Včera se médii rozběhly nekrology a články shrnující „život a dílo“ právě zesnulého Miroslava Zikmunda. Co prozrazují o nás a zamlčují o něm?

Povzdech nad ztrátou

Když se řekne Miroslav Zikmund, asi každému vzdělanějšímu našinci naskočí slavná cestovatelská dvojice Zikmund a Hanzelka. Část lidí četla alespoň některou jejich knihu (dnes mají v antikvariátech často cenu tří čepovaných piv – ověřeno osobně). Vyšly knihy nejen od nich, ale i o nich, nicméně část právě vyšlých vzpomínkových článků jako by nerespektovala hlavní zásadu jejich práce. Poctivost. Není těžké v nich najít věty okopírované z wikipedie. Není nic špatného na tom čerpat z encyklopedie, byť internetové. Smutné ovšem je, že se tak děje systémem „zkopíruj a vlož“.

„Narodil se do rodiny strojvůdce Antonína Zikmunda a jeho manželky Magdaleny, rozené Voráčkové, v domě č. 31 v Úslavské ulici v Plzni, kde žili do roku 1927 “ píše wikipedie, a v nepodepsaném článku kopíruje Echo 24.

Miroslav Zikmund

Miroslav Zikmund byl muž extrémně pečlivý, vzdělaný, poctivý a seriózní. Co napsal, za tím si stál, což jeho, i druhou polovinu cestovatelské dvojice přibrzdilo v rozletu. Jejich Tajná zpráva č. 4 pojednávající o tom, jak to skutečně vypadá v Sovětském svazu nebyla k Sovětům a priori kritická. Byla jen objektivní, což v praxi následně znamenalo zákaz publikování i cestování. „Na řešení hlavních otázek působí příliš mnoho autoritativních a subjektivistických vlivů, jež často převažují nad znalostí a vědeckostí. Je to v podstatě problém stalinského období. Autorita ne vždycky podložená znalostí a znalost ne vždycky podložená autoritou,“ napsali o svém pobytu v Sovětském svazu. Proč píšu o obou, když by měl být článek věnován jen jednomu? Miroslav Zikmund i po smrti svého parťáka Jiřího Hanzelky důsledně dodržoval fakt, že šlo o jejich společné dílo.

Základem jimi předkládaných faktů bylo důsledné ověřování, což dnes už zdaleka není standardem. Jednou ze zásad vědecké práce je publish or perish, tedy publikuj nebo zhyň. Zásadou dnešní zpravodajské práce, a přiznejme, že smrt 102letého velikána je zpravodajská událost, ale není publikuj správně, ale publikuj jako první. Ke slovu tak přichází české pořekadlo o chvatné, málo platné práci. Co by se stalo, kdyby se veřejnost o smrti dozvěděla o několik hodin později? Nic. Ale je tu jisté riziko, že o ní napíše někdo dříve. Nehraje se na kvalitu informací, a už vůbec ne o kontext, souvislosti, něco, co dá prosté informaci „zemřel“ další rozměr. Hraje se o čas. I to prozrazují články o smrti pana Zikmunda o nás samotných.

Pánové Zikmund a Hanzelka neměli internet, ale měli vlastní archív. Neměli mobilní připojení, a tak museli mluvit s lidmi tváří v tvář. Jejich informace vycházely tiskem, takže oprava nebyla možná. V printu co je psáno, to je dáno. Nemohli si říct, „když, tak to doladíme, hlavně ať je to venku,“. Ani by to tak nechtěli. Až do své smrti využíval Miroslav Zikmund svou rozsáhlou knihovnu i archív věda, že informace na internetu (a to včetně wikipedie) mohou být kdykoli upraveny či smazány.

Legendární Tatra

Miroslav Zikmund patřil ke generaci poctivých psavců a dříčů, což není v dnešní rychloobrátkové době zrovna žádané zboží. Jeho jméno byla značka a jeho přehled, podobně jako například E. E. Kische, byl fenomenální. Jeho přirovnání byla přesná, informace nezavádějící a kdokoli, kdo dnes čerpá z jeho knih musí zůstat stát v údivu nad rozsahem vědomostí získaných v době předinternetové.

Kvalita žurnalistické práce je v porovnání s většinou současné masové produkce (čest výjimkám) tak vysoká, že vlastně ani nemá smysl ji porovnávat. Je to jako postavit vedle sebe festovní truhlu z masivního dřeva a krásným kováním, a dřevotřískový výlisek s plastovou ozdobou. Za „masivem“ jsou v tomto případě schovány obrovské znalosti, a za elegantním kováním vybroušený sloh a stylistika.  Co se skrývá za dřevotřískou a plastem? To nechám na vás.

Osobní vzpomínka

Před řadou let, poté, co jsem strávil měsíc v Sýrii jsem o této zemi povídal na cestovatelském setkání v Prosiměřicích. Po přednášce ke mně pan Zikmund přišel a řekl. „Moc pěkná přednáška, opravdu se mi líbila. Ale stejně, vy jste do Palmyry dojel po kvalitní cestě autobusem, my tam přijeli přes poušť za úplně jiných podmínek.“ V tu chvíli jsem nevěděl, jestli se mám dmout pýchou, že mi povídání pochválil, nebo se stydět za to, že si hraji na cestovatele před lidmi, jimž nedosahuji ani k podrážkám bot. Bylo to britsky decentní, neurážlivé a nezahambující upozornění, že se mám ještě hodně co učit. Dodnes si tuto lekci pamatuji. Nikdy se nepovyšuj a pořád se uč!

Miroslav Zikmund s Václavem Havlem

Ve své knize Tisíc a dvě noci píší o poušti okolo Palmyry, pod kterou vede ropovod, o němž jsem neměl ani tušení. A nenapadlo mě se zamyslet, odkud bralo vodu vzkvétající město v 1. století našeho letopočtu. I tady mi odpověděli „Palmyrští přiváděli další vodu ze stokilometrové dálky, od římské přehrady nedaleko Kars el Hejru.“ Jen znovu připomínám, oni, na rozdíl ode mě si to nevygooglili.

Na lekci udělenou s gracií a velkorysostí anglického gentlemana si občas vzpomenu. Asi by to chtělo častěji.

Dede: Děkuju Topimu za rychlou a skvělou práci. Miroslav Zikmund patřil spolu s Jiřím Hanzelkou mezi mé oblíbené literární hrdiny. Jejich knihy jsme měli doma a postrčili mě k nim rodiče, kteří je také s nadšením četli. Odešel člověk, který se mohl smrti s klidem podívat do tváře – svůj život rozhodně nepromarnil…