Je to ten nejčastější pokyn, jaký poslední týden slýchám. Bývá pronášen vlídným ženským hlasem a obvykle ho doplní poznámka – respirátor si na sobě nechte! Když odečtu velmi divný pocit, jaký mám, jsem-li oděná jen v respirátor, musím s jistým soucitem myslet na muže, kterým tentýž povel dává tentýž milý ženský hlas… 🙂

Ano, už je to tak – poprvé v životě jsem okusila lázeňské procedury. Ne, nejsem na pobytu v lázních – jak bych mohla být, když mám doma psy? Stala jsem se ambulantním klientem v Lázních Bělohrad. Mám je za rohem a specializují se na potíže s pohybovým aparátem, přičemž ty potíže by klidně mohly být, co jsem si zranila koleno, moje druhé jméno.

Copak koleno! To po operaci otravuje tak nějak předvídatelně. Když vám vybrousí kusanec menisku, chvíli to trvá, než s kloubem opět najdete společnou řeč. Tedy například pochopíte, že je zásadně proti jakýmkoliv otočkám, což vám kolikrát v zápalu nějaké činnosti dojde až s řezavou bolestí. Jenže… když vařím, jsem zvyklá se rychle otáčet ke kuchyňské lince, nebo někam spěchám a naráz si vzpomenu, že jsem něco zapomněla, otočím se a… au! Ovšem s přesvědčením, že teď už se tam snad nemá co zlomit, se to dá do jisté míry ignorovat.

Co se ignorovat nedá, jsou hlasité a teď už skoro trvalé stížnosti mé porouchané bederní páteře. To nejsou jen stížnosti, to jsou i supliky, petice a rychle směřujeme i k obviněním! Po půlročním kulhání jsem se dostala do stavu, kdy se mi v mozku vypnul SW řídící normální pružnou chůzi a výsledkem je, že chodím jako postřelená kačena (to je ta zdvořilá verze:)). Pokud mám NW hůlky a jdu po pěkné cestě, ještě to zvládám. Ale seberte mi jedno nebo druhé (nedej bože oboje) a místo pružné chůze začnu předvádět… řekněme křečovité pokusy o chůzi. A to pro mě bývala chůze úlevová poloha, když mě bolela záda!

Respirátor si v lázních mohu sundat jen v bazénu 🙂

Martin se už na to nemohl dívat, takže na mě tlačil tak dlouho, až jsem do těch lázní zavolala. Což jsem začátkem září udělala a ejhle, už se máčím! A cvičím:)) Musím říct, že se mi to líbí, hlavně cokoliv, co se odehrává ve vodě. Miluju cvičení v bazénu – tam vypadám nejen kompetentně, ale navíc mě při cvičení nic nebolí:)) Na suchu je to podstatně horší. Ovšem, jak podotkla jedna paní, v bazénu se bydlet nedá, takže se musíme snažit.

Velkou pomocí je pro mě cvičení s fyzioterapeutem. Mládenec byl skvělý, opravdu poslouchal, když jsem mu líčila své problémy. Potom mi předvedl, jak chodím 🙂 , vzápětí, jak bych chodit měla, a pak mi dokázal, že se člověk může potit i při pouhé snaze stát rovně. Ale funguje to – opakuju si jeho rady, když chodím se psima a zaseknu se v horším terénu. Akorát, že by to mělo jít automaticky, že jo…

Co si ovšem opravdu užívám, jsou záblesky životních osudů a historky, které v podstatě denně odposlechnu. Ne, nepokládám ucho na zavřené dveře! Nemusím. To je druhá stránka lázeňských procedur, kde od sebe kabiny oblékací i lázeňské, dělí jen tenké přepážky a závěsy. Prostě slyšíte, jak život kolem bublá a moje hlava se pak plní všelijakými obrazy.

A víte, co je na tom nejlepší? Že jsem zatím nenarazila na jednoho nevlídného člověka! Sestry jsou milé, i když toho mají moc, a hezky jednají i s lidmi, kteří holt už na cokoliv potřebují víc času. Vím, chodím tam teprve týden, ale stejně… Je to nesmírně osvěžující 🙂

A tak se dnes nadhazuju téma lázní – byli jste někde v nějakých? Jak se vám to líbilo? Co nejvíc a bez čeho byste se obešli? A zažili jste tam nějakou zajímavou příhodu? 🙂