BTW: Hlava jako věrtel

Některé školní úlohy jsou zákeřné a teprve na nich se ukáže, jak se žáček umí ohánět – často se svojí fantazií, pokud mu nadrnčené vědomosti nestačí. Posledních pár dní poletuje po FB doplňovačka všelijakých rčení, ke které se její mladý vyplňovatel postavil opravdu kreativně – viz níže:)) Jedním z úkolů bylo doplnit chybějící slovo názvem části lidského těla. Mně zaujalo následující rčení: měl hlavu jako… Co?

 

První, co mě napadlo, byla hlava jako věrtel – ale to nebylo správně, samozřejmě. Věrtel na sobě člověka nemá! Tedy stejně hlava jako škop nebo škopek. Měla to být hlava jako koleno, to mě ale napadlo až poté, co jsem si to v té diskuzi přečetla:))

Ale vraťme se k tomu věrtelu, který mi tak nečekaně po mnoha letech vyskočil z prehistorických hlubin paměti. Počítám, že lidé mé generace vědí, co to věrtel* je, protože ho stejně jako já kdysi na chmelu mívali v rukách:)) Ovšem, jak to souvisí s hlavou? Já jsem tohle rčení slýchala jako malá holčička, a nejen od své maminky. Pravda, rčení jsem nerozuměla, ale brzy jsem ony hlavové věrtele uměla rozpoznat. Znamenalo to, že to nějaká žena opravdu přehnala s tupírováním! No a teď jsem konečně u toho, o čem jsem chtěla psát:))

 

Moje šestnáctileté já s věrtelem (ne na hlavě, ta je snaživě uhlazená:))

 

Tupírování. Podle mě jedna z dost děsivých metod, jak vytvořit… hm… bohatý účes. Frčelo to v šedesátých letech a pokud vím, doprovázely to i další pozoruhodnosti, jako třeba vycpávky populárních drdolů (slyšela jsem, že vycpávkou mohla být i tvrdá houska!:)). V sedmdesátkách to pokračovalo, i když v trochu jiné verzi. Jsem si jistá, že pokud to žena uměla, nebo jí to dělala kadeřnice, byl výsledek hezký, jindy aspoň vyhovující. V reálném životě se však většině žen v ranním poklusu spíš dařil účes přiléhavě nazvaný slepičí p*del 😛 Tedy vepředu a po stranách uhlazený, zato vzadu rozježený, protože tam už majitelka zdobené hlavy nedohlédla.

Ne, že bych to nezkusila! To víte, že jo. Ale v podstatě šlo jen o experiment. Pokud vás příroda obdaří chumlem těžko učesatelných vlasů, nemáte chuť jim přidávat na rozježenosti – vaše snaha jde obvykle opačným směrem. Navíc, pokud jsem zkusila kudrny natupírovat, potrestaly mě vlasy tak strašlivým spletencem, že jsem si další pokusy radši odpustila.

 

Ukázky tupírovaných účesů – těch povedených:))

 

Myslela jsem, že je to metoda dávno mrtvá, ale ke svému úžasu jsem zjistila, že stále žije! Že si dokonce můžete pustit návod na YouTube:)) Musím ale uznat, že už natupírované hlavy nevídám. Nebo je neregistruju. Možná se to nyní dělá jinak a lépe, takže odpadá výsledek ala slepičí řiť, nebo si ženy tupírují dlouhé vlasy, které potom smotají do složitějšího účesu, takže tato podpůrná metoda není na první pohled zřejmá.

A tak se ptám – tupírovaly jste, tupírujete, tupírovat budete? A co drdoly a jejich vycpávky – zkoušela jsem to některá? 🙂

S pozdravem „směju se od hlavy až patě“ děkuju neznámému školákovi za skvělé téma k dnešnímu povídání:))

*Věrtel je poměrně velký koš, kterým se odměřovalo množství ručně natrhaných chmelových šištic 🙂

 

Čtěte pozorně! 🙂

Aktualizováno: 30.11.2021 — 18:45

77 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Směju se tu nahlas u doplňovačky. Nejlepší je „Koupil to za pět uší“ 😀 Ale v zásadě je to smutné. Ten školáček vůbec nečte (nebo mu nikdo nečte), že ty obraty nezná.
    Zasnila jsem se na fotkou s drdoly. Jak jsem čím dál víc retro, tak se mi tahle móda mojí maminky najednou zase líbí, škoda, že na to po ní nemám vlasy, hned bych to vyzkoušela!
    A tupírování na mé hlavě – no trošku, aby mi to pořád neklouzalo do očí! Ale potom rozčesat tu natupírovanou hmotu zafixovanou lakem, to je něco!

  2. Diskusi jsem zatím nečetla, ale – tupírovat jsem se nikdy netupírovala, ale moje máti celý život, nějak ta šedesátá léta „nerozchodila“ a myslela si, že jí to sluší, nevím. Já možná časem začnu být trapná nebo směšná tím svým celoživotním mikádem, asi to bude stejný případ, nevím.
    Jo a Dede, za mě jseš fakt jasná blondýnka, tahle tvoje fotka je moc krásná, stejně jako ta v té krásné sukni před stanem, kterou jsi sem dávala před časem.
    No a pokud jde o můj účes, na stará kolena mám dlouhé vlasy (tzv. long bob), jako kdysi za mlada. Nejvíc mi vyrostly vloni a letos během karantény, když jsem snad rok nebyla u svého oblíbeného kadeřníka.

    1. P. S. Myslíte si, že se moc pletu, když mám pocit, že slovo věrtel má něco společného se slovem viertel? Zatím jsem po tom nepátrala, podívám se.

          1. Nejlepší kamarádka mojí máti, Saša, ta nosila mikádo od šedesátých let až do své smrti, děsně jí to seklo. A jak je Brno malé, jednu z jejích sester (byla ze čtyř holek) zná Jiří-George z Austrálie, i byla kdysi na jedné z fotografií, které Jiří dává ke svým článkům, jmenovala se Broňa, tj. Bronislava. Ani nevím, jestli je ještě živá, co Saša zemřela, ztratila jsem na jejich rodinu veškeré kontakty.

      1. Teď se dívám, že o té čtvrtce dole píše Yga, tak jsem to tipla správně.
        My mám rádi osminku (ve vídeňštině „ochtl“), tj. osminku litru vína – tu si vždycky dáváme k chlebíčkům u Trzesneiwského – a pak ke kávě hned naproti u Hawelků.

  3. Tupírování samozřejmě pamatuji, ale bohužel s mými vlasy jsem to nezažila. Nosila jsem je krátké, protože je mám velice jemné a rostly mi hodně pomalu. Ale i tak si ty kratší několikrát zkoušela na temeni natupírovat abych tam neměla takovou placku. Jenže na jemných vlasech se mi to udrželo jan pár minut.

    Dneska je tu velká spousta komentářů, přečtu je až později, teď musím jít zadělat na moje žitné chleby. Jede k nám švagrová, která je má také ráda, tak aby byly čerstvé zítra k snídani.

  4. Mně se moc líbí štíhlý jako králík a taky slečna s vosíma očima! 😀
    Kdysi, jako mladé děvče, jsem měla vlasy do půl zad i delší a nosila jsem ten účes vlevo dole. Pod stuhou byl do vlasů vetknutý půlkulatý hřeben, kterým se vlasy (přiměřeně natupírované) zvedly. Bylo to efektní! Pak ale přišla móda hippies s vlasy nedbale rozevlátými a hřebeny, stuhy i tupírování odnesl čas. 🙂

      1. Pche – co já se nasnilo o nějakých vlasech… sen je sen, probudíš se, je den a na hlavě desetidenní káče, co už není ani roztomilé 🙂

  5. Ty zelvo podsita nema chybu! :))
    Tupirovani se mi vyhnulo velkym obloukem, chodim cely zivot ostrihana na kratko, do zadnych velkych experimentu s vlasy jsem se nikdy nepoustela. Mam tu ale jednu znamou Filipinku, je hodne mala a vysku se snazi dohnat nejen podpatky i na gumovkach, ali i peclive natupirovanymi vlasy za kazdych okolnosni.
    Vzhledem k poloze radotinskeho gymnazia nedaleko jahodovych plantazich, jsme kazdy cerven sbirali jahody. Myslim, ze jsme chodili celkem radi, jahody se daly ujidat a sber se konal jen par dni.

    1. Tak chodit na jahody taky nemuselo být úplně snadné (člověk se pořád ohýbal, že jo), ale daly se mlsat! 🙂
      my jsme ještě na podzim jezdili na brambory, do třídiček. To už byla dost rasovina, hlavně kvůli neustálé zimě. A pak kvůli podivným závadám na technologii. Skoro bych řekla, že byl zázrak, že nedošlo z žádnému těžšímu úrazu…

      1. Na jahody a na rybíz jsme s bratrem chodili o prázdninách dobrovolně. Jednak kvůli pár korunám a taky, že tam byla legrace. Ale celodenní trhání jahod byla pěkná dřina. Záda bolela, sednout si k tomu moc nešlo. A po dvou metrech jahodového řádku jsme jahody už ani nejedli. To rybíz byl lepší, u něj jsme měli i stoličku.
        Jezdila jsem i na chmel, ještě na ruční česání. Byl o to na gymplu takový zájem, že kdo se špatně choval, tak na chmel jet za trest nemohl. Z dnešního hlediska by se to podobalo nuceným pracím, ale tehdy se nám na chmelu líbilo. A večer často na vrata stodoly dali něco jako velké prostěradlo a bylo letní kino.
        Dnes jezdí studenti na seznamovací pobyty, my jsme se taky seznámili a ještě jsme si vydělali i nějaké peníze. A pamatujete na nedělní rodinný kombajn?

  6. Milá Dede, přeji krásné narozeniny, hodně zdraví Tobě i celé rodině,hodně štěstíčka a nejvíc lásky a laskavosti.
    Díky za vše ,co pro nás děláš! samá srdíčka :-))

    1. Děkuju moc, milá Jenny, udělalas mi velkou radost 🙂 Jsem ráda, že tě Dedeník těší:))

    2. Milá Dede, také já ti přeji z Lípy České, ať tvé příští dny jsou jenom hezké, ať zdraví, pohoda a štěstí neschází a věrní psi po boku tě stále provází!
      (srdíčko) 🙂

  7. Naše socialistické hospodářství v 60.letech očekávalo nezlomné charaktery mladých lidí a proto nás už v polovině srpna nahnalo do dobrovolně povinné praxe ve stavebnictví,kde jsme se měli naučit stavařině v reálu a to tím, že jsme pucovaly po zednících nové bytovky a dostavovaly školní internát, hned poté nás přesunuly do chmelu na ty věrtely,pokračovalo se sklizní brambor,někdy před tím byla i mrkev a květák ve spřáteleném družstvu a končilo se řepou ,tamtéž. Takže jsme si krásně užívali začátku školního roku jak na ZŠ,tak i dále na vyšších školách. Srandy bylo kopec a taky zimy a deště,včetně pobídek k pilnější práci,vše pak pečlivě zapsáno do kádrového posudku žáka.
    Vlasy jsme tupírovaly my dívky o stošest, frčely drdoly jako homole cukru s miliony sponek vůkol.Nebo taky účes ala Jackie Kennedy,vytupírované tzv. kočky, vlny obrácené nahoru jako kočičí uši. :-)) Protože jsem dojížděla do jiného města,musel být účes hotov abychom stihly vlak do školy i ze školy,páč tam jsme se hojně potkávaly s našimi spolužáky ve studiu, tenkrát byli všichni štíhlí jako králíci,dneska mají většinou břuch jak bečku,pokud jsou ještě naživu. Dnes mnozí přemýšlí jak to bylo všechno dříve dokonalé, no ve vzpomínkách možná ano. :-))

    1. Tak to po sobě čtu a vidím hned měkké“i“, hned tvrdé,jak vidno ,jednou přemýšlím o naší dívčí třídě (experiment na průmce) a jednou o globálu,no, budu to muset napravit.

    2. Jenny! 😀 Perfektně napsané, kvůli nějakým i y se nerozčiluj:))
      Jo a „tenkrát byli všichni štíhlí jako králíci, dneska…“ nemá chybu 😀

  8. Tedy některé doplněné věci mě zmátly, třeba smál se od hlavy k paté, tam jsem musela dost přemýšlet, jak se vlastně smál. I to červené zvíře mi chíli trvalo. Ale moc se mi líbilo „přišel s prázdným žaludkem“.
    Jinak tupírování jsem zažila, jakési propletence na hlavě také, ale jen krátce. Tupírování jsem neměla ráda, rozčesávání tahalo. Takže jsem to absolvovala jen párkrát do tančních. Naštěstí se c té době mósa změnila. O housce v účesu jsem slyšela, ale nikdy nic podobného neviděla ani neznám, nikoho, kdo by to používal. Možná je to jen legenda.

    1. Možná je, možná si tak nějaká holčina vtipně pomohla:)) Představuju si, jak se z ní časem trousily drobečky… a na hlavu sedali ptáčci a zobali… 😀
      Jinak myslím, že se smál od ucha k uchu 🙂

    2. A co třeba: Je štíhlý jako králík. Tedy já vím, že tam má být zvíře, ale jinak bych řekla jako proutek…. Králika bych nikdy nedala, vlastně ani nevím, nikdy bych zvíře v tomto smyslu nepoužila – možná lasička??
      Krásné je Mysli mozku… Jen tam chybí !!!
      Červené zvíře nakonec vymyslel docela dobře, i když se říká rak nebo krocan…

  9. Občas na události společenské vytupíruji lehce zadní část vlásků. Kadeřnice mi skvělým střihem nechala manipulační prostor.
    Ale dříve jsem nosila vlady na dikobraza (já už chtěla krátké, protože věk a blablabla a můj muž chtěl dlouhé „dikobraz má přece dlouhé bodlinky“). A tyhle jsem točila do umných drdolů a skřipců, protože jinak „poscaná sláma“. Takže každý vlas chce svůj čas

    1. Tak vlasy na dikobraza bych fakt chtěla vidět! 🙂 Já vždycky skončila jen u pudla… 😛

  10. Zírám! Teď mi došlo, že jsem nikdy na chmelu nebyla. Komunisti mě coby kapitalistické dítě nepustili na gympl a tak mě před chmelovou brigádou ochránili.

    1. Jo jo, z chmelu by bylo historek! Některé z nich by pak bylo vhodné vyprávět až po 22. hodině:))

      1. Ale zas tak špatnej chmel nebyl, myslím, že jako mlaďoši jsme si to dost užili, i když to byla dřina a bláto nebo vedro 🙂

        1. No, nevím, viz níže…. člověk má tendenci i na to blbé vzpomínat v lepším světle jako třeba chlapi na vojnu. Mě na chmelu nejvíce sr… ta povinnost a fakt, že by jeden jinak neměl šanci vystudovat VŠ – bez patřičných zápočtů, které nešlo obejít. To bylo vyloženě sprosté. Soudruhům nešlo o znalosti, ale o to z nás udělat co nejlevnější námezdní sílu. Ještě teď mě to znovu nakrklo.

          1. Pámbu zaplať za moje rajčata, papriky (ty byly nejlepší), trnky (ty byly nejhorší) a vinobraní

          2. Tak za mě bylo cokoli lepší než ßkola a daly se tam vydělat slušné peníze. Proti bramboràm,kde už skoro mrzlo, dost dobrý. Navíc mě zemědělské práce nikdy až tak nevadily, proti fabrikám skvělé-chemička ani sodovkárna mě nenadchly. Ale zas člověk věděl, co už dělat nechce…

  11. Věrtel nebyl koš, ale jakási kovová nádoba o přesném objemu. Umění bylo, načesaný koš hezky ne vysypat, ale natřepat do toho věrtele, aby jich bylo co nejvíc. Jsem ze Žatce 🙂 tak vím, o čem mluvím. Česat jsem chodila s mamkou od svých cca 10 let a na chmel jsme jezdili s průmkou taky, ale slamníky jsme necpali. Nezapomenu na dotaz spolužačky od Olomouce – kde jsou žebře, jak na to polezem ?
    Tupírování samo pamatuju, ale já to moc neužívala, měla jsem hafo vlastních dlouhých vlasů, to moc nešlo.

  12. Jak ráda bych tupírovala, měla-li bych co! Mé vlasy se takovému zákroku vzpíraly a vzpírají. Navíc drdol – to bylo v našich dospívajících letech sprosté slovo, protože všechny jsme byly ostříhány na krátko (až na Věru a Irenu) – některé dokonce nosily velice moderní účes – tzv. tupý střih. Já ne – já nosila účes „maminka ví nejlépe, co ti sluší a po čem ti zhoustnou vlasy“ – ani jedno nebylo pravda!.

    K věrtelu – vždycky jsem si myslela, že je to dutá míra – a fakt, toto říká teta Wiki: Věrtel je stará česká jednotka objemu užívaná pro sypké látky. Jednalo se o 1/4 korce. Byla ale užívána i jako jednotka plošného obsahu… v českém chmelařství se nazývá český věrtel a ta činí přesně 23,25 litru.

    Jinak ona školní úloha je úžasná – i já se směju od hlavy k patě.

    1. „účes „maminka ví nejlépe, co ti sluší a po čem ti zhoustnou vlasy“ – ani jedno nebylo pravda!“
      Ygo! 😀 😀 Myslím, že bych dopadla stejně, kdyby na mě měla právo babička. Mě mamina spíš chránila:))

  13. Tupírování je činnost, kterou denně dělá má tchýně. Natočí vlasy na varné natáčky, sundá, natupíruje a nalakuje. Dokud chodila do práce, vstávala kvůli tomu o hodinu dřív! Ten účes si pořídila zamlada a nějak jí vydržel. Je to takové to typické ze sedmdesátek.

  14. Vlasy jsem si netupírovala.
    Ale vzpomínám si jak se v sedmdesátkách nosily paruky.
    I moje maminka jednu měla a docela jí slušela.
    Doma jsme na ní měly polystyrenovou hlavu.

      1. To já vím, kam se poděla hlava od mamčiny paruky- máme na ní historickou přilbici 🙂

    1. Jo, to taky pamatuju. Já tedy žádnou neměla, ale moje šéfová a a kamarádka v jednom 🙂 měla černou, takové polodlouhé vlasy. Ona byla tmavovláska, jemné vlasy na cm2 tak 5 :-). Já byla dlouhovlasá blondýnka s vlasy na tři hlavy. Jednou jsem si ji od ní půjčila a všichni, kdo k nám přišli (tenkrát to bylo ještě do laborky) mě uctivě zdravili „dobrý den“, protože mě nikdo nepoznal 😀

      1. Teď mi přišly paruky na nové divadelní představení. Mohu říct o té své jediné – vypadám v ní jako debil a ne jako mazaná služebná Getruda 😛

      2. Nic si z toho nedělej, mě v paruce jakékoliv taky nikdo nepoznává… ani moje kadeřnice ne!

        1. Hlavně, když jsou blond 😛 Což je zvláštní, protože ty jsi, myslím, původně blond, ne? 🙂

  15. Copak tupírování, ale pamatujete účes „Angela Davis“??? Pro neznalé – nerozčesaná trvalá, která vytvářela z hlavy kouli….
    A ty věrtele mne straší dodnes. Spali jsme též na slamnících (běda, když si ho někdo první noc špatně „slehl“) , počasí skoro každý den deštivé, takže jsme tam nakonec museli zůstat 3 týdny, dokud se nesklidilo….

    1. na Enžílu 😀 …mnohé to vyžadovaly v kadeřnictvích a naše nejlepší kadeřnice té doby v Chrudimi,z toho měla ujímání…

  16. No, tupírovanou hlavu jsem nosila, neb na rozdíl od Tebe mám vlasy hladké a málo. Různé drdoly, bobky a uzly jsem nosila taky, mám někde fotku z Vánoc asi tak 91 a na té mám slušivý drdol. Moje maminka je nosívala taky, hodně natupírované, ale nikdy s žádnou vložkou. Ale vlastně měla příčesek, jestli se to počítá

    1. Tak drdol je jedna z věcí, která mě opravdu nikdy nepotkala:))
      O to víc se mi vyčesané vlasy líbí 🙂

  17. tupírování nikdy..a podšitá byla dycinky liška 😀 želvu nepodšiješ..leda provrtat krunýř..a to už není šití 😀

  18. ta tvoje fotka mi připomněla chmelové brigády. Moc ti to na ní sluší. Nemyslela bych si, že jsi ještě zažila ruční česání. My jsme si ještě museli vycpávat slamníky abychom měli na čem spát. První chmel jsme spali ještě po soukromých usedlostech ale další jsme cpali slamníky a spali na sále v ,,kulturáku“, tedy v bývalé hospodě. Jo, to byl středověk.

      1. Taky jsem nacpávala slamník… Nevím, jak ostatní, ale já na chmely nějaké příliš krásné vzpomínky nemám. Možná to bylo i tím, že kromě jednoho chmelu na gymplu, jsem zbytek absolvovala na VŠ a bylo to vždycky na zápočet – to, abychom opravdu neměli na výběr a prostě tam museli. Kromě toho jsem si tam namohla ruku tak, že jsem měla problémy ještě několik měsíců (neschopnost v té ruce něco udržet) a dokonce se to v menší míře objevilo po více než 30 letech i letos. Prostě tahle kontrola a donucení mi z chmelu udělalo dost nechutnou věc, a to i když jsme za to dostali nějaké peníze.

    1. Maruško, ty věrtely jsem plnila ještě na gymplu, na vysoké jsem už dělala na česačce:))
      Slamníky jsme si neplnili – už na nás čekaly – spali jsme v takové hezké stodole a myli se u koryt. Nebylo to zlé (a nemuseli jsme být ve škole:))
      Ad Sharka – na drátkovánmí jsme jezdili taky. Buď byla strašná zima nebo pekelné vedro, v tom květnu jsme si zažili oboje 🙂

  19. Díky za ten školní úkol. Je vidět, že kreativita žáčkovi nechybí.
    Hlava jako věrtel, to se u nás nepoužívalo, možná spíše jako pátrací balón… A na fotce bych ti hadala tak 13 let, ne více, ale moc ti to sluší. Věrtele jsem viděla naposledy na brigádě mého bratra, a to jsi jen o fous starší, já už robotovala jen na česačce.

    1. tak u nás oboje, balon i věrtel…a když to bylo blbě natupírovaná,říkalo se u nás hlava jak snop :-d

      1. Pro mě je jasná hlava jako pátrací balón, tedy když byl člověk zmatený či zahlcený informacemi:))
        Popravdě když jsem to slýchala, byla jsem natolik malá, abych ani netušila, že nějaký věrtel existuje. Moc jsem nad tím nepřemýšlela (ta důležité to zase nebylo)

  20. Ještě že školáček nenapsal „Zvítězil o prsa korejské ženy“, to by se se zlou potázal 🙂 Slečna s vosíma očima musí být krásná a nákup za pět uší je skvost.
    Mít hlavu jako věrtel – já to znám ve smyslu „mít plnou hlavu starostí, různorodých úkolů“ a říká se to o sobě samé „Mám hlavu jako věrtel“.
    Tupírování rozhodně není mrtvé. Moje šikovná kadeřnice mi pár tahy tupírovacího hřebene dokáže na hlavě vykouzlit náznak bohaté kštice. Vlastně vlasy jen načechrá a to načechrání malinko podšprajcuje 🙂 Takže natupírované hlavy pravděpodobně – hlavně v okolí kadeřnictví – vídáš, ale není to znát.
    Moje máma v sedmdesátkách nosila něco podobného čtvrté fotce, ale uměla to velmi dobře, takže slepičí pr*el to nebyla. Celý ten proces byl legrační, tupírovaly se jednotlivé prameny tak, že stály na hlavě jako ostny. pak se to opatrně přičíslo dohladka a důkladně postříkalo fialovým Lybarem. A když to mělo vydržet třeba celý ples, tak se lakem stříkaly i ty ostny a pak znovu celá hladká nadýchaná hlava.
    Jestli si něco strkala do drdolu, to už si nepamatuju, s drdolem ji znám jen z fotek. Ale slečinky ve věku Víly používají něco jako plastové drátěnky na nádobí (v nouzi i ty opravdové plastové drátěnky). Otvorem uprostřed protáhnou culík a vlasy kolem té drátěnky pěkně rozprostřou a vznikne takový hladký bobek, který upevní hejnem vlásenek. Večer to poněkud neurvale zlikvidují, nejméně jedna vlásenka přitom zapadne do koupelnové předložky a tam si ji ráno zarazí do nohy Hřívnatec. Ušetříme tím pádem za budík.

      1. dítě si to asi nepředstavilo…i když ono i jedním uchem tam a druhým ven, je taky šílený..vždycky vidím ten kapesník,jak ho Blaz -sluha ministra financí dona Sallusta, ve filmu Pošetilost mocných, protahoval svému pánovi ušima 😀 ten svistot to bylo něco…

          1. Můj švagr praktikoval Průstřel ucha. To když do něj Maruš klavírovala a klavírovala, tak nasadil pohled věrného Džurbase (díky pane Menšíku), ve vhodných pauzách pokýval „Más pravdu, Maruško“ a na konci měl v hlavě vymeteno a bylo mu lehko na duši. Prostě průstřel ucha – jedním uchem tam, rovnou cestou druhým ven, nikde žádná mozková zákruta, kde by se myšlenka mohla usadit…

            P.s. nevím, jestli to tady nebude dvakrát 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN