Jen počkej, až půjdeš do školy! Jen počkej, až budeš na střední! Jen počkej, až budeš mít děti!
Tak schválně, jak často jste ono legendární „jen počkej“ slyšeli vy? A nemyslím tím seriál, kdy to volal frustrovaný vlk na mazaného zajíce. Když si vezmu, kolikrát to řekli mně, mám dojem, že náš národ je plný sudiček. A sudiči také nezůstávají pozadu – stále ještě tu jsou generace mužů, kteří jako chlapci poslouchali od starších ono výhružné a zároveň hlubokým uspokojením drnčící: jen počkej, až budeš na vojně!
Musím uznat, že věštby obsažené za oním „jen počkej“ se dost často vyplnily. Ale co je důležité, nikdy neobsahovaly celou pravdu. Vždycky jen tu horší část. Ve škole jsem sice ztratila i to málo lidských práv, jaké dítě má, ale zase tam byli kamarádi, a sem tam nás učili i věci, které mě bavily.
Ano, na střední jsem se skutečně musela začít učit a srážka s realitou, že už nestihnu všechno jen tak zlehka odposlechnout při hodině, opravdu zabolela. Jenže učení bylo podstatně zajímavější a spolužáci také. Například žádná sudička mi nikdy neřekla: jen počkej, kolik tam bude zajímavých a chytrých kluků! Hlavně v matematické třídě. Nebudeš vědět, po kterém sáhnout dřív! 🙂
Pokud jde o děti, tak i v tomto případě měly sudičky pravdu. Skutečně mi obrátily život vzhůru nohama a měla jsem dojem, že jsem se nevyspala tak… určitě šest let v kuse. Ale nikdo mě nevaroval, jak ohromný kus lásky mi naráz vstoupí do života. Kolik něhy a legrace! Jen počkej, prožiješ úžasná a nesmírně cenná léta svého života! O těchto věcech sudičky nikdy nemluví.
No, a já v tom hledám naději, protože jsem dospěla do věku, kdy čas od času poslouchám: jen počkej, až budeš stará! To teprve uvidíš, za co stojí život. Bude hůř! Co s tím? Inu, doufám, že to bude jako zatím vždycky – na to špatné mě upozornili, a já se holt spolehnu na to hezké, co jim určitě z věštby vypadlo. Pořád ještě věřím v příjemná překvapení! 🙂
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2021
Jen počkejte… tak schválně, čeho jste se měli dočkat vy? A dočkali jsme se? 🙂
Já si opravdu nepamatuju, že by mě někdo strašil tím „jen počkej“. Doma ne, na základce taky ne, na průmce taky ne – tam jsem jenom musela slíbit paní profesorce na analytiku, že nebudu pracovat v laboratoři, když se mi tu školní málem povedlo podpálit 😀 . No, pracovala jsem tam nakonec 10 let a úspěšně. A prací mě taky nestrašili, já věděla, do čeho jdu a těšila se.
Jen si uvědomuju, že jsem říkala kdysi synkovi “ to pochopíš, až budeš mít vlastní děti“, když se děsně divil, že se o něj někdy bojíme. Nedávno říkal, že už chápe…a to jsou malýmu 2 🙂
Asi jsi měla kliku na učitelky a všímavé sousedky:))
Jinak „to pochopíš, až budeš mít vlastní děti“ je hodně pravdivé. Některé věci si člověk dopředu prostě představit neumí 🙂
U mě za to možná může i to, že jsem byla hlavně na prvním stupni „zlobivá holčička“ a věštění mě nejspíš mělo zvládnout 😛 (aneb po někom ty děti hyperaktivní být musí, že jo:))
Taky si nepamatuji, že bych slýchávala takovou nějakou větu od rodičů,myslím, že měli dost svých vlastních problémů a těmi mými se prostě nezabývali. Měla jsem doma takový dril,že to ani nebyla potřeba,o to víc volnosti jsem pak chtěla poskytnout synkovi. Nemusela jsem ani tady tuto větu používat neb sport si vybral svou daň a synek neměl na blbosti čas. Jen tak do jeho 5-ti let bylo třeba trochu usměrnění vývoje a pak to spělo jen k dobrému.O vnučku strach nemám,to je zodpovědná osůbka,někdy až přespříliš,prostě nová generace. :-). A jestli jsem se dočkala? Ano ale jen svých vlastních očekávání.
Já jsem to neslýchala od rodičů… To byly spíš učitelky (ty hlavně – vzpomínám na proslulé jen počkej, nebudeš dobrá k jinému než mytí nádobí, řečeno mi v první třídě… no, je pravda, že nádobí myju pořád:)), sousedky, sem tam i poloneznámí lidé, třeba na zájezdu 🙂 Asi jsem vypadala jako nesnesitelně optimistická osoba, co já vím, že jsem to provokovala.
Faktem je, že já jsem skutečně byla nesmírně optimistická osoba – a částečně mě to i zůstalo:))
No, jj, učitelky. Tak to já měla štěstí i v té 1.tř.,kdy mi pančelka říkala“ ty můj Smolíčku pacholíčku“, v kreslení a v krasopisu. 🙂 Zato na průmce to už bylo hustýýý.,jako třeba“ pro Vás by bylo lepší sehnat si místo v praxi“ 🙂 nebo „provedu namátkovou kontrolu Vaší systematické práce,doufám, že nikoliv naopak“ 🙂
😀 to s tou kontrolou je fakt dobré:))
Jedináček s ovdovělou maminkou se pluralitě názorů učí ve škole a s kamarády.
Dnes už jsem sparingpartnerem pro svou dceru, aby se naučila argumentovat věcně a s rozvahou.
Věta: „Když to chceš, tak si to udělej sama, ať se Ti to líbí.“ Ukazuje, že odmlouvání postoupilo do nové úrovně. (puberta také).
😀 Dcerka na to jde logicky:))
Ad poslední odstavec. Jsi optimista, Dede! 🙂
No, musím být!
Vezmi to takhle – kdo je starý, měl kliku, že se toho dožil – to se taky nepovede každému.
Prostě musím pevně věřit, že ze mě nebude ležící chudák v nějakém ústavu a zbytek se už nějak zvládne.
Pořád si myslím, že je na co se těšit. Například já jsem si slíbila kočku – nejradši černou – až jednou přestaneme nutkavě cestovat. 🙂
Hmm – tak já si vůbec nevzpomínám, že by mne někdo strašil tim, co se stane, až se stane… a tak mi život plyne, aniž bych očekávala něco zlého. A jelikož mne nikdo na budoucí pohromy neupozorňoval, tak mne tak nějak minuly – a když neminuly, tak byly k unešení – a mnohdy jsem si ani neuvědomila, že se děje něco, čeho bych se měla bát.
Mamka mi vždycky říkala, že jsem šťastný člověk. Jenom teď nevím, jestli tim nechtěla naznačit, že v jistých životních situacích jsem ducha mdlého…
Jinak všechny katastrofy v rodině doprovázíme slovy „A vem si na tom to pozitivní…“ I když někdy ta pozitiva hledáme horko těžko 🙂 🙂
Možná jsi vypadala, že bys je stejně neposlouchala 😀
Eh, pozitiva se taky snažím hledat, ale někdy je snazší sáhnout po procítěné kletbě nebo něčím třísknout…
YGO, maminka to myslela jistě dobře a o ducha mdlého určitě jít nemohlo,za jedno, by to nebyla pravda a za druháka,mamka dobře věděla,že někdy je lepší hrach na stěnu hodit, než Ygušku srovnat.Bylo chytřejší ponechat ji šťastnou. 🙂
Počkej, až budeš mít děti! Jo, to jsme slyšela mockrát. A taky „Počkej, až na ně přijde puberta!“ Tak to přiznávám, že bylo sice náročné období, ale přežili jsme všichni bez větších škod na duši i na majetku 🙂
Varování před pubertou jsem neměla čas brát vážně – dva rvoucí se hyperaktivní potomci mě zocelili natolik, že jsem si dalších potíží všimla až když byly hodně velké – a to se naštěstí moc často nestávalo. Marek nám doteď občas (z legrace – tedy doufám:)) vyčítá, že neměl na pořádnou pubertu vůbec čas, protože od přesazení na mezinárodní školu (v patnácti) neměl čas na nic než na učení! 😛 Ale přežil – stejně jako my všichni:))
Je pravda, že nástup do školy, posléze do zaměstnání a narození dětí mi život změnilo. Přesně jak DEDE píšeš, dalo nám to hodně radostí ale i ty starosti.
Ovšem život to byl barevný a i ty starosti mě nakonec zocelily.
Moje babička říkávala : “ všechno zlé je pro něco dobré „.
Obsah těchto slov jsem pochopila a docenila až jako dospělá.
Přiznám se, že mě zaskočilo to – jen počkej, až přijdeš do práce. Já tam žádnou hrůzu proti škole neviděla, přišlo mi, že mám větší klid. Hlavně proto, že jsem Andyho měla už v posledním ročníku na vysoké, takže když jsem přišla do zaměstnání, měla jsem pocit úžasného klidu – dělala jsem jen jednu práci v jeden moment a ještě jsem na to měla čas:))) Po studiu s miminem a životu s hyperaktivním batoletem mi to přišla jako úplná pohoda! 🙂
Zazila jsem si v jednu dobu dvoji stres najednou – narozene miminko a po nocich prace pro firmu. Prislo mi, ze v praci je stres takovy klidny, predvidatelny, planovany :)).
Pockej, az se to dozvi tata! Pockej jak budes smutna, az umru. Pockej, na ma slova jednou dojde (tomu zhusta predchazelo: Ty nevis, co je pro tebe dobre) … taky vyborne vety. Jen za nima nic pozitivniho ne a ne najit.
„Pockej jak budes smutna, az umru.“ tak to je hodně drsný! Brr.