Vídáte je kolem sebe – běžkař, který kráčí, ač ostatní kolem bruslí i do kopce, dítě brnkající na kytaru bez ambicí uspořádat koncert, zahrádkářka pečující jen o několik záhonků. Normální průměrní lidé, žijící své životy podle svých možností a priorit.
V našem médii dirigovaném světě se však průměrnost nenosí. Je nám vnucována snaha o neustálé vylepšování, zvyšování výkonnosti a kdo si žije bez těchto ambicí, jako by ztrácel na hodnotě. Jako by se zapomnělo, že průměrnost je normální.
Ze světa médií na nás pořád útočí otázky: Jste dokonale štíhlí? Jste dokonale fit? Umíte cizí jazyky? V čem jste nejdál, nejvýš… nejlepší? A následují rady, kolikrát každou chvíli jiné, podle kterých prý máte šanci se na jakýkoliv ze zmíněných vrcholů aspoň podívat, když už se tam nevydrápete.
I když si stokrát řeknete, že to jsou bláboly, a o něčem se pořád psát a mluvit musí, stejně v člověku hlodá nejistota – opravdu stačím nárokům dnešního světa?
Někdy je těžké akceptovat sama sebe. A to nejen přijmout svá omezení, ale hlavně umět si dát kredit za to, v čem jsme dobří, byť to třeba nedosahuje kvalit první ligy. Je důležité nenechat zvítězit strach z nedokonalosti, protože ten nás umí zastavit dřív, než se vůbec o něco pokusíme. Co by nám v životě zbylo, kdybychom směli dělat opravdu jen to, v čem vynikáme?
Takže až budete zase mudrovat nad tím, zda běháte dostatečně vytrvale, zda skutečně umíte vychovat své děti a psa, či jestli má vůbec cenu se tu angličtinu učit, když vám pořád chybějí slovíčka, tak neklesejte na mysli.
Většina lidí je na tom stejně, dokonce i ti brilantní mají slabé stránky. Není třeba být dokonalý ve všem, do čeho se pustíte, hlavně, že něco děláte. Kdo ví, třeba zrovna dnes vyhrajete neoficiální soutěž o nejmilejší úsměv nebo o nejlepší švestkové knedlíky v široké rodině:))
Takže dnes se ptám – co sice neumíte na jedničku, ale dělá vám to opravdu radost? A jestlipak existuje něco, co byste moc rádi dělali, ale máte pocit, že je to mimo vaše možnosti? 🙂
Dokonalá jsem nikdy nebyla a už asi teda nebudu 🙂 Uklízení mě nebavilo nikdy, ale ve špíně se nebrodíme, je to nutnost, tak to udělám. Hrála jsem jako dítě na klavír, ale nic moc. Zpívat neumím a co je horší, protože mám sluch a ne hlas, slyším, jak falešně kvílím. Ale kvílím ráda :-). Jazyky není moje parketa, dneska to do hlavy už nenacpu ani náhodou a když jsem byla mladá a šlo by to (např. ruštinu jsem zvládala bravurně), zas nebylo pomalu kde se učit a hlavně kde mluvit.
Ale co, hlavně že svítí sluníčko.
V ničem nevynikám,i když bych chtěla,mé přání by bylo docela skromné,moc bych chtěla umět zpívat,hudbu miluju ale jinak to nejde,jen krákrá a nanejvýš v koupelně.Tak si žiji v té své průměrnosti a ta mi dává nepřeberné možnosti obdivovat a vzdychat nad všemi,kteří něčeho úžasného dosáhli. Těší mne to. Jsou i malé úspěchy,které mají neskonalou hodnotu a přitom o nich nikdo neví.
Jenny, to je nás víc, s tou hudbou. 🙂 Já jsem skromnější, mně by stačilo umět aspoň zpívat 😛
Snažím se dělat věci tak, aby mne bavily.
Na dokonalost jsem se vykvákla už jako dítě, kdy jsem pochopila, že nemohu mít luxusní šaty jako spolužačka, co byla jedináček… že neudělám hvězdu, protože jsem prostě ťulík… že…
Bylo by jich na kopec, ale dají se krásně obejít a usmívat se. A přitom uznale pochválit dokonalou hvězdu Janince, rychlý sprint Adamovi, i ty krásné šaty Renátě.
To mi jde, v tom jsem já svá a spokojená.
Svět je přece jen krásné místo k žití, tak si ho užívám
Mamutku, to jsi napsala moc krásně! 🙂
Já se snažím jít nad průměr se svým psaním. Neříkám, že píšu srdcem všechno, co ze mě vypadne (to bych si už srdce vypsala:)), ale je toho dost. A divadlo – to pro mě taky moc znamená.
To ostatní, co mě těší, dělám tak, jak můžu. Jo, často se vztekám, že bych chtěla být lepší, jenže pokud by platilo být nej nebo nic, nebyla bych nic 😛 Takže jsem radši od každého něco – se psy, se zahradou, s malováním… 🙂
Pro mě nejzajívamější reality check v tomhle směru byla angličtina. Kdekdo se učí X let anglicky na základní a střední škole, někdy je dokonce okolí (v jednom případě i učitel na ZŠ!) přesvědčuje, jak jsou skvělí a úžasní a umí po dvou letech anglicky jako rodilý mluvčí… a pak na střední škole zjistí, že jsou na úrovni horšího začátečníka. Nejspíš vše svedou na učitele, který jim angličtinu zkazil, protože spadnout z piedestalu bolí.
Kdyby do nich okolí spíš hustilo, že se dobře snažili, anebo do nich radši nehustilo nic, možná by to celé dopadlo líp, dítě by se rozkoukalo a usoudilo, že bude muset zabrat, ale že bude znovu nejlepší ze třídy.
Osobně jsem nikdy nepovažovala svoje znalosti za nějak skvělé a byla jsem dost překvapená, když jsem zjistila, že většina populace po nějakých 8-10 letech pravidelné výuky angličtiny sotva zablekotá „your eyes September“. Naštěstí jsem se naučila mít radost z učení a postupu, ne z dobrých výsledků, takže jsem si půjčila učebnice, přihlásila se ke státnicím z angličtiny a sestavila plán učení. Ten jsem sice nestihla (všechno trvá 3x déle, než si myslíte), ale státnice jsem složila. Ne na jedničky, ale složila. Čímž jsem ušetřila čas strávený na povinné angličtině na VŠ a proto jsem se přihlásila na němčinu… a to do špatné skupiny. Nebyla jsem pokročilá, ve skutečnosti jsem se na gymnáziu naučila jen papouškovat věty. Kupodivu jsem tehdy nedokázala přenést svou zkušenost do jiného jazyka, poněkud mě to odradilo a neměla jsem odvahu ani podívat se na domácí úkoly, takže jsem ještě víc zůstala pozadu. (Vzdala jsem to a příště šla do méně pokročilé skupiny.) Naštěstí jsem byla schopná se poučit, když jsem začala s latinou – nosila jsem svoje hezky barevné poznámky stále u sebe a pravidelně si opakovala v MHD. Protože žádný učený z nebe nespadl a géniové neexistují.
Učení se kvůli známkám a ne kvůli znalostem je jen jedna z charakteristik naše paternalistického školství, kde pořád ještě převažuje systém „motivace“ mlč a dělej co ti řeknu – pak možná nebudeš mít průšvih. Výuka jazyků tím extra trpí – hlavně proto, že v životě se rychle ukáže, jestli mluvíš a píšeš nebo ne. Lidé, kteří znalost cizích jazyků opravdu potřebují, se je prakticky nikdy nenaučili ve škole.
Your eyes September je skvělýý! 🙂
🙂 Your eyes September je skvělýý! 🙂
Pardon uklepnutí!
Your eyes September je skvělý, neznám 😉 Ale na vlastní oko jsem v restauraci viděla v jídelním lístku napsané: „(nějaké maso) with sky“
Jinak nějaké velké ambice nemám, takže nebývám příliš zklamaná. Prostě jsem taková, jaká jsme, pokud to někomu nevyhovuje, může jít otravovat někoho jiného.
Taky dobrý!!! 🙂 Ještě nějaké perly?
Kdysi jsem si poznamenala (a úspěšně někam založila) několik doslovných překladů jako Christopher the Bastard from After Spoons and Without Satellites. Na další si už nevzpomenu, ale Your eyes September je stejně nejlepší! 😀
Jo, tenhle překlad je tu známý – konec konců Kryštofa Haranta jsme měli za humny:))
Zano, vidět meat with sky, žasla bych! A čekala bych vepřové, hvězdy a měsíc 😀
Další klasická je „don’t wake up a swan“ 🙂 Ale jídelní jsou za života – já zase viděla na vlastní oči vepřovou panenku přeloženou jako „pork doll“.
Kaa – neznala jsem ani jedno a je to okouzlující, oboje! 😀
Jsem velmi nesoutěživá a ke štěstí mi stačí, když mě daná aktivita baví. Nemusím být nejlepší.
Dobře děláš. P.S. Aukce se letos mimořádně povedla, díky.
Jak si dnes dovoluješ být nesoutěživá??? Nechceš ty snad jen… to snad ne… spokojeně žít? Nikoho nepokořit? 😛
A teď si představ, že jsou tací, co „pokoří“ hory! 😀
Milá DEDE, já už jsem ve věku, kdy už asi štíhlejší nebudu, i když se pořád trochu snažím s tou váhou něco udělat. Stáří se mi podepisuje do obličeje. Ale většina vrásek je od smíchu.
Co se týče jazyků, zkoušela jsem ve svém dosavadním životě se naučit ruštinu, němčinu, angličtinu a italštinu. Ale bohužel žádný neumím dobře. Snažím se, ale nejde to.
Ale na druhou stranu je na mě v práci spolehnutí. Svou práci mám udělanou včas a dobře.
Doma mám slušně uklizeno, ale rozhodně to nepřeháním . Avšak letošní vánoční úklid ( tj. okna, obývací stěna a kuchyňská linka ) už je hotov. Měla jsem minulý týden pár dní volno.
Také si myslím, že jsem milující a chápající babička.
Takže sice nejsem krásná, štíhlá a progresivní, ale jsem milá. A to se také počítá.
Míšo, to je leckdy cennější než být Superstar křížená s Miss world.
Míšo, být prima ženská je něco, co v životě zatraceně platí – ale rozhodně ti to neporadí v žádném časopise:)) Leda by tam byl návod typu: co všechno musíš na 100 % dokázat, aby tě okolí uznalo za prima ženskou 😛 😀
Dede, to je moc povzbudivé zamyšlení. Když nevím kudy kam, otevřu si Čapka, ten toto téma pojal naprosto skvěle. Takže na imunizaci proti NEJ- :
https://cs.wikisource.org/wiki/Kritika_slov/XXXVI._Nej%E2%80%A6
Pan Čapek to napsal skvěle.
Čapek je jeden z mých nej (srdíčko)
A ne nečetla jsem to:))
Dělají mi radost děti. A dala bych sobě i jejich tátovi jedničku s mikroskopickým minusem, protože touhu po pořádku jsme jim úplně vštípit nedokázali. Asi to bude tím, že v tomto oboru jsme oba tak na trojku 🙂 Což je odpověď na druhou otázku. Moc ráda bych mohla kdykoliv kohokoliv neplánovaně pozvat na návštěvu, ale je to mimo mé možnosti 🙂
Prosím, prosím, já bych došla ráda. My sestry ve zbrani se musíme podporovat. 🙂
S pořádkem jsem v průměru – s vysokou odchylkou na obě strany. V práci mám ráda systém „sáhnu a držím“ a běda, jak mi ho někdo přehází (kolegové ho vzali za vlastní, protože je to praktičtější než se pořád vyptávat, kam kdo co dal). Doma je to horší. Nějak nevidím v uklízení smysl života, a tak první zaměstnání, z kterého se propouštím, když nestíhám, je uklízečka. Snahy o sebezdokonalení v tomto oboru troskotají na tom, že den nemá čtyřicet osm hodin. Nebo to nepovažuji za tak důležité. Nebo obojí. Ale jsem ráda, že v tom nejsem sama. 😀
Já bych se k vám přidala. K domácím pracím mám běžnou nechuť, s výkyvy na obě strany. A jak to tak bývá, mám jednu kamarádku, která je pravý opak a když to přeženu, jeden by se bál u ní vydechnout, aby náhodou něco nevytrousil. Takže když čekám, že se objeví, horlivě smetu aspoň chlupy s gauče a proběhnu byt s utěrkou. Zajímavé je, že k nám chodí ráda, zvířata miluje a chlupy holt ze sebe setřepe. Podezřívám ji, že si u nás od své perfektnosti odpočine. Já na dokonalost ambice nemám, jsem spokojená se svým průměrem. Jo, když mně někdy touha v něčem vyniknout přepadne, brzy to vzdám a celkem spokojeně se do své průměrnosti vrátím.
Jano, jsou lidé, kteří mají uklízení jako nutkavou potřebu. A nemusejí to ani chtít… 🙂
Mohu potvrdit – naše prostřední sestra Danka – to, čemu říká nehorázný nepořádek já nazývám božíhodový úklid. A když má přijít na návštěvu, tak půl dne lítám jak hadr na holi…
JJ, viz níže. A děti a muž od tebe potřebují důležitější věci, než dělat uklízečku. 🙂
Renato, za děti se taky chválím! 🙂 A pořádek do toho nezatahuju – to i pro JJ
Snaha nežít v chlívku je záležitost celoživotní a výsledky jsou z mého pohledu dané hlavně osobností dotyčné(ho)
a životním obdobím, ve kterém se nachází.
Puberťák a mladý dospělý má vždy na práci lepší a důležitější věci (nějak bude:))
Rodiče malých dětí se obvykle snaží tak nějak fungovat – protože prostě musí, ale v zásadě na důkladné a pravidelné uklízení nikdo nemá prakticky čas. To proto, že děti generují binec, špinavé prádlo a špinavé nádobí s takovou efektivitou, že jim rodiče obvykle nestačí. 😀
Skvělé je to, když děti vylétnou z hnízda – najednou věci tak nějak fungují. Ovšem obvykle si nejpozději tou dobou člověk pořídí nějaké to zvířátko a jede v tom zase – i když zvířata na děti zdaleka nemají, a to ani v případě, že děti nepouštějí chlupy 😛 😀
No a nakonec, když má člověk kliku a dožije se kmetského věku, obvykle zjistí, že na důkladný úklid (jinak vcelku ucházející) domácnosti nemá a) vůli (život je krátkej) a b) sílu.
Takže pokud se dokážeš vyhnout špíně, máš denně co a na čem jíst a chodíš v čistém oblečení, netřeba si zas až tak trhat žíly:))
Žíly si fakt netrhám a to přesto, že moje dlouhovlasé kudrnaté děti pouštějí chlupy fest 🙂
😀 Tak to já taky, ale psi mě mnohonásobně předčí! 😀