Takřka denně chodím kolem doubravického hřbitova. Je to hezké upravené místo, na kopečku, s výhledem do kraje, hned vedle krásného lesa. Sleduju, jak v posledních dnech rozkvétá – uklizené a upravené hroby září do daleka barvami chryzantém, vřesů a chvojí, k večeru se objeví první plamínky svíček. Vypadá to, jako kdyby se lidé chystali na návštěvu dlouho neviděných příbuzných.
Takže mě logicky napadlo, jaké by to bylo, kdyby tomu tak skutečně bylo? Kdybychom mohli ty, kdo nás předešli, na chvilku navštívit? Hm, moje první odpověď byla: Jak je dobře, že to nejde!
Ta chvilka by totiž nikdy nestačila, zato by se do čerstva probudil veškerý žal, který jsme si snad již odžili. Ne, asi je správné, že tohle nejde. Člověk musí věřit, že když vzpomínáme, když s našimi zemřelými blízkými občas v duchu hovoříme, naše slova se k nim dostanou. Jako útěcha nám i jim.
Přesto mě napadla taková… hra. Na hřbitovy chodíme s květinami a svíčkami. Co byste ale přinesli svým milým, kdyby měli šanci si to aspoň na chvíli užít?
Zkuste si zavzpomínat… co byste za takových okolností měli v košíku dnes večer nachystané? 🙂
Krásné téma, nějak začínám mít za Duhou plno, a to jsem dědečky nepoznala vůbec a babičky pouze přeslicové.
Staré babičce (prababičce) bych asi přinesla jemnou přízi a háček, dělala totiž krásné ruční práce a když to vezmu prakticky – ty staré háčkované záclony už teří a potřebovaly by nahradit. Možná by se hodila i červená bavlnka a předtištěné plátno. Možná víte, jak se vyšívaly červené nápisy a vzory na plátno a dávalo se o všude možně. Prababička totiž uměla posamantrii – řemeslo téměř zapomenuté, protože ozdobné zlacené provazy na uniformy, různé třásně, stuhy a podobné věci se dnes použijí pomalu jen u divadla.
Babičce bych asi dala lístky do divadla, možná i nějakou pěknou knihu o umění. Kdysi vyhrála v 10 x odpověz téma o světovém dramatickém umění.
S tátou by možná byl trochu problém, on byl strašně skromný člověk, tak jemu asi pěkný výlet někam do Skandinávie. To by bylo pro něho.
A mámě – kdyby to šlo, zdraví a další léta. Ale jinak bychom snad konečně mohly jít do Primátorského bytu v Městské knihovně. Na to už nedošlo. Přišel Covid a poslední možnost, kdy by to ještě zvládla absolvovat, se uzavřela.
Ještě teta a strýc – těm dvěma pěknou dovolenou v Chorvatsku, kam rádi jezdili. A strýci Jiřímu bych odmazala ty roky, které strávil ve fabrice po akci 77 tisíc do výroby a přidala bych mu je pro jinou odbornější činnost, které by se asi věnoval raději, a kdyby už nechtěl, tak by sem mohl věnovat klidně třeba své zahrádce.
Druhý strýc – jemu bych z hlavy vymazala veškerá traumata z dětství, aby byl šťastný a neměl na lidi vztek, který mu nikdy nikdo neléčil.
Dedovi turistovi bych udelala radost nikoli turistickou holi nebo novym pruvodcem. Privedla bych mu jeho kamosky, pred kterymi se vzdy vytahoval, co zna vtipu na zensky, co vsechno vi a kde vsude byl.
Dedovi moravskemu asi radio a poradny sluchatka. To bych udelala radost i jeho sousedum, kteri s jeho zahradni produkci nemeli moc velke pochopeni.
Moravske babicce knizky, kde se o ni jako o malirce kroju pise. To by mi mohla dat za odmenu recept na belese!
Babicku usteckou si nepamatuju. Prinesla bych ji fotky vnoucat a pravnoucat. Aby vedela, o co rozhodnutim vzit si zivot prisla.
A kamaradovi Petrovi par korektur k jeho knizce. RIP.
Evo, koukám, že i v té zkratce jsou vidět bohaté osudy. Mimochodem děda moravský byl asi docela číslo, ne? 🙂 A babička malířka!
Hezký nápad, Dede, díky za něj!
Dědečkovi přeslicovému bych přinesla rádio, aby mohl poslouchat své oblíbené opery a operety a pak specialitu z nějaké opravdu dobré restaurace, aby mohl porovnávat. Babice přeslicové její oblíbenou originál kolínskou 4711 a foto olomouckého orloje, na který dlouhá léta koukala z okna.
Dědečka mečového jsem nezažila, ale z vyprávění vím, že byl velký turista, tak asi pořádnou turistickou hůl se štítky. A taky rádio, to bylo ho zajímalo, byl to jeho obor. Babička mečová šila a vyšívala, jí by udělal radost vzorník zajímavých látek a třeba něco patchworkového. Rádio by poslouchala s dědou, protože se vždy živě zajímala, co se děje u nás i ve světě. A spolu by si mohli dát štamprličku Praděda. 🙂
Tatínka bych podarovala motoristickým časopisem a cigárkem anebo bych ho rovnou vzala na vyjížďku a mamince bych přinesla kávičku, nejlépe vídeňskou, s dobrým zákuskem. A piano, mohli by střídavě hrát a zpívat oba.
A všem mým drahým předkům dohromady bych ukázala, co všechno jsem vypátrala a jak dávám dohromady rodokmen. Ti by koukali! 🙂
Hančo, rodokmen? Vážně? To je skvělé! A děláš to sama nebo s pomocí nějaké aplikace – nebo někoho, kdo se tím zabývá? Zajímá mě to 🙂
Dede, halma je fajn hra, mohla by bavit tvoje vnoučata. Není to „drsné“ jako Člověče nezlob se“, protože se „nevyhazuje“ 🙂
Jo a špatně jsem prarodiče napsala. Měla jsem nějaké okno či co, asi jak jsem psala rychle a před očima měla jedinou fotku, kde mě dědeček chová na klíně. Protože mečová babička zemřela, když mě byly asi 3, ale vizuálně se na ní také vůbecnepamatuji. Část hřbitova, kde byli prarodiče z obou stran pohřbení byla už dávno zrušená.
Tohle mělo být o kus níže, nevadí.
Hančo, jak píšeš o vzorníku látek pro babičku, vyvolala jsi mi vzpomínku! Maminčina starší sestra léta pracovala v Pragoexportu a občas mi přinesla vzorník „exportních látek“, protože věděla, že si ráda šiju na panenky 🙂 Byly to takové tlusté svazkyy v tvrdých deskách a „listy“ byly procvaknuté různé látky – některé jednobarevné, se vzorem, různé kvality. Ty menší sady měly látky (vždy zubatě ostříhané) jen tak sotva 15 velké a z nich se toho moc ušít nedalo. Ale přesto jsem si z nich šila polštářky a peřinky pro malé panenky. Ty velké sady měly o trochu větší kusy látek a z nich už se dala ušít třeba sukýnka apod. Vždy jsem měla ohromnou radost, když mi látky teta přinesla.
Maričko, popsala jsi vzorník látek naprosto přesně, právě takový jsem měla na mysli. Hrály jsme si s ním se sestrou, dostaly jsme jej od pražské tety, která pracovala v ÚBOKu (= Ústav bytové a oděvní kultury). 😀
Maričko, kouknu na to! Děkuju 🙂
Na rodokmenu pracuji sama. Prvotní impuls vzešel od kamarádky, která se tím začala zabývat, taky jsem absolvovala jednodenní školení a jednu přednášku. Je to zajímavá, detektivní, mnohdy mravenčí práce. Používám aplikaci My Heritage, kam se dají data o předcích ukládat, a je možné jejím prostřednictvím najít společné příbuzné v jiných rodokmenech. Bohužel jsem zatím limitovaná tím, že jsem se nenaučila číst kurent – musela bych být pilnější a strávit nad tím písmem mnoho a mnoho hodin, abych se ho naučila číst sama. Něco přečtu, něco si domyslím, ale hodně mi toho uniká. Takže buď budu muset požádat o pomoc zkušeného genealoga anebo se do toho přece jen pustit sama.
Dede, to je milé téma !
Bohužel z prarodičů jen mečový dědeček se dožil narození vnoučat, ostatní zemřeli před mým i bratrovým narozením. A mě bylo jen pár měsíců, když dědeček zemřel. Takže v hrobě na Vinohradech leží jen můj tatínek a maminka. Tatínkovi bych určitě udělala radost fotkou naší chaty (srubu), kterou začal stavět, když se narodil bratr. Tatínek se těšil, že tam bude trávit důchod – nedožil se ho. Mamince bych udělala radost nějakou hezkou knížkou. Ale asi nejvíc tím, kdybych si tam s ní mohla sednout a zahrát několik partií halmy. Tu vášnivě ráda hrála a když jsme jí (brat, já, nebo oba)chtěli udělat radost, navrhli jsme, že si zahrajeme. Když jsem jí odtud volávala, často mi hlásila, jakou jí bratr udělal radost, když si s ní při jeho návštěvě třeba hodinu hrál halmu. Tak bych jí tu krabici s hrou přinesla, myslím, že jen pohled na ni a vzpomínka na společné hry by jí velice potěšily.
Maričko, ta halma mě zaujala – víš, že znám jen název, ale nikdy jsem ji nehrála? 🙂
Tak tu celý den přemýšlím, co bych komu přinesla já. Dědovi mečovému (toho jsem nepoznala) asi bridž cukr, protože byl správce cukrovaru. Babičce asi dobrý kafe, měla ho ráda. Přeslicovému dědečkovi cigárka, rád si po obědě dal. Babičce asi oplatky Kávěnky, ty milovala. A nebo bych jí upekla karlovarské kroužky, které mi pekla, když jsem byla malá. Tatínkovi určitě spoustu nahrávek klasické hudby, mamince krajíc ještě teplého chleba ( radši patku) a košík hub, z toho měla vždycky velkou radost. A manželovi bych přivedla koně, nejlíp norika. A nebo aspoň shetlanda, které jsme tu měli, když už na velké koně neměl sílu.
Jo, stýská se mi, moc…
Lído… zase mi tu chybí srdíčko! Myslím, že ten kůň by na hřbitově zaujal nejen tvého muže:))
Z tatínkovy strany jsem nikoho nepoznala, zemřeli dlouho před tím, než jsem se narodila.
Babičce přeslicové spoustu vlny na pletení, dědovi fůru knížek. Mému tatínkovi velkou kytici čajových růží, růže byly jeho láska. A počítač (nebo chytrý telefon) s rychlokurzem, to by bylo něco ! A mamince na ochutnání všechny naše marmošky a čalamády a kečupy atd., to byla zas její vášeň. A všem fotky syna a dětí, podobu by určitě našli.
A mám to stejně jako RenataE, spoustu otázek, na které neznám ( a už nepoznám) odpovědi…
Jo, fotky rozrůstající se rodiny by potěšily, si myslím:)) ty otázky… když ony člověka jen málokdy napadnou včas. A pokud napadnou, zeptá se… pak (aspoň u mě) není žádná naděje, že si to doopravdy zapamatuju (pokud by to nebyly skandální kousky historie – ano, naše rodina také takové má, ty si pamatuju:))
na hřbitově, u Jiříčkovýho pomníčku, jsme měli nádherné modré túje. Loni jsme je museli pořezat protože o každé vichřici nebo mokrém sněhu jsem měla strach, že udělají nějakou škodu. Vedle totiž je prvorepublikový veliký pomník z černé žuly. Kdyby se poškodil tak si myslím, že bych se nedoplatila. Kořeny prorostly skrz urnový pomníček tak, že to musíme dát přestavět.
Maruško, Jiřík to pochopí. (srdíčko)
A pak, ty túje se nejspíš jen tak nevzdají 🙂 Jo a přemýšlím, jak moc by mohla túje poškodit žulu…
Ony nepoškodily žulu ale rozvrátily pomníček i betonové základy.
Já jsem tak stará, že dědečky nepamatuji : moje babička /maminčina maminka zemřela když mamince bylo 12 a dědeček za pár let po ní/
Dědeček od tatínka zemřel v první sv. válce a babička žila do 95 let, té bych přinesla novou, moderní protézu. O nohu přišla v roce 1919 a žila s jednou nohou 46 let. Tatínek byl z devíti dětí sedmý.
Takový kusý rodokmen mám jen z tatínkovy strany. zato rodokmen Skálových sahá do roku 1650. Moc jsem se rozepsala mimo téma. Omlouvám se.
Maruško, nemáš se za co omlouvat. To všechno mě zajímá a tvoje babička musela být silná žena. (srdíčko)
Bohužel jsem nepoznala žádného dědečka a tak jen vzpomínku na dědečka,tatínka mého otčíma, tak tomu asi faječku a něco teplého na nohy aby nemusel prožívat znovu bojiště I.sv. války. Babičce přeslicové bych donesla něco dobrého aby žlučník nezlobil a popovídání o prapravnučce a pravnukovi. Její láska byla bezvýhradná. Mamince asi nějakou z našich boxerek, její lásky to byly a pak šachy,taroky, cigarety a hódně kafe a knihy.Tatínkovi asi jeho hospůdku a vzpomínání na přátele. Babičce mečové bych dovezla klavír aby si mohly s její sestrou,které jsme říkali Bobišku,zahrát Bohému. Věře,která spí u kořene stromu,knížky,karton ELemek a kafe a její Jarmilce cédéčka s písničkami Nohavici a Michala Tučného.
Vzpomínám…… moc.
Jenny, taky máš na koho vzpomínat (srdíčko) a navíc čerstvě. zapal si svíčku a dej si k tomu vzpomínání něco dobrého… a třeba i milou muziku:))
Jo, to právě dělám. A zapomněla jsem Ti pochválit ty nádherné květiny na fotkách a něžné téma. Díky!
Naše rodina má malý, urnový hrob pro čtyři obyvatele. Kdysi dávno jej založil můj tatínek, první v něm spočinul přeslicový dědynek, potom přeslicová babička, můj tatínek a poslední je maminka. Úklid není náročný, jen bojuji s jakýmsi keřem, který se tam sám od sebe objevil, mezi deskou a hřbitovní zdí, když ji rekonstruovali. Má roční nárůsty přes 1 metr. Ale nyní na podzim, jsme mu se sousedy zaťali tipec. Šla jsem na něj s pilou, uřezala ho u země. Nové nárůsty, které už stačil vyhnat, se sousedy ničíme.
Pokud nemáš zásadní odpor k Roundupu, tak dopuručuji čerstvou plošku po odstřihnutém výhonu natřít koncentrátem Roundupu. Zjednoduší to mít ten koncentrát v plastové lahvičce od kapek z lékárny, stačí kápnout. Dá se podobně zlikvidovat i čerstvý pařez od přestárlého ovocného stromu, který vyhání vlky široko daleko.
Jen co se týče planých ostružin, je to běh na dlouhou trať…
Rodiče mám na Vinohradském hřbitově a navštěvuji je každých čvrt roku, kdy jsme v Praze. Teď už jsem tam bohužel dva roky nebyla. Je o ně ale postaráno. Hrob je tmavá mramorová deska, na které stojí uprostřed obelisk zakončený koulí, takže moc toho ke zkrášlování není. Tak když už tam jsem, zametu mramor na hrobě vlevo, vytrhám plevel na zanedbaném hrobě vpravo a doufám, že mi za to nikdo nevynadá. Cestou ven narovnávám převržené květináče a odcházím s pocitem, že jsem jim pěkně uklidila hřbitov :-)) .
Mamince bych přinesla něco k šití a košíček třešní, tatínkovi knihu interiérů a krabici se šroubkama. K jedné kamarádce bych přijela na motorce a zatroubila že jedem!, druhé bych přinesla náčrtník a tužky. Já to snad udělám!!
Jano, ta motorka by byla stylová! (srdíčko)
Dědovi z tátovy strany bych donesla láhev piva a krabičku cigaret. Babičce kus látky a pár knoflíčků- byla geniální švadlena, pletla, háčkovala, vyšívala. Dědovi z máminy strany bych se asi zavděčila těmi chryzantémami, co nosím (hodně zahrádkařil a choval kde co) a babičce bych donesla bramborák a štrůdl. To byly v posledních letech její vášně 🙂 Někdy si v duchu říkám, co by si o dané věci mysleli, ale protože vím, že spoustě věcí v našich současných životech nerozuměli a zlobilo je to, nechávám je v klidu.
Víš, taky bych nechtěla plno věcí vysvětlovat! V tom máš pravdu. Oni už nají zasloužený klid.
To jsou krásné představy. Co já bych těm mým milovaným tak donesla. Stařenka Pápežova (tu jsem už nezažila) milovala knížky a tanec (myslím, že jsem jejím převtělením – aspoň tomto) – tak asi by se mnou šla dechovka a na kárce bych táhla knížky. Stařeček Pápež – jasně, tam by šla butelka vína (jenom žádnou putru!). Taťkovi – jo, vyškemrala bych na nejvyšším zpátky Bleska, to byl pes jeho života a přivezla bych ho na Zetoru a ještě bych měla óbrovskou čokoládu. Mamce – ano červené růže, fotky všech pravnoučat a spoustu sudoku. A švagrovi Liborovi – super hyper kameru a basu piva a k tomu bych mu pouštěla starý dobrý bitgbít.
Všichni mi chybíte…
Ygo, ty máš taky čerstvě bolavé srdce, viď? Ale vymyslelas to náramně! (srdíčko)
Taky jsem přemýšlela… 🙂 Svojí prababičce Marušce bych přinesla barevná klubíčka na háčkování – asi ta duhová, co si kupuje Matylda! 🙂 Byla ohromně šikovná a její háčkování bylo opravdu umění. Babička zase ráda šila – kdo ví, jestli by ji oslovit patchwork? Ona šila hlavně oblečení, měla vkus. Děda… jak ten by miloval internet! S tou neutuchající touhou po poznání, s jazyky, které uměl a mohl by je používat! A možná hezkou jabloňku na zasazení – babičce zase kytky.
Babičce mečové asi něco k jídlu a na zahřátí.
Mamince… cokoliv. Hudbu, jídlo a výlet do Mexika:)) Vždycky měla pocit, že odtud pochází nějaký kousek její duše, líbilo by se jí tam…
Pro maminku
https://www.youtube.com/watch?v=yfc7cumzpTY
Na hřbitov chodíme s manželem docela pravidelně.
Když se tak zamyslím, tak nevím co bych jim přinesla.
Ale povídám si v duchu s nimi. Vždy je pozdravím a povím jim, co je nového.
Prababičku Marii jsem zažila, bylo to úžasně skromná a hodná žena. Vypadala pořád stejně. Na fotce, když se v 19 letech vdávala, vypadala úplně stejně jako ve stáří. Pořád štíhlá, stejný účes i oblečení. Jen měla ty vrásky v obličeji.
Pradědu Antonína jsem nezažila.
A moje babička Marie, ta mě od ranného dětství vodila sebou na hřbitov. Ta mě naučila, tam pravidelně chodit a starat se o hroby. Tu jsem měla moc ráda. Ona mě společně s maminkou vychovala.
V druhém hrobě leží můj další pradědeček a jeho ruská manželka, kterou si přivedl z první světové válce.
Na ní v duchu mluvím dokonce rusky. I když uměla česky, sice špatně, ale uměla.
Pak chodíme na hrob manžela. O ten si pečuje on sám a já si vzala na starost druhý hrob vedle. Léta tam nikdo nechodí, tak se o něj starám. Uklidím a nazdobím.
Leží tam manželé Karel a Marie. Ty také pozdravím.
Míšo, děkuju za tvoji láskyplnou odpověď.
A ten vedlejší hrob… No, máš zase nějakou hvězdičku k dobru. Myslím, že to Karel s Marií ocení (chybí mi tu srdíčko – dnes mi bude chybět asi hodně často)
Maminka ráda cestovala. Jely bychom spolu na Madeiru. Dostala průvodce, ale cestu už jsme nestihly. Společné těšení a příprava cesty bylo fajn.
Máš pravdu, společné těšení se taky počítá. 🙂 I když škoda, že se vám to už nepovedlo…
Podle pravidel hry – pro mámu velikánskou kytici karafiátů, aspoň 77, a kuchařku, kterou si podle té její přepsala Víla. Pro tátu restaurovanou fotku našeho prvního auta Hanomag. Pro otčíma pouštní růži (to je šutr). Pro tchána krabičku Marlborek. Pro dědu přeslicového štěně. Pro babičku přeslicovou klubko luxusní vlny. Pro dědu mečového lívance s jahodami. Pro babičku mečovou to je oříšek, asi její vlastní portrét.
Ale stejně bychom nejraději byli s nimi. A mohli bychom se zeptat na věci, které jsme poodhalili, až když už tady nebyli. Třeba kdo byl ten voják Alexej, který tátovi v květnu 1945 dal svou podobenku s věnováním „мальчику Томашу Алексей“.
Renato, tomu říkám seznam! 🙂 Moc hezky jsi to vymyslela, líbí se mi ta dokonalá personalizace – od karafiátů až po štěně 🙂