Jsi-li dítě, máš rádo pohádky. To je takový zajímavý… předpoklad. Ano, většina dětí má ráda pohádky, možná všechny, kterým je rodiče oddaně čtou. Ovšem takové pohádky, to je pořádný směs žánrů, nezdá se vám? Nějak se mi nechce věřit, že by si mezi nimi děti nevybíraly. Třeba já jsem byla v oblasti pohádek dost těžký případ:))

Jako dítě sečtělých rodičů jsem jim byla vystavena od nejútlejšího věku, což znamenalo, že jsem si na ně postupně udělala dost jasný názor. Nejspíš jsem byla odmala beznadějně romantický tvor, protože jsem vždy upřednostňovala spletité dobrodružné příběhy, kde hlavní hrdina musel osvědčit inteligenci, statečnost a dobré srdce, aby nakonec získal to, co potřeboval nebo po čem toužil.

Neřekla bych, že jsem byla výjimečná – aspoň si myslím, že po něčem takovém touží většina dětí. Po hrdinech bez bázně a hany 🙂 Mám dojem, že jsem byla v duchu Mirkem Dušínem a Vinnetouem ještě mnohem dřív, než jsem si jejich příběhy dokázala přečíst. Potěšení z celého světa pohádek mi však komplikovaly některé moje předsudky – či řekněme silně prožívané názory:))

Tak například jsem odmala milovala nejen koně, ale i vlky a draky, což mi míchalo s oddaností k různým hlavním hrdinům. Třeba už jako velmi malá jsem měla v Pohádkách ovčí babičky slabost pro trojici hloupých vlků – rozhodně mi byli sympatičtější, než vychytralý beránek:)) Eh, tito vlci ale byli asi jediní, komu jsem hloupost odpouštěla a bylo mi jich líto, když špatně dopadli. Třeba u Honzy mi hloupost nebo pohodlnost výslovně vadila 😛

Ukázkou stupidity pak pro mě byla pohádka O červené Karkulce. Karkulka se baví s vlkem a nepřijde jí to divné? Nerozezná ho od babičky? Nikde přece nebylo zmíněno, že by ta holka byla slepá, že ne? Babička bydlí v lese a neumí si dát pozor? Babičky už přece mají mít rozum! No a nakonec… (ne)myslivec hodil zabitého vlka (chudák vlk:)) do studny. Považte, znečistil pitnou vodu! 🙂

Jestli si myslíte, že jsem jako čtyř-pětiletá nepřemýšlela o pitné vodě, pak se mýlíte. Jak u nás na horách na chalupě, tak u babičky ve Dvoře Králové na zahradě, byla otázka dostupnosti pitné vody diskutovaná velmi často a problémy působil právě nedostatek studní. Pokud dospělí před dítětem takový problém opakovaně řeší, pokud dítě dostává přísné pokyny odkud si vodu na pití brát může a odkud opravdu ne, je pro něj otázka znehodnocené studny jasná už v čase předškolním.

Další výhrady jsem měla ke zvířecím pohádkám, kde vládl král zvířat lev – a ne vždy moudře. Možná jsou ty pohádky jasnější dospělým, než dětem… Mně dokázalo vadit třeba i to, že liška byla vždy mazaná, lstivá a většinou byla za špatnou. No a liška je skoro pes a pes je skoro vlk… je vám asi jasné, kam takové uvažování vede:)) Pokud jde o zabíjení draků, chápala jsem, že to někdy nešlo jinak – žádná princezna nechtěla být svačinkou. To bylo radosti, když jsem jednou narazila na pohádku, kde se princ s drakem dokázal domluvit! 🙂

Velmi nepříjemné pocity jsem pak měla z orientálních pohádek – příliš často se v nich kutálely hlavy! Vždycky jsem měla pocit, že zlým vezírům toho – oproti jiným padouchům – procházelo až moc. Zvířecí bajky mě bavily, mívaly zajímavou pointu. Ale nikdy jsem se k nim nevracela. Což u mě něco znamená – jsem totiž čtenář dokolečkář: když mám nějakou knihu opravdu ráda, pořád se k ní vracím.

Takhle jsem se vracela ke své nejomazlenější knize pohádek. Byly to Erbenovy pohádky a vyšly pod názvem Zlatovláska. Příběhy byly z mého pohledu většinou dobré, ale nejlepší na té knize byly ilustrace. Považte, už obalu byl kůň! S dlouhou hřívou… ach. Pravda, princ tam vypadá jako ženská, ale to nevadí, protože princezně to sluší a vepředu je pohledný zbrojnoš se štítem. V podobném duchu jsou pak i další ilustrace – princezny s předlouhými vlasy (vždy jsem takové marně chtěla:)), krásní koně a sem tam princ. Princové nebyli zdaleka tak důležití, jako ti koně – jak jinak, když je vám sedm! 🙂

Myslím, že jsem u té knížky častěji snila na ilustracemi a vymýšlela si své vlastní hrdinské příběhy, než bych opakovaně četla celé pohádky. Je fakt, že tímto způsobem vlastně ta kniha splnila svůj účel. Ukázala mi jiné světy, nabídla příběhy k přemýšlení a podnítila tak moji vlastní představivost.

Přesto jsem svět pohádek brzy opustila – jakmile jsem začala číst tak dobře, abych si troufla na knihu. To bylo koncem první třídy a ta kniha se jmenovala Bela a Sebastián. Byl tam velký bílý pes, kterého jsem mohla milovat…:))

Následovaly desítky dalších příběhů, dlouho hlavně takových, kde byla zvířata – koně, vlci, psi. Ale to už byla definitivně jiná kapitola mého čtenářského dobrodružství. Mezi námi – myslím, že tyhle knihy děti dávno nečtou. Už v generaci mých dětí prakticky nikdo nezná vlčáka Kazana – a kolik z nich si hraje na Indiány podle Ernesta Thomsona Setona? Časy se prostě mění a čtenářský vkus s nimi.

A tak se dnes ptám – jaké pohádky jste měli rádi vy? A které jste nemuseli? Jaká knížka klasických pohádek vám nejvíc ulpěla v paměti? 🙂