„Jak to, že to nevíš? Neříkej mi, žes zapomněla na svátek vlastního syna!“ Byl prostředek října a s taťkou jsme vedli naši obvyklou debatu, která se opakuje při příležitosti v podstatě každé oslavy v rodině. Je to náš oblíbený evergreen, leč když jsme ji naposledy vedli u příležitosti mých narozenin, poprvé mě napadlo, že by můj otec mohl mít nakonec i v něčem pravdu:))
Náš takzvaný spor se totiž točí kolem otázky: Jsou pro člověka důležitější narozeniny nebo svátek? Můj postoj byl doteď jednoznačný – jsou to narozeniny. Protože ty jsou opravdu osobní. Jde o okamžik, kdy jedinec začal fungovat sám o sobě, zázračný moment pro dítě a jeho matku. Narozeniny se u nás slaví poměrně důkladně, dárky jsou promyšlené a tzv. „větší“ než ty vánoční. Svátek je u nás doma záležitost přání a nějaké sladkosti, pokud se nám náhodou v daný den podaří sejít na jednom místě.
Taťka tvrdí, že důležitější je svátek – o tom ví každý. Jde o jméno, pod kterým tě každý zná! Slaví se lépe než narozeniny, o kterých obvykle ví jen oslavenec, jeho rodina a nejbližší přátelé. (Eh, taťka stále ještě žije v době předfacebookové:))
Na to já obvykle opáčím – jasně, že každý ví, kdy máš svátek, pokud se jmenuješ Josef! 🙂 Nebo Jiří, Markéta, Anna, Martin, Kateřina nebo Lucie. Ale co my ostatní? Což taťka uzavře obvyklým argumentem, že k tomu je kalendář, aby člověk věděl, co potřebuje. Tím obvykle debata končí, aby se opět rozhořela při příštím svátku nebo narozeninách.
Po našem posledním repete mě však napadlo, že možná moc jména – a tedy svátku – podceňuju. Konec konců jméno je nedílnou součástí naší identity, ať už si o něm myslíme cokoliv a sdílí je jakékoliv množství dalších lidí. Prakticky každý ho používá. Jen pár jedinců dostalo nějakou přezdívku nebo si zvolila tak úspěšný a dlouho používaný nick, že to zatlačilo jeho rodné jméno do pozadí. Jméno je prostě něco, co bychom měli dokázat vykoktat i v jinak totálním zatmění.
Je fakt, že navzdory chronickému zapomínání na svátky svých příbuzných a přátel (nemám a tedy nekoukám do klasického kalendáře… hm, neměla bych ho dát na Dedeník?:)) považuju jméno za důležité. Když jsem hledala jména pro děti, velmi důkladně jsem vybírala – nejen jeho zvuk, ale i význam. Totéž platí, když pojmenovávám postavy v povídkách, divadelních hrách nebo románu. Musejí k té osobě sedět! 🙂
Hm, naše nejbližší debata s taťkou bude patrně březnová – tam máme Patricka a Josefa, pokud ovšem taťka nenajde český svátek Patrika o měsíc dřív. Možná při této příležitosti uznám, že i svátek má něco do sebe a člověk by ho měl nějak oslavit – rozhodně víc, než že si to jen matně uvědomí:))
A tak se vás dnes ptám – co slavíte radši a důkladněji: svátek nebo narozeniny? Proč? Hraje v tom třeba i roli roční doba? V teplejších a přívětivějších měsících se slaví tak nějak příjemněji… 🙂