Sedím v autě a očima sleduju barevné kartáče. Nemám ráda automyčky, ale hra barev spolu s vodními kapkami přece jen trochu kompenzuje nepříjemné pocity vyvolané hlukem a špetkou klaustrofobie.
Teprve po chvíli sledování barevných efektů mě napadlo – proč to výrobci vlastně dělají? Takový kartáč může být klidně šedý, černý… Proč barvit vlákna a pak je poskládat tak, aby připomínaly sukně kabaretních tanečnic? Nejspíš právě proto, že lidé pak mytí auta lépe snášejí. Barvy jsou příjemné.
Tok myšlenek pokračoval. Uvědomila jsem si, o kolik je náš dnešní svět hezčí a barevnější, než byl před třetinou století. Jak naše země rozkvetla, oč lépe se v ní většině z nás žije. Nemluvím o dokonalosti, ale o zřetelné změně k lepšímu.
Zatímco kartáče nahradil výkonný sušič, vrátily se moje myšlenky k nepříliš vyvedenému chystání oslav 32 let naší svobody. Kdyby letos v listopadu mělo být na transparentech něco opravdu pravdivého, bylo by tam: „No jo, ale…“ No jo, jako společnost jsme nikdy nebyli svobodnější a bohatší. Jenže pořád je spousta lidí, kteří trpce dodají: „Jenže to, kruci, není přesně to, po čem jsem toužil zrovna já!“
Třicet dva let je už dostatečně dlouho na to, aby paměť člověka zakryla to ošklivé, ostudné a zlé, a vypíchla jen ten báječný čas, kdy jsme byli o tolik let mladší. Však americký generál Eisenhower dobře věděl, proč nechal na konci druhé světové války tak důkladně zdokumentovat hrůzy, které byly nalezeny v německých koncentračních táborech. Tušil, že stačí, aby uběhla ne příliš dlouhá doba, a lidé si řeknou: „No jo, ale…“
Na portálu myčky se rozsvítilo zelené světlo a já vyjela ven. Najednou jsem byla vděčná, že je doba, jaká je. Svoboda není lehký dar. Člověk se musí sám rozhodovat, a ještě na sebe vzít odpovědnost za následky těchto rozhodnutí – ať to dopadne jakkoliv. I přesto si však lidé na svobodu snadno zvyknou a berou ji jako samozřejmost. Jenže pokud lidé budou žít jen svými stesky, a v trvalé nespokojenosti přehlížet všechno dobré, můžeme o tu naši barevnou svobodu znovu snadno přijít.
A schválně… co si potom budeme říkat třeba za dalších dvacet let?
Přeju vám všem krásný sváteční den a… hodně zdraví.
Vaše Dede
Díky za sváteční zamyšlení. Mno, asi moc nevážíme toho, co máme- věčně si stěžujeme, i když nutno přiznat, že doba je všelijaká.
Ale myčku miluju a děti taky, vždycky se ptaly, jestli pojedeme s autem „do kartáčků“.
Člověk by se nedivil stížnostem, ale nesmějí to být jen stížnosti. Jednak se jimi nic nevyřeší a jednak si tím člověk kazí jediný život, který má.
Hm, mám dojem, že kluci se kdysi do myčky taky těšili, ale málokdy na mě své nadšení přenesli:))
Milá Dede, díky za sváteční zamyšlení.
Je dobré uvědomit si – pokud by člověk ztrácel víru a napadaly by ho jen samá „ale“ – že nebýt listopadu 89, neměla bych toto, nikdy bych se nepodívala tam a tam, něco bych nikdy nemohla zažít, někoho bych nemohla potkat.
A myčka? Jako neřidič jsem tam byla jednou jedinkrát, se synem, a moc se mi to líbilo. 😀
Děkuju, Hančo. Já vím, že mnoha lidem se život tak nějak nepovedl, ale neřekla bych, že za to může zrovna ta svoboda jako taková. Je mi jich líto, ale do klece kvůli tomu zpátky nechci.
Líbí se mi tvé myčkové nadšení:)) Já nadšena nejsem, ale občas tam jet musím (obvykle když už nerozeznám barvu vlastního auta:)) Martin, když mi chce vylepšit den, tam občas jezdí s mým autem místo mě 🙂
Svoboda není lehký dar, máš pravdu. Má mnoho významů a hodně výkladů. Želbohu, část lidí ji vnímá jenom jako svobodu osobní. Nepřipouští, že, jenom namátkou, existuje svoboda tisku, svoboda víry, svoboda pohybu, slova, občanská svoboda atd. A svoboda moje. Takže když o některou z nich zakopnou a nesouzní s ní, stávají se agresivní, nepřátelští. Čtu to denně v českých „diskuzích“ pod novinovými články a říkám si, ještě se máme hodně co učit! Čest výjimkám, ale zdá se mi, že třicet let je na přijetí zásad svobody asi málo.
Jano, když si občas přečtu diskuzi pod některým z článků na zpravodajských serverech, ztrácím víru v lidstvo. Pak si popovídám s opravdovými lidmi a zase mi svitne naděje. Popravdě si to čtení diskuzí už více méně zakazuju. Ta spousta jedu a agresivity mi prostě nedělá dobře.
Do myčky nevlezu, ani kdyby kartáče byly pozlacené. Nemívala jsem s tím problém, já ani MLP, ale…jednou v létě jsme jeli někam na návštěvu, tak před tím autem do myčky, aby bylo všechno nej… Sundali jsme anténu, sklopili zrcátka, zavřeli pečlivě okna a neuvědomili si, že je venku cca 30 stupňů (asi i víc na sluníčku), auto nebylo ještě vůbec vychlazené od klimošky a v myčce bylo vlhké smrduté vedro, v autě k zalknutí. Vážně jsem uvažovala o tom, že prostě otevřu dveře a uteču. Přežili jsme oba, oba zpocení a na mrtvici. Od té doby se auto myje doma, nebo v myčce, ale samo.
Alimo, to jsem taky zažila. Poučila jsem se – když je horko, akorát auto ostříkám hadicí:)) Jinak mě ještě nějak nenapadlo čekat mimo auto… 🙂
V myčce nesedávám v autě,jdu většinou pro malé kafíčko, pokud vím, že mají dobré a taky si jdu prohlídnout všechny ty „pytloviny“, které tam mají, všechno je tak pestré a lákavé, akorát nekoupím nic z toho všeho. Kartáče zatím dělají své dílo a mně se zdá, že mé červené čuně,Suzuki, je čištěno odpovědně a já tak nějak taky,páč na mne už dlouho volalo“ umej mne!“ K dnešnímu dni jen uvedu, že pro mne ta revoluce skončila až letos a to tím, že komouši konečně vypadli ze sněmovny,po tolika letech! Každá doba nese sebou své nešvary,takže je marné skuhrat a fňukat,žijme, hlavně žijme a buďme zdraví!
Jenny, máš pravdu! Konečně bez komunistů ve vládě je důvod k aspoň malé oslavě, ale máme tu ještě estébáka a rusko-čínského kolaboranta. Ale snad časem dojde i na ně.
A skuhrání a fňukání nikdy nikomu nepomohlo – akorát je ke svým problémům ještě i otrávený. I tady jsi to vystihla na jedničku:))
Tak do myčky mě od jisté doby nikdo nedostane. Jednou se nám stalo, že jsme vjely do myčky a zůstaly v autě sedět. Samozřejmě jsem sklopila zrcátka a když se myčka spustila tak to najednou začalo. Začalo to zrcátky cvičit, lámat a bylo vymalováno. Mělo mě asi varovat, že už tam nějaké střípky ležely ale nenapadlo mě to. Když jsem po umytí šla k obsluze, tak mi to neuznali. Já nejsem hádavý typ, tak jsem sklapla krovky, zaplatila jsem za mytí a potom v servisu za zrcátko, jedno přežilo. A mám z myčky fobii. Dříve jsem tam jezdila běžně nyní už pár let myji doma, protože si vybavím tu bezmoc v té myčce. Pro někoho to je dobrodrůžo.
Maruško, to je zatraceně nepříjemná zkušenost! A na té pumpě by se měli stydět, minimálně. Jinak jedné mojí známé spadl v myčce na kapotu ten kartáč, když se uvolnil z toho ramene, ne kterém visí. To už ovšem byla regulérní nehoda a tak se to i řešilo. V podstatě jsi měla smůlu, žes to měla menší – mohli se na tebe vykašlat.
Já myčku ráda nemám, ale pokud je to nutné, zajedu tam. Zvládají to se mnou psi i děti 🙂
Ono zacházet s demokracií není jen tak. Musí se stále hýčkat, oprašovat, uklízet a hlavně strážit, být ve střehu. Predátorů je okolo víc než dost. A svoboda, tak ta není jen o tom, že si někdo představuje, že se může všechno. I ta je o vzájemné ohleduplnosti, o ctění zákonů, protože jinak nastane chaos a anarchie. Svobody si važme, i na tu číhají okolo šelmy.
Do myčky jezdím, nemám s ní problém, někdy se mnou jede i Ajvinka. Ta také zachovává klid. Ale jednou, dvakrát ročně se vrhnu na auto sama, v takovém tom umývacím boxu, s heslem na rtech, že co si člověk udělá sám, teprve potom je to pořádně 🙂 .