BTW: Košile nebo pyžamo?

A je to tu zase. Je večer, mám za sebou náročný den a pobolívá mě celý člověk – opravdu nesnáším sychravý listopad! Je tu jedno lákavé řešení: vlézt do vany s horkou vodou. S trochou voňavé soli… ach. Jenže je tu můj obvyklý problém. Po koupeli se mi už nebude chtít znovu oblékat dnešní oblečení a na noční košili je ještě moc brzy. Co s tím?

 

„Koupím si pyžamo!“ napadlo mě někdy v říjnu, kdy už začala být opravdu zima a podvečerní koupel začala vypadat o hodně lákavěji než v létě. Proč ne? Bez problému v něm pak strávím večer a snadno vyběhnu se psima na zahradu na noční venčení. Pyžamo… ty jo, kdy já jsem vlastně měla naposledy pyžamo?

V noci jsem totiž zásadně košilová – kam mi až paměť sahá. Když jsem se pokusila prohrabat do prehistorických vrstev zahrnující mé dětské prožitky, napadlo mě jediné pyžamo, které se mi nesmazatelně vrylo do paměti. Patrně proto, že jsem ho z celé duše nesnášela! Netuším, kolik mi mohlo být, ale pamatuju si ho – takže řekněme čtyři roky? Pět?

Bylo z měkkého příjemného flanelu a bylo růžové (bleděmodrá byla pro kluky) – tím ale dobré zprávy končily. Bylo to totiž takové to pyžamo, co je z jednoho kusu a pro konání přirozených potřeb na něm byly… eh… padací mosty. Tedy z mého tehdejšího pohledu (dokonce i současného:)) to bylo ostudné cosi, co nemohl nosit nikdo starší batolecího věku.

 

Podobný typ pyžama to byl – půjčeno z Dedoles 🙂

 

Je zajímavé, že mi v paměti zůstaly dojmy, které jsem si tehdy úplně neuměla vysvětlit. Dostali jsme ta pyžama, když jsme byli u babičky – já, můj bratr i bratranec. Pamatuju si to nadšení dospělých a mám dojem, že to asi bylo něco, co bylo velmi těžké sehnat a jim se to povedlo. Radostně si nás prohlíželi (nejspíš jsme jim připadali roztomilí) a já se v duchu mohla vzteknout. Ale už tehdy jsem pochopila, že je to dárek, že to prostě musím aspoň pro jednou vydržet. Nakonec jsme v něm spávala jen u babičky a ne dlouho – rostla jsem rychle:))

Od té doby jsem určitě nějaká pyžama měla, ale v paměti mi nezůstala. Mohlo mi být takových jedenáct, když jsem začala spát v noční košili a už mi to zůstalo. Samozřejmě byly výjimky – třeba první noc na chalupě, kdy v zimě v místnosti navzdory večernímu zatopení nad ránem už zase skoro mrzlo.

To jsem mívala tričko, legíny, tlusté ponožky a mikinu. Pod peřinou! Ale druhou noc jsem už zase spala v noční košili. Pravda, byla flanelová a sahala mi až ke kotníkům, ale byla to košile:)) V ní jsem pak bez problémů absolvovala i hygienické výjezdy mimo vytopenou místnost, v případě mytí i mimo dům – koryto s vodou z pramene bylo na dvorku.

V létě jsem coby ranní ptáče utíkala se svítáním z domu, abych si v té noční košili (někdy se svetrem, jindy bez něj) sedla v lese nad potokem na kládu a sledovala vycházející sluníčko. Podotýkám, že naše chalupa je na dvě úzkého horského údolí a je to naprostá samota. Jako dítěti mi tam chyběl jenom pes! Ale i toho jsem se jako dospělá dočkala. Nosila jsem k noční košili podle potřeby sandály, botasky, holínky nebo sněhule. A nepřišlo mi to divné. 🙂 Noční košile se mnou pak zůstaly celý život. Byly jednou věcí, které jsem opravdu měla ráda hezké, takže flanel byl jen na tu chalupu:))

No, a teď jsem si vzpomněla s pyžamem! Jak jsem si usmyslela, tak jsem i udělala. Když mi přišlo krásné měkoučké pyžamo, nemohla jsem se dočkat, až ho vyzkouším. Ne, nejsou na něm žádné krajky nebo tak, je to vlastně dlouhorukávové poměrně dlouhé tričko a legíny.

I dala jsem si podvečerní koupel, převlékla se do pyžama s posadila se ke psaní. Fungovalo to skvěle! Večer jsem si přes něj hodila mikinu a šla se psima na zahradu – opět paráda. Tak jo, teď jít spát. No a tady se to zadrhlo:)) Připadalo to divné – mít v posteli kalhoty! Ale byla jsem tvrdohlavá a celou noc to… vydržela. Další večer jsem to vzdala – proč se trápit, když nemusím?

Takže mám báječný pohodlný domácí oděv a na spaní si stále beru košili. Zdá se, že některé zvyky nemá cenu násilím překopávat. 🙂

A tak se dnes velmi prostě ptám (dam i pánů:)) – dáváte přednost nočním košilím nebo pyžamům? Nebo jste podle potřeby pod obojí? 🙂

A pak ještě jedna zvědavá otázka z historie: vybavuje se někomu z vás to jednodílné pyžamo? Mohlo by, tehdy nebyl sortiment ničeho příliš široký:))

 

Aktualizováno: 24.11.2021 — 19:34

34 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. To je úžasné téma ! Já jedině noční košili s krátkým rukávem a když je o číslo větší, nevadí, alespoň je fakt pohodlná. Nejradši dlouhou až ke kotníkům, ale mám i krátké. Na ramínka nerada, vadí mi holá ramena a v „kůži“ ani náhodou, ani při tropických vedrech, kdy jsem přikrytá jen prostěradlem. Přikrytá alespoň něčím musím být taky. A i v mrazu pootevřené – na malilinko, okno, jinak mám pocit, že mi chybí kyslík. MLP má tlustý pyžamo, teplý ponožky a vrčí 😀 , ale okno nedám 😀
    Kalhoty do postele prostě ne, to ani neusnu. A pod košilí je jen ta kůže 🙂 , měla jsem kdysi kolegyni, která měla na spaní „spací“ kalhotky i podprdu. To bych se asi zbláznila.

    1. Alimo, mít prádlo na noc – to naprosto popírá funkci pyžama – nebo tedy noční košile:))
      Jinak jak v létě spím jen v té kůži, musím být aspoň trochu přikrytá – takže to jistí prostěradlo místo deky. Člověk by řekl, že by tomu mohla odpovídat minimalistická noční košile a žádné přikrytí (když je horko), ale ne… aspoň u mě ne 🙂

  2. Spím v noční košili, mám dojem, že jsme jako malá spala i v pyžamu (hlavně na chatě), ale jaké bylo už si nevybavím. Manžel nejprve spával v pyžamu, pak ale zjistil, že pánská noční košile je také fajn (objevovaly se v kdejakém katalogu) a už roky v ní spí (jeho je vlastně pod kolena dlouhé tričko s kr. rukávem). V Evropě jsem měla i ¨různé zimní flanelové košile ke kotníkům, ke krku a s dlouhými rukávy. Tady i v zimě mi stačí košile kousek pod nebo nad kolena, bez rukávů nebo v zimě s krátkými.

    Večer se koupu krátce před tím, než si jdu sednout do obývku k našemu večernímu filmu. Tam si sednu už v noční košili (a měkkých teplých ponožkách) a přehodím si deku (mám výběr podle síly), nebo kožešinku. Trixie jsem k nám vodila od vedle ještě před koupelí, ale pak v 11 zase zpět. V létě jsem zahrady přeběhla jen v košili, na zimu jsem si tenkrát koupila skvělou kombinézu (angl. „coveralls“ ). Jsou tu velice oblíbený oděv pro rybáře, lovce, děláníky venku (výhoda, když při ohýbání netáhna ne záda, neškrtí nic v pase..). A některé mají vzadu právě tyhle padací mosty (angl. „butt flap“) jako je mají nejen zdejší dětská pyžamka, ale i jednodílná pyžama pro dospělé (nebo tenké spodní prádlo – „long johns“). Moje kombinéza „most“ nemá, je vatovaně prošívaná, úžasně teplá a zakryje mě od krku ke kotníkům. Když je venku zima snadno jí navléknu přes košili a odvedu Trixie do garáže. Teď už jí oblékám zase do raního chladna, když jdu ven s kočkami a stále jsem ještě v noční košili. V létě, kdy je už brzy ráno horko chodím jen v košili. Aby mě někdo viděl, musel by jít šmírovat mezi mezery prkené ohrady, nebo z dronu nad zahradou 🙂

    1. Maričko, myslím, že vím, o čem píšeš. Když jsem si googlila jammies (slovo z knížky) a ejhle, co na mě vykouklo! 🙂 Přesně to, co popisuješ. Jo děj té knížky se odehrával na Aljašce:))

  3. Od nočních košil jsem přešla na pyžama, jen občas v parném letním dni na sebe hodím nějakou minimalistickou košilku. Jinak ty košile slouží pro případ, když si některé dítě zapomene při návštěvě spací úbor doma. Anebo když vnučky potřebují vyzkoušet, jak se v nich spí. 🙂
    Mimochodem jsem si vzpomněla na veselou příhodu. Měly jsme kdysi, už jako velké holky, se sestrou stejné letní noční košile z krepu – já hnědou s bílými puntíky, sestra červenou, dole kanýr, nahoře jen ramínka, lem z bílé krajky. Jaké bylo naše překvapení, když jsme jednou v tomto modelu potkaly paní v centru města! A že se nesla! Zato my dvě jsme se svíjely smíchy jako blázni a nemohly jsme přestat! 😀 I když zpětně uznávám, že ten kus oděvu jako šaty opravdu vypadal.

    1. Hančo, kdyby jen věděla, že víte! 😀
      Já mám taky jednu hedvábnou noční košili, s krátkými rukávy a délkou kousek pod kolena. Má skvělý střih a zajímavou barvu – takovou kouřově šedomodrou. Ty bych v létě mohla taky zkusit na ven:)) Až na to, že bych nenašla tu odvahu 😛

      1. Když jsme ještě bydleli v Žitné ul. maminka měla práci jen ob ulici dál. A jak jednou ráno v zimě spěchala, rychle si oblékla kabát a běžela do práce (sekretářka u šéfa). Tam kabát sundala, pam šéf se na ní podíval a prohlásil „paní F. vy jste dneska opravdu nalehko“.Maminka se zapomněla doobléci a do kanceláře přiběhla jen v kombiné 🙂 Naštěstí to měla jen ten kousek zaběhnout domů to napravit. Ovšem dneska by možná i tohle maminčino kombiné mohlo být u řady mladých dívek klidně vydáváno za letní šatičky

        1. Kombiné… to pro mě byl vždycky strašně divnej kus oděvu. Mívala jsem to… ale rychle jsem se zařídila tak, aby nebylo potřeba (podšívky na sukních, kvalitnější punčocháče). Uznávám, že to mohlo vypadat i svůdně, vlastně se to ani špatně nenosilo, ale nějak jsem tomu nepřišla na chuť 🙂

          1. V dobách, když jsem ještě nosila sukně i šaty jsem kombiné (dvě – černé a bílé) nosila. Výhoda byla, že jsem pak v zimě nemusela už mít spodní košilku a vlastně i různé halenky k sukním lépe seděly (klouzaly). Ale nosila jsem pak i sukně s podšívkou. No teď už jsem jedině „kalhotová“ 🙂

  4. Mám oboje, pyžamo i košile, ale moc s nimi nekamarádím. Košile se mi nepříjemně obtáčí kolem těla a v pyžamu je mi protivné horko. Takže ano, také ta kůže. Vlastní. A to do doby, kdy musím na noc přivřít okno, pak si vezmu tričko s krátkým rukávem, abych trochu ochránila ramena. Takže ze mne by firma s nočním prádlem přišla rychle na buben.

  5. YGO, nebyla by fotečka těch opeřinkovaných díveček?
    V dobách mé plně rozvinuté puberty jsem jezdívala k sestřenici hlídat její robátka asi v tvém věku. Růženka se jednoho dne jala kramařit po věcech po manželově babičce a našla několikero trikáčů, ještě předválečné výroby. Děti byly zpočátku nálezem nadšené, ale když maminka zavelela k odpolednímu spaní a k oblečení zmíněného historického oděvu, nadšení uhasínalo zejména u chlapců, jimž jaksi něco čouhalo ven.
    Maminka naštěstí měla rozum a milé trikáče se proměnily v hadry na okna.

  6. Pyžamo nosím doma, když jsem nemocná- abych se mohla vracet do postele a při pobíhání mi nebyla zima. No pobíhání, spíš se tam vláčím jak lilie po sadě (jak pravil Erben), ale v pyžamu. Jinak spím v košili, nemám ráda na spaní kalhoty (jsou divný). Ale nemám ráda košile na ramínka, radši s krátkým rukávem- takovou nosím, i když je v ložnici dost chladno, dlouhý rukáv je taky podivnost.

    1. Jo, na choření je pyžamo dobrý. Když jsem ještě svoje jediné dospělé pyžamo neměla, posloužilo tričko a legíny 🙂

  7. V kůži, to je ono! Od rána si lámu hlavu, jak popsat náš styl 🙂 K tomu doplněno velikou dvojpeřinou. Ale na tu jsme přešli až v mém těhotenství, kupodivu nám první roky manželství úplně stačila obyčejná úzká 😉

    1. Hm, já s dvoupeřinou problém nemám, jak jsem už tady psala – klidně ji použiju celou a ani o tom nevím! 😀 Takže pokud nemá Martin zmrznout, musíme mít dvě:))

  8. Jednodílné pyžamko jsem měla pro syna. Přibližně když jim byl rok. Byly to vlastně dupačky s dlouhými rukávy a zapínaly se na zip. Bylo to praktické a držely jim tam dobře látkové pleny.

    1. Na takhle maličké děti jsem ho měla také. Máš pravdu, je praktické a dětem z toho nelezou záda. Leč! Ve čtyřech nebo pěti letech je to naprosto jiné kafe! 😀

  9. Jako dítě jsem nějaké to pyžamko určitě měla, ale dospělá léta už spím zásadně v noční košili. Jen teď krajky a volánky nahradily košile volné a pohodlné. Sice jsou barevné, ale není nad pohodlí.
    A i můj manžel spí v noční panské košili. Má jich několik.
    Prostě jsme košiloví.

    1. Dede to jsi jako já. Nemůžu spát v pyžamu, jenom v noční košili. Ale oblékám si pyžamo, když přijdu večer z práce a vysprchuju se, nechce se mi potom se znovu oblékat, ale je trochu brzo na noční košili.

  10. Pche Dede, říkám pche na pyžamko s padacím mostem – co bychom za to daly! To my nosily trikovice, to bylo teprve něco! Ušité to bylo z bombarďákoviny neurčité barvy, ve předu na nitěné knoflíčky a mezi nohama prostřižené – právě kvůli vykonávání potřeby. Maminka celý život žila v hrůze, že se její děvčičky nachladí a tak nás furt mustrovala „do teplého“. Po večerním koupání šups do trikovic a ještě kolem nás uvázala peřinku povijanem a pak po kuchyni pobíhaly tři peřinky s hlavou, rukama a nohama – já můžu zodpovědně říct, že jsem z dětské peřinky vyrostla až v pěti letech (:o))))!

    Copak já, já to měla ještě dobrý, ale Mánička s Danuškou v těch trikovicích (na nichž samosebou měly svrchní oděv) musely do školky – ale jen do té doby, než se měly svléknout do spodního prádla a dělat kotrmelce. Když učitelka viděla, jak se jim v těch trikovicách blýská zadnička, tak promluvila k mamce a od té doby už byly trikáče „jen“ na spaní… tolik nostalgická tečka.

    Jako děcko, vyrostlé z trikovic (:o)), jsem spávala v pyžamu, posléze v nočních košilích, ušitých maminkou – takže poctivé flanelové až po zem, posléze v nočních košilí kupovaných a nyní v tričku a šortkách. Zjistila jsem, že nemohu spávat s nahými rameny a, s prominutím, s nahým zadkem…

    1. Eh, Ygo, proč ty víc nepíšeš? Směju se ještě teď a snažím se představit ty postavičky v trikovicích a s peřinkami 😀 Pravda, ty peřinky úplně nechápu, tak je moc představa asi komická sama o sobě:))
      Jinak díkybohu, že tohle k nám domů nedorazilo 😛
      A piš svoje nostalgické tečky – určitě nejsem sama, kdo je miluje:))

  11. No tak tohle je téma, které mne tedy oslovuje jen sporadicky, neb spíme v kůži a když nastal problém s nemocnicí, zjistil Bimbo, že se do žádného pyžama nevejde, neb ho už asi třicet let neměl na sobě. I v době, kdy nám v ložnici mrzly zdi jsme spíše sáhli po leginách a tričku. Já sice mám asi dvě noční košile, ale ty si beru jen když spím někde, kde nemohu podle svého zvyku. Pyžamka vcelku jsme mívali na tábor celá rodina, ale když potom v noci člověk letěl s lopatkou do lesa, tak to ten komplítek byl akorát pro zlost. Ale kdybych si měla vybrat, tak u mne zvítězí noční košile. Už proto, že můj oblek jsou šaty a ne kalhoty

    1. Eh, Inko, váš systém praktikuju v létě – tedy pokud tu nemám děti:))
      Ad „Ale kdybych si měla vybrat, tak u mne zvítězí noční košile. Už proto, že můj oblek jsou šaty a ne kalhoty“ – to mě zaujalo. Já jsem zase věčně v kalhotech – jen ne v té posteli:))

      1. Jak bych ti to – představ si klasickou dětskou peřinku pro miminka. Mamka nám ji ovinula kolem těla a zavázala kolem pasu povijanem – takže nad rameny nám vykukoval krajkový krejzlík a spodní cíp hladil lýtka. Sice hýbat se v tom moc nedalo, ale ledviny byly v teple (:o)))

  12. Nocni kosili jsem na sobe nemela leta, vzpominam si, jak se mi pri spani neprijemne tocila kolem tela. Spim v pyzamovych kalhotech a bavlnenem tricku s kratkym rukavem. Kdysi davno mi manzel jako vtip koupil k Vanocum dupacky pro dospele. Tahle hruza byla flanelova a mela i protiskluzove tapky. Do toho jsem odmitla vlezt, nastesti to pochopil a dupacky vratil. Pyzamo na obrazku me minulo, byla by to urcite jedna z veci na seznamu, do ktere rodice deti nutily s tim, ze je to krasne, prakticke, teple, pohodlne, …

    1. Jammies? 😀 Přiznám se, že takový nákup bych asi taky nespolkla, i když se snažím vtipné dárce nezklamat :))
      Jo, rodičům se ta pyžama líbila – oni v nich spát nemuseli! 😀

  13. Doma noční košili, nad Dalmatinovem převážně pyžamo, které je společensky únosné pro vyběhnutí z chalupy když před domem zatroubí pošťák nebo si sousedka přijde vypůjčit vajíčko.
    Noční košile mám různé podle teploty v bytě. Od luxusní s krajkou a holými rameny po festovní s dlouhým rukávem – ale všechny z bavlny. Víla má oblíbené infantilní chlupaté pyžamo pastelových barev, které jsem jí koupila ve výprodeji Marks and Spencer jako vtípek 🙂
    Jednodílné pyžamo si vůbec nevybavuju a vlastně si ani nepamatuju, v čem jsem jako malá spala.

    1. Teď jsem si vzpomněla! Už jsem nebyla úplně malá, asi tak 9-10 let. Pleas v Havlíčkově Brodě měl prodejnu druhé jakosti – zatržené nitky, rozpárané lemy. A tam jsme koupili noční košile. Jedna byla krátká (typ triko do půli stehen) jablkově zelená s barevnými kytkami, druhá dlouhá ke kotníkům s červenými jablíčky.

      1. Jo, tohle jsou nákupy (viz Vílino oblíbené pyžamo:)), kde člověk ani s extra úspěchem nepočítá, ale pak – bum a je tu nezapomenutelný kus oděvu:))

Napsat komentář: Fallen DragonKin Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN