů popela, podzimního zauhlení sklepa (dodnes se mi chvěje osrdí, když si vzpomenu, že dokončení zauhlení bylo to, že jsem po břiše vylezla malinkatým okýnkem na spad uhlí – tady asi pramení moje fóbie z malých prostor), zadřevení druhého sklepa (od tama jsem aspoň odešla po schodech) jsem Jeníkův sen o krbových kamnech v kuchyni zatrhla. Své pyromanské choutky včil uspokojujeme pálením klestí na zahradě 🙂 🙂 🙂
A přece ještě jedna vzpomínka na živý oheň – to bývaly roky mojí mladosti, kdy jsme dělávali ve sklepě mejdany a v krbu si grilovali kuřata či klobásky (taťka do krbu udělal takový forichtung s háčky, na které se zavěsily rožně s kuřaty). Jo – to byly doby, kdy to bez živého ohně nešlo
Ygo, mít doma kotel na uhlí, pláču dojetím pokaždé, když se kouknu na tepelné čerpadlo:)) Tohle je přece jen jiné, navíc popela je trošku – kamna spalují důkladně a dřevo není uhlí. Kýbl plním minimálně týden! 🙂
Kuřata jsem v krbu nikdy negrilovala, ale takové topinky… pečené přímo na tálu… potom potřené česnekem a máznuté máslem… ach 🙂
Topinky se u nás mazaly zásadně sádlem 🙂
Naše tradice jde od mého tatínka a oni tam v horách pašíka nikdy neuživili, kravka přežila 🙂 No a I proto jsem zvyklá na máslo tam, kde mnoho lidí dává sádlo 🙂
Já zase pláču dojetím,když čtu Ygu a živě si představuji pyromana s touhou po krbových kamen a výkřikem „Ygo, už topíš?! :-))
Miluji oheň, ale jsem dispraktik jak poleno. Tedy co se sportu a štípání dřeva týče. Na čundru jsem měla vždy nějaké roztápěče kolem sebe. Oheň ano, umím, ale 90 cm záseky na metrové větvi kterou jsem chtěla „rozpůlit“, to poslalo do kolen všechny. „Aspoň máme dost třísek, Mamutku.“ chlácholili mne. Takže – doma plyn a na buřty, když dojdou upravená polínka, přikládám z boku delší a posunuju. To víte. V době ledové jsme sekerky neměli
Mamutku, teď jsi mě fakt dostala! „To víte. V době ledové jsme sekerky neměli“ 😀 😀
Podívej, zase pleteš košíky. Možná jsi stvořena pro vytváření věcí a ne pro jejich ničení (sekyrka:))
no,mamuti ne..lovci měli kamenné sekery 😀
Lovce mamutovi stačilo zašlápnout, i se sekyrkou 😛 😀
no v mamutí jámě těžko 😀
a ještě mohl mamut dostat atlatlem… 😉
Šíp z altatlu ho jen podrbal 😀
Miluji kamna! Já se každý rok netěším na Vánoce, ale na 10 dní na chatě, u kamen, případně i u krbu. Nevadí mi ráno vstát do studeného, vynést popel, … hned bych měnila.
V kamnech se ztopí jakékoliv dřevo, přebírám jen do krbu – tvrdé, aby nelítaly jiskry. Bříza taky jde, ale té obvykle moc nemáme.
Brouky řešíme tak, že je dřevo do poslední chvíle venku a doma vždy jen aktuální koš. Další dva čekají na zápraží a zbytek je okolo „šopy“, pár metrů v lese. Právě aby broučci bydleli tam a nepapali dřevěnou chatu.
Co třísky, mám fotoseriál jak se za dva víkendy ze statné douglasky stane kupa naštípaných polínek. Tehdy jsme ještě neměli štípačku, takže jsem při odjezdu skoro nedokázala hýbat rukama.
Taky máme dřevo venku. Domů se vozí jen relativně bezprostřední zásoba – přece jen je u nás topení dřevem součást běžného života, není to chata. nakonec, dům je zděný – na broučí zjevení obvykle doplatí ten brouk (i když je vynáším). To probuzení jim nejspíš dobře nedělá – právě jsem si vzpomněla na netopýry.