Ten den se mi prostě nevedl. Jedno malé příkoří stíhalo druhé, věci mi zbytečně padaly z rukou, a když se přidal i ukopnutý palec, byla spolehlivě naplněna definice toho, čemu se říká „den blbec“. K večeru jsem už toho měla dost. Potřebuju potěšit!
Co s tím? Na vycházku se psy už bylo pozdě, oblíbenou hudbu jsem už bez větších úspěchů aplikovala, na voňavou koupel bylo zase ještě brzy. Potom jsem uslyšela nahoře v domě kroky a bylo mi jasné, co potřebuju – pořádně obejmout! Takže jsem vyšla za svým mužem, vyrušila ho v tichu jeho pracovny a beze slova k němu natáhla ruce.
Pochopil okamžitě, však mě zná. Přišel ke mně, hezky pevně mě objal a čekal, co to se mnou udělá. Za chvilku neodolal a zeptal se, co se děje. Promítla jsem si den plný drobných otravných patálií včetně svých průběžných pocitů, a poctivě odpověděla: „Nic. Akorát se cítím… nedomazlená!“ Zasmál se, a ještě chvilku mě u sebe přidržel. Pro jistotu!
Určitě ten pocit znáte, přestože ho tak patrně nenazýváte. Každý má svoji míru odolnosti proti každodenním dloubancům, kterém nám život v různé míře uštědřuje. Hranice, kdy máme chuť třísknout věcmi a klít je pokaždé trochu jinde, ale pokud ji překročíme, potřebujeme útěchu.
Možností je opravdu hodně. Někdo si jde zaběhat, jiný mlsá, další si pustí oblíbenou muziku, pomoct může dlouhý rozhovor s chápavou kamarádkou, vycházka se psem, pomazlení s kočkou nebo sklenička něčeho ostřejšího – ideálně ve společnosti někoho, kdo chápe, že panák slivovice je v tomto případě ta lepší varianta.
I já mám podobný repertoár uklidňujících činností, které střídám podle aktuálních možností. Občas, když jsou časy zlé, přijde řada i na procítěně pronášené kletby. Ale úplně nejlepší je, když mě můj muž na chvíli schová před světem ve své náruči. Vážně to funguje!
Jen jsem zpočátku přemýšlela nad tím, jak si o to správně říct. Co si budeme říkat, prosba aby mě… hm… pochoval, dokáže znít v češtině opravdu divně. Ještěže si k tomu nebere rýč!
Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2021
A tak se dnes celkem logicky ptám – jak se utěšujete vy, když se vám den nevede? 🙂
Tak já chodím výhradně za mými zvířátky, nějak se mi zdá,že mají víc pochopení a taky jako Matylda, telefonuji s rodinkou. Jinak vím,že objetí pomáhá a všem Vám ho přeji z celého srdce. Někdy postačí,když musí i to virtuální. Zrovna dnes mám od rána den blbec. Je totiž úplněk a to jsem poněkud nesvá.
Tak ti posílám virtuální obejmutí, ať je líp! ♥
…. díky!
Jenny! Zvířátka jsou léčivá, ale jak píše Bláža, někdy se hodí i to virtuální – také posílám! 🙂
Jinak k tomu úplňku… čekáš, že ti naroste srst a budeš se svými fenkami výt na měsíc? 🙂
……mimo Tebou zmíněného,čekám mnohé! 🙂 Jedno z toho je,že nemůžu spát,vrtím se ,funím, a ono ne a ne,tak se na to….. a zase vstanu, ráno pak jsem silně nevrlá a čekám na večer, co zase bude, tvá to cca 3 dny. Jinak je úplněk krásný, to zase jó.
Celý život jsem tvrdila, že na úplněk vliv nemá – tedy kromě toho, že se mi líbí 🙂 Ale tak poslední rok začínám měnit názor 8)
Jenny, já to mám tak taky. Normálně špatně usínám ale kolem úplňku to je vždycky blbý. A jak se ti v hlavě ledacos honí tak je noc bez konce.
… jo a díky za virtuální milý počin!
Jo, také tyhle dny znám, občas se s nimi musím poprat a většinou se mi to daří. Ale někdy se potřebuji prokousat nějakými myšlenkami, které se mi honi v hlavě, dokáží mě citově vyčerpat a potřebuji je zahnat (znáte to, většinou takové zbytečné chmury o budoucnosti apod.). Tehdy, když právě třeba v kuchyni kolem mne projde manžel, přeruším co zrovna dělám, obrátím se k němu a suveréně prohásím, že potřebuji obejmout – „I want a hug“, nebo „I need a hug“ (podle intnezity potřeby). Manžel samozřejmě nemá tušení, co se mi právě hlavou honí, ale už ví, že tohle občas dělám (nikdy mu neřeknu proč) a je zcela ochoten mi vyhovět. Ten krátký moment pevného objetí mi zcela stačí. Když mě manžel zase pustí, „vrátím se k plotně“, popadnu tu vařečku, nebo co jsem jsem zrovna odložila a život jde dál.
Takže, Jenny, též ti posílám virtuální, pevný „hug“ 🙂
Jo jo Maričko, to je přesné 🙂 Martin je taky zvyklý:)) A nejen objetí dávat, ale i přijímat 🙂 Já jsem v rámci rodiny hodně kontaktní, chovám a objímám i vnoučata a ta si to užívají, přestože si je Patrick za jiných okolností jistý, že v osmi je už fakt velký! 😀
No Dede, ten můj je z jeho strany na to spontání „dávání“ spíše skoupý, ale to mi nevadí, protože já si prostě podle potřeby řeknu sama a basta 🙂
Tady na Jihu jsou lidi celkově velmi kontaktní, objímání je úplně běžné nejen v rodině, ale při setkání se známými. Já na to z dříve zvyklá nebyla (tedy kromě přímé rodiny), ale rychle jsem to převzala a přijde mi to normální, líbí se mi to, ona je pak hned i veškerá další konverzace taková vřelejší.
Hm, na cizí lidi bych si taky musela zvykat! 🙂 Já jsem kontaktní doma, ale u cizích lidí vystačím s podáním ruky:))
Maričko díky,ten Tvůj „hug“ je z úplně největší dálky, to se teda zvlášť cení,pápápá! 🙂
Když potřebuju obejmout a nemám nikoho pár dní po ruce, tak telefonuju s dětma- dost to pomůže 🙂
Jo, telefonování pomáhá taky – ale jen s tou správnou osobou:))
My to děláme doma taky tak, a říkáme tomu „rádínko“, to když jsme na to dva. Obvykle se chápeme také beze slov, když je nutná slovní výzva, tak říkáme „Udělej mi rádínko.“ Pokud jsme na to všichni tři, co spolu sdílíme jednu domácnost, jedná se o „kolečkovou“, to si k hromadnému objetí přidáme ještě každý každému pusu.
Gábino, to je moc hezké 🙂
Hledat útěchu je potřebné, ale dávat ji také. Jenom krátce. Auto přede mnou přejelo malého psa, který vyskočil z právě zaparkovaného auta. Auto odjelo, já jsem zastavila, naložila vyděšený a zmatený pár se psem v náručí a odvezla na nejbližší veterinu. Já jsem seděla v čekárně, paní neklidně přecházela. Ve dveřích se ukázal pán a bylo jasné, že psík to nedal. Paní se po mně zoufale ohlédla, já vstala a spontáně jsme se objaly. Pevně, beze slov. S cizím člověkem. Byla jsem utěšitelka a to objetí si pamatuji dodnes.
♥
Jano, brečela bych s tou paní! Udělalas cos mohla a muselo to být těžké. Jsi dobrá 🙂
Ale ne, Dede, nejsem. Situace to vyžadovala, tak…
Dokud Petr žil, používali jsme větičku „Mohl(a) bych být ten malý (ta malá)?“
MaRi, to je hezké! Zajímavé je, že když jsem si na tohle téma povídala s Baty, říkala, že pochování má spojené s tím, že velký chová malého… vy jste to vystihli po svém:))
Podle mého pochová ten momentálně víc v pohodě toho, kdo v pohodě není. Takže i já „chovám“ Martina, když má pocit, že mu život ubližuje 🙂
U nás se říká: Chci objet“ Ať si každý myslí, co chce. =D
Blážo, tak tos mě dostala:))) To by mě nenapadlo! 😀
No, „Obejmout“ je moc dlouhý slovo, tak jsme ho zkrátili. 😉
😀 Tomu říkám úspora! 🙂
hlavně zdůrazňuj to „B“…aby z toho nebylo něco jinýho 😀
No, když je čas a příležitost, lze pokračovat i naznačeným směrem 😛 😀
No a protože jsme správní češtináři a umíme skloňovat, tak se vlastně vzájemně „objetujeme“. 🙂
Blážo, čím dál tím líp! 😀
Dede, Tvá varianta je asi nejlepší z možných (čokoláda zabírá taky, ale způsobuje deprese v budoucnosti). Já ze sebe obvykle vysypu všechna příkoří a zakončím právě tím, že „nikdo vás nemá rád, nikdo vás nepochová? Přijďte k nám, my vás pochováme – váš pohřební ústav“.
„čokoláda zabírá taky, ale způsobuje deprese v budoucnosti“ 😀 Jo, na tom něco je:))
Jak jsem dřív čokoládu milovala tak po covidu si na ni ani nevzdechnu. A že o mě nejbližší přátelé vědí, že jsem čokoholik tak mě pořád zásobují.
Tak to já to pochovat užívám a Bimbo se mě vždycky zeptá kam.
Udáváš různá místa nebo se držíš svého oblíbeného? 🙂
DEDE ta poslední věta mě rozesmála.
Já když mám splín, tak přijdu k mému muži a dám si jeho ruce kolem pasu a on pochopí, že chci obejmout.
Vana plná pěny a knížka, také zabírají.
Minule jsem se rozhodla aplikovat koupel (Martin nebyl doma:)) a zjistila jsem, že se pěna nekoná – koupit svoji zapomínám už rok a děti svou už vypotřebovaly. 😛
Ovšem jestli myslíš, že jsem si (je to tak dva týdny) doteď vzpomněla a pěnu koupila, tak ne…
Knížky mi pomáhají jen někdy. Mám-li chuť výt, už jsem obvykle za jejich účinností:))
Aplikovat koupel lze i bez pěny (nebo tam nalít sprchový gel…), stačí, že teplá voda uvolní ty zatnuté svaly a uzle v nich |:)
Jo, nakonec jsem vlezla do „holé“ vody, ale věř mi, nebylo to ono:)) Ale pěnu jsem ještě pořád nekoupila – přece jen se sprchuju v dolní koupelně a z té horní na mě obvykle nic dostatečně nekřičí 😛