HOST DEDENÍKU – Topi Pigula: „Vy jste hloupí a my líní,“ vzkazují novináři svému čtenářstvu. Platí to i pro vás?

Dovolte, abych se hned na začátku přiznal hned k několika faulům, kterých jsem se na vás v titulku dopustil. A vzápětí se je pokusím vysvětlit.

 

Blbý titulek na první dobrou
Nejprve jde o zevšeobecnění, zdaleka ne všichni novináři vysílají tenhle vzkaz. Byť podle počtu bulvárních článků a clickbaitových titulků je jich většina (a jak si ukážeme níže, je otázkou, zdali jde o novináře v tom poctivém slova smyslu).

 

Brnkání na emoce. Vlastně jsem vás urazil, když jsem naznačil, že jste hloupí. Sice to neříkám o nikom konkrétním, ale čtenář si rád bere invektivy osobně. Omlouvám se, ale pokud jste se alespoň trošičku naštvali, tak to zabralo. Asi byste mi nejraději vynadali, což můžete udělat v diskuzi pod článkem. Tím pro algoritmus internetových vyhledávačů zvednete jeho dosah a pokud by Dedeník byl placené médium, tím lépe pro něj. Inzerentům by se dalo říct: „podívejte, kolik lidí nás čte“.

 

Otázka. Ta sama o sobě vyzývá k zodpovězení, takže opět jde o to donutit vás rozklikout a udržet vás na stránce pár desítek vteřin, aby to algoritmy zaznamenaly a nevyhodnotily jako omyl.

 

Drahá kvalita

Proč mám pocit, že kvalitní žurnalistiky je čím dál méně i přesto, že dělat ji je čím dál snazší? Když čtu zuřivého reportéra Egona Ervína Kische z doby předinternetové, žasnu, kolik toho musel vědět a na vlastní nohy oběhat a zjistit. Naprosto totéž platí o v zásadě reportážních knihách. Aktuálně napsal vědecký redaktor Deníku N Petr Koubský (vřele doporučuji jeho články sledovat) toto: „Měl jsem v úmyslu napsat rychlý nekrolog, jenže o paleoantropologii jsem se nikdy příliš nezajímal, připadala mi na první pohled strašně nepřehledná – každou chvíli ohlásí nějaký nový „nejstarší“ nález – a nepochopitelná bez důkladného studia. Takže jsem se neodvážil o Leakeym psát jen tak. Napřed jsem si opatřil pár knížek.“

Jenže přečíst pár knížek zabere pár dnů. A to málokdo ocení. Čtenář to neocení, neb to neví. Autor ví, kolik měl s daným článkem práce, může z toho mít dobrý pocit, ale ocenění? To asi nebude to správné slovo. Ocenit práci by měl zaměstnavatel, jenže jeden článek za několik dnů… kolik byste mu dali? Jistým „vnitřním oceněním“ je autorovo nově nabyté penzum vědomostí, jenže s tím složenky, ty krávy zelený, nenažraný (řečeno s klasikem) nenakrmíte. Navíc zdaleka ne každý čtenář je schopný a ochotný se v rámci četby denního, týdenního či dokonce měsíčního tisku přivzdělat. Ostatně prezident Zeman tvrdil, že třetina obyvatel obyvatel je slabá duchem. Stačí jen dodat, že právě třetina obyvatel mu stále ještě důvěřuje. Taky vás to napadlo? Vidíte, a já přitom nenapsal, že jde o stejné lidi.

 

Kdybych náhodou psal něco o 2 světové válce, tak tady se dá začít

 

Internet svádí k opisování

Jako autor běžně pracuji s wikipedií a dalšími webovými stránkami, odkud beru informace. Nevidím rozdíl mezi tím, zdali použiji wikipedii nebo Encyklopedii Brittaniku či můj oblíbený World Factbook spravovaný americkou CIA. Ano, opisuji. Jenže tak, že buď informaci přeformuluji a zasadím do dalšího kontextu, aby se čtenář dozvěděl víc (a někdy mi to tam editor dokonce i nechá), nebo důsledně cituji.

Nikdo nevíme všechno, na to je informací příliš. A mám-li odevzdat jeden článek denně, který alespoň trochu poctivě zpracuji, chce to čas a hlavně zdroje. Zlaté jsou virtuálně otevřené knihovny diplomových prací, archívy knihoven, externí univerzitní zdroje, odborné a populárně naučné časopisy… Proč potom v cizích článcích nacházím kusy wikipedie jednoduše a bez jakýchkoli úprav či citací zkopírované?

Protože je to tak snadné! Tak rychlé. Občas dodávám texty PR agentuře, která je prožene softwarem na hlídání plagiátorství. Přesně proto, aby bylo jasné, že jsem text někde neokopíroval. Pokud mám méně než 80 % unikátnost, nevezmou ho. Mívám, přes 90 %. Občas se prostě v některých větách s někým shodnout musíte.

Stejným softwarem jsem prohnal jeden zprávařský text z domácího zpravodajství a jeden ze zahraničního jednoho soukromého, ale respektovaného českého zpravodajského média. Výsledek? Pouhých 28 % a 32 %. Mohl jsem se náhodou trefit do zprávy ČTK, které se běžně přebírají, od toho jsou. Ale stejně mě výsledek dost nemile překvapil. Schválně jsem při psaní tohoto textu udělal stejnou analýzu u stejného média znova. Domácí zpravodajství 81 % (v „mé“ PR agentuře by prošli tak tak), zahraniční 64 % (tady by jim text hodili na hlavu). Chtěl bych napsat, že zpravodajské události většího významu najednou komentují všechna média, takže možnost shody je tam velká. Ale celé věty včetně slangových výrazů?

 

Emoce na prvním místě

V médiích dnes více než kdy jindy platí, že není důležité mít pravdu, ale být první. Kdo ověřuje, ten ztrácí čas. Kdo dává do kontextu, stává se „složitým“. Pozvete-li do vysílání odborníka a proti němu postavíte „člověka z lidu“, který sice nemá vzdělání, ale má přesvědčení, je velká šance na konflikt, který se pak dá následně rozebírat, hodnotit, udělat z nešťastné formulace internetový mem… To by se vám při diskuzi dvou odborníků, kultivovaných a věcných, pravděpodobně nestalo.

Všechna média mají své internetové profily, ty nejsledovanější i s se stovkami tisíc followerů, takže všechno se dá následně ještě jednou využít na sociálních sítích. A rozpoutat diskuzi. To není špatné, naopak, pomáhá to dostat informace dál do prostoru. Otázkou ovšem je jak informace. Následně se dostává ke slovu (nebo taky ne, neb na to nemá čas) administrátor profilů, který by měl řídit a usměrňovat diskuzi.

 

Sice více času trávím v knihovně vědecké, ale i lidovka je fajn

 

O jedné a té samé události napíše veřejnoprávní médium. Napíše, že „člověka zachránili několik vteřin před srážkou vlakem“. Soukromý deník udává coby časový údaj dělící pilota letadla, který přistál na kolejích a blížil se vlak… jednu vteřinu. Z televizního záznamu (schválně jsem to stopnul) je patrné, že šlo o zhruba 5 vteřin. Ale vteřina… to zní dramaticky. Čest výjimkám, kam pro mě mimo jiné patří jak veřejnoprávní ČT tak Český rozhlas, ale i soukromý Deník N či měsíčník Reportér.

Petr Horký, kterého si nesmírně vážím (a jeho Hausbot a rozhovory se vzdělanými lidmi stojí za vidění) mi v jednom přátelském rozhovoru řekl krásnou větu. „V médiích je čím dál více profesionálů na vydělávání peněz.“ Aby bylo jasno, na vydělávání peněz není vůbec nic špatného, životní náklady se dramaticky zvyšují a vydělávat peníze je normální, správné a potřebné. Jenže bavíme-li se o profesionálech v médiích, spíš nás napadne novinář než reklamní stratég, marketér či manažer. Už jen z použití samotného slova vedoucí by se mnohý manager opupínkoval a cítil uraženě. Má důvod? Manage anglicky vést, manager je tedy vedoucí. Kdysi byl vedoucí redakce naprosto regulérní post.

 

Co s tím?

Domnívám se, že v zásadě jsou jen dvě cesty. Sebekontrola a mediální gramotnost. Jakmile pojmu podezření, byť drobné, že se jedná o clickbait (otázka v titulku, hra na city, prostě vše, čím jsem tento článek začal), tak nekomentuji, neotevírám, nesdílím. A to i v případě, že by mě téma zajímalo. Prostě ne! Prostě neudělám žádnou akci, kterou bych daný článek podpořil. Bez výjimky.

Pokud mě téma fakt zajímá, podle klíčových slov dohledám informace na webu. A na druhou stranu se snažím se dál mediálně vzdělávat, chodím do knihovny, informace ověřuji. Často stačí jen zdroj odkud pochází, jsou -li to Parlamentní listy, Idnes, Mladá fronta, tak neotevírám. Jedněm nevěřím tak, že to hraničí až ze štítivostí, u Babišových novin ho nechci podpořit ani otevřením (viz výše téma algoritmů).

Vím, že autor, který je pod článkem podepsaný, může být pod clickbaitovým titulkem nevinně. Do textu a titulku může zasáhnout editor, který ví, co vydělává. Je prostě oním výše zmíněným profesionálem. Pokud jste dočetli až sem, mám prosbu. Až půjdete na Facebook, mrkněte se na titulky článků mírně poučeným pohledem. A odpusťte mi poučování. Díky, příště to už bude o něčem z cest či o zvířátkách.

 

Dede: Děkuju moc Topimu a hned se ptám – všímáte si, jak často se vyznění titulku zprávy liší od vlastních informací v článku? 

 

Aktualizováno: 20.1.2022 — 08:33

30 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Článek bezva. Já mám na novináře (až na čestné výjimky) dost vyhraněný názor už dávno (kdysi, když psali nesmysly o cukrovarech, tak jsem si řekla, že když píšou nesmysly o tom, co znám, tak asi i o tom, co tak moc neznám a určitě je nezajímá si zjistit fakta) a rozhodně se ten názor (dost nepublikovatelný 😀 ) s postupem času nezměnil.

    1. To je právě nebezpečí zevšeobecnění. Já si sice taky hodně vybírám, novináře i média. Dají se najít lidé, kteří pořád ještě berou svou práci poctivě a média, která ji uveřejní. Jen je jich čím dál méně.

      1. Jo, tak to je on, díky. „Každá žena plesala, když viděla Česala. Teď je tady nový rek, jmenuje se Kocourek,“
        BTW. Ty Fuksovy vzpomínky vřele doporučuju, my se u toho docela dost bavili.

        1. Ještě se musím pochlubit, zas pletu (abych navázala na ty Matyldiny články). Momentálně pro mě šálu a čepici, zatím to vypadá pěkně, našemu Honzovi a Tondovi čepice podle filmu Svět pod vodou, Honzovi jsem k tomu teda koupila i ty hodinky, co tam ten hlavní hrdina nosí.

          1. Jen pleť, je to bezva zábava, zvlášť, když se daří a uklidňuje to (alespoň mě jo). Já jsem před Vánoci pletla a háčkovala jak divá, až jsem si „uháčkovala“ tenisovej loket 😀 . Tak pozor na to, nic se nemá přehánět. U6 v pohodě, spravil to Voltaren, ale tak týden jsem s rukou moc nehnula, bolelo to i v klidu a na dotek. Ale už mám koupenou novou vlnu na svetry pro mladý 🙂 jen si dám pro jistotu tak měsíc oraz a fakt budu štrikovat jen po chvilkách.

  2. Výborný článek a víc takových.
    Přiznám se, že jsem stále ještě v mnohém naivní důvěřivka (nebo důvěřivá naivka?), ale titulkům nevěřím už dlouhá léta. Takovým mezníkem se mi stal jeden titulek před dávnými dávnými lety někdy počátkem devadesátých let. Zněl tehdy „Václav Klaus chce být prezidentem“. Byla jsem tehdy zářným příkladem běsnícího naštvance, neb onoho pána jsem hodně neměla v lásce ani úctě (přes jeho nepochybné schopnosti). V článku se pak psalo o tom, že chce být prezidentem tenisového klubu.
    Tedy – o ambicích V. K. jsem nepochybovala, rozčilil mě právě ten zavádějící titulek.

  3. Jinak pořád reklamujeme chod stránek, protože jejich dostupnost/ nedostupnost bliká v řádu vteřin. Snad už to konečně vzali vážně – Andy byl velmi asertivní.
    Děkuju vám za trpělivost 🙂

  4. Novinář si nevybírá. No… naštěstí tím, jak pracuji pro web Prima ZOOM (pár let i jako jeho šéfredaktor), tak si témata vybírám, byť podléhají schválení. Z poslední várky schválili 50 %. Ale uznávám a souhlasím, že jsme ve vleku bulváru. A co neprojde v Primě, nabídnu ve Vědeckém okénku na svém FB profilu a nebo třeba Dedeníku. Aktuálně chystám pro Dedeník povídání o velbloudech s fotkami z Jordánska.

  5. Schválně (bez googlení, tipujte prosím), kde byste hledali článek s tímhle titulkem: Rudolf II. byl prolezlý chorobami a zplodil vraždícího psychopata. Jeho pitvu si odpůrci užili

  6. Mimochodem v tomhle ohledu mám rád Youtube kanál „Tak schávlně“, Martin Rota tam rozebírá ty nejčtenější články na populárních webech a dodává kontext. Cílovkou jsou většinou děcka a studenti, ale dá to fakt hodně.

    A jeho knihu vědecké kladivo doporučuji jako dárek dětem, stejně jako YT kanál

  7. Je to naprostá pravda. Já to nesnáším, když to média dělají a vždycky je u sebe na FB protáhnu pod kýlem, když to někde najdu. Když tohle dělají stoky jako Parlamentní listy, patří to k věci, ale seriózní, nebo aspoň standardní média by fakt neměla.

  8. Zrovna včera byl někde titulek jak lékaři mají nedostatek vakcín pro děti a tak musí odložit očkování. Samozřejmě plno komentářů o Covidu, článek byl ale o tetanu, obrně apod… 😀 Pak teda titulek, že posilující dávka nezlepšuje imunitu míní EMA, za pravdu ji dávají i někteří Češi (idnes.cz), který ale mínil 4. dávku, ne 3.)

    Nicméně je něco, co novináři ztratili (možná díky vstupu holdingu a dezinfa do novinařiny) a tím je nějaká sociální odpovědnost. Můžeme se tu ujišťovat, jak nebudeme věřit a ověřovat, ale jednak nikdo z nás není dokonalý a správná emoce zaslepí i James Bonda a pak hlavně většina lidí prostě tak reagovat nebude. Sjede titulky co je nového, utvoří si negativní emoci, pohádá se v diskusi a přečte si možná článek o zahradničení nebo co nějaká herečka s kým. Novináři a tvůrci titulků především, jsou přímo zodpovědní za společenskou atmosféru ve společnosti. Novináři přímo ovlivňují to, co si lidé přečtou a nad čím se rozčílí, co si budou dál myslet a jak se pak dál budou chovat. A to není jen o titulcích. Je to i o třaskavých tématech. Novinář totiž vybírá, o čem napíše. A pokud nějaký Polský herec plácne na facebooku, že by „zakázal homosexuály“, přestože jde naprosto pro nás o bezvýznamnou osobu s nulovým dopadem, tak se to může objevit jako obří titulky. Když nějaký trouba plácne na twitteru, že Rowlingová je antisemitka, protože Skřeti mu připomínají židy, tak jsou z toho obří titulky. Když nějaká americká influencerka hodí na TikTok, že učí psa nebo dítě veganskou stravu, tak to se přece hodí, to se lidi pohádaj jak končí svět. O tom, co se plácne na „pirátském fóru nebo v Bruselu“ nemluvě, často výkřiky s nulovým dopadem u nás tvoří titulky, diskuse, kliky s obrovským dopadem, návaly stresu, pokřivením představy o fungování světa jako takového. Zvrácený tweet,status,snap,reel,Tik atd. prostě najdu každý den, k čemukoliv…

    100x si můžete říkat, že „ty lidi jsou blbý, že si to neověří“, ale ten kdo vytváří plevel internetu, jsou ti novináři.

    1. Další nešvar je to, že se většinou nedozvíme, jak věci dopadly. Objeví se nějaká kauza, třeba i závažná, všude je jí plno, nepíše se skoro o ničem jiném, za pár dní vyšumí a je ticho po pěšině. Víte třeba co se teď děje na polskoběloruské hranici (to je jen příklad, jistě by se dalo vyjmenovat hodně dalších)?

  9. Velice často po přečtení článku mi připadá, že titulek si redaktor vytáhl z klobouku – tak málo odpovídá obsahu článku. Už se snažím na tyto „šokézní nadpisy“ nereagovat, ale ještě se sem tam nachytám 🙂 .

    A jak píše Dede – když se podívám do komentářů, tak hodně lidí stejně už článek nečte a reaguje jen na titulek (většinou velmi expresivně).

  10. Děkuju moc Topi, tohle je potřebný článek. Teoreticky by mělo být každému jasné, jak vypadá taková titulková klikací past (clickbait), ale když se občas podívám na diskuzi pod takovým článkem (obvykle to vidím na FB, na serveru na to nejdu), snadno poznáš, kdo článek četl a kdo reaguje jen na titulek.
    Není výjimkou, že titulek dá článku úplně jiné vyznění! Sice u soudu by mohli říct, že tam někde v hlubinách textu se krčí pravdivá informace, ale ty desítky nebo i stovky tisíc čtenářů si už podle zavádějícího titulku názor utvořily.
    Je to hanebné, ale evidentně to funguje. Je moc fajn, že jsi aspoň ty přišel s upozorněním a osvětou 🙂

    1. Moc pěkný článek. Naprosto pravdivý.
      Ad titulky, mohu potvrdit, že mi několikrát změnili titulek článku bez ptaní, ale naštěstí píšu pro slušná média, kde to nebylo nic brutálního. I tak se snažím udělat ten titulek zajímavý, aby byla menší šance, že mi ho vymění.

      1. No právě. Taky se občas přistihnu u jisté autokorekci, kde přistupuji na jejich hru… ale furt je to málo 🙂

    2. Děkuji za pro mne přínosný článek o dnešní novinařině. Ano, bombastické nadpisy upoutají pozornost. Je to přirozená zvídavá reakce člověka, ale stačí jeden odstavec a už si kladu otázku „je to možné???“. Nevím, jestli je to mým věkem nebo „dobou“, ale stává se ze mne víc a víc nevěřící Tomáš. Mě to přijde docela smutné. Jo, Deníku N věřím a na idnes chodím na meteo mapičku hned na titulní straně, když se někam chystám. A za to poučování se prosím neomlouvejte, budu nad titulky ještě víc bystřit!

Napsat komentář: Alex Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN