V našich zemích se povídá jedna moudrost: „Řemeslo má zlaté dno“. Možná někoho ihned napadne: „Však ano, podívejte se co stojí instalatér, zedník, elektrikář…“. Dosaďte si kdo co chcete.

Jenže já si spíš myslím, že to moudro nemělo na mysli hmotné statky a výdobytky, které provozování leckterého řemeslného umu přináší jeho vykonavateli. Vždyť ono nám vytanulo v naší národní mluvě, kdy zajistit si obživu bylo secsakra náročné.

Já si naopak myslím, že jeho význam, to rčení o zlatém dnu, má spíš původ v tom, že kdo je šikovný, ledacos si umí sám udělat, vyspravit a mnohdy může a pomůže i druhým.

Ale do jsem se úplně zakutálela ve slovíčcích od svého povídání do košíku – o košíků, košících, ošatkách, mísách, tácech, krabičkách, kočárcích, ba i karabáčcích. Zkrátka povídání o řemesle košíkářském.

Košík pedig

Řemeslo košíkářské se ve své prvotní podobě připletlo pra-pra-pra-dědečkovi pračlověkovi do cesty tak nějak jako ještě neochočený vlk.

Najednou tady byla potřeba věci pobrat a ruce dvě, třeba těch párů bylo více, mohou odnést jen určité množství. (Tašky z Kauflandu byly daleko v budoucnosti 😀 )

Jak já říkám dětem ve škole:

Jeden chytrý si všiml zapletených větví v houštině a myšlenka byla tu. Jeden chytrý si všiml, tak to napodobil, dalších deset to zkusilo po něm a…
Bingo! První skoro košíky byly zde.
Potom se pohádala paní Chytrá s panem Chytrým, že toho málo donesl, a hodila košík do potoka.
A ejhle! Když šel pan Chytrý (velmi chytrý pra-pra-pra-dědeček pračlověk) vytáhnout košík z potoka, zjistil, že se mu v něm zachytily ryby.
Bingo na druhou! A máme tady vrš.

Košík proutí

A tak můžeme krůček po krůčku pozorovat, jak člověk (tehdy ještě pra-pra-pra-dědeček pračlověk a pak jeho synové, vnuci, pravnuci… a tak dále) pozorováním přírody a náhodnými pokusy vynašel sobě způsob, jak si vypomoci v tom přetěžkém údělu života a jak si pomocí proutků zjednodušil svou pouť po světě.

První spíš síťované košíky jen ze zapletených proutků se stávaly umnějšími a vypracovanějšími.

S pěstováním obilí přišla potřeba ošatek na zrno, s rozvojem pěstování zeleniny byly třeba pevné koše pro přenášení a ukládání. Proutí se používalo na výrobu prutů na ryby, na žebroví na první příbytky, na pletené ohrady, kam na noc zaháněly svá stádečka kozí a krav.

Týden co týden vycházely v brzkých ranních hodinách hospodyně na trhy a v nůši na zádech nesly své výpěstky, vejce, hrníčky, látky v chalupě utkané na trhy, aby je zde směnily za groše nebo jiné, doma potřebné zboží.
V nůši se snášelo ovoce ze sadu, brambory z políčka nebo sena z lesních palouků, kde se kosilo a sušilo pro kravku na zimu.

Košíky a košíkářka 🙂

Dnes se těšíme z ošatky na pečivo, košíku na hříbky, balíme si svačinku do piknikového koše nebo jen tak lenošíme v proutěném křesílku na verandě.

A to vše jen a jen díky řemeslu košíkářů.

Lidí, kteří celý rok pěstují proutí vrby a pak sklízí, loupou, suší a jinak je ošetřují, aby z nich poté svýma rukama kouzlili všechnu tu nádheru, jakou si jen umíme představit.

Dede: Milá Mamutku, děkuju a moc a těším se na další díly! I když se co chvíli hrabu v historii, na košíky jsem zatím nepřišla. Tak jsem zase o něco chytřejší:))

A jinak se ptám – zkoušel někdo z vás plést košíky? Ať už z proutí nebo z pedigu? Nebo vás to aspoň lákalo? Já jsem začala a skončila u pomlázky (pletla jsem si na sebe bič:)), ale aspoň byla z osmi proutků 🙂