„Jdeme ven!“ řekla jsem bez přemýšlení a pak musela čelit následkům. Psí hemžení v nevelkém prostoru předsíně znamenalo chlupy na kalhotách a pošlapané nohy. Přerušila jsem sotva načatý proces přezouvání, otevřela dveře domu a zavelela: „ven!“ Vrátila jsem se ke svým botám, sedla si, sáhla pro obouvací lžíci a zjistila, že kolem už je zase zapseno. Že já to tehdy zkoušela! 🙂
Obouvací lžíce. Jeden z nástrojů, jejichž sláva se hvězd nedotýká, tedy pokud si nekoupíte opravdu špatně nazouvatelné boty a z nějakého důvodu nevystačíte s prstem. Ovšem obouvací lžíce slávu nepotřebují – tak či onak, najdete jen velmi málo domácností, kde žádná není.
Moje vzpomínky vedou například ke „stříbrným“ kovovým, které byly krátké a pevné, a velmi zvláštně zrcadlily okolní svět. Pak tu byly „plechové“, takové ty jemně skvrnité, nejčastěji v takové podivné modrozelené nebo váhavě vínové základní barvě. Ty už byly i delší, nicméně nejenže nic nezrcadlily, ale navíc snadno podléhaly jakémukoliv tlaku. Pak se na ně stačilo málem jen rozzlobeně podívat a bylo po obouvání. Tedy po obouvání s onou zprohýbanou (případně už zlomenou) lžící.
Světu obouvacích lžic však poslední roky (aspoň v mém okolí) vládnou lžíce z Ikei. Dlouhé, z pevného a pružného plastu, vyskytující se v několika barvách – my teď máme bílou a černou, ale mívali jsme i červenou. Řeknu vám – to je tedy nástroj! Nejenže se s ním výborně obouvá (od jistého věku či stavu páteře už člověk ocení, že se nemusí shýbat), ale díky závěsnému háčku na konci má i další využití.
Tak například v komoře nebo v předsíňové skříni si s ní posunuju věci nacházející se v horních policích – na které ze země nedosáhnu. Pravda, musejí to být věci, u kterých nevadí, že mi posléze spadnou do rukou nebo na hlavu. Obvykle tak šoupu s odloženými slamáky, mikinami nebo taškami. Zkoušela jsem takhle v komoře lovit i balík s toaletním papírem. Copak fungovalo to, ale ten cestovní plynový vařič, co letěl neplánovaně s sebou, jsem chytla do rukou jen tak tak!
Dál se hodí k vydloubnutí psích míčků, které se dostaly pod dřevník. Máme totiž dřevník přímo proti přední terase, přičemž polena jsou naskládaná na paletách, aby spodní řada nebyla přímo na vlhké zemi. Nevěřili bystě, jak často zlomyslná fyzika pošle původně jinam hozený míček právě pod paletu! Díky háčku na konci dlouhé obouvací lžíce už nemusím čelit vyčítavým pohledům zklamaných psic. Panička si poradí!
No a minule jsem použila lžící zase jinak. Měla jsem čas, chlupatá jsem už taky byla, takže jsem si při obouvání hrála se psím hemžením. No, a napadlo mě podrbat Ari tím háčkem na konci lžíce hezky nad ocasem, kde to má opravdu ráda. Myslela jsem, že tím fenka pohrdne, přece jen prsty jsou prsty, že jo. Ovšem ukázalo se, že i koncem obouvací lžíce můžete kvalitně podrbat psa!
Takže chápete, co jsem provedla. A proč – nemám-li času na rozdávání – musím mít psy při obouvaní na jiné straně dveří, než jsem já…:))
Také v naší domácnosti je několik obouvacích lžic. MMCh, v angličtině je to „shoehorn“ (tedy roh no boty, nebo tak nějak) ale ta „lžíce“ mi přijde mnohem přesnější, už jen svým tvarem. Dokonce tu máme i ty „ikeovské“ co jsou na obrázku, dovezené z Prahy, líbily se mi, tak jsem koupila rovnou 4. Ale jak píše Alex, jedna už se zlomila, stejně jako jedna jiná, dlouhá železná se ohnula. Takže teď v předsíni visí už delší dobu opravdu bytelná železná, držadlo potažené kůží, která je o trochu delší, než ty ikeovské. Používáme ji oba. Máme i krátké lžíce, nejen tu klasickou želznou, ale jedna je dokonce hezká bakelitová (žíhaná), nevím, kde jsme k ní přišli. Ale ty jsou už někde založené, používáme jen tyhle dlouhé. Já si ale při letu do Prahy vždy dala do kabelky jednu malou, plastickou lžíci, abych se mohla při letištních kontrolách nejen rychla vyzout, ale hlavně nazout (letěla jsem vždy ve šněrovacích botách, abych je mohla v letedle co nejvíce povolit).
Maričko, já si na cvičení na rehabilitaci také nosila v kabelce malou plastovou lžíci na boty, aby se mě lépe nazouvalo do těch nerozvázaných bot 🙂 .
Maričko, na to letiště to je moc dobrý nápad! Já jsem zatím dost sázela na to, že v botách projdu – a taky se většinou nezouvám. Ovšem minule jsem si musela sundat stříbrný přívěšek i prsteny! (pískal přívěšek:))
Pro mě by lžíce na boty nemusela existovat, já ji vůbec nepoužívám. Šněrovací boty si rozvazuji (a tkaničky pečlivě uložím dovnitř boty, nesnáším, když se válejí po zemi 😀 ) a ani do jiných bot nemám problém se dostat, mám poměrně úzkou a hubenou nohu. A tak je pro mne objevné, v kolika variantách se taková jednoduchá věc vyskytuje. 🙂 Ale pro mužskou část domácnosti a návštěvy samozřejmě lžíce máme dokonce dvě, jednu krátkou, jednu dlouhou, barvy zelené.
K vylovení čehokoliv zpod gauče nebo skříně používáme krbové nářadí. 🙂
Hančo, taky šněruju a taky strkám tkaničky do bot:)) Hlavně u těch horských, kde jsou dlouhé… irituje mě, když se válejí kolem bot, jsou pak akorát špinavé…
Obouvat si boty je pro mě velice obtížné. Proto nosím cukle (s ponožkami) i při teplotách kolem nuly, i když prší, pokud není sníh.
Ale promiňte mi teď něco naprosto OT. K nedávným narozeninám Jiřího Suchého.
Mám snad nejraději Píseň Hamleta o hvězdách. Existuje asi víc nahrávek, ale já mám rád tu na desce Toulaví zpěváci.
Při verši „…slunce svítí dál, na rezidence princů, na Smetanovu síň…“ si vždycky vzpomenu (víte to?), že Smetanova síň má zasklenou část střechy a stropu. Dá se to sice zastřít, ale slunce umí udělat svoje. A když nefunguje klimatizace…
Na promoci svého syna, před více než 30 lety, jsem se musel svléci – no, opravdu hodně 🙂
A ovšem písničku Pampeliška. Ne kvůli té knížce, ale pampelišce. Víte, že pampeliška taky pěkně voní? Musíte si ji ovšem strčit až do nosu.
A teprve nedávno mi došlo, že mnohé kresby Jiřího Suchého (ty dívky) vypadají jako by je nakreslil Gustav Klimt.
To musela být nezapomenutelná promoce:))
Jiří Suchý je obdivuhodný člověk.
Co mne začala bolet záda, jsou obouvací lžíce mé největší přítelkyně. Zvlášť ty dlouhé. Z Ikea máme už několikáté, protože se u nich projevila nepříjemná vlastnost. Praskají. MLP je musí vždy vyztužit plíškem než odejdo nadobro do lžícového nebe. Ale jinak mám SUPER LŽÍCI. Je dlouhá, má koženou rukojeť s koženým proužkem na zavěšení, potom následuje takový dlouhý pružný nerezový „husí krk“ a teprve potom samotná zrcadlová lžíce. Tak ta obouvá sama! A co mne bolí ta záda, tak jsem si zvykla na neřest, že boty naven, nerozvazuji, ale obouvám je zavázané, takže lžíce mají co dělat.
Alex, koukni až dolů, posílám tam tip na novou, dlouhou a pevnou lžíci z IKEA, je falt dobrá, kovová.
Aido, ta vypadá bytelně! Dík.
Tak to mám kliku, že jsem zatím žádnou ikeáckou nezlomila:)) Tu s pružným krkem jsem někde viděla, ale nikdy neměla 🙂
Mimo jiné, ta dlouhá obouvací lžíce z Ikey má přívětivé jméno. Omtänksam znamená Ohleduplná. Na lžíci dobrý, ne? 🙂
Lžíce jsou u nás také v kurzu, mám i jednu mini v autě. V povinné výbavě. Co kdyby!
Oni mají celou kolekci výrobků s tímhle jménem, mají to být pomůcky pro pohodlí: https://www.ikea.com/cz/cs/cat/kolekce-omtaenksam-39821/
Ohleduplná… to je moc hezké. Takže mám ohleduplné dvě! 🙂
Lžíci na obouvání používám proto, že jsme líná boty rozšněrovávat a mám je zavázané tak, aby se v nich dalo chodit a přitom se nemusely zavazovat. U lodiček to jde samo 🙂
Dneska má být hezky. Mám den dovolené, protože mi ještě zbylo 10 dní a dostala jsem příkaz ji zužitkovat. Další se bude konat příští týden včetně víkendu. No, sice svítí slunko, ale jedu koupit pár vánočních dárků…
Tak zašněrované boty si obout fakt neumím:)) Moje škoda… já potřebuju tu lžíci i na boty rozšněrované! 😀
Bez lžíce na obouvání bot bych už neobešla.
Mám je doma i v práci a přiznám se, že jsem si jednu přinesla i ke své kosmetičce a psychoterapeutce.
Já se totiž malou lžíci neobuju, potřebuji tu velkou z IKEY. Jinak mi jdou nohy do křeče a to sakra bolí. Myslím, že to dopadne tak, že u mého batohu na zádech bude už napořád trčet lžíce na obouvání.
Míšo, na obrázek dámy z batůžkem, ze kterého kouká konec obouvací lžíce, si moc ráda vzpomenu! 😀
Mimochodem i v lázních jsem zjistila, že na pokrokových odděleních ty obouvací lžíce mají – ty dlouhé! 🙂
Obouvací lžíce kam se podíváš. Mám ji vevnitř v chodbě,venku na chodbě větší,obě kovové,malou lžíci přímo starožitnou, vozím všude sebou neb jeden/a,nikdy neví, kde a jak se bude muset vyzout a obout,umělou lžíci jsem už dávno křupla. No prostě taková důležitá věc a přitom taková blbost,že? Pan Baťa by měl ze mne radost. 🙂
Malou nemám, protože mám jen jedny botky, které mi bez lžíce dělají opravdu problém a ty jsem měla na sobě letos tak třikrát 😛 Ale letošek je pro mě výjimečný tím pajdáním, které vede k tomu, že jsem se od jara vlastně nevyzula z „botasek“, tedy nízkých trekových šněrovacích bot 🙂
U nás teď straší lžíce dvě, z obchodu s obuví, dlouhé, červené a plastové. Asi nešly na odbyt, protože paní prodavačka nám jich chtěla přibalit ještě víc. A nudí se u nás – asi je taky začnu používat kreativně, spíš směrem dolů, nahoru dosáhnu. Já si boty rozešněruji, protože to by můj dědeček obuvník nesnesl, rvát se do boty silou mocí, a když do boty noha nejde po dobrém, je to šmejd (ta bota), a chlapi si vystačí s prsty (ideál je bota zašněrovaná tak, že do ní člověk vjede hladce a za chůze z ní nevypadne, což se u nových bot ladí poměrně dlouho, ale jde to).
Ty krásné lžičky s kladívkovou barvou mi tak nějak nostalgicky schází. Ovšem u našich je tedy super kousek, bambusová hůlka se slonovinovým chameleonem místo držadla, na konci malá, taky slonovinová lžička. Ta slonovina je naštěstí plast. Ten bambus ne.
Pche – zdědila jsem a visí mi v předsíni též bambusová hůlka, kde na jedné straně jest ona slonovinová plastová lžíce a na druhé straně slonovinová plastová ručka! Řeknu vám, působí to docela strašidelně a použít je mi docela eklhaft. Tak si tam tak visí na radiátoru a čeká, co bude…
No jo, ty jsi osoba se svobodnýma nohama… 😀
Ygo, to není jen lžíce, to je i drbátko, ne? 😉
Jo – ale takovou podivnou auru. Nevím proč, ale připadá mi, že by se jím mohl drbat Drákula… 🙂
Ygo, a proč si tu Drákulovu lžíci doma necháváš? Ze nostalgických důvodů? 😛
No – tak nějak! 🙂 Kdyby se třebas někdy hodila 😉 – třebas bys ji potřebovala do divadelního představení, tak ji máš u mne schovanou 😛
Počítám s tebou! 🙂
tak tu máme taky a taky se nelíbí. No, ale mě to jako slonovina nepřipadá, budu muset zkusit sirkou zda to není plast.
No jo, ty nelovíš zvířecí hračky zpod nábytku nebo jiných úzkých prostor 😀
Jinak se mi nikdy nestalo, že by mi k botám přibalili lžíci! 🙂 A to mám kromě lodiček všechny šněrovací:))
Tak největší gól byl, že to přidali k sandálům… 😀
😀 😀
Hi, hi.
A všimly jste si, že délka obouvací lžíce je přímo úměrná průměrnému věku držitelů domácnosti?
Ano. 🙂 Mimochodem, dělají se delší než půlmetrové? Výhledově by se možná hodily…
Dělají, už máme dvě: https://www.ikea.com/cz/cs/p/omtaenksam-lzice-na-boty-antracit-70378070/
🙂
80 cm? To je dobré, dík za tip.
V lepších časech, když nebyli kompletně vykoupení jako teď, měli tuhle lžíci i v jakože zlaté barvě. Ale tahle tmavá je, myslím, praktičtější.
Jo, určitě (mládežníci něco takového nepoužívají, ty si boty odupou:))