Dívám se na pulsující kolonu vozidel před námi. Dálnice je plná, jede se rychle a rozhodně ne plynule. Opět na mě zasvítí řada rychle se rozsvěcujících brzdových světel a já se nedokážu ovládnout. Ruka mi sjede na kliku dveří a noha stlačuje neexistující brzdu.
Můj muž po mně blýskne nevlídným pohledem. Já vím! Já vím, že ho tohle chování ruší, protože mé pohyby bez problémů registruje periferním viděním a snaží se pak okamžitě přijít na to, čeho se bojím, když on ohrožení nevnímá. Končí to jako obvykle. „Buď tak hodná a neřiď!“ zavrčí na mě. „Spi nebo se dívej kolem, ale pokud nedržíš volant, neřiď!“
To se mu snadno řekne! Jenže jak si mám vypnout hlavu? Řídím auto denně po mnoho let, vnímání okolního provozu mám zautomatizované. Spát v autě vydržím tak deset patnáct minut, víc ne. A na co se mám dívat, když jedeme zdánlivě nekonečným betonovým dálničním korytem?
Přemýšlela jsem nad tím, proč to vlastně dělám. Obvykle jsem ukázněný spolujezdec. Umím mlčet a nekřičím ani když se leknu. Martinovi věřím, vím, že je výborný řidič. Má spoustu zkušeností, skvělé reflexy a rozhodně víc trpělivosti než já. Proč tedy mimovolně brzdím?
Zjistila jsem, že je to jednoduché – má jinou techniku jízdy než já, což mate řídící jednotku v mé hlavě. Pokud nemám zavřené oči, automaticky vyhodnocuje rychlosti, úhly a vzdálenosti. Jenže nemá všechny potřebné informace, které dostává, pokud za tím volantem sedím já. Výpočty tedy úplně nefungují a mozek tak každou chvíli spustí planý poplach.
Situaci by vyřešilo, pokud bych si mohla za jízdy číst. Jenže s tím zase kategoricky nesouhlasí můj žaludek! Nejsem já chudák? 🙂 Nedá se nic dělat – pokud jsem spolujezdcem, musím i nadále trénovat sebeovládání. Hlavu si totiž pořád ještě vypnout nedokážu:))
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2021
A tak se dnes ptám – jaký jste spolujezdec? Umíte si místo vedle řidiče užít? Máte někdo podobné problémy, jako mám já? 🙂
Tak mjsem tu zas pozdě. nemám nyní kvůli lítání po drech čas na čtení, ale tohle téma mne přivedlo k psaní. celých dvacet let jsem řídila jen sama, což po mozkovéí příhodě již v žádném případě nešlo a ani už nikdy nepůjde. Můj Jiří je nyní řidičem sám a řídí a velkou nechutí a nerad. Nikdy si řidičák dělat nechtěl, takže jsem ho musela před skoro 40 roky podvést, abych ho do té autoškoly dostala. Má řidičák, ale řidič ani za ty dlouhé roky dobrý není. Kdysi jsem si sedala nejraději dozadu. Na tadní sedačce jsem měla svoje pohodlíčko. To však rázem skončilo asi před dvěma roky, kdy se zabila V AUTĚ JEDNA ZNÁMÁ, CO NEBYLA PŘIPOUTÁNA PRÁVĚ VZADU. Na našem stařičkém veteránu Wartburku vzadu poutací popruhy ani opěrky hlavy nemáme, jelikož je tam namontovat nelze. Jelikož Jiří je moc zodpovědný ba tvrdohlavý, musím nyní bezpodmínečně sedat vpředu, vedle něho. No, nejenže častu dupu na pomyslnou brzdu, ale doicela často i vyjeknu, jak se leknu , když on jede velice blízko okraje silnice. je hrůza hrůz, když má můj Jiří zaparkovat nebo nedej bože někam zacouvat. to už si raději nechám zastravit, vylšezu a do auta se vracím, teprve, když už je hotovo. měla jsem sama perfektního učitele jízdy ve svém tátovi. jako by věděl dopředu, že až mi bude 16, on už řídit moct nebude. Zkrátka njsme vždy vyjížděli s tátou na silnice kollem Mostu. Ta silnice byla nejen lidu, ale auto prázdné a končily ve středech již několik let vysídlených vesnic a vesniček. Mockrát jsem musela couvat i několik kilometrů v kuse, mockrát jsem musela „zaparkovat“ mezi dvě auta. Jakmile jsem se zadními koly jen dotkla jednoho šutru, už přilítla facka od táty, jelikož jsem to “ auto“ právě nabourala. Výcvik trval od mých necelých 15 let, takže když jsem v 18 dostala řidičák, už jsem skoro vše uměla z tátovy školy. Tehdy mi táta prvně ukázal , kam dává techničák i klíčky od auta. Sic mi to říct sám nedokázal, ale bylo jasné, že jsem od té doby jediný řidič v rodině.Táta totiž tešhdey prodělal první mrtvičkuz a ztratil po ní skoro veškerou dorozumívací schopnost.od té chvíle jsme jezdila jedině já sama a opravdu jsem se velice za ty roky zdokonalila. pro mne parkování ani couvání nikdy púroblém nebyl. táta byl sice tvrdý a nesmlouvavý učitel, co kolem něj facky jen lítají, ale naučil mne vše. Kolo jsem vyměnila sama, ucpaný karburátor nekvalitním benzínem jsem též dokázala zprovoznit sama. jen když praskla osa, to jsem pomoc vyhledat musela. mlp takovou školu nikdy nepoznal, takže jsem nadskakovala na sedadle , když špatně řadil a když někde couval nebo měl zaparkovat. Tohle se bohužel ani po těch rocích, kdy už řídí jen on sám, vůbec nezměnilo. Když si vzpomenu na našeho modráska wartburg 1000, kterému při špatném řazení doslova řvaly pístní kroužky v převodovce, hned čám, že od táty zas přiletí lepanec. Jiřího nuž tohle nevzrušuje, jelikož na novějším kombíku už kroužky neřvou. Ale já je vduchu slyším a mám chu´t řvát místo nich. Vůbec bychz nedokázala vedle řidiče usnout, jelikož tohle seš u nás nedělalo v rodině nikdy. Kdo sewdával vedle řidiče, byla má mami, která skvěle dokázala navigovat i neznámé krřajině. jÁ PO NÍ TEN TALENT NEPODĚDILA , TAKŽE MAPA JE PRO MNE jen papír nanic. DOKÁŽU VŠAK SLEDOVAT KRAJINU KOLEM SEBE A KOICHAT SE. jIŘÍ NA KOCHÁNÍ SE ZASTQVUJE, TAKÁ FOOAPARÁT A FOTÍ, ZATÍMCO JÁ SE TŘEBHA VDUCHU VZTEKÁM, ŽE SEČ CESTA ZDRŽUJE.UŽ JSEM SE ODNAUČILA NAHLAS DO JÍZDY KECAT, JELIKOŽ MNE JIŘÍ TŘIKRÁT VYSADIL NA VLAKOVÉ ZASTÁVCE, PORADIL MI, ABYCH SI POČKALA NA VLAK a ujel.Dnes už by to snad neudělal, jelikož na nautě jsem kvůli špatným kloubům zcela závislá, bo nikam sama nedojdu, ale poučení to bylo důrazné a tvrdé.
Nebrzdím,ale koukám kolem, obdivuju krajinu-jak spolujezdec můžu!A pokud řidič chce,povídám si s ním. Mobla bych si i číst nebo naviguju,případně s řidičem vyhodnocuju trasu,kudy nás vede navigace,dřív jsem měla mapu v ruce. A nemluvím do řízení,pomud nejede víc jak 150 km/hod. Pak se i tak jen podívám.Otočky přes ruční brzdu se už netrěnjjí,ale ani to mi nevadilo….
jsi dokonalý spolujezdec! 🙂
Já jsem vlídná, o řidiče pečuju a umím mlčet. leč jako navigátor jsem nepatřívala mezi ty nejlepší (jsem mistra špatných odboček:)), takže jsem občas poslouchala zoufalé zvolání: proboha to mám řídit a ještě k tomu navigovat? 😀 To jsme se zrovna ztratili ve Francii v nějakém městě mnoha mostů (Avignon, Lyon?) a já nevěděla, na který míříme – s mapou v ruce jsem se chvilku předtím ztratila, protože jsem koukala na město a ne do mapy. Jak já byla ráda, když mě na místě navigátora zastoupil Andy! 🙂
Já jsem spolujezdec brzdič. Je pravda, že dlouhé cesty padají na má bedra – vlastně to tak bylo vždycky. I dovolené do Chorvatska jsem odřídila většinou sama – Jeník po spadnutí šraňků v Rantálu a po prosvištění Rakouskem se vzbudil až v Korenici v zácpě – to začal nadávat, že jedeme naposledy v těch kolonách a zase vesele usnul, aby se probudil v zácpě u tunelu Sveti Rok – zase naštvaně prohovořil o tom, že je to fakt naposled a probudil se až u móře.
Pravda, teď ho už ani nechce nechávat řídit, protože nepředvídatelně usíná, takže stejně si nemůžu dáchnout. Na druhou stranu v neznámých městech se lépe umí zorientovat, takže tam mu volant přenechám… a navíc umí zaparkovat (:o)).
Ygo, jste dokonalá dvojka – jen se nevyspíš:))
Jako spolujezdec jsem jezdila jenom s mou kamarádkou Věrou,když jsme někam jely jedním ,většinou jejím autem. Cestu jsme si užívaly, byla dobrý řidič,většinou jsme se i bavily ale měly jsme pravidla,kdy mlčet, třeba složitá křižovatka či nepříjemná kolona. Jinak jen řídím,řídím a řídím, nejraději jezdím sama,či se psy. S MLP je to držku,několikrát byl i vysazen,nectí pravidlo mlčenlivosti, podotýkám, že řídit neřídí a neumí to,bohužel má řidičák. Naštěstí se projevil dlouholetý výcvik,jezdí se mnou jen naprosto nevyhnutelných případech,jako třeba k jeho lékaři. Což mi teď připomnělo, že musím na prohlídku k řidičáku.
Jenny, radit řidiči je hřích pekelný – ví každý řidič:))
Výjimkou to bylo u nás doma, když jsem byla malá a řídil tatínek. On totiž byl řidič stejného typu, jako pan doktor ve Vesničce střediskové. Občas bylo životně důležité ho upozorňovat na detaily projížděné cesty – když se právě kochal krajinou:))
Typické bylo: Vidíte, už jsou vidět hory! A je na nich sníh! Pravil nadšeně a koukal po horách. Jako jediný, my ostatní jsme zoufale koukali na silnici…:)) Ale musím uznat, že nikdy neměl vážnější nehodu – sklouznuté se po ledu na svodidla nepočítám, v tom byl nevinně:))
Když můj muž řídí, neřídím já. Jen párkrát se mi stalo, že jsem brzdila spolu s ním. On to má bohužel jinak a řídí se mnou. Nemyslím, že brzdí, ale upozorňuje. V protisměru přijíždí nepřehlédnutelný náklaďák a on vzrušeně oznamuje pozór, náklaďák! Nebo najednou zařve, tam nemůžeš!, když tam můžu. No, jednou jsem ho vysadila. Jezdím čtyřicet let, každodenně, a jako spolujezdce ho tedy neoblibuji! Jestě ze máme každý svoje auto.
Dej mu něco pěkného ke čtení! 🙂
A všechno nejlepší k narozeninám:))
Jsem naučená nekecat do řízení, MLP to nesnáší. Nebrzdím, neřídím, jen občas tiše tajím dech. Problém stejný já bych dala nohu z plynu dříve a začala pribrzďovat dříve. Jinak při odbočování (hlavně nepřehledném nebo hodně frekventovaném) jsem zodpovědná za pravou stranu – podávám informace, zda je volno. Jinak zodpovídám za navigaci, navigátor jsme docela dobrý (teď mě nahrazuje elektronika). Na dlouhé trasy se střídáme. Nebo jedu jednu cestu já, druhou MLP. Nerada jezdím dálky sama, do 100-150 km bez problémů, ale delší nerada.
Dlouhé trasy mě nevadí, pokud si můžu jet sama a podle sebe. Tedy třeba si na tu cestu dát dost času. Většinou je jezdím se psima, takže si rozvrhnu trasu a zastávky. 🙂 A hraju si svoji muziku 🙂
Nerada jezdím dlouhé štreky na čas.
Tak já jsem řidič, který jezdí jen krátké tratě a pokud mohu, tak neřídím. Ale brzdím. Vyhovuje mi Bimbova klidná neuspěchaná jízda, ale stejně brzdím. Nejraději bych spala, ale to mu poslední dobou vadí. Dřív mne naložil v Praze, já okamžitě usnula a před chalupou se probudila. Stejně tak můj tatínek jezdil se spícím autem. Ale on byl výborný řidič, i když v dnešní době to taky není předpoklad bezpečí.
Vadí mu to, protože se bojí, že bez tvé aktivní přítomnosti usne? To bývá častý důvod… 🙂
Taky brzdím a v autě neusnu ani náhodou 🙂 Ale nekřičím – to jsem nedělala nikdy a už dlouho ani nehekám – to od té doby, kdy mě MLP někdy před 20 lety vysadil v Mostě z auta, ať jdu pěšky (měla jsem to 10 minut), než opravdu nabourá 😀 . Sice mi dalo práci se ovládnout, ale dala jsem to. Momentálně mne nejvíc vytáčí, když MLP sedne do auta, připoutá se, rozjede a po chvíli za jízdy začne z kapsy dolovat buď kapesník, nebo brýle proti sluníčku a pod. a kličkuje po silnici jak zajíc. Je fakt, že v 99% nic nikde nejede, ale stejně mám nervy, že skončíme v příkopu, lhostejno na které straně 😀
Když řídím, je to většinou proto, že jedu sama (jinak se ráda svezu). A většinou dlouhé trasy. Takže na sedadle spolujezdce navigace (připravená před vyjetím), telefon, PETka s vodou a „cucákem“ (abych nemusela šroubovat, ale i to umím), svačina. Nevím jak by se případný spolujezdec tvářil na rozbalování rohlíku za jízdy, ale dělám to poslepu, s očima na silnici. Zvládám zapnout a odblokovat tablet, pustit či přerušit navigaci v něm. Víc se v tom nehrabu, to už jde soustředění jinam a radši zastavím. Všechno tak, aby se to v případné krizové situaci dalo prostě pustit z ruky a aby to neodvádělo pozornost víc, než třeba ovládání klimatizace.
Jako spolujezdec si řidiče krmím, napájím, naviguju, případně i zvedám jeho telefony. Vše tak, aby měl řidič maximální pohodlí a mohl se soustředit jen na jízdu.
Pokud něco odvede pozornost tak, že je z toho kličkování, měl by si to řidič fofrem uvědomit a vyřešit jinak, ne to opakovat při každé druhé jízdě – jednou tam někdo pojede. Co se nestihlo před jízdou či při stání na červenou, to buď počká, nebo zastavím.
Alimo! To je přesné, až na toho zajíce:)) někdy mám pocit, že vyskočím z kůže, když vidím, co toho za jízdy stihne. Možná bych skákala z kůže i proto, že já to dělat nemůžu – musím mít věci jako Petra, při ruce – nebo musím zastavit. Jak přestanu koukat na silnici, mám tendenci jet do příkopu 😛 Martin to zvládá bez problémů, ale stejně remcám, když to dělá:))
Většinou jsem spolujezdec spokojený a ukázněný. Jako navigátor taky docela ujdu a když řídím, nevadí mi radící spolujezdec.
Co nezvládám, je nervózní jízda v kolonách, kdy se řidič lepí na předchozí auto, dojíždí, brzdí, přidává, zase brzdí, (aby mohl nakonec slavně předjet to auto před námi a v koloně být o jedno místo vpředu). Potřebuju ten odstup od auta před námi a pokud řidiči nestačí mé poskakování a brzdění o podlahu, hlasitě protestuji.
Dvakrát jsem musela použít výhrůžku nejvyššího kalibru, která zní: Ještě jednou vjedeš tomu autu před náma na nárazník a zabrzdíš, a pozvracím ti auto…
Myslela jsem to v obou případech vážně, a v obou případech to zabralo.
😀
😀 Jo! Párkrát jsem tuhle výhrůžku taky použila. Nejspíš jsem měla i odpovídající barvu v obličeji, protože zabrala:)))
Vycvičen odpočítáváním zelené vlny v Hradci Králové jsem velmi dobře pochopil proč se nemá jezdit do kolon plyn-brzda-plyn. Dokonce v popojíždějící koloně třeba před kruháčem se rozjedu jen velmi pomalou rychlostí a sleduju jestli auta přede mnou stíhají popojíždět než je rychlostí běžce s praporkem dojedu. Nakonec jsem se dozvěděl, že tuhle taktiku používají kamioňáci pro které je rozjezd a zastavení mnohem obtížnější
Pokud řidiči věřím, nemám problémy spát. Běžně jsem viděla ceduli konec Plzně, pak „čůrací benzínku“ a pak začátek Kroměříže. Těch 350 km mezi tím bylo nepodstatných. Mělo to jeden zásadní problém – když jsem pak řídila, chovalo se tělo dle naučeného – dálniční kilometry byly lepší než počítání oveček. Zvítězila jsem, ale dalo to práci.
Další problém nastal poté, co MLP podruhé (za 10 let) usnul na dálnici. V obou případech jsem spala vedle, v obou případech jen odřený bok od svodidel, ale už neusnu. Jednak mu nevěřím a jednak věřím, že kdybych nespala, zareagovala bych a nemuselo se to stát. Spoluvina 😉
A protože nespím a nevěřím, tak občas trpím. Přesně jak píšeš – trochu jiný styl jízdy. Snažím se do toho moc nekecat a když už, tak informativně „vpředu to nějak brzdí“. Na pedály nešlapu – jednak vím, že tam nejsou, a hlavně jezdím spíš stylem „včas sundat nohu z plynu“.
Jo, s kamarádkou (taky věčnou řidičkou:)) jsme se shodly na tom, že právě v „včas sundat nohu z plynu“ případně přibržďování je ten zásadní rozdíl mezi námi a našimi muži 🙂
Usnout na dálnici je sakra o hubu, vůbec se ti nedivím, že se snažíš nespat.
dokud jsem neměla „papíry“ tak jsem v autě spala jak zabitá..od chvíle,co je mám, tak řídím i jako spolujezdec..jsou dva lidi, jejichž styl řízení vozu je pro mne vyhodnocen jako dobrý a těm to nedělám 😉
Když Martin řídí, klidně spím, jen to moc dlouho nevydržím. Naštěstí mě kromě něho vozí jen Andy s Markem a oba se kdysi učili řídit pod mým dohledem:)) I oni jezdí opravdu dobře.
Já také jako spojujezdec mívám prošlápnutou podlahu
🙂 Jo, někdy se tomu člověk nevyhne – ale nekřičím:)))
Já byl spolujezdec mnohem dýl než jsem řidičem, takže nemám žádný problém. Stejně při nějakých bláznivých road tripech jako Ukrajina, Gruzie nebo Portugalsko většinou já jsem ten, kdo naviguje a vymýšlí cesty tak nějak on-the-go, třeba když máme půjčený terenak, tak mu tu cestu trochu „osladit“ 😀 To teda pak je náročné na žaludek.
Ale ano, když vezu někoho, kdo je celoživotní řidič, tak tam tu řeč těla vnímám a zvláštní je že to nejsou jen tyhle očividné reflexy, ale i ta řeč těla je hrozně jiná, jak se najednou dívá, kdy ztuhne nebo kolikrát se podívá směrem na zrcátko. Je to vlastně zajímavý z pohledu řidiče 😀
Tu Gruzii jsi ještě nenapsal, že ne? měl bys! 😀
Líbí se mi, že ti reflexy spolujedoucího řidiče přijdou zajímavé nikoliv popuzující 😀
Gruzii mám shrnutou v „jak se kde jezdí Balkán a exSSSR“, ale konkrétní cestovatelské zážitky jsem nesepisoval 😀
Jinak my jezdíme často za nějakou auto-moto divočinou, takže je žádoucí, aby to bylo zajímavé a divoké
No a to bys právě napsat mohl. Je čas dlouhých večerů…:))
My tu v autech prakticky zijem, i nase 17ti leta dcera jezdi denne od chvile, kdy si udelala ridicak. Ja jsem hodny spoloujezdec, uzivam si blaha, ze konecne nemusim ridit a hezky se vezu. Kdyz sedim vedle manzela jako ridice na dlouhych cestach, dokazu i usnout. Brzdim hlavne, kdyz me veze syn, zda se mi, ze pribrzduje pozde a moc se lepi na autem pred nim. Nedavno jsem musela houknout na kamaradku, ze opravdu nepotrebuju radit kudy kam pri jizde po pro mne chronicky znamych mistech. Muj muz ma taky tendence radit, tak ho s radosti nechavam ridit, kdyz jedeme obcas spolu.
U vás oproti ČR jsou cesty mnohem širší a rovnější, takže být spolujezdec je docela pohoda. Navíc se tam dodržuje fakt luxusní bezpečná vzdálenost mezi auty. Jen ty kolony!
Jo, v Amerika byl jeden „extrém“ – toho místa! Druhý byla letos Kampánie, Kalábrie a Sicílie. Kromě nemožně úzkých cest přeplněných vozidly namíchaných s motorkami a cyklisty, je tom i to intuitivní ježdění bez ohledu na pravidla. Tam jsem jako spolujezdec opravdu trpěla. Ne, že bych Martinovi nevěřila, ale to plno kolem, míjení se o centimetry, před tím se opravdu daly jen zavřít oči. Jenže to bych z té Itálie nic neviděla:))
Intuitivní jezdění je super, mám ho rád všude od Polska po Rumunsko. Člověk mnohem víc vnímá jízdu a svoje okolí. U nás se jede stylem, „mám přednost a hodlám se pro ni i zabít“. Jako častý divák sestřihů z autokamer (a občasný přispěvatel) si nemohu nevšimnout, že mnozí co vložili video s tím, jak jim někdo nedal přednost (doplněno o sprchu peprvných výrazů) sice z dálky viděli, že se něco bude dít, ale zpomalit je pro jistotu nenapadne, protože oni mají přednost.
Intuitivní ježdění by mi vadilo mnohem méně, kdyby kolem bylo víc místa. Ale s motorkami v obou směrech nacpaných doslova plech na plech to žádná zábava není – aspoň pro mě ne 😛
Ony se uhnou, jsou kluzké jako hadi, znám oba úhly pohledu
Já ne! 😀 Takže mám obavy:))