Poslední měsíce neustále strkám nos do historie. Ne té velké, která utváří společenský vývoj, ale té malé. Oblečení, bydlení, vaření a uklízení, tak nějak v intervalu od osmého do osmnáctého století. Někdy odpovědi na své otázky najdu, jindy ne. (Víte někdo, kdy se v historii objevil vedle koštěte i smeták?) Někdy také najdu odpověď na otázku, kterou jsem si v rámci konkrétního hledání nepoložila:))

Přitom mi ta otázka poletuje někde kolem uší už docela dlouho. Proč moderní umění a architektura (a vlastně i oblečení) prakticky odmítají zdobnost? Odpověď na takto komplexní otázku samozřejmě nemůže být jednoduchá – někdo by možná pochyboval i o otázce jako takové. Nicméně vám nabídnu k diskuzi svoji úvahu.

V zásadě mám dojem, že toho kolem sebe máme posledních minimálně padesát let moc. Po dlouhé stovky, tisíce let měla naprostá většina lidí kolem sebe minimum věcí. Prakticky všechno bylo vyráběné hlavně z hlediska praktičnosti a úspory zdrojů. Snaha vytvářet krásu lidem nikdy nechyběla, ale prostě na ni byly prostředky až v druhé řadě.

Proto byla zdobnost a výpravnost věcí bohů a králů 🙂 či spíš prostě těch, kteří na to měli. Pokud mělo být něco v jednoduchém a praktickém světě slavnostní, zářilo to barvami a ornamenty. Bylo to… složitě krásné. Pokud mi nerozumíte, představte si Moravu a slavnostní lidový kroj:))

S výjimkou puritánských hnutí, jdoucích plánovaně proti lidské přirozenosti, byl vždy slavnostní oděv barevným a propracovaným šperkem. Dokonce i severské národy, které mají tendenci být s barvami opatrnější, nezavrhovaly složitou zdobnost – výšivky, tkané vzory, šperky. Obecně lidé mají rádi barvy, lahodí jim harmonie a symetrie.

Pokud ovšem nemají mozek přehlcený vjemy.

Náš svět bliká barvami a nesčetnými vzory. Je hlučný, nepřetržitě tlačí na naše smysly prakticky v každém směru.

Proto, tedy podle mě, přišla na svět móda jednoduchosti a hladkých linií. Nejen v interiérech je tu už déle trvající preference základních „zemních“, případně tlumených pastelových barev – ty jasné křičící barvy potom dostávají úlohu jen v oživujících detailech. To je něco, co by naše předky žijící v nezbytné skromnosti, nejspíš moc nenadchlo.

Lidský mozek má rád vyváženost – v chaosu hledá jednoduchost a řád, v rigidním či nepodnětném prostředí hledá barvy, vzory, život a vzrušení.

Možná i proto se naše původní touhy po propracované bohatosti vzorů a ornamentů občas probudí a my pak překvapíme sami sebe:))

K diskuzi pak přidávám otázku: Proč se vlastně říká u velmi krásných přírodních jevů, jako jsou třeba spektakulární východy či západy slunce, že je to tak krásné až je to kýčovité? Kde tedy vede hranice mezi kýčem a krásou? 🙂

Tohle je obyčejný západ slunce, takže je jen krásný – ne kýčovitě krásný:))