BTW: Jaké je vaše vnitřní zvíře?

Dívala jsem se video z Oregonské zoo a s chutí jsem se zasmála. Jo! Tohle bych klidně mohla být já!

 

 

Existuje celá řada knížek od různých autorů (a velmi různé kvality:)), ve kterých jsou hlavními hrdiny lidé, kteří se mohou proměňovat ve zvíře. Přitom to zvíře v nich samozřejmě existuje i když jsou v lidské podobě. Mělo by to být takové jejich nejbytostnější, instinktivní a pravdivé já. Já, které jim dává sílu a odolnost onoho zvířete. A obvykle s nimi mluví – je to takový zvířecí vnitřní hlas:))

Je jasné, že spousta příběhů pracuje s lidmi majícími jako své vnitřní zvíře nějakou velikou šelmu nebo aspoň hodně hrozivé býky různých dobytků – od velkorohého skotu, přes karibu až k losům. Potom jsou oblíbena zvířata mýtická, nejčastěji samozřejmě draci, ale i jednorožci, pegasové nebo dokonce gryfové.

 

Ovšem jen málokterý autor si troufne i na zvířata malá! To bývají ti nejlepší, kteří si umějí téma skutečně užít a nepotřebují k tomu hory svalů. V jedné knížce se hlavní hrdinka přeměňovala na ježka, tedy ježčici, a její nejlepší výkon byl, když se před řádícím vrahem schovala ve své ježčí podobě v rozkládacím gauči:)) Na osobním půvabu a odvaze jí to nijak neubralo.

 

V podstatě by u vnitřního zvířete ani nemělo jít o jeho sílu, nemusí to být predátor! Spíš jde o takové ty základní atributy: je rychlé, pomalé, štíhlé, mohutné, mrštné nebo neohrabané? Je to čiperka nebo spíš lenoch? I když… v přírodě si každý musí obstarat svoji potravu, což lenost v podstatě vylučuje. Hraje si? Je to zvíře smečkové nebo individualista? To je taky dost důležitý postřeh! 🙂

Když jsem se nad tímhle zamyslela (vidíte, co mám času, když si vesele přemýšlím nad blbostmi:)), kupodivu se mi nevybavili psi, vlci, koně nebo draci… jak by se dalo při mých preferencích očekávat. Vzpomněla jsem si na jiné tvory. Bylo jasné, že výběrové řízení na moje vnitřní zvíře má v zásadě jen dva kandidáty – slona a ledního medvěda:))

 

Slony miluju – tedy velmi teoreticky. Na FB jsem členkou různých „sloních“ skupin, ze které mi přicházejí sloní fotky a videa (podívejte se na slůňata:)). Jen menší část z nich pochází z divočiny, obvykle jde o slony zachráněné a vracené do přírody. Když se na ně podívám, ty postavy… 😛 No jo, já nejsem gazela ani v duchu. Ani malé bystré a bleskurychlé zvířátko, jako jsou třeba moje oblíbené veverky. Rychlá jsem jen když musím být! 🙂

S tím ledním medvědem je to vlastně podobné jako se slony. Však koukněte, co umí Nora z Oregonské zoo! Třeba tyhle hrátky v ledu nebo tyhle ve vodě 🙂 Já se v ní úplně vidím 😛 Možná i proto u mě vyhrál právě lední medvěd, protože je to vedle ostatních vlastností i plavec, a já miluju vodu. Ano, jsem zimomřivá, to nepopírám, ale kdybych měla kožich medvědí, určitě bych nebyla! 😀

 

Pojďme si při pondělku hrát! Nebojte, když jeden den vynecháte vážná témata, ona nezmizí (bohužel). Takže se zamyslete – které vám sympatické zvíře by vás vyjadřovalo nejlépe? Nemůžete se rozhodnout mezi dvěma druhy zvířat? Napište oba – třeba se najde nějaký bystrý čtenář, který vám poradí, jak se rozhodnout 😀

 

 

Aktualizováno: 7.11.2021 — 21:14

29 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Vnitřní zvíře ve mně? Jak jsem tak o tom během dne po chvilkách uvažovala, napadlo mě, že by to asi byla dvojčata hodně k sobě lnoucí. Jedno by bylo rozjásané, milující vše kolem sebe a věřící v dobrotu všech. A to druhé by bylo skeptické a každou chvíli by připomínalo…
    (Teď malá vsuvka: škrabali jste někdy tuš z pauzáku? Pak snáz pochopíte.)
    To druhé by připomínalo: Jen si vzpomeň, jak jsi se svou důvěrou dopadlo tehdy a onehdy, sice jsi tu nepřízeň odpustilo a vymazalo, ale jizvička ti zůstává.
    A celé to dvojzvíře současně doufá v dobrotu a obává se, jaké budou věci příští.

    Jinak i mým snem je býti přes zimu medvědem, který může prospat ty dlouhé zimní noci.

  2. Medvěd není odolný proti zimě, medvěd je dobře oblečený.
    A co si budeme povídat, kam se hrabou nějací ti klišovití lvi na naštvanou medvědici bránící své potomky…

    Moje zvíře kupodivu není netopýr. Když jsem četla His Dark Materials od Pullmana, byla jsem si jistá, že můj daemon bude velká tmavá divoká kočka. Nějaká velká skvrnitá kočkovitá šelma.

    Mně to ještě připomnělo chronotypy podle zvířat – nejen sovy a skřivany, ale také medvědy, lvy, delfíny a vlky. Jsem jasný medvěd.

  3. Pro Dede – nákup slunečnice ve firmě, prodávající osiva pro zemědělce. Cca 50 kg pytel 25/kg, rozvažované 35/kg. Bratranec kupuje někde v Děčíně, má to z chalupy po ruce, ale slunečnici prodávají skoro všechny semenářské firmy.

    1. Děkuju, Renato – nějak mě vůbec semenářské firmy nenapadly, nemám s nimi žádnou zkušenost. Kouknu se! 🙂

  4. Dede, zajímavé téma (a nádherná videjka – díky za ně). No přemýšlím, ale ne a ne se trefit do jednoho zvířete. Vidím totiž u sebe rozdíl v tom, kterým zvířetem bych chtěla být a na které se vnitřně cítím. A v obou případech je to velice kolísavé rozhodování. Tedy asi nejvíce bych „chtěla být“ psem nebo kočkou buď u sebe sama, nebo u někoho ze Zvířetníků. Protože bych si byla jistá, že bych byla milovaná, ba rozmazlovaná, bylo by o mne po všech stránkách postaráno a já bych si mohla jen uživat radost ze života (a dělat radost páníkům). Naopak bych nechtěla být třeba „hostpodářským zvířetem“. O ně jednak ne vždy je dobře postaráno a hlavně mají jiné „poslání“.S ostatními divokými zvířaty mám zase jiný problém. U řady z nich jsou mi jejich vlastnosti sympatické, ztotožňuji se s nimi, ale být jimi také není výhra. Za svoji svobodu, volný, ale bohužel ohrožený život, často platí tu nejvyšší daň a bezstarostný život rozhodně nemají. Takže moje vnitřní zvíře se myslím mění podle mé nálady – kdyby mě něco (někdo) vytočil, chtěla bych v ten moment mít sílu velkého zvířete na odplatu, dokázat potrestat. Naopak, kdybych se cítila ublížená, citově raněná – chtěla bych být nějaké malé zvíře, které se schoulí někde v koutku, uteče od všeho. V obzvláště dobré náladě by těch radostně skotačících zvířat bylo hodně – třeba i jako kůzle. Všechna se umí radovat až jim to člověk závidí(jak dokazují videa). Někdy by se mi dokonce líbilo být na chvíli třeba žirafou, nahlížet svým dlouhým najestátným krkem do korun stromů, nebo zase ptákem, volně plachtícím nad krajinou. Prostě se nemohu trefit do jednoho, ani dvou zvířat, s kterými bych se trvale ztotožnila.

    Ale jedna zajímavost. Když se do mne manžel zamiloval, řekl o mne, že jsem jako veverka. Tenkrát měl před sebou ještě dlouhou cestu, kterou ovšem zkrátil a změnil aby znovu přijel do Prahy :). A z každé zastávky na jeho cestě mi posílal pohled, kde mě oslovoval „l’écureuil“ (tenkrát naše minimální domluva byla francouzsky). A vedle oslovení přidával malou kresbičku veverky. Ještě některé pohledy mám. Od té doby už dávno nejsem tak štíhla a mrštná, ale živé veverky tu s námi řízením osobu žijí a dokonce v hojném počtu. Jestli choti ještě veverku připomínám nevím, neptala jsem se ho. Možná se na kresbičky na pohledech už nepamatuje, přeci jen je to hodně dávno (v zaří jsme slavili 50 let manželství).

    1. Maričko, veverka je moc krásné, šikovné, hbité a odvážné zvířátko! Třeba to tvůj muž trefil:))
      Jinak poklona veliká za těch společných 50 let! Já vím, že člověk potřebuje i kus štěstí, ale jinak je to pořádný kus dobře odvedené práce (srdíčko)

      1. Jo a Maričko, tvá vinná story mě… no… pobavila:)) Bylas chytrá a předvídavá, žes to víno dala kvasit do kyblíku:)) Jinak si neumím představit, jak asi může chutnat.
        Můj děda dělal vína rybízová, na ty si matně pamatuju. To bylo velké tajemství, když nám ho s bratrem a bratrancem dal trochu ochutnat – babičce se to neříkalo (beztak to věděla:)) Obvykle to bylo v zimě, když jsme přišli do ledové chaty, děda zatopil, pak jsme něco dělali venku a nakonec seděli u kamen, v rukách drželi svařené rybízové víno (nebo studené, jak byl čas), pomaličku upíjeli (aby nám chvilku vydrželo:)) a vážně s dědou povídali o tajemstvích širého světa 🙂

  5. Myslím, že jsem svůj pes. Miluju výlety, návraty domů, svůj pelech, s chutí bych spala i přes den a v hnusném počasí se mi nechce ven 🙂

    1. Skoro vidím tvůj popuzený výraz, když si zamotáš do dlouhých chlupů na uších bodláky! 😀
      jen mi řekni – jaká bys byla barevná varianta? Já bych tě tipla na tricolor 😛 😀

    1. Rychlost a smrtící elegance… No vida! Pokud máš něco takového v duši, není divu, že zvládneš devět koček naráz:))

  6. Videa jsou parádní! Tak já bych asi byla kůň. Ne v drezuře, ne v zápřahu, ale volná jako pták. A určitě s vlající hřívou 🙂 . To by bylo, panečku!

        1. Potom bys byla jasný světlý hnědák! 😀
          (Ryzák má hřívu a ocas vždy rezaté, maximálně trochu do blond:))

  7. jako mala jsem si prala byt vydou. mrstna, stihla, plavkyne, a ma zaviraci usi, tak ji do nich nenatece voda 🙂
    ted uz najspis ne, kde je ta mrstnost a stihlost…
    ted se citim spis na lvici Eileen (J. Smid) 😀

    zato synek ve 3 letech na dotaz oznamoval, ze az bude velky, bude bud pozarnik, nebo krokodyl 😀

    1. Vydra je báječná možnost. Můj lední medvěd je svým způsobem podobný, jen vydra je o hodně štíhlejší! 😀
      Jinak synek byl kouzelnej mudrlant. Být hasič je ale sakra tvrdá práce, možná ten krokodýl to má snazší! 😀 K čemu inklinuje teď? 🙂

  8. Já jdu ve svých představách mnohem dál – já tím zvířetem budu ve svém příštím životě. A budu hrochem, ne že by se mi s Š+G líbilo, že je špinavej. Naopak, je to zvíře osobité.

    1. Hroch je zvíře opravdu osobité a hned tak někdo mu do života nekecá – a navíc si umí užít vodu. Bezva volba:))

  9. Když se tak nad tématem zamyslím, tak já jsem kočka.
    Od malička je mám ráda.
    Jsou nezávislé, mazlí se kdy ony chtějí, umí si užívat lenošení i jídla. To jsem celá já.
    Ale také jsou mrštné a rychlé. A to já nejsem ani náhodou.
    Ale tu kočku v sobě mám.

  10. To jsi mi, Dede, připomněla Zlatý kompas – knihu jsem zatím nečetla, ale film mě zaujal. Tam mají lidé svého daemona v podobě zvířete, které se stále drží blízko nich. Autor má dobře vymyšlené to, že dokud je dotyčný dítě, jeho zvíře neustále mění podobu, teprve v dospělosti zůstává v jediné podobě.
    Takže přemýšlím, jestli už jsem dospělá nebo moje vnitřní já se ještě pořád mění, zkouší si různé role a nemůže si vybrat. 🙂 Samozřejmě by ideál byla velká šelma, ale momentálně mám dojem, že jsem dřevařský kůň. Koňům se přisuzuje ušlechtilost, velkodušnost, dobré srdce atd., což by byl ideál. Ti velcí se navíc dívají, kam šlápnou, když tak dusají životem. No a hlavně mám dojem, že jsem čím dál tím víc v zápřahu. Takže to asi sedí. 😀

    1. JJ, to vůbec není špatná myšlenka! Člověk se v životě mění.
      Jo, tihle velcí tažní koně jsou opravdu charismatická zvířata! A hodně unesou 😛

      1. Koukám, že jsem toho už hodně zapomněla 😛 No, asi si ještě chvilku počkám, než tyhle příběhy začnou zajímat Patricka – a pak si to zopakuju 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN