BTW: Rovnou nebo naruby?

Před pár dny jsem narazila na vtip z NewYorkeru, který mě ve své prostotě pobavil – viz níže. Potěšilo mě, že povlékání dek a peřin není (či spíš nebylo:)) výzvou jen pro mě 🙂

 

To je tak. Jednou ze známek, že už dítě vyrostlo z dětských botiček je rodičovský příkaz – převleč si postel! Je to intelektuálně nenáročný úkon, který však přece jen vyžaduje jistou zkušenost. Už proto, že pro mladého adepta povlékání je obvykle výzvou i velký polštář, natož pak ještě mnohem větší deka. Za čas si obvykle každý vypiluje svoji rutinu, i když ne každá postel se vzdá bez boje:))

 

Obávám se, že na večeři nedorazíme. Emily vyprala povlečení a nejspíš jí potrvá celou noc, než se jí tam podaří vrátit deku.

 

Já jsem dlouho odolávala metodě „naruby“ s tím, že to přece musím zvládnout i bez toho! Jistěže to jde, ale pokud si obrátím kapnu naruby, strčím do ní ruce, chytím deku za uši a povlečení na deku protřepnu, je povlékání docela určitě rychlejší. Vůbec, když si ložní prádlo tímto způsobem připravím už po praní a případném žehlení.

Nicméně i tady mohou nastat komplikace – stačí kombinace deky z dutých vláken (moje tenká letní) a ložního prádla, na které jsem nepoužila aviváž. Statická elektřina se pak stane vaším dalším udatným protivníkem! Ale ano, nakonec slavně zvítězíte, ale příště už na tu aviváž nezapomenete:))

Nebo manželská postel královské velikosti (king size) a společné bavlněné prostěradlo s napínací gumou. Je pravda, že při odhadování, co je šířka a co délka toho ohromného kusu látky nepotřebujete zkoušku z deskriptivní geometrie, ale i tak je ten odhad prostě padesát na padesát – buď se trefíte napoprvé, nebo napodruhé 😛

A to nemluvím o radostech, jaké si užívá rodina, která své ložní prádlo a peřiny nakupovala v různých částech světa, takže má v depozitářích ukryté polštáře čtyřech tvarů a velikostí. (Fakt! Čtyři! A to nemluvím o malých polštářcích:)) Při přidělování ložního prádla si musím navíc uvědomit, jaké polštáře jsem vlastně pro dotyčného vybrala:))

Jak vidíte, z prdu se dá udělat kulička a z povlékání postelí článek:))

A tak se ptám – jak povlékáte deky vy? S povlečením naruby nebo rovnou?

 

A jedno důležité upozornění na závěr:

Akce 2021 bude zahájena v neděli 21.11. večer, přihlášení na obvyklých místech. Potrvá do čtvrtka 25.11. do 21 hod.

Matylda

Aktualizováno: 17.11.2021 — 20:59

51 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Převlékají děti 🙂 A dokud jsem neměla děti, tak jsme měli deky dlouhé 240 a na ně doma šité povlečení z nádherného autorského kanafasu z ÚLUV. Popadla jsem deku za rohy, vsoukala do kapny, kterou jsem tím pádem měla nachmoucanou na předloktích. Pak jsem přehmátla a držela deku za rohy v kapně a jak magor poskakovala na kraji postele s rukama nad hlavou, aby se kapna povlékla přes deku a necourala se přitom po zemi. Kapna se samočinně zapnula (suché zipy) a já jsem si pod tou čerstvě povlečenou dekou chvíli odpočinula, než jsem šla na další.
    Když máme nad Dalmatinovem plnou chalupu, tak to je deset postelí. Tam to máme rozdělené – já povlékám polštáře, Víla deky a Hřívnatec štípe dříví 🙂
    Aviváž nepoužívám a po sušičce toužím. V létě suším na balkóně a v zimě v domovní sušárně.

    1. Eh, Renato, kdysi jsem pro nás domácí „penzion“ povlékala všechno já. Už tak… hloupá nejsem. Ráda zapojím i ostatní:))
      Jinak deka 240 cm dlouhá a moje výška malého psa by dohromady nejspíš nefungovaly 😛 Leda jako komický výstup!

  2. V dětství jsme mamince s bratrem pomáhali s převlékáním. Ona povlak naruby namačkala, dala každému dítěti pevně držet jeden růžek uvnitř s cípem duchny, přes kterou pak povlak přetáhla a urovnala. Dělali jsme to rádi, byla při tom legrace. Takže já (si) také tak převlékám naruby, dříve mi „růžky“ držel manžel. Totiž záleží jak velkou peřinu převlékám. Byly roky, kdy jsme spali pod jednou peřinou – asi ta vaše „pro dva“. Měli jsme (a máme) „Queen“ matraci, ale na přikrytí používali „King“ přikrývky. Aby bylo dost po obou stranách postele. Protože manžel se v noci „mele (já spím téměř nehybně) a byl to u nás opak, než u Dede – nezbylo na mne. Po čase jsme začali používat každý svoji peřinu. Ale i v evropské zimě jsme měli alespoň kousek otevřené okno a tak často přes dvě menší peřiny (typické velikosti) jsme ještě dávali tu obrovskou „královskou“ peřinu. Povlak na ní je 260x220cm. A to se fakt jen jednomu hodně blbě převléká. Takže teď tu „pro krále“ velkou péřovou prošívanou peřinu používám už jen ve vedlejším domě pro hosty. Při převlékání nechci chotě otravovat a zápasím s tím sama. Naštěstí už jen opravdu vyjímečně, v hlavní ložnici jsou dvě obyč. postele od sebe a vlastně tu velkou používá jen manželův synovec. Ten obrovský přehoz sám pro sebe a libuje si. Povlak navlékám rovnou, na ruby bych to nezvládla, nemám dostatečně široké rozpětí rukou, abych mohla správně „třepat“. Takže povlak rozložím na koberci, vlezu dovnitř s peřinou před sebou a jejími cípy v ruce. Šoupnu je do rohů, a jak opatrně vylézám, povlak na peřinu posunuje. Zvenku pak rohy najdu, chňapsnu a už nějak dotřepu a dorovnám. Am. polštáře jsou obdelníky, jejich velikost se liší jen délkou. Ty převlékám jako to dělají v motelu – jeden otvor povlaku si dám pod bradu, vrchem vsunu polštář co nejdál a pak „dotřepu“.

    Sušičku nemám, suším venku na šňůrách, právě jsem tam rozvěsila druhou vypranou várku, první už uschla a krásně voni. Venku je úžaně modro, sluníčko a teplo.

    1. Maričko, promiň, ale musela jsem smát, když jsi psala, jak do té obrovské kapny lezeš 😀 Tak to bych musela udělat stejně! 🙂

      1. Dede, asi by se smál každý, kdo by mě viděl a ten obrázek je trefný, protože mému povlakovému zakuklení se hodně podobá.

        A ještě jsem zapomněla dodak tomu co psala JanaBa. Měla jsem angl povlaky na duvety s tkaničkami na dlouhé straně a později jsem si dvoje ušila sama, duvety tenkrát ještě nebyly tak v módě a když ano, povlaky byly drahé (Am. byli a ještě jsou zvyklí spát jen pod prostěradlem a dekou). A na těch svých jsem si otvory také udělala po straně. Jen jsem byla líná dělat dirky, tak tam jsou velké patentky. Pak už jsem povlaky na peřiny kupovala, ale nevím, proč se tak nedělají všechny. Můj hlavní důvod proč bych to chtěla a proč jsem si ušila postranní ? Různí vyrobci povlaků mají různé zapínání. Některé mají zapínání ve švu, některé ale mají knoflíčky klasicky „v přehybu“, tedy zapínání je vidět jen na jedné straně. A někdy je knoflíčků více, někdy méně a pak jsou i otvory mezi nimi rozdílné. A můj manžel má rád knoflíčky „na těle“ a v nohách. Což nechápu, když si někdy omylem peřinu tak dám, strkám prsty nohou do mezer a musím si to obrátit. Já musím mít knoflíčky navrch. Ani jeden je nemáme rád u hlavy. Což zanemná,že se povlak (tedy u nás doma) vlastně „špiní“ furt jen na jedné straně – té co leží na těle. Kdyby byly otvory po straně, mohla by se peřina točit (a špinit) kolem dokola, vrch či líc a kde jsou otvory by nikdo neřešil 🙂

        1. Moje novější povlečení (všechno bavlněný satén, mám ho ráda) má jemné zipy kryté légou. Taky nemám ráda zapínání u obličeje, ale někdy potmě musím pořádně hmatat, abych zjistila, kde ten zip je.

  3. Naučila jsem se a dělám to s povlečením pořád stejně – peru, žehlím (ale většinu jich mám nežehlicích, díkybohu), ukládám i převlékám lícem nahoru. Když byli kluci malí, koupili jsme jednou tenoučké prošívané deky, jako na léto. Měly ale zvláštní vlastnost, v povlaku žily vlastním životem a každé ráno vytvořily sešmodrchaný útvar vždy v jiné části povlaku. To bylo dost otravné. Nakonec jsem do rohů deky a do vnitřních rohů povlaku musela přišít šňůrky, neposedné deky přivázat a tak je zpacifikovat. 🙂

    1. Hančo, při jednom přesunu, jsme si asi podobnou proš.deku museli provizorně koupit. Velice rychle jsem zakoupila největší zavírací špendlíky a všechny rohy propíchla skrz povlak a přikrývku. 🙂

  4. Naruby, jinak prohraji. :)) Aviváž ne,trochu octu ano. Nejraději mám krep ale u Matějovského jsem zhřešila, mám jedno s motivem od Blanky Matragi. Vzhledem k tomu, že s dekou i polštáři putuji po loži,ta francouzská by se neosvědčila určitě,leda že bych ji měla jen pro sebe. Suším v patře na podestě, za chvíli je vše suché a krásně to tam voní. Na to Matyldino povlečení jsem se taky zálibně dívala před časem.Kuličky asi zkusím.

  5. Peru,žehlím,ukládám naruby.Dělalo se to tak u nás doma.Na povlečení používám prací prášek, aviváž ne.Společná peřina u nás nehrozí, stačilo nám to v anglickém hotelu.

    1. Letos v létě na toulkách po Itálii jsme taky měli většinou společnou deku. Martin měl kliku, že bylo to léto… 😛 A fakt jsem tu deku nezabírala celou naschvál – já u toho spala! 🙂

  6. Jo ještě připomínám úžasný vynález, neboli zipy na zapínání povlečení:))
    Coby stará větev pamatuju jak mašličky, tak ty niťové knoflíky. I ty plastové oboustranné knoflíky, ty ale byly dost děsné. Ty mašličky se uměly v pračce děsivě zamotat! 😛

  7. Od maminky jsem to uměla naruby, ale už léta povlékám rovnou – přijde mi to rychlejší a jednodušší. Chytnu dva rohy, zatáhnu je do rohů povlaku, protřepnu, urovnám ty zbývající dva a mám hotovo. Ono převlíknout naši trojpostel (už mě nebavilo mačkat se na své půlce se psy) chvíli zabere, takže jede cestou maximální efektivity.
    Aviváž nepoužívám, máme spoustu věcí na které aviváž nesmí a odmítám to přebírat.
    Na sušení mi stačí skládací sušák v bytě, je tu hodně suchý vzduch, takže když neperu, zvlhčuji. Dede, proč sušička, když máš zahradu? Jedinou výhodou sušičky je, že dokáže věci odchlupit – ale kvůli tomu si ji přece kupovat a krmit nebudu.

  8. Nepřináším žádnou inovaci. Pokud je povlak otevřen na delší straně, nalíc a nacpu do rohů, pokud na kratší, naruby, ruce dovnitř a setřepnu. Ale vztekám se u toho, protože se látka většinou nahrne v prostředku a musím ji stejně tahat dolů. Ta děvčata, která povlékají v hotelech mají můj obdiv, že se z toho nezcvoknou.

    1. Já si jako pokojská přivydělávala na gymplu. Málokdo si uvědomuje, jak moc těžká práce to je, i když v suchu a teple.
      Jo a povlíkám (a peru a skládám) naruby, ale ne díky té brigádě, naučila mě to máti. Aviváž nepoužívám, sušičku nemám, nevlezla by se nám do bytu.

      1. Svoji první dokonale funkční sušičku jsem objevila v roce 1992 na Taiwanu a okouzlila mě. Už i proto, že v tamějším neskutečně vlhkém vzduchu prádlo normálně neschlo. Byla velká, nikdy věci nezmačkala.
        Potom jsem doma měla pračku kombinovanou se sušičkou, a to bylo v podstatě k ničemu. Tedy ponožky a slipy to usušilo, ale jinak nic moc. Svoji samostatnou sušičku mám až od příjezdu z Anglie (kde jsem ji používala pořád, samostatnou, bal součástí vybavení domu) a jak říkám, nedám na ni dopustit 🙂

    2. Myslím, že jsem ještě nenarazila na povlečení, které by mělo otvor na té delší straně! 🙂
      A pokojské, stejně jako ty v nemocnicích, hluboce obdivuju. Mám ráda čistou voňavou postel, takže holt povlíkám. Ale rozhodně ne s radostí 😛

      1. Ha! Já mám dvoje povlečení z Česka a oboje má otvor na delší straně. A to jsem ho dostala přímo od spolumajitelky firmy, kde je šijí. Kde nakupuješ? Od cizáků? 🙂 Tytyty!

    1. Díky Matyldo, to mě zajímá 🙂
      Na zahradě mám sice prádlo voňavé, leč s pylovými skvrnami. Já sice vím, že ta žlutá skvrna na prostěradle nebo povlečení je od včely, tedy vlastně neškodná, ale kdo to neví, nechce v tom spát 😛

  9. Povlékám rovně, jsem dost vysoká a mám dlouhé ruce. Aviváž nemám ráda, radši pár perliček do pračky. A používám sušičku, přestal mi plesnivět dům.

      1. Třeba Lenor Unstoppables, dneska mi to nechce vzít reakci s odkazem. Rozpustí se to v pračce, prádlo hezky voní a obecně jsme co do vůně s tím spokojenější než s aviváží, u které mívám pocit, že časem zasmrádne.

    1. Jo a sušičku používám a pokud svítí sluníčko, je to díky elektrárně na střeše dokonce i ekologické 😛 Málokdy dům úplně spotřebuje, co vyrobí, aspoň od dubna do září.

  10. Deku povlékám naruby, celý svůj vdaný život. Maminka povlékala rovnou,já jsem naruby styl získala za své mladé praxe v nemocnici. Tak povlékají postele pečovatelky v domovech, sestry v nemocnicích, pokojské. A že tam toho na povlékání mají.
    Nemám sušičku, preferuji sušení venku a když není počasí, tak mám v prádelně natažené permanentní šňůry. Aviváže, ŽÁDNÉ, nepoužívám! Když je potřeba prádlo trochu „zjemnit“ třeba froté, tak přidávám do posledního máchání trochu octa. Cítit není a trošku to pomůže,asi hlavně v tom, že ocet na sebe naváže poslední zbytky pracího prášku. Ocet už léta používám i k omývání zeleniny a ovoce. Třeba kupované jahody nebo hrozno naložím do octové vody a teprve potom opláchnu. Doufám při tom, že se na ocet navážou všechny ty fuj postřiky. Stejně tak i květák nebo brokolici. Ty dokonce naložím do horké octové vody a teprve potom propláchnu. A od doby, co mi vypadaly vlasy po covidu už nepoužívám kondicionér, ale splachuji dlouhé vlasy trochou octa rozpuštěného ve vodě. Vlasy když uschnou, nejsou octově cítit a při tom se dají dobře rozčesat. Vzpoměla jsem si na to, že mi maminka, když jsem byla malá splachovala dlouhé vlasy také octovou vodou. To žádné kondicionery neexistovaly.

    1. Jemný octový roztok na vlasy jsem používala celá léta a opravdu funguje. Teď už ne – co jsem objevila speciální šampon a kondicionér na kudrnaté vlasy, mám o tolik jednodušší život (a vlasy dvakrát dlouho vydrží bez mytí, čti nemusím si je mýt obden), že bych neměnila 🙂

  11. na povlaky aviváž nepoužívám, aviváž nepoužívám skoro na nic. Aby prádlo vonělo dávám pár voňavých perliček když už nejde sušit venku. Sušičku nemám.

  12. Rovnou. Jo rovnou to bude 😀
    Navlékám deku do povlaku, ne povlak na deku, takže nic naruby nepřevracím. urovnám rožky do rožků, drapnu spodní okraj třepnu a je to. Teoreticky. Záleží dost na chapadlovitosti člověka, jak se mu to třepnutí podaří, máme totiž peřiny 2x2m a to už si žádá pořádné rozpětí 😀

    1. Jo, tak jsem to dělala většinu života. Ale buď mám nějaké menší rozpětí nebo mě přestává bavit zápas, jdu teď tou jednodušší cestou:))

      1. Jo a ještě něco – deka pro dva se u nás nějak neosvědčila:)) Obvykle to skončilo tím, že na Martina nějak nezbyla… 😀

  13. naruby a při praní a skládání jsem se na starý kolena naučila tak ukládat do skříně. Sice to tak pěkně nevypadá ale kdo mi do skříně poleze? Povlečení používám zásadně bavlněné a tak se nevzpouzí při povlékání na deky z termovlákna.

    1. Maruško, máme to úplně stejně. Jednou manžel v záchvatu mužské domácí puťky koupil sice na pohled velmi pěkné, ale jinak naprosto nepoužitelné povlečení. Mělo v sobě i polycosi a vydávalo to i praskavé zvuky!!! Brrr. Použila jsem jej asi dvakrát a potom šlo z domu, do světa. Máme jenom bavlnu, v jakékoliv podobě a navíc, se přiznám, povlečení nežehlím, vítr venku na šňůrách to udělá za mně a ještě i provoní. Tedy pokud soused nezapálí na zahradě oheň…… Naruby jej i peru, naruby skládám do skříně.

    2. Maruško, také to už tak ukládám do skříně, i když mě to trochu rozčiluje – nehezky to vypadá! 🙂
      Jinak problém se statickou elektřinou mám u novějšího saténového povlečení. Zajímavé je, že u toho starého (ještě Tiba), jsem aviváž nikdy nepotřebovala, ani na ty deky z dutého vlákna. Holt ten satén dnes není ten satén, co býval. naštěstí je pořád příjemný a nemusí se žehlit:))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN