Zabořím ruce do huňaté srsti na krku a láskyplně přejedu rukama dlouhý úzký čenich, tak podobný vlčímu. Tlama se blaženě otevře, mezi úctyhodnými tesáky se objeví růžový jazyk a lenivě mi olízne ruku. Radostně se usměju a automaticky zamumlám… „No jo, však jsi můj malej pejsek…“
Malej pejsek. To byla kdysi čtyřtýdenní Ari, když jsem si ji poprvé pochovala. Od té doby důkladně vyrostla, za poslední dva roky dokonce i žádoucím způsobem zmohutněla, takže se už člověk při hlazení nepraští o její kyčelní kosti. V osmi letech z ní je krásná štíhlá vlčka, silná a pevná jako ocelová pružina krytá bílým kožichem.
Ari
Doma je mazlinka, ale když hlídá, jde z ní strach. Když běží, vypadá jako bílá šipka, takový trochu menší aljašský vlk. Lidé si o ní myslí všelicos, ale jen málokdo by ji nazval malým pejskem. Přesto je to to první, co mě napadne, kdykoliv se k ní skloním, abych ji pohladila. Kde to má logiku?
Berry
Určitě to znáte. Pojmenujete svého zvířecího kamaráda a jeho jméno se obvykle všelijak vyvíjí a formuje v návaznosti na povaze nebo činech pojmenovaného. Objevují se přezdívky – někdy bývají v oslovení častější než původní jméno! A psi na ně obvykle slyší (kočky si myslí své:)).
Malej pejsek 🙂
Ari je prostě Ari (nikdy Arinka, to je ta od Asteris:)), Ariška nebo Ariri… a malej pejsek. Od začátku už osm a půl roku je Ari nezávisle na své velikosti malej pejsek a já vím, že je to přesné. Snadno to poznám, když se jí zadívám do očí. Tam to je a je jedno, jestli se na veřejnosti prezentuje jako strašlivý vlčák. Je to v její duši…
Pejsci 🙂
PS: Berry nikdy nebyla ani velký ani malý pejsek, její duše je beruščí:))
PPS: taky vám ti psi teď tak strašně línají? U nás je to až neuvěřitelné. Chystám se vyprávět pohádku o malém bílém pejskovi, který pouštěl chlupy tak dlouho, až pokryly celý svět, ale pejsek pořád ještě nebyl nahatej…:))
Znáte to také? Pojmenování, které si váš zvířecí tak nějak… přinesl v sobě? 🙂
Včera jsem nestihla. Milá Dede, to jsou ale krásné holčí,jedna hezčí druhé,úžasné fotky, vypadají obě tak jaksi oduševněle, což se nedá říct ani o některých lidech. U nás jsme už šest let dvojpsí a nepelicháme, kočky však pouští a pouští. Ve světle slunce proudícího do bytu to teda není nic hezkého. Chlupy jsou v okurcích,v polévce,na toaletním papíru,taky poletující, prostě pořádají rejdy po mém prostoru. Aha, když ten prostor už můj není, tak co už teď ?! Psice nepelichají,za to já po covidu jsem vypelichala notně. Jdu zatáhnou mírně rolety, nemusím všechno vodět.
My máme psíka nejmenšího a taky nejmilejšího. 🙂 Jinak krom běžného oslovení Deny nebo Denoušku volám někdy Denoušáku. Páníček neřekne psovi jinak než Denyku, z něhož se vyvinul dokonce Däniken. Slavný záhadolog by se asi dost divil. 😀
My to máme také tak. Legýskovi říkáme, že je naše velké štěňátko. Luxík nebyl nikdy moc mazlící, jen tehdy když se jemu chtělo.
Štěňátko je jemnější obdoba malého pejska:)) Pomazli Legáska i za mě! 🙂
Naše koťata budou navždy koťata, i když už maj přes dva roky a Goliáš přes pět kilo, pořád to jsou mý koťátka a taky jim tak říkám, když jim vykládám co a jak bude. Rozárka je Rozárka odjakživa, ta už jako kotě dokázala srovnat všechny kolem a zůstalo jí to napořád. Je jasný, že je pořád budem vidět jako malý koťata… ono u dětí to není jiný, co si budem povídat.
Toro, nejen pro vás – pro nás taky! 🙂
Náš kocúr sa volá oficiálne Teodor, ale voláme ho Uško. Bol tuláčik, zrejme bol na ulici odchytený a vykastrovaný, čo označili zastrihnutím uška, aby to bolo aj z diaľky viditeľné. Tak je Uško.
Uško je moc hezké kočičí jméno – a to „š“ uvnitř ho dělá kočičím uším libozvučné:))
Taky jsem zavzpomínala. Belinka Petrových rodičů měla přízvisko Švagrová, Darek, kterého jsem dostala darem při stěhování do Čech, byl občas oslovován „ty prezente“, Punťa po příchodu k nám slýchal jméno „Ocásek“, protože jsem ho měla věčně za patami. Celá osmička byla souhrnně označována Čumpelíci – na toto jméno slyšel kromě nich i Bobík, který jednohlasně rozhodl, že bude u nás bydlet. To bylo ještě před narozením štěňat. A Asta při mazlení byla moje kočička.
MaRi, na Čumpelíky si dobře vzpomínám! 🙂
A pobídnutí „jdeme kočičky“ používám na psiny často – i stává se, že na mě lidé divně hledí 😛
Zapomněla jsem na kocoura, který, ač se jmenuje Sorry, je Kocour, volán jménem Kočííí a soused ho oslovuje pane Kočičko!
Kočí je dokonalý tvar pro pokus o kočičí přivolání:)) Ovšem pan Kočička nemá chybu 🙂
Holčičky, drndy, kulíšky, breberky 🙂
Chlupy pouští skoro pořád, navíc Vanilka bude hárat, tak se to očekává.
Jednotlivě říkám Karamelce Šéfko, Lupičáku, Trolíku (má bílou pěšinku na hlavě ze strašně dlouhých chlupů, které se umí rozcuchat a postavit), Vanilce říkáme Čerťo a Čerňochu.
Kočkatá Adelína je oslovována jako Tygrčumák, Domovnice a Makrelová kočka. Oriášovi říkáme prostě Pane kocoure 🙂
Matyldo, tvoji vynalézavost v pojmenovávání jsem už nejednou využila (vlastně jsi přišla i s Blackberry, ne?:)), ale Makrelová kočka mě dostala. To je po čem? Oblíbené jídlo nebo snad specifické pruhy na bocích? 😀
Ty pruhy 🙂
Kromě různých zdrobnělin jeho jména (čeština je v tomhle velice ohebná) mám dojem, že nejčastěji používám Scotte, nech toho a poď!!!
Malej pejsek je hezkej pejsek!
Koukám, že to máme společné – jen já tam nemám Scotte, ale Berry, protože Berry je profesionální louda 🙂
No, Mimi bylo Mimi i když mělo metrák a taky to vypadalo trochu divně. Felínek je stále naše koťátko, byť už je to kocourek zasloužilý, Ale u něj to divné není, on se chová jako koťátko stále. Majda je naše malá holčička a kočička, což u lidí vyvolává minimálně údiv. I když je to babička skoro dvanáctiletá a do malého štěňátka už má hodně daleko.
Inko, jméno Mimi (pro psa velikosti menšího pahorku) mě fascinovalo už když jsem se ho dozvěděla – a ještě lepší, že jsi o něm referovala ve středním rodě:)) Já vím, že je to logické, ale s představou vzrostlého novofudláka to prostě mělo specifický půvab:))
Naše kočka přivezená v motoru původně jméno neměla, protože jsme jí hledali jiný domov. Když u nás zůstala, byla prostě Kotě. Jméno Tlapka dostala, když už fakt bylo směšné, že se na vyvolávání „Kotě kotě kotě!“ dostavila čtyřkilová chlupatá koule. A protože naše rodina nezdrobňuje (viz láskyplné oslovení Miláku), stala se záhy z Tlapky Tlapa.
A línání je celoroční, jemné chloupky z podsady. Vyčesávání nestrpí. Další přeborník v línání je náš bílý kůň Lotrek, naštěstí jen dvakrát do roka. A taky náš dlouhovlasý syn 🙂
Kotě, posléze kočku Kotě měla Marička:)) Tlap(k)a je pěkné jméno 🙂 napadlo mě,, ještě že nezrobňujete! Protože v hlavě se mi totiž okamžitě rozvinul jazykový film: Tlapa, Tlapka, Tlapička… to je už dlouhé, tak co vynechat to Tla? 😛
Ano, když jsme našli trochu odrostlejší kotě, americký manžel se tenkrát ptal, jak se angl. řekne „kitten“. Slovo „kotě“ se mu líbilo a já byla šťastná, že vůbec souhlasil si číču nechat, takže jsem snadno souhlasila i se jménem. Zůstalo jí i když z kotěte brzy vyrostla mohutná 17. librová kočka ! Naštěstí tady nad jménem nikdo hlavou nektroutil 🙂
Jinak v angličtině se naopak zdrobněliny krátí a naše všechny naše kočky i Trixie měly a mají krátká jména, vlastně jim ani jinak neříkáme. Ano, láskyplně je jednotlivě, či hromadně oslovuji „my girl(s), nebo „kitties“. Nebo podle nálady mazlivě prodlužují samohlásky „Rustýýý“, nebo Ruuuustýý“, nebo naopak zdůrazňuji souhlásky, přimo vyštěknu „RRRusty“ a kočky i Trixie moc dobře ty rozdíly slyšely. U prvního radostně zvednou ocas (ty dvě, co ho mají, Rusty zavrtí svým pahýlkem 🙂 a Trixi jím zamávala. U druhého a přikrčí a peláší pryč třeba od místa, kde je nechci vidět.
Dede, krásné fotky, ty tvoje holky jsou tááák fotogenické, měly by se s nimi prodávat pohledy (šly by na dračku) !!!!!!!!!
Děkuju Maričko, holkám to vyřídím! 🙂
Jinak tu specifickou výslovnost jména podle účelu oslovení používám taky – napsalas to tak, že jsem tě úplně slyšela:))
Když to potřebujeme nějak obměnit, říkáme jí Tlapice 😀
😀
Doma mi nelíná nikdo, stačí, že všude pouštím dlouhé vlasy já 😀
Netopýři nelínají? 🙂
Ok, uznávám, že to jsou malá zvířátka a jejich chlupy svět nezaplavují. Ale pocukrovat ho… to by, myslím, dali! 🙂
Všechna moje zvířata ví, že jsou moje nejmenší – buď chlapeček (Erník) nebo holčička (Brůča) či kocourek (Zikmund). Pokud je třeba druhově či genderově nerozlišovat (přijdou se pomazlit dva či dokonce tři), tak jsou moje zlatíčka – když mne slyší a vidí Jeník, tak si klepe na lebu a vykřikuje do světa, že panička se zase zbláznila 🙂 .
Kupodivu, zatím je línání v rámci únosnosti – Ernest je ostříhán, Brooke není moc línací a Zikmund líná furt stejně vytrvaůe – jeho chlupy už Everest zavalily a začínají tvořit cestičku k Měsíci.
Koukám, že Zikmund má náskok! 😀
Pokud jde o hromadná jména, tak u nás to byli Nazgúlové (Kazan s Daníkem), pejsci (Kazan s Berry) a holčičky (AriBerry:))
až Ege jednou zavoláš mazlivě Jeníčku, tak možná Jeník zdrhne 😀
Anebo se bude dívat, co zas máme doma za novou potforu 🙂
Musím pochválit fotky obou psích holčiček.
Ony se na té poslední společné fotce smějou do objektivu a to je úžasné.
Naše kočky si buď jména přinesly z útulku nebo je u nás dostaly.
Hepince jsem říkala moje malá holčičko, i když už jí bylo 15 let. Honásek a Fousek byli moji kluci zlatí ušatí.
A Daníkovi někdy říkáme medvídku. On je takový medvídkovatý.
Míšo, a to je ono…malá holčička a medvídek 🙂 Někteří si ta, řekněme, vedlejší jména prostě přinesou 🙂
to máš pravdu. Pitipačka je Pitinka.Jessika je Bezulka (od Belzebubka), Bonsajka je Pidikočka, Noriska je Morče,paní Norisová nebo princezna moje, Nenelka je Blonďatá nebo Rozvědčík, Če-čen je Harant (ale říkáno něžně), Malej Kočka je Miňák,majolenka je Bělouš nebo Vopice,Cecilka je cecilka nebo Cecík, ale to zas na mně koukaj divně lidi,když volám Cecíkůůů 😉
Nojo, líná – a to jsem si myslel, že když zůstal sám, tak si alespoň v této oblasti polepším. Nepolepšil jsem si 🙂 – dříve bílohnědý BH Sonýsek spolu s černým BT Rokynkem pokryli koberec bílohnědočernou vrstvou chlupů, která na béžovitě strakatém koberci byla z výšky pro můj vetchý zrak starce prakticky neviditelná, zatímco nyní jeden samotinký huňatý černý kavalír pokrývá koberec i pro mne zdáli viditelnou černě se chlupatící vrstvou 🙂 …
Takový pilný a snaživý pejsek to je, nejméně zdvojnásobil úsilí… 🙂 U nás zvládám línání nejlíp já, vlasy, kam se podíváš. Což teprve, až si pořídím brýle, to teprv bude!
Podrbej za mě chlupatou dvojku, Dede.
JJ, děkuju, podrbu:))
Moje vlasy se mezi psími chlupy ztrácí velmi snadno – popravdě, při pohledu na Ari jsem v té pohádce už tak daleko že… ze světa bílých chlupů již vykukovaly jen ty největší hory, ale první chloupky se již snášejí na Mt. Everest 😛
Jediné místo, kde jsou jen moje vlasy, je sprcháč! 😛 A to jen proto, že je čas venkovní vody a pejsci jsou tedy v nezbytném případě čištěni na dvorku:))
Nikoloki, Rokynek se ze všech sil snaží, aby zaplnil i bez svého kolegy tvé srdce a koberec. A když se do toho takový pejsek dá… 🙂