Bruslení jsem milovala od dětství a jako Verenka bílé krasobrusle je pro mne nezapomenutelný vánoční dárek – velká změna od šlajfek které se kličkou připevňovaly na zimní boty. Později už s manželem jsme chodili bruslit jvšude, kde nám to zimní příroda umožnila. Umělá kluziště jsme nikdy neměli v dosahu a i kdyby byla asi bychom je nevyužili i když já v dětství a mládí bruslila především na těch zalitá hřiště venku, pražská Štvanice uvnitř. Při návštěvách manželových rodičů na předměstí Bostonu jsme v zimě rádi chodili bruslit na všemi oblíbenou zamrzlou zátoku řeky. Byla na okraji parku, takže tam byly dlouhé lavice na přezutí a posezení, záchody a možnost koupit si teplou kávu nebo čaj. Bruslení jsme si užili i v Německu na hladce zamrzlém jezeře, v Illinois na mělkém rameni Mississippi a v několika dalších „studených“ státech, kde jsme vždy několik let žili. Ovšem užívat jsme si to mohli jen pokud vodní plocha zamrzla jako zrcadlo, tedy rychle, hladce, silně a bez sněhu. Pokud byl napadaný sníh prašan a dal se lehce odhrnout, nebo si projet lopatou „dráhu“ stále jsme tam chodili. Když příprava ledové plochy byla příliš namáhavá a časově náročná – napadlo moc těžkého sněhu a bruslení ztratilo svůj půvab, šli jsme raději chodit na sněžnicích, nebo sáňkovat. Takže naposledy jsem bruslila někdy na začátku devadesátých právě v Německu. Co jsme se vrátili sem, burslení už je jen krásná vzpomínka. Slyšela jsem, že tu v zimě někde snad jsou i umělá krytá kluziště, ale ta nás nelákají. V dětství určitý nával na kluzištích patřil k zimním radovánkáml. Teď už mi už stačí ty krásné vzpomínky nejen na bruslení v dětství, ale i zážitky na neomezeném zamrzlém prostoru.
Bruslit na fjordech musela být nádhera. No já bych se asi ještě dnes nechala zlákat na bruslení v odkaze. Dnes už známá bruslící žena na jezeře Bajkal (možná jste o ní také už slyšeli)

https://www.youtube.com/watch?v=bjXDSPUE7dg

Jo jo, už nebruslím, ale to se ví, že bruslit „jakž takž“ jsem se v dětství naučila (to patří mezi základní dětsk= umy – zavázat tkaničku, ukrojit krajíc, naučit se jezdit na kole a bruslit!). Vzpomínám na bruslení na Luži (otevřené hasičské nádrži). Byla malá, ale pro naše dětské oči velkáááánská. Prostředek si kluci zabrali na hokej a kolem dokola se motala droboť. Kluci už vesměs měli kanady, mnohé holčičky krasobrusle, jen děvčata Michnovy klasické komisňáky (kotníkové kožené botky s přaskou přes nárt), na které šikovný taťka našrouboval bruslé – holky měly aspoň ty se zoubky (spodní se vždy upiloval, páč se o něj packovalo), na mne zbyly zas jenom ty kačenky…

Na krasobrusle jsem se zmotala až v dospělosti a parkrát jsem vyrazili s Jeníkem na šutrák v Lanžhotě, posléze i na rybník Apollo. Bohužel to bylo jen sem tam, protože Jeník si kdysi koupil kanady stylem „osmičky mi budou, to si nemusím zkoušet“ a jasně, že mu byly malé 🙂 . A nakonec je půjčil bráchovi a dopadly tak, jako všechny věcí mu zapůjčené – rozlomil je! A tak se stalo, že Terezka se bruslit nenaučila – stejně tak, jako se nenaučila klouzat! Prostě nepochopila tu techniku. Zajímavé, že na kolečkových bruslích to zvládla…

P.s. copak jízda po rybníku, ale bruslení po zamrznuté silnici, to bývalo něco – několikrát do roka byla u nás taková poledovica, že jsme prostě bruslily okolo baráku. To bylo bezva – led jako na stadionu 🙂