HOST DEDENÍKU – Topi Pigula: Fotočlánek – poušť na severu

Slowiňski park narodowy na severu Polska jsem chtěl vidět řadu let. Za vstup se platí, což je v Polsku na rozdíl od Česka běžné, ale 7 zlotých, což je zhruba 39 korun není částka, která by se nedala oželet. Borovicové lesy na pískovém podloží působí z hlediska druhové biodiverzity relativně chudě, ale stejně většina lidí jde za zdejší největší atrakcí, kterou jsou pískové duny. Duna Lacka (wydma Łącka) v 18. století zasypala stejnojmennou vesnici. Do roku 1945 se používal německý název Lontzken Berg a výška duny je od 30 do 42 m, záleží na tom, odkud údaj čerpáte.

 

Ramsarská poušť

K mezititulku, aby vylezla na povrch pointa, je potřeba drobný úvod. V roce 1971 proběhla v íránském Ramsáru konference na které byla podepsána úmluva o celosvětové ochraně mokřadů. Přestože jde o mokřady, dostal se Slowiňski park narodovy (založen roku 1967) nejen mezi biosférické rezervace (v roce 1977) ale je chráněn i Ramsarskou úmluvou (od roku 1995).

 

I tady byl kdysi les, který pohltil písek

 

Halofytní vegetace snese vyšší obsah soli v půdě

 

A to přesto, že úmluva chrání mokřady, ale hlavní atrakcí parku jsou pouštní duny. Málokomu z návštěvníků dun totiž dojde, že 55 % rozlohy parku zabírají vodní ekosystémy, jezera Lebsko a Gardno. Část hranice parku je 32, 5 km dlouhé pobřeží Baltského moře, takže není divu, že právě z jeho dna pochází písek, jež tvoří duny. Ty se dál, zrníčko po zrníčku pohybují východním směrem (převládající směr větru) rychlostí  2 – 12 m za rok.

 

Poušť postupuje

 

Na dunách si zuje boty skoro každý

 

Stačí podrobný pohled a hned je jasný převládající směr větrů

 

Vypadá to jako pyramida v poušti, ale jde jen o pískem zavátý geologický podklad

 

Park pro botanické fajnšmekry

Schválně, kolik druhů mechů kdo z nás pozná? A mořských řas? Klidně se přiznám, že mechy tak dva až pět a mořskou řasu jednu či dvě. A přitom roste na území parku je 165 druhů mechorostů, z toho 36 přísně chráněných, a na 500 druhů mořských řas.

Pomořanka přímořská Cakile maritima

 

Připočtěme k tomu 430 druhů hub. Píšu to ne proto, že bych chtěl ohromit znalostí, sám jsem ta čísla opsal z podkladu Univerzity Palackého v Olomouci, ale abych ukázal, jak pestrá příroda je v místech, které tak na první pohled vlastně nevypadají.

 

Rakytník řešetlákovitý – plody jsou ideální pro zdravé marmelády

 

Dobrá a špatná zpráva nakonec

Začneme tou špatnou. Poměrně velká část parku je veřejnosti nepřístupná, což je pro přírodu fajn, pro fotografa méně. Davy turistů na jediné velké volně přístupné duně jsou vlastně docela rušící (jasně, i my byli součástí toho „rušícího se“ davu) a v sezoně je procházka po břehu moře spíš společenská záležitost, přičemž onu společnost tvoří cizí lidé.

Vřes je pro pískové bory typický

 

Křižáků jsou v Polsku desítky druhů tohle je nejspíše křižák obecný

 

Ta dobrá je, že i tak lze vidět spoustu zajímavých rostlin a při troše štěstí i zvířat. Žijí zde například tři druhy orlů. A upřímně, Polsko je relativně levná země a vidět poušť, která končí na mořském břehu, je fakt zážitek.

Když je obdivovatelů moc…

 

Dede: Děkuju Topimu za článek a nádherné fotky! A hned se ptám – byli jste někdy na podobném místě? Ať už v Polsku nebo jinde? Jaký máte pocit z krajiny plné písku… který navíc „kráčí“ s převládajícím směrem větru? 🙂

 

Slowinski park narodowy

 

Písek postupně pohltí skoro cokoliv

 

Aktualizováno: 17.10.2021 — 13:05

33 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. A jeste jednu asociaci mi dnesni clanek vykouzlil.

    „Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…,“ řekl malý princ.

  2. OT: Zdraví Bláža a moc děkuje všem za duševní podporu. Byla potřeba! Operace to byla velmi složitá a Bláže pak bylo velmi bídně. Ale bojuje a těší se, že by dokonce měla být ve výsledku o kousek vyšší ❤️

    1. Dede, diky za dobrou zpravu. Moc Lenku pozdravuj, budu na ni nadale myslet. Preji, at je ji kazdy den o hodne lip a at jsou vsechny kalhoty kratke 😉

  3. Zajímavý článek, přiznávám, že jsem o tomhle polském parku s písečnými dunami nikdy neslyšela – takže děkuji a představení a hezké fotky.

    Pravé saharské duny jsme viděli při jedné naší dávné dlouhé cestě s konečnou destinací v Maroku a právě tam jsme zajeli až na okraj pouště 🙂 Udělala jsem tam tenkrát fotku manžela „z posledních sil se plazícícho a o kapku vody prosícího tůristu“ 😀

    Duny zdejšího floridského pobřezní také mění svůj vzhled podle větru a na ty, které se snaží zpevňit různými travinami se zakázáno chodit. No ono chodit(spíše se bořit)po hlubším písečném podkladě stejně není žádná slast a třeba hrát písečný volejbal musí být mnohem namáhavější, než na normálním hřišti. A samozřejmě i tzv. „dune buggies“ (písečné čtyřkolky) mají zcela jiné pneumatiky než normální.

  4. Ten kraj určitě stojí za návštěvu, fotky jsou lákavé – jen toho pavouka jsem rychle přeskočila! 🙂
    U nás na Českolipsku je několik pískoven, některé jsou už neaktivní, někde se ještě písek těží, ale pohyblivé písky – ty tedy nemáme!

  5. Díky za výborný článek o zajímavé oblasti, kam už se nepodívám. Krásné fotky, s pro mne pochopitelným a vysvětlujícím textem. Díky. Pro mne hrůzostrašná fotka, dav lidí pochodující na dunu. Tak to bych nedala.

    1. Jsem moc rád, ani nevíte, jaká je to pochvala, že je můj text pochopitelný. Někdy mi to totiž mnohem rychleji myslí, než píše.

  6. Poušť může být zajímavá, ale když bydlím na nejsušším místě ČR (podle jakési učebnice), tak to člověka až tak nezaujme 🙂

  7. Velmi zajímavé, ráda cestuji i takto,děkuji. Cítit horký písek,není moc příjemné ale když je akorát teplý,jako třeba říční na břehu, tak je to hezké, tak nějak si to tam představuji. Poušť jako taková je krásná i záhadná,pro mne by to nebylo k žití, no, kdo ví…,stačila by malá návštěva. Polsko moc neznám,byla jsme víc na severu přímo v sousedství,w. Opolí, tak tam to mám docela projeto. Je tam víc vody, jezera,jezírka,atd.

  8. Letos v létě jsme byli právě v těch místech.
    Písek, voda, slunce, vítr.
    Na Usedomu Němci čerpají písek z moře a doplňují ostrov, aby jim ho vítr a voda nerozebraly, na protější straně je stejný vítr a stejná voda tím pískem zasypává. Až tam si člověk uvědomí, jak je maličký.

    A teď pro zvířetníky. Do národního parku v Polsku psi nesmí. Ze zákona a do žádného. Ani na cestičku, ani na vodítku, ani v batohu, ani v krabici, prostě nesmí. To snadno zjistíte, pokud vstupujete do parku hlavní bránou, spolu s ostatními turisty. Pokud vás výlet po značené trase zavede do parku jinudy, bystrým pátráním po stromech, někde nad úrovní hlavy, jistě najdete cedulku, na které je napsáno, že vstup do parku je zpoplatněn, ale kasy ještě nepostavili, tak se máte přihlásit na stránku tuhletu a za vstup zaplatit online 🙂 Tam je i napsáno, že tam nesmí psi, a protože náhradní trasa pro výlet neexistuje, musíte se vrátit hezky po vlastních stopách, bez možnosti užít si stínu stromů, bzučení a kousání hmyzu a vůbec všeho, co na písku rostoucí borovicové lesy nabízí 😉

    Dobrá zpráva je, že ředitel národního parku má možnost udělit výjimku a vyznačit trasu, kterou lze projít i se psem na vodítku. Že takové výjimečné trasy existují právě v parcích kolem českých a německých hranic bude jistě nějaká náhoda. Stejně jako to, že ty trasy jsou jaksi nespojité 🙂

    Ale jinak mají v Polsku pejsky rádi. A v kdejakém bistru, si lidi musí dojít svou rybu objednat a odnést ke stolu sami, zatímco pejskovi servírka donese misku s pitím až ke stolu 😀

    1. Ale já tam psi viděl, jen museli být na vodítku. Třeba to tam neberou tak vážně. Asi jako my s rouškama ve vlaku (jezdím vlakem několikrát týdně, takže vím o čem píšu).

      1. Berou to velice vážně, alespoň kolem jezera Gardno. Možná je u Leby některá z těch stezek, kam psi můžou. Prostudovala jsem kvůli tomu jejich zákon o národních parcích.
        Ze zvědavosti jsem hledala totéž v našich zákonech. U nás v národních parcích má být pes na šňůrce a na označené cestě, pokud průchod psů není výslovně zakázán.
        Hm. Tedy aspoň myslím, že jsem to pochopila správně. Přece jen naše paragrafy jsou neobyčejně zakroucené a navíc plné ocásků 😀

    1. Přijde mi ironické, že tu máme jako přírodní parky „pouště“. Chráníme si něco, s čím se teď celosvětově bojuje, aby to nepožralo úrodnou půdu. Díky bohu za to teda

  9. Děkuju, Topi, za ty fotky! A článek, samozřejmě. Já mám pro tento typ krajiny slabost – tedy vizuální slabost, žiju ráda na svém místě:))
    Hromady písku a neustálý vítr, obvykle ještě s hučením moře, vytvářejí takovou… existenciální 🙂 atmosféru.
    Zažili jsme to na severu Dánska, v Jutsku. Obrovské pláže, divoký Skagerak (to je taková nevlídná část Severního moře), vyjící vítr a duny. A strašně zvláštní světlo… není divu, že se ta část Jutska stala zaslíbeným místem malířů. 🙂
    Ovšem nepochybuju, že život tam nikdy nebyl lehký.

  10. Jediné pozitivum Covidu bylo, že jsem lépe poznal Polsko, protože to jinam moc nešlo. Tak jsem loni Polsko navštívil snad 6x a v listopadu jsme byli u Baltu a v tomto parku. Být v dunách a venku asi 4 stupně nad nulou bylo fakt zvláštní. Navíc tam místy bylo už trošku sněhu, což bylo ještě divnější. Výhled z nejvyšší duny na to jezero je taky nádhera, skoro bych řekl že už to připomíná víc Finsko než náš prostor. A álej na cestě do Leby je neuvěřitelná nádhera na podzim a strašně dlouhá! Jo a u těch dun jsme potkali lišky a srnky 🙂

  11. Krasne fotky! V pisecnych dunach jsem byla ve state Oregon, jezdili isme po nich motokarou, ktera se v nich muze i celkem lehce prevrhnout. Mam z dun urcite respekt. Ano, chodit po teplem pisku bosa je velmi prijemne, ale ztratit bych se tam nechtela. Nejak se mi lepi jazyk na patro a clanek mi tez pripomnel film „Pisecna zena.“

    1. Díky za pochvalu fotek. Já se navíc snažím vědět, co na té fotce je, takže dohledávám názvy kytek, kopců atd…

    1. Postupně. Duny postupují rychlostí několik metrů za rok, což nevypadá moc, ale když to nemůžete zastavit…

      1. Tohle jsme také viděli v tom Dánsku, kde pro změnu moře ukusovalo z pevniny – dun. Nejdřív sežralo kostel (tedy lidé ho rozebrali, protože jeho trosky nechtěli mít v moři) a pokračovalo k majáku Rubjerg Knude Fyr. Když jsme tam byli (2016), panoval oficiální názor, že maják skončí stejně jako kostel.
        Ovšem nakonec bylo rozhodnuto pokusit se o záchranu a ta se v roce 2019 opravdu povedla – celý maják posunuli po kolejích o 70 metrů směrem do vnitrozemí. Jeli rychlostí asi 12 km za hodinu a maják byl o něco lehčí než inženýři čekali (720 tun).
        Podívejte se tady: https://www.bbc.com/news/world-europe-50139900

          1. Jak rychle se posouval kostel v Mostě? Nechce se mi to hledat. Byli jsme tam s MLP, ale už si to nepamatuji.

        1. 12 km/h fakt neberu – to by byl tryskový přesun o 70 m za 21 sekund 🙂 … Nemělo to být spíš 12 m/h?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN