Náš jedenáctiměsíční Davídek je miminko neskutečně zvídavé. Objevuje svět, snaží se s ním interagovat, jako ostatně většina miminek v jeho věku. Co je ovšem zajímavé, je jeho fascinace elektrickými zásuvkami. Přitahují ho, lákají ho, hypnotizují ho.

Máme doma bezpečné prostředí; všechny zásuvky, které máme, mají zabudovanou dětskou pojistku, která zajišťuje, že se dovnitř dá dostat jen se správnou zástrčkou, protože se otevře pouze tehdy, vloží-li se do obou dírek současně zaoblené tyče. Zkusíte-li tam strčit třeba hřebík, šroubek nebo cokoliv podobného, daleko se nedostanete.

A i kdyby bylo miminko natolik šikovné, že by se k proudu tak jako tak dostalo, ochrání ho proudový chránič, který máme namontovaný na celou elektroinstalaci. Ten měří proud na vstupu do bytu a výstupu z něj, a jakmile zaznamená nesrovnalost, okamžitě vypne proud v celém bytě. Ne, že by člověkem v případě sáhnutí si prošlo málo proudu, štípne to tak, že to člověk velmi nepříjemně pocítí, ale neublíží mu to.

Jenže se nepohybujeme jen u nás doma, takže musíme Davídka připravit na to, že zásuvky nejsou ani na sahání, ani na hraní. Jenže to se snadno řekne a hůř provede – když ho tak strašně moc přitahují!

Začalo to někdy v září, když jsem ho nachytal, jak si jde zásuvku nenechavýma ručičkama prohlížet. Tak jsem na něj zavolal velmi důrazně „NE, Davídku, NE, nesahej na to“, přičemž ručička šla s každým „ne“ trochu dolů, a kdykoliv ve zbytku věty nebylo „ne“ slyšet, šla sama od sebe zase nahoru. Nakonec se na mě miminko podívalo stylem „ty taky nechápeš žádnou legraci a… a… tohle je tak hrozně zajímavý! A ty mi to nedovolíš“, s velmi vyčítavým pohledem. Tak či onak, viděl, že se koukám a odbatolil se pryč.

Jenomže od té doby se mnou hraje takovou hru. Kouká, jestli se koukám, a když má pocit, že se nekoukám, snaží se k zásuvce dostat, pokud možno, co nejrychleji, dokud se nekoukám.

Včera jsem ho takhle pozoroval, a když byl asi metr a půl před svým vytouženým cílem, poodjel jsem s židlí, na níž jsem seděl a podíval se na něj. Nevěřili byste, jak rychle si miminka dokážou sednout! Tak tam seděl, úsměv od ucha k uchu, jako by už chtěl říct „ahoj tatínku, to je dnes krásný den, že jo!“

Vrátil jsem se k počítači a sklopil zrak, ale tak, že jsem se periferním viděním díval, co dělá, což on ovšem nemohl tušit. Tak se začal okamžitě co nejrychleji batolit k zásuvce. Nechal jsem ho si vedle ní sednout a začít po ní šmejdit prstíky, aby se zabral do činnosti. Fascinován tím, že se mu to povedlo, zapomněl na své okolí, takže jsem se mohl opatrně připlížit s telefonem, abych ho vyfotil, když tu vrzla parketa, miminko se v mžiku otočilo na mě, až mu ručička zůstala zapomenutá na zásuvce a koukal se doslova stylem „já vůbec nevím, jak jsem se sem dostal, co tady vlastně dělám? Na co se koukáš? Tady není nic k vidění!

Načež si uvědomil, kde tu ručičku má a hned ji schoval a pohled pokračoval: „ta ručička tam byla úplnou náhodou, nevím vůbec, na co to sahala, a vůbec, já tady vlastně nejsem!“

Snažil se rychle zachránit situaci. Tak jsem mu tehdy řekl „Davídku, nesahej na tu zásuvku, prostě NE.“ Lupnul po mně očima stylem „no to se ti to snadno říká, ty vůbec nic nechápeš, no tihle rodiče, ti snad vůbec nic nechápou, ach jo“.

Není to s tím mezigeneračním pochopením vždy snadné.

Dede: Eh, maličko mi to připomíná i výchovu psů 🙂 Ale ptám se – v čem jste vy nechápali své děti?:))