Dovolte, abych se hned na začátku přiznal hned k několika faulům, kterých jsem se na vás v titulku dopustil. A vzápětí se je pokusím vysvětlit.

Blbý titulek na první dobrou
Nejprve jde o zevšeobecnění, zdaleka ne všichni novináři vysílají tenhle vzkaz. Byť podle počtu bulvárních článků a clickbaitových titulků je jich většina (a jak si ukážeme níže, je otázkou, zdali jde o novináře v tom poctivém slova smyslu).

Brnkání na emoce. Vlastně jsem vás urazil, když jsem naznačil, že jste hloupí. Sice to neříkám o nikom konkrétním, ale čtenář si rád bere invektivy osobně. Omlouvám se, ale pokud jste se alespoň trošičku naštvali, tak to zabralo. Asi byste mi nejraději vynadali, což můžete udělat v diskuzi pod článkem. Tím pro algoritmus internetových vyhledávačů zvednete jeho dosah a pokud by Dedeník byl placené médium, tím lépe pro něj. Inzerentům by se dalo říct: „podívejte, kolik lidí nás čte“.

Otázka. Ta sama o sobě vyzývá k zodpovězení, takže opět jde o to donutit vás rozklikout a udržet vás na stránce pár desítek vteřin, aby to algoritmy zaznamenaly a nevyhodnotily jako omyl.

Drahá kvalita

Proč mám pocit, že kvalitní žurnalistiky je čím dál méně i přesto, že dělat ji je čím dál snazší? Když čtu zuřivého reportéra Egona Ervína Kische z doby předinternetové, žasnu, kolik toho musel vědět a na vlastní nohy oběhat a zjistit. Naprosto totéž platí o v zásadě reportážních knihách. Aktuálně napsal vědecký redaktor Deníku N Petr Koubský (vřele doporučuji jeho články sledovat) toto: „Měl jsem v úmyslu napsat rychlý nekrolog, jenže o paleoantropologii jsem se nikdy příliš nezajímal, připadala mi na první pohled strašně nepřehledná – každou chvíli ohlásí nějaký nový „nejstarší“ nález – a nepochopitelná bez důkladného studia. Takže jsem se neodvážil o Leakeym psát jen tak. Napřed jsem si opatřil pár knížek.“

Jenže přečíst pár knížek zabere pár dnů. A to málokdo ocení. Čtenář to neocení, neb to neví. Autor ví, kolik měl s daným článkem práce, může z toho mít dobrý pocit, ale ocenění? To asi nebude to správné slovo. Ocenit práci by měl zaměstnavatel, jenže jeden článek za několik dnů… kolik byste mu dali? Jistým „vnitřním oceněním“ je autorovo nově nabyté penzum vědomostí, jenže s tím složenky, ty krávy zelený, nenažraný (řečeno s klasikem) nenakrmíte. Navíc zdaleka ne každý čtenář je schopný a ochotný se v rámci četby denního, týdenního či dokonce měsíčního tisku přivzdělat. Ostatně prezident Zeman tvrdil, že třetina obyvatel obyvatel je slabá duchem. Stačí jen dodat, že právě třetina obyvatel mu stále ještě důvěřuje. Taky vás to napadlo? Vidíte, a já přitom nenapsal, že jde o stejné lidi.

Kdybych náhodou psal něco o 2 světové válce, tak tady se dá začít

Internet svádí k opisování

Jako autor běžně pracuji s wikipedií a dalšími webovými stránkami, odkud beru informace. Nevidím rozdíl mezi tím, zdali použiji wikipedii nebo Encyklopedii Brittaniku či můj oblíbený World Factbook spravovaný americkou CIA. Ano, opisuji. Jenže tak, že buď informaci přeformuluji a zasadím do dalšího kontextu, aby se čtenář dozvěděl víc (a někdy mi to tam editor dokonce i nechá), nebo důsledně cituji.

Nikdo nevíme všechno, na to je informací příliš. A mám-li odevzdat jeden článek denně, který alespoň trochu poctivě zpracuji, chce to čas a hlavně zdroje. Zlaté jsou virtuálně otevřené knihovny diplomových prací, archívy knihoven, externí univerzitní zdroje, odborné a populárně naučné časopisy… Proč potom v cizích článcích nacházím kusy wikipedie jednoduše a bez jakýchkoli úprav či citací zkopírované?

Protože je to tak snadné! Tak rychlé. Občas dodávám texty PR agentuře, která je prožene softwarem na hlídání plagiátorství. Přesně proto, aby bylo jasné, že jsem text někde neokopíroval. Pokud mám méně než 80 % unikátnost, nevezmou ho. Mívám, přes 90 %. Občas se prostě v některých větách s někým shodnout musíte.

Stejným softwarem jsem prohnal jeden zprávařský text z domácího zpravodajství a jeden ze zahraničního jednoho soukromého, ale respektovaného českého zpravodajského média. Výsledek? Pouhých 28 % a 32 %. Mohl jsem se náhodou trefit do zprávy ČTK, které se běžně přebírají, od toho jsou. Ale stejně mě výsledek dost nemile překvapil. Schválně jsem při psaní tohoto textu udělal stejnou analýzu u stejného média znova. Domácí zpravodajství 81 % (v „mé“ PR agentuře by prošli tak tak), zahraniční 64 % (tady by jim text hodili na hlavu). Chtěl bych napsat, že zpravodajské události většího významu najednou komentují všechna média, takže možnost shody je tam velká. Ale celé věty včetně slangových výrazů?

Emoce na prvním místě

V médiích dnes více než kdy jindy platí, že není důležité mít pravdu, ale být první. Kdo ověřuje, ten ztrácí čas. Kdo dává do kontextu, stává se „složitým“. Pozvete-li do vysílání odborníka a proti němu postavíte „člověka z lidu“, který sice nemá vzdělání, ale má přesvědčení, je velká šance na konflikt, který se pak dá následně rozebírat, hodnotit, udělat z nešťastné formulace internetový mem… To by se vám při diskuzi dvou odborníků, kultivovaných a věcných, pravděpodobně nestalo.

Všechna média mají své internetové profily, ty nejsledovanější i s se stovkami tisíc followerů, takže všechno se dá následně ještě jednou využít na sociálních sítích. A rozpoutat diskuzi. To není špatné, naopak, pomáhá to dostat informace dál do prostoru. Otázkou ovšem je jak informace. Následně se dostává ke slovu (nebo taky ne, neb na to nemá čas) administrátor profilů, který by měl řídit a usměrňovat diskuzi.

Sice více času trávím v knihovně vědecké, ale i lidovka je fajn

O jedné a té samé události napíše veřejnoprávní médium. Napíše, že „člověka zachránili několik vteřin před srážkou vlakem“. Soukromý deník udává coby časový údaj dělící pilota letadla, který přistál na kolejích a blížil se vlak… jednu vteřinu. Z televizního záznamu (schválně jsem to stopnul) je patrné, že šlo o zhruba 5 vteřin. Ale vteřina… to zní dramaticky. Čest výjimkám, kam pro mě mimo jiné patří jak veřejnoprávní ČT tak Český rozhlas, ale i soukromý Deník N či měsíčník Reportér.

Petr Horký, kterého si nesmírně vážím (a jeho Hausbot a rozhovory se vzdělanými lidmi stojí za vidění) mi v jednom přátelském rozhovoru řekl krásnou větu. „V médiích je čím dál více profesionálů na vydělávání peněz.“ Aby bylo jasno, na vydělávání peněz není vůbec nic špatného, životní náklady se dramaticky zvyšují a vydělávat peníze je normální, správné a potřebné. Jenže bavíme-li se o profesionálech v médiích, spíš nás napadne novinář než reklamní stratég, marketér či manažer. Už jen z použití samotného slova vedoucí by se mnohý manager opupínkoval a cítil uraženě. Má důvod? Manage anglicky vést, manager je tedy vedoucí. Kdysi byl vedoucí redakce naprosto regulérní post.

Co s tím?

Domnívám se, že v zásadě jsou jen dvě cesty. Sebekontrola a mediální gramotnost. Jakmile pojmu podezření, byť drobné, že se jedná o clickbait (otázka v titulku, hra na city, prostě vše, čím jsem tento článek začal), tak nekomentuji, neotevírám, nesdílím. A to i v případě, že by mě téma zajímalo. Prostě ne! Prostě neudělám žádnou akci, kterou bych daný článek podpořil. Bez výjimky.

Pokud mě téma fakt zajímá, podle klíčových slov dohledám informace na webu. A na druhou stranu se snažím se dál mediálně vzdělávat, chodím do knihovny, informace ověřuji. Často stačí jen zdroj odkud pochází, jsou -li to Parlamentní listy, Idnes, Mladá fronta, tak neotevírám. Jedněm nevěřím tak, že to hraničí až ze štítivostí, u Babišových novin ho nechci podpořit ani otevřením (viz výše téma algoritmů).

Vím, že autor, který je pod článkem podepsaný, může být pod clickbaitovým titulkem nevinně. Do textu a titulku může zasáhnout editor, který ví, co vydělává. Je prostě oním výše zmíněným profesionálem. Pokud jste dočetli až sem, mám prosbu. Až půjdete na Facebook, mrkněte se na titulky článků mírně poučeným pohledem. A odpusťte mi poučování. Díky, příště to už bude o něčem z cest či o zvířátkách.

Dede: Děkuju moc Topimu a hned se ptám – všímáte si, jak často se vyznění titulku zprávy liší od vlastních informací v článku?