Když jezdíte po Evropě autem, potřebujete na různých místech platit mýtné. Platí se většinou za dálnice, ale kromě nich i za horské průsmyky, tunely, mosty nebo vjezdy do center měst. Zatímco zpravidla existují možnosti, jak za všechny tyhle věci platit hotově nebo kartou na místě, zpravidla to znamená čekání ve frontách a mnohdy i (často výrazně) vyšší ceny. Tomu všemu se dá uniknout, pokud se na cestu dopředu připravíte – což například o vjezdech do nízkoemisních zón platí především.

Nízkoemisní zóny ve městech

Nejprve začněme tím, co bez přípravy nemůžete zvládnout vůbec, a to jsou nízkoemisní zóny. To jsou zóny, kam smíte vjet, pokud vaše auto splňuje některou z emisních norem; potíž je v tom, že ne ve všech technických průkazech je ten údaj uveden, a také těžko se kontroluje kolem stojícím policistům, jestli zrovna vaše auto danou emisní normu splňuje.

Existují tedy dva způsoby, jak na to: buď nálepkou, což se u osobních automobilů používá v Německu a ve Francii, nebo registrací do místního systému, kdy typicky půjdete na webové stránky města, které tu nízkoemisní zónu provozuje, nahrajete tam svůj velký technický průkaz, vyplníte pár údajů a potom jenom projedete kolem kamer, které si načtou registrační značku a zkontrolují, že tam jet smíte. V opačném případě vám pošlou domů pokutu za vjezd to zákazu vjezdu. Německé nálepky stojí zhruba 250 Kč a dostanete je na počkání na libovolném českém STK a francouzské nálepky si musíte nechat poslat dopředu a stojí pět eur. Trvá to zhruba dva týdny, než vám přijde, takže je lepší s tím počítat dopředu. Seznam všech nízkoemisních zón v Evropě najdete zde: https://urbanaccessregulations.eu

Nízkoemisní zóny mají nejrůznější velikosti, od takových, které pokrývají jen úzké centrum města, po takové, které zahrnují město celé; nám je nejbližší taková zóna, která zahrnuje celé město, v Lipsku. Zpravidla platí, že pokud máte auto s normou Euro 4 a lepší, dostanete se do většiny z nich, pokud s normou Euro 5 a vyšší, šance, že se někam nedostanete, je velmi, velmi malá. S normou Euro 6 jste úplně v pohodě.

Mýtné na dálnicích

S mýtným je to ale složitější. Pokud jde o placení za dálnice nebo silnice, jsou tři způsoby placení: (elektronickou) dálniční známkou, kdy za jeden paušál dostanete neomezený přístup po určitou dobu, za každý konkrétní úsek, který projedete, nebo za projetí konkrétní mýtné brány. Ten první systém je v Česku, Rakousku, Švýcarsku, Maďarsku, Slovinsku a na Slovensku, ten druhý systém je ve Francii, Itálii, Španělsku nebo Polsku a ten třetí je v Portugalsku nebo v Norsku.

A teď jak se to platí: v Česku, Rakousku, Slovinsku, Maďarsku a na Slovensku mají elektronické dálniční známky, které objednáváte online (pozor, v Rakousku musíte zaškrtnout, že je kupujete jako firma, ne jako jednotlivec, i když žádnou firmu nemáte – tím se totiž vzdáte možnosti vrátit nákup, ale zároveň si otevřete možnost známku objednat s platností od teď, jinak až po čtrnácti dnech), ve Švýcarsku je jen nalepovací na sklo – a navíc jen roční.

Mýtná brána

Pokud jde o úsekové placení, situace je taková, že – nemáte-li nic připravené dopředu – před vjezdem na dálnici projedete mýtnou branou, kde si vezmete lísteček, který pak při výjezdu podáte obsluze, aby věděla, kolik máte zaplatit (případně je tam na ty lístečky automat). Platit můžete hotově nebo kartou. Nevýhoda takového systému je zpravidla ta, že předem nepřipravených je na mýtných branách víc a strávíte dost času čekáním ve frontě na průjezd mýtné brány. A teď jak se tomu vyhnout – pořídíte si buď čip (Telepass/Télépéage pro Itálii, Francii a Španělsko nebo ViaToll pro státní dálnice v Polsku), který připevníte na přední sklo a pak budete projíždět mýtné brány pomalou jízdou bez zastavení, nebo si zaregistrujete auto do systému, který čte registrační značky, a bude vám průjezdy strhávat z platební karty po každém průjezdu (tohle funguje na soukromých dálnicích v Polsku).

Potíž je v tom, že dostat se do těch systémů bývá dost těžké. Abyste získali polský, potřebujete polské telefonní číslo (předplacená SIM karta stačí) a polskou adresu, na kterou se to dá poslat. Proto má smysl si jako první místo na dovolené v Polsku vybrat ubytování v Airbnb, abyste měli soukromou adresu, na kterou vám může čip přijít. Abyste získali francouzský, italský, španělský nebo portugalský čip, musíte mít adresu v jedné z těchto zemích nebo v některé s nimi sousedící – takže pokud máte známé v Německu nebo Rakousku, stačí to. Jakmile máte jednou čip, dostanete k tomu i mobilní aplikaci, ve které si můžete nastavit jak platební kartu, ze které to strhává peníze, nebo registrační značku vozidla, se kterým jezdíte. Jakmile máte jednou čip, máte vyhráno: máte to v podstatě „doživotně“, protože pak už jen měníte parametry jako způsob placení a identifikaci vozidla. Než si posbíráte čipy, chvilku to trvá, ale pak už vám vydrží.

Specifický případ je pak Norsko a Portugalsko. V Norsku je to snadné: jezdíte, jak chcete, přes všechny mýtné brány a pak vám domů po dvou měsících přijde faktura k zaplacení, tu pak zaplatíte kartou přes internet. Nevýhoda je takového řešení je, že se na vás nebude vztahovat vůbec žádná sleva, takže zaplatíte za každou mýtnou bránu přesně tolik, kolik je na ní napsáno, a vzhledem k cenám v Norsku to není málo. Pokud chcete slevu, musíte si pořídit tamní čip zvaný Autopass, který vám ale doručí do Česka, jen na to potřebujete pár týdnů, takže se vyplatí si to zařídit dopředu. Jakmile máte Autopass, tak zejména ve městech ušetříte obrovské množství peněz: mnohá z nich mají pravidla typu „máte-li Autopass, platíte jen jednu – tu nejdražší – mýtnou bránu, pokud skrz město projedete do jedné hodiny“. Bez něj platíte za každou mýtnou bránu zvlášť, což vám průjezd městem může prodražit klidně několikanásobně.

V Portugalsku mají několik způsobů, jak za mýtné brány platit. Buď se dopředu registrujete se svou registrační značkou a kamery ji budou snímat a mýtné se bude strhávat z karty (nevýhoda: za každý průjezd budete platit kolem dvaceti centů provizi navíc k mýtnému), nebo si pořídíte čip, nebo budete jezdit bez ničeho, ale pak to musíte po pár dnech zaplatit na poště. Pokud chcete čip, buď si pořídíte místní, nebo můžete použít francouzský, španělský nebo italský – navzájem jsou uznávané. Pokud nezaplatíte, přijde vám domů faktura za průjezdy s mastnou pokutou.

Mýtné za tunely a mosty

Kromě dálnic je potřeba platit za další místa, jako jsou tunely a mosty v Rakousku, za něž se dá také zaplatit dopředu elektronicky přes Asfinag, správce rakouské infrastruktury, nebo mosty v Dánsku (Storebæltský a Øresundský). Tady vás čekají s elektronizací – díky čipu – nemalé úspory, ale musíte si to pořádně hlídat.

Jednak čip do Česka několik týdnů jde, takže platí, že si ho musíte objednat včas, a pak také – a to je nejdůležitější – se zavazujete ke smlouvě s ročním paušálem, který se platí za každý měsíc zvlášť, v celkové faktuře jednou za rok. Jeden průjezd jedním z výše zmíněných mostů stojí v přepočtu kolem 1500 Kč, takže pokud plánujete cestu do Kodaně autem a pak jezdit po širším regionu včetně Jutska a jižního Švédska, může se vám to zatraceně prodražit, pokud čip nemáte.

Čip je schopen vám jeden průjezd snadno zlevnit na zhruba 400 Kč, s tím, že když se vracíte stejný den přes most zpět, budete mít zpáteční cestu ještě výrazně levnější. Jak to ale udělat, aby vás pak nepřekvapila vysoká faktura za paušál? Musíte smlouvu včas vypovědět. Poté, co se vrátíte z Dánska domů, zavoláte poskytovateli a vypovíte smlouvu s tím, že čip vám zůstane, a kdybyste jeli do Dánska znovu, uzavřete novou smlouvu na existující čip, jehož číslo poskytovateli (je jich víc, ale nejvíc intuitivní je Øresundsbroen) nahlásíte.

Parkování

Poslední kapitolou je parkování. Tradiční způsob – mince do automatu – je značně nepohodlný, protože jednak je takových míst málo, a také není úplně snadné mít s sebou dostatečný počet mincí. Dnes už jsou napříč Evropou časté automaty na bezkontaktní karty, ale nedá se na to spoléhat.

Parkování se ovšem dá, a to i v modrých zónách pro rezidenty, kde byste správně neměli co dělat, platit v různých zemích i telefonem. Proto stojí za to si dopředu vždy zjistit, jak se to v té které zemi dělá. To znamená, v lepším případě, pořídit si aplikaci na parkování, která se spáruje s platební kartou, a v horším případě si musíte pořídit i místní platební metodu, zpravidla jinou aplikaci, která slouží jako elektronická peněženka, kterou si musíte nejdřív nabít.

V lepším případě kartou, v horším případě (jako ve Švýcarsku) složenkou na poště nebo na pokladně v řetězcích Coop nebo Migros. Ve Francii se pak dá na mnoha parkovištích zaplatit Telepassem (tím čipem na dálnice), což situaci trochu usnadňuje.

Jízdné na lodích

Ještě zvláštní kapitolou jsou pak lodě – jízdenky za ně bývají hodně drahé a nedá se tomu zpravidla vyhnout, pokud… si nezajistíte slevový kód. Všichni provozovatelé lodí cílí na místní, kteří dostávají různé (často až se stoprocentní slevou, tedy zdarma) jízdenky, aby na loď přišli i tehdy, když zrovna nepotřebují. K těmto slevám se i vy, jako Češi, můžete dostat. Na Facebooku jsou skupiny v různých zemích (já jsem třeba v norské), kde si lidé takové kódy mezi sebou sdílejí, a tam se k nim můžete dostat. Ty kódy lidé mají typicky třeba z ústřižků místních novin nebo letáků, co chodí do schránky a mají omezenou časovou platnost s tím, že nejsou unikátní: kdokoliv, kdo s tím kódem koupí jízdenku v určitém časovém intervalu, dostane slevu.

Výše uvedené rady znějí sice na první dobrou poměrně složitě, ale vězte, že štěstí přeje připraveným a pokud se takhle připravíte, ušetříte na jedné cestě po Evropě ne jednotky tisíc korun, ale klidně i deset tisíc nebo, jedete-li někam lodí, i výrazně víc. A navíc ušetříte i čas, který byste jinak ztratili v čekání na mýtných branách a dostanete se na místa, kam by vás autem ani jinak nepustili.

Takže šťastnou cestu a hodně hezkých kilometrů na cestách!

První díl najdete zde: ROZHLEDNÍK: Tipy a triky na cestování (1) – Jak být online