„Jedna, dva, a jedna jsou… a jedna jsou…“ hlas rodiče nabádavě vibruje a jen on sám ví, jak moc se mu nechce říct tři. Protože jak řekne tři, bude nucen vykonat slíbenou exekuci, ať už tato zahrnuje cokoliv. Jestlipak vám to něco připomíná?

V naprosté většině případů se ono odhodlaně protahované výhružné počítání odehrává v dětských pokojích, když se rozčílený či zoufalý rodič snaží donutit své potomky, aby konečně uklidili ten brajgl, ve kterém žijí. Nad mladšími dětmi se ještě počítává v kuchyni, když ohrnují nos nad servírovanou zdravou krmí, případně jaksi generálně večer, když je třeba dostat rozdováděná dítka do postele.

Svoje děti jsem už dávno vypustila do světa a tuhle vzpomínku mi vyvolala snaha přesvědčit vnoučata, že bez večerního úklidu to fakt nejde. Ne, nakonec jsem počítat nemusela, stačilo použít babičkovské kouzlo:)) Ovšem dobře jsem si vzpomněla na doby, kdy to byla časté útočiště matky, která nechtěla trestat, ale přece jen musela udržet ty základní výchovné mantinely.

Napadlo mě, že to vlastně moc výchovné není. Vždyť rozvolňujeme svá vlastní pravidla, učíme děti, že teď ještě honem na poslední chvíli se dá spravit to, co flinkaly dlouho předtím. Proč vlastně nejsme okamžitě důslední?

Možná je to tím, že jako dospělí rychle zjistíme, že v reálném životě nám osud do těch tří počítá jen málokdy. Že kolikrát dostaneme po nose dřív, než si uvědomíme, že nějaký varovný odpočet vůbec začal. A tak dáváme těm našim milovaným neposluchům šanci přijít k rozumu dřív, než ruka spravedlnosti dopadne.

Možná přitom někde v hloubi duše doufáme, že až nám příště poteče do bot, tak osud přihmouří oko. A my stihneme odvrátit malér, zatím ten nahoře bude s potutelným úsměvem dokončovat: „a jedna jsou…. tři!“

Eh… počítali jste? A kolik „…a půl“ jste dokázali přidat, pokud jste opravdu chtěli dokončit nějakou tu povinnou rutinu v míru? 🙂

Tohle jsou (právě) velmi hodné děti – žádné počítání není potřeba! 🙂