HOST DEDENÍKU – Topi Pigula: Hel válečný – polský, německý, sovětský

Je to klišé hodné sovětských tajných měst s ponorkovými základnami, kam noha cizince tam nesmí vstoupit. Totéž platilo i o polském poloostrovu Hel. I tady byly výcvikové ponorkové základny nacistické kriegsmarine, obrovská děla Němců i Poláků, a nakonec si tu svůj vojenský vliv uplatili Sověti. Naštěstí dnes tu můžete na houby i vy.

 

Československo: 120 mm

Psal se rok 1988 a mě jako mladíka mě komunisté v rámci základní vojenské služby nasadili nasadili k zastaralým sovětským houfnicím ráže 120 mm, jež s nepříliš velkou nadsázkou pamatovaly ještě Hitlera. Vtipné je, že jako dyskalkulik jsem měl vypočítávat trajektorii střely, což jsem nikdy nedokázal. Ale soudruh řekl, že ze mě bude velitel děla, a tak se i stalo. Nicméně díky tomu mám alespoň základní povědomí o dělostřelectvu jako takovém. Vím, co 120 mm houfnice dokáže, jaký má zhruba dostřel a kolik lidí je potřeba k obsluze.

 

Dnes už není potřeba mít obavy – Hel je odminovaný

 

Německo: 406 mm

Když jsem na podzim roku 202 viděl monstrózní základnu pro 406 mm děla, byl to zážitek. Baterie Schleswig Holstein byla později převezena do Francie, kde měla ostřelovat Anglii.

Podle mnohých jde o největší děla, která kdy byla umístěna na pevných stanovištích. Lze se i dočíst, že šlo o největší děla vůbec, ale není to pravda. Německý Těžký Gustav byl ještě větší a měl ráží 800 mm, ale je pravdou, že ten nebyl v pevném palebném postavení, nýbrž musel stát na kolejích. Dokázal na vzdálenost 37 km prorazit až 1,5 m silný pancíř, takže šlo o úplně jinou úroveň.

 

Do mnoha desítek bunkrů je možné vejít – a to včetně radarových stanic či systémů řízení palby

 

Polsko: 152,4 mm

Než ovšem došlo k obsazení Helu nacistickým Německem, byli si i Poláci vědomi strategického významu poloostrova vybíhajícího do Baltu. Z něj se dal nejen bránit obrovský kus pobřeží, ale při mohutné výzbroji i přístup k důležitému přístavu Gdaňsk. Poláci tady vybudovali celou řadu opevnění včetně umístění 31 baterie vyzbrojené houfnicemi ráže 152, 4 mm. Střela o váze 47 kg poté, co uletěla 15 km, dokázala prorazit 78 mm pancíř. Oblast baterie se poté, co poloostrov v září 1939 napadli nacisté, stala jedním z nejdéle udržovaných bodů odporu.

 

Hrneček německé kriegsmarine, za který by mnohý sběratel militarií zaplatil majlant

 

Ne každý ví, že na výzbroji 31. baterie se původně měly podílet francouzské firmy, které ale Polsku nabízely zastaralou výzbroj. Heliodor Laskowski, šéf dělostřelecké a vyzbrojovací služby v polském námořnictvu, se proto rozhodl dát Francouzům vale a navázal spolupráci se švédskou firmou Bofors. S ní byla roku 1933 uzavřena objednávka na nejmodernější typ výzbroje. Bohužel Heliodor Laskowski umírá ve věku pouhých 37 let. Jeho zásluhy se promítnou do pojmenování baterie. Když člověk prochází poloostrovem, který má v nejužším místě sotva pár desítek metrů, nemůže na pozůstatek války v podobě bunkrů nenarazit.

 

Jednomužný bunkr postavený v létech 1953 – 1954 proti případnému západnímu imperialistovi, který by zákeřně mohl přijít ze severu

 

Rusko: 130 mm

Osvobozené Polsko dopadlo podobně jako Československo. I tady Sověti rozpoutali vlnu represí, dosadili si do čela vlády své lidi a zahrnuli zemi do sféry svého vlivu. Poválečný velitel baterie Zbigniew Przybyszewski byl v rámci stalinistických čistek popraven, Hel byl vyzbrojen sovětskými 130 mm kanony. To si mimo jiné vyžádalo na palebných stanovištích zvýšený podlahy o 40 cm vysokou betonovou vrstvu. Dělostřelecké jednotky, respektive dělostřelecká pobřežní stáž byla rozpuštěna až v roce 1976.

 

Místo, kde se mělo nacházet nejvíce střepů, ale byly to jen staré zrezivělé plechy

 

Data o rážích a jednotlivých zbraních zní nudně. Ale jakmile kolem bunkrů chodím, vždycky se zamyslím nad tím, kolik umu, chytrosti a lidské píle vložilo lidstvo do snahy se pozabíjet.

 

Pozůstatky čtyřmetrového polského dálkoměru na hlavním stanovišti řízení palby. Věž je pravděpodobně německého původu, poloostrov Hel

 

Návštěvník, i kdyby byl jen obyčejný houbař, se prostě vojenské minulosti Helu nevyhne. Nemusí nic vědět o rážích, rozdílem mezi kanonem a houfnicí. Stačí, když si zajde do stylové hospody vyzdobené válečnou tématikou, kde se v televizi promítá 17. stavení jara (sovětský film o agentovi KGB vysazeném za války do řad důstojnického sboru SS) a Čtyři z tanku a pes (válečná dobrodružství polské tankové osádky, ke které patřil pes Šarik) a kde se vaří v pojízdné vojenské kuchyni.

 

Raketa rheintochter o váze 1250 kg, délce 5,4 m a doletem 18 km

 

Dede: Děkuji Topimu za opravdu zajímavý článek (jaký bych já nenapsala:)) a hned se ptám – zajímá vás vojenská historie? Jakkoliv do minulosti? Znáte nějaké pevnosti a opevnění?

 

Vzpomínky na válku, část polské uniformy a plynová maska

 

Základna pro dělo baterie Schleswig Holstein 406 mm

 

Zákopy spojující jednotlivá dělostřelecká stanoviště

Aktualizováno: 26.10.2021 — 16:40

27 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Zajímavé čtení a pěkné fotky o dalším místě v Polsku o kterém jsem nic nevěděla.

    Ale trochu OT, protože jsem se usmála u věty: „Ale soudruh řekl, že ze mě bude velitel děla, a tak se i stalo“ 🙂 Vzpomněla jsem si totiž na svého bratrance, kterého na vojně (ač vysoký, chytrý a zdatný kluk) přidělili do kuchyně (měli nedostatek kuchařů). Dříve o vaření nevěděl zbla nic, ale po jeho návratu z vojny jsem se ho při našich návštěvách domova teď já vyptávala na různé rady a kuchařšké triky (byla jsem krátce vdaná a už „venku“). A bratránek svým skvělým humorem teď suveréně popisoval jak se musel naučit bleskově o hranu hrnce rozbíjel hromadu vajec (v každé ruce jednou, mezi prsty jedné ruky po křápnutí rozlomil). Prostě „vojna není kojná“, někoho naučí obsluhovat dělo, z jiného udělá kuchaře 🙂

  2. Tak mne od dětství druhá světová fascinovala. No a protože jsem hodně času trávila v Náchodě, Dobrošov a přilehlé okolí byl náš rajon. Teď v posledních letech jsem tam tahala skautíky, Březinka je nádherně opravená a pracují dál. Kdekoli narazíme na opevnění, vždycky prohlédneme

  3. Brrr, když jsem článek přečetla, vzpoměla jsem si na knihu Žraloci a malé ryby od Wolfganga Otta. Četla jsem ji jako mladá a díky ní se o válečnou historii nezajímám. Válka, moře, ponorky, děla, miny neeee!!! Na Helu bych skončila jako houbařka a obdivovatelka přírody a fotografka.

    1. A to by v pohodě šlo, psal jsem o krásách nedalekého slowiskeho parku narodowego před nedávnem na Dedeníku.

      1. Ano, na ten si vzpomínám, byl velmi zajímavý! Písečné duny u studeného moře, příroda naší planety je čarodějka. O to víc jednu bolí, jak ji ničíme. Odpoledne jsem opět bloumala s foťákem v lesích nedaleko Brna a co nyní se dá vidět za krásu, to se snad nedá ani popsat.

  4. Jistou dobu jsem se zabývala vojenskou historií pevností a jejich příslušenství v Orličkách neb jsme zřídili muzeum místního rodáka,legionáře, který se jako vysoce postavený důstojník podílel na jejich výstavbě, posléze povýšen na generála, pak však umučen nacisty. Model pevností v této oblasti mi zhotovila velmi šikovná firma z Olomouce a tato orlická oblast, zasklená pod víkem vítríny budila velký zájem.Jinak,co se týká vojenské aj.historie,včetně obdivuhodné cestovatelské pouti,kam se normálně nikdo nedostane, jsem právě dočetla F.R.Hrabalovu „Cestu na Tajmyr“ s poznatkem, kam noha příslušníka,vojáka a politika jistého národa šlápne a ruka dosáhne zůstává jen zmar a binec. Měli by si zavřít brány a hlavně po sobě uklidit. Tož tak. Díky za dnešní velmi zajímavý článek,zaujal mne ale opravdový fanda v této sféře taky nejsem.

  5. Nejsem fanda vojenské historie, té druhosvětové už vůbec ne, ale žijíc tam, kde žiju, na ni narážím téměř každodenně.

    Boří les ještě stále – 77 roků po válce – není vyčištěn od vojenské munice, která se tam rozlétla v důsledku zasažení poštorenské zbrojovky koncem války. V lesích jsou stále viditelné ochranné valy, které zde byly zbudovány za První republiky a byly součástí ochranných opatření. A řopíky, řopíky tady mají někteří i na zahradě místo sklepa 🙂 .

    Jinak u zámečku Pohansko jsou právě řopíky, opečovávané místními nadšenci, je zde i hraniční závora s československým znakem (tady se vždycky dojmu) a na výročí osvobození se tady konala (a doufám, že i konat nadále budou) úžasná dobová představení o ochraně hranic před Druhou světovou válkou. Několikrát jsme se toho zúčastnili a bylo to vždy krásně zinscenované – dámy v úžasných šatičkách a v rukavičkách, pánové s klobouky, diverzanti, chrabří českoslovenští (tenkrát!) obránci hranice – vždycky zvítězilo dobro nad zlem! Aspoň v tom představení…

    1. Na Pohansko se chystám, ale ani ne tak za vojenskou historií jako spíš za přírodovědnou současností. A fotit samozřejmě.

      1. Ad přírodovědná současnost – máme tady bílé laně (prý až dvě)! Teda, ruku na srdce – ve skutečnosti vypadají jak bezrohé kozy, ale je to zvláštnost. Na jaře jsem jednu viděla (a vyfotila) – zbytek stáda jen tušila, protože byl umně maskován v lese.

    2. Jo, řopíky… mám je moc ráda, i větší pevnosti. A právě na takové představení bych se někdy chtěla dostat. A kam za nimi? Nejlépe někam, kde můžete poslat zbytek rodiny, který tomu neholduje, jinam.
      Takže když do Vranova, tak zbytek rodiny na zámek a vy na prohlídku vybaveného řopíku, i klikou od ventilátoru si zatočíte a granát po skluzu ven pošlete.
      Když do Jižních Čech, tak kousek od Nové Bystřice a zbytek rodiny si bude malovat keramiku v Maříži.
      A když do Králíků, tak tam je to horší, protože pevnůstka, kam se podíváš. Ale jde to do městského muzea, nahoru do kláštera (tam by mělo být muzeum internovaných řeholníků, ale pořád nic), anebo je vzít s sebou do háje (je tam krásná procházka lesem až k převrácenému řopíku – to Němci zkoušeli, co vydrží, narvali pod něj výbušninu, a on se neroztrhl, ale zvedl jako celek a spadl zpátky – jo, tak jsme uměli stavět 😀 ).
      Aby to nebyla pořád jen vojenská historie, tak doporučuji Mladějov na Moravě s parním vláčkem a obrovskou venkovní expozicí různé techniky od žentouru k traktorům. Konec technickomuzejní odbočky. 😀

      1. Řopíky tu máme taky – dokonce jedné lesní křižovatce (v serpentině, co jsem o ní psala v souvislosti s padajícím listím) se říká „u bunkru“, protože je jeden stojí jen kousek nad ní.
        Asi před dvěma lety v něm hořelo – zkoušel tam bydlet jeden z místních bezdomovců, ale oheň řopíku pochopitelně neublížil. Jen je ještě o kousek ošklivější, než byl předtím (tyhle stavbičky mi roztomilé nepřijdou:))

      2. Až budete někdy v našich končinách, jeďte i na to Pohansko. Z Lednice autobusem a pak pěšky příjemná procházka lesní oborou Pohansko. Ty historické objekty jsou tady jeden vedle druhého – na jedné straně cesty řopík (opečovaný) a na druhé straně půdorys slovanského hradiště. Před sebou pak půvabný zámeček, v sezónu i s občerstvením! No a les kolem sebe je bonus navíc – a jaký bonus! Fotky z pondělí, kdy jsem byla ještě jura (anebo si na něj hrála)
        https://yga.rajce.idnes.cz/2021_Rijen_12_-_Okolo_vody_do_zlateho_lesa/

      3. Skoro všecko jsem to viděla a mnohou dovolenou strávila hledáním dělostřeleckých srubů ( a hlídáním psů, aby nespadli do diamantového příkopu).
        Vojenská historie mě zajímá, stejně jako historie módy- je to úžasně provázané s veškerým společenským děním. Není možné se na to dívat jen jako na historii zabíjení a historii marnivosti, to je moc zjednodušující…

          1. Však jsem, Sharko, čekala, jestli se ozveš 🙂 Však nemusí jít jen o nejbližší historii, ani o tu naši 🙂

  6. Milý Topi, já opravdu nejsem fanda vojenské historie, ale tvůj článek jsem si s chutí přečetla. Kromě vlastní historie (jak je něco strategicky položené, bývá historie barvitá:)) jsem žasla hlavně nad tím, jak daleko ta děla střílí a s jakou silou! To jsem si nikdy neuměla představit – naštěstí jsem neměla důvod to zjišťovat.
    Ovšem líbilo se mi, že ses (jako dyskalkulik:)) nevzdal a děla obsluhoval! 😀

    1. Náhodou, Topi se tím zařadil do dlouhé řady slavných jmen, jak zpívá Dobeš. Ať se nám to líbí nebo ne, hnacím motorem pokroku je buď armádní výzkum (odjakživa) anebo výzkum medicínský (tak posledních dvě stě let, díky za něj). Jestli mě paměť neklame, tak dělostřelce učil už Galilei, rozhodně Monge (ten, co vymyslel geometrickou projekci). V obou případech to mělo jako vedlejší efekt průzkum něčeho, co se uplatnilo i v míru – třeba poznání zákonů balistiky. Typická ukázka byla skupina nadšenců v Německu, která v období mezi válkami odpalovala rakety jen z radosti, že jim to lítá (a aby jim to lítalo co nejvýš a co nejdál), z které pak vyšel projekt V2, a z něj pak po válce projekt rakety Saturn, která vynesla lodi Apollo až k Měsíci. Ono je všechno zlé pro něco dobré, jen záleží, kdo se toho chopí.

    2. Upřímně řečeno, pokusil jsem se vzdát a nechat se přeřadit k prasatům (nepovedlo se, jednou jsem měl být velitel těla, bylo to tak v tabulkách, tak jsem tak i skončil) Ale upřímně, nikdy jsem nic z požadovaného nevypočetl a dodnes nechápu, jak jsem tím proplul. Ale já jsem celoživotní dítě štěstěny.

  7. Vlastně je zajímavé, kolik úhlů pohledů se na jedno místo dá aplikovat. Třeba samostatný článek by mohl být o lišejnících v této oblasti, o tuleních, kteří mají v Helu své tuleňárium (polsky fokarium), o zdejším majáku nebo o zhruba měsíc trvající obraně. Hel v létech 1939 – 1945 sloužil jako základna školních a experimentálních ponorek krigsmarine. Angličané shazovali do Baltu – včetně okolí Helu – magnetické miny a Němci se je snažili najít a zničit jak s pomocí speciálních lodí, tak upravených letadel (Ju-52) s magnetickými zařízeními odhalujícími miny. Jiné byly upravené, aby vystřelovaly petardy, které odhalily akustické miny. Prostě bylo by toho hodně. Ale slibuju, že příští článek bude o něčem exotičtějším 🙂

    1. Ty jo, vynalézavost lidí, jak se navzájem likvidovat a před likvidací se bránit, je fakt neuvěřitelná. To mluvím o těch minách… brr. Jsem opravdu ráda, že o těchto věcech jen čtu.
      Jinak by mě zajímali tuleni – mám pro ně slabost 🙂 Rozhodně větší, než pro děla a miny… Takže chápeš, co tím naznačuju, že jo? 🙂

      1. Jenže k tuleňům na Helu nemám fotky, ale mám jich soustu z Helgolandu, tak možná naučím čtenáře extrémně jednoduše rozeznávat tamní druhy… kdyby náhodou jeli na sever Německa.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN