Nesnáším fráze typu „fotím tedy jsem“ či „oko do duše okno“. Jsem totiž možná až přesmíru racionální a vím, že oko není okno, neb v něm chybí sklo, a pokud bych popustil uzdu fantazii a považoval sklivec za sklo, tak neuvidím duši, nýbrž oční nerv vedoucí do mozku. Ta první fráze je ještě hloupější, protože existují miliardy lidí, kteří nefotí… a taky jsou. Nicméně nemůžu upřít procesu focení jistý prvek sebevzdělání.
Samotný výsledný snímek v tom hraje vlastně až druhotnou roli, navíc zase zabírá další čas při popisování, což sebou přináší nutně další prohloubení znalostí. Vím, zní to složitě. Není nad pár příkladů.
Žula z Karnataky a Jizerských hor
Podívejte se na přiložené dvě fotky. Jedna je z jihoindické Karnataky, druhá z Jizerskohorských bučin. Na obou jsou žulové balvany se čtyřhrannými otvory pomocí nichž se žula štípala do pravidelnějších bloků. Znal jsem to z literatury, jenže vidět to na vlastní oči je něco jiného. Asi jako číst o lásce a pak se doopravdy zamilovat. Snímky se pak dostaly do obrovské FB skupiny nadšených amatérských i profesionálních zájemců o geologii, kde zaujaly za den nejméně stovku lidí. Trochu ješitněji si myslím, že mimo jiné i proto, že nebyly úplně blbě vyfocené. A já se dozvěděl něco o dávnověkem (v Indii) i nedávném (v Jizerkách) kamenictví.
Lámání žuly Hampi jižní Indie
Lámání žuly Jizerskohorské bučiny
Forenzní entomologie a hovniválové
Jindy jsem psal článek o forenzní entomologii a snímek mrtvoly do které kladou brouci a masařky vajíčka jsem neměl. Teprve mnohem později jsem pořídil fotku chrobáka, jak si pochutnává na mrtvém hraboši. Zároveň mi to nedalo, abych se nepovaloval kolem výkalů jak v Maroku, tak Itálii a Iránu (mrkněte na fotku vrubouna posvátného), a s údivem nesledoval, jak hovniválové, tedy pardon, skarabové, dělají své kuličky. Staří Egypťané pak kuličku trusu povýšili na Slunce a hovnivála na boha. To vše vím mimo jiné jen díky tomu, že jsem „něco“ vyfotil a pak chtěl vědět co vlastně.
2008 vruboun posvátný Cocqua Zambil Írán
Fotokursy nejsou jen o focení
Při fotokursu makrofotografie v Novohradských horách se akce vlastně stala krom samotného focení i skvělým praktickým houbařským cvičením a v Praze při street foto zase člověk zjistil, k čemu a proč byla pražská domovní znamení. Víte, že „domovní štíty a poštovní znamení začaly pozbývat svou úřední platnost po nařízení z roku 1770, které zavedlo v Praze číslování domů,“ píše Rudolf Křesťan ve své knize fejetonů Nebuď labuť. Při dalším z pražských fotokurzů to (pokud nezapomenu) dám tuhle zajímavost k dobru.
2006 Žďár nad Sázavou Fotka z nejstaršího fotokursu, který se mi podařilo najít. Otec a syn
2006 Žďár nad Sázavou Chce to najít správný úhel záběru
Na každém focení s lidmi z řad veřejnosti potkám svým způsobem výjimečnou osobnost. Prodavače zlata (prodá ho kolem půl tuny ročně), důležitého novináře, sotva pětadvacetiletého několikanásobného milionáře prodávajícího a nakupujícího nemovitosti v celé republice, matku čerstvě po mateřské, která tvrdí, že „má úplně vykojený mozek“, ale přitom talent jak hrom a skvělé fotky na výši, zatímco sebevědomí kdesi v podpalubí…
2009 Praha snímky z Karlova mostu – fotokurs pro veřejnost
2012 Fotokurs pro veřejnost makro v botanické zahradě
Během přemýšlením nad kompozicí, ať už v lese nebo ve městě, se dozvíme spoustu zajímavého a vzájemně si rozšiřujeme pohled na svět. Při focení i po něm (popis či třídění fotek) totiž musíte přemýšlet. To znamená, že to není zábava pro mentální lenochy.
Co je výsledkem fotokursu
Se slušným foťákem nastaveným na automat dříve nebo později udělá dobrou fotku každý. A extrémně často to tím končí. „Dělám pěkné fotky, takže asi umím fotit, ne?“ řekne si laik. Ne! Fotit umíte ve chvíli, kdy víte, proč je snímek dobrý (kompozice) a jak to udělat stejně dobře i příště, třeba i při jiných světelných podmínkách. Ovšem k tomu je nutná technická znalost vlastního foťáku – clona čas, ISO a bohužel přečtení manuálu nestačí. Fotit umíte ve chvíli, kdy někomu ukážete pěknou fotku a ten dotyčný řekne: Ta je super, jak si to udělal. A vy víte, jak jste to udělali.
2012 fotokurs pro veřejnost, rostliny v botanické zahradě
2014 Fotokurs Nevinně o víně na vinicích pod Pálavou, na snímku škůdce vína
2013 Fotokurs Zacloněné Krkonoše
Přesně o to se snažím na fotokursech, které vedu posledních 10 let (nechce se mi přiznat, že možná déle) a pořád mě nehorázně baví. Baví mě poznávat nové lidi, s nimi hledat nové náměty a sledovat, jak se jim v průběhu času daří. Často totiž pošlou své nové „úlovky“. Navíc to nedovoluje mě samotnému příliš mentálně zlenivět.
2014 Plzeň kurs pro veřejnost, práce s tekutým dusíkem
2015 kurs pro veřejnost Liberec, na snímku Beech T34B Mentor
Takže kdybyste nějaký fotokurs chtěli pro sebe, nebo třeba darovat jako vánoční dárek, ozvěte se. Vygooglíte mě díky jménu snadno. Top Pigula totiž není jen jediný v republice, ale jediný na světě.
2021 Ostrava, fotokurs pro veřejnost
2021 Praha kurs focení pro seniory – nikdy není pozdě se něco naučit
Dede: A já se při této příležitosti ptám: Fotíte? A proč? Co vás na tom nejvíc baví? Hledáte si další údaje o tom, co fotíte? 🙂
Líbí se mi hovnivál, jak se pachtí s kuličkou. Jako puberťák jsem fotila, a pod zvětšovákem dělala čb fotky. Kouzlo. Jako vdaná mladá žena jsem focení opustila. Potom přišla digitální éra. První roky jsem byla okouzlená
videokamerou, potom jsem přešla na fotografii. To válení se po zemi znám, není nad dobrý záběr. Má to poslední roky chybu v mých kolenou. Už si nekleknu a už vůbec nepostavím. A LCD je bez brejlí pro mne také na nic. Ale fotím, pro sebe, pro mou radost. Ty fotky co se mi líbí si nechám udělat do fotoknihy od cewe. Zpětně si je prohlížím a vzpomínám, co jsem prožila. A souhlasím, že fotky mne nutí se něco o věcech co vyfotím naučit, najít na netu.
Nádhera. Ač nefotograf, přečetl jsem si rozhovor se zájmem. Krásné fotky.
Díky
Krasne fotky, ten vlci mak se mi libi uplne nejvic, ale je opravdu tezke vybrat z te nadhery. Fotim rada, fotim hodne, jsem rodinny fotograf a tim padem nejsem nikdy na zadnych fotkach, coz je vyhoda 😉 S fotakama jsem dopadla stejne jako Dede, beru fotak jen zcela na vyjimecne udalosti, jinak ostatni fotim mobilem. Vyhoda je, ze je „fotak“ vzdycky pri ruce a nemusim pozdeji litovat, ze prilezitost fotit byla, ale fotak nikde, jak tomu byvalo.
Tomu rozumím, ale mobilem fotit, možná ke své škodě, fotit neumím. Takže se tahám se zrcadlovkou, která mi přece jen nabízí větší možnosti. Ale je to něco za něco.
Krásné fotky, brouk je jak z Čapkovy hry „Ze života hmyzu“
Fotím dost a ráda, hlavně jako „důkazy“. Buď abych nezapomněla „ze života koček, Trixie“ (jak rychle vyrostly, jaké byly !!!), co nového na zahradě, v přírodě atd., jako doprovodné fotky k mým článkům. Někdy dokonce jako dalekohled, abych si fotku vzdáleného zvířete, ptáka mohla pak v PC zvětšit. Prostě fotím pro radost a „na památku“. Umělecké fotky se mi líbí, ale jejich provedení jen obdivuji, sama na patřičné nastavení nemám trpělivost. Takže fotím vlastně jen v automatické funkci nastavení a nechám se překvapit, zda se fotka povedla, nebo ne.
Fotím – je to pro mne tak trochu náhrada za malování, na které nemám dost talentu.
Popisování fotek mám úplně stejně – občas se při něm dozvídám úžasné věci (a obávám se, že je zase plynule zapomínám).
Co mi bohužel chybí je ta technická stránka věci – ta mě prostě zoufale netěší. Na výsledcích je to vidět – naprosto netuším, jak se to stalo, když se fotka vyvede nebo ne.
Takže buď mám velký odpad, nebo halt při prohlížení fotek, které z nějakých (dokumentárních) důvodů zachovám, tiše trpím.
Abych nezapomněla – nejhezčí fotka je pro mne ta žula z Jizerek.
Odpad mám taky, bez toho to nejde. Nikdo není dokonalý a ne vždycky dostatečně dobré podmínky.
Nefotím, teda minimálně. A to jsem dříve fotila hodně, s tatínkem a později s Bimbem jsme fotky dělali a měli jsme jich hromady. Ani nevím, kdy jsem přestala. V patnácti jsem dostala Altix od našich, byla jsem úplně mimo. Na brigádě v ZOO jsem tehdy udělala spoustu fotografií, ani nevím, kde je jim konec. Asi to nějak pro mne ztratilo kouzlo či co, opravdu nevím
No vlastně už ani svým pradědečkem digitálních zrcadlovek Minolta KM5D nefotím – teď jsem se kouknul – fotka číslo 0001 z 19. března 2006, poslední fotka číslo 2848 z 22. prosince 2020 – Sonýskovy 12. narozeniny, definitivně poslední – předtím vlastně taky v předtuše konce jenom fotky Sonyho – kavalíři jsou jako čipsy, jeden nikdy nestačí – ale já už to musím doklepat holt jenom s jedním – tiše závidím Matyldě tu krásnou trojici BH+BT+TR …
Fotím míň, než dřív, vlastně jen tehdy,když si mysĺím,že to bude fajn.
Obdivuji každého, kdo umí fotit a samozřejmě Ygu a Zanu a taky fotky psic od Dede,podařené kočky od Tory na FB,nekonečně krásné fotky z National Geographicu a dělá mi to všechno radost z pokochání se. Já to moc neumím a tak si fotím jen pro radost a obdivuji profíky. Mám dva psy, teda psice :-)) a dvě kočky a jen dvě ruce a to jak pak těžký. :-))
Miluju focení. A někdy se mi fakt podaří dobrá fotka, jenže jak říkala Dede – nevím proč. (:o)) A tak to zkouším pořád dál – navíc opravdu ráda dělám alba na Rajčeti s popiskem. Myslím si, že pokud tu fotku neumím pojmenovat, tak mi vlastně nic neříká a není dobrá… teda až na výjimky (;o)).
Zúčastnila jsem se jednoho fotokurzu v ZOO s Patrikem Staňkem, kde jsem konečně pochopila, proč ty fotky ze zrcadlovky nejsou tak super, jak jsem doufala (:o)). Škoda, že jsem nevěděla o tvém kurzu pod Pálavou, tam bych se určitě přihlásila.
Jinak z tvých zde uvedených fotek bych asi za nejkrásnější pro mne označila poupě vlčího máku a berušku.
Fotím, ale spíš jako obrazový zápisník. Nemám na to moc techniku ani vůli tu techniku někam tahat. Občas lítám s dronem, to je asi tak všechno
Moc to neumím, ale fotím. Asi nic moc, ale chystám se na fotokurs. Za rok, až na to budu mít čas a klid.
No a proč fotím? Protože strašně ráda „zvěčňuju okamžik“. Zajímavý nevšední pohled. Krásu. Svoje psy 🙂
Začala jsem někdy ve čtrnácti, kdy jsem dostala svůj první foťák a nemusela prosit o rodinný Flexaret 🙂 Pamatuju si, že se mi povedlo pár výjimečných fotek. Ale jak říkáš – asi bych je nedokázala zopakovat.
Následovaly další fotoaparáty, optické a časem digitální. Po revoluci jsem se držela značky Canon. A někdy od roku 2000 fotím ilustrační fotky k článkům – často „do zásoby“ 🙂 Jen je později obvykle špatně hledám, protože archiv mám členěný hlavně podle času.
Když jsme žili v zahraničí, dělala jsem na rajčeti spoustu veřejných alb, ale v posledních letech jsem s tím přestala. Fotím už jen mobilem a pokud necestuju za zajímavých krajin, nějak jsem v tom přestala vidět smysl.
U nás doma je skvělým fotografem Marek, Martin se také neztratí. Máme k dispozici velmi dobrý foťák, ale já ho nepoužívám. Jednak je na mě zbytečně složitý a pak… kdo by se s tak těžkou věcí tahal:))
Ale ráda se dívám na fotky místních fotografů – Yga a Zana nikdy nezklamou 🙂
Tedy Topi, s foťákem to určitě umíš! Přemýšlela jsem, která fotka se mi nejvíc líbí, a opravdu těžko jsem vybírala. nakonec jsem dala na úplně první dojem a zařadila tam Karlův most a tekutý dusík:)) Hned za tím by byla ta fotka z Ostravy, ten kráčející muž mezi reklamou GAP.
Já mám často jednotlivé fotky spojené s jednotlivými událostmi. Takže za mě aktuálně žula z Indie ne proto, že by to byla bůh ví jak krásná fotka, ale proto, že už bych zase někam jel.