BTW: Někde pod Etnou… aneb jak na italském jihu chutná (Na italském grilu 2)

„Martine, tohle přece není normální! Co když je to mafián, hodlá ukrást naše auto a nás zakopat pod olivovník?“ „Pst,“ zasyčel na mě můj muž, protože náš hostitel (hostitel?) právě přinášel láhev s vodou a karafu s vínem. Poté, co se majitel této… snad restaurace… zase vzdálil, pokusil se mě Martin uklidnit. „Kdyby nás chtěl zabít, proč by nás předtím krmil?“ namítl a zatvářil se přesvědčivě.

 

Znovu jsem se rozhlédla kolem. Restaurace, kde jsme si telefonicky rezervovali stůl, byla vlastně jen prostorná zahrada s nevelkým přístřeškem, kdesi uprostřed sadů a polí. Někde ve tmě nad námi se tyčila Etna a ticho kolem rušily jen cikády. Kromě nás tu nebyli žádní jiní hosté. Sice jsem se rozhodla uvěřit, že věci jsou v pořádku, ale přece jen jsem nenápadně zaznamenala v mobilu naši polohu a poslala ji oběma synům. Pro jistotu.

Nakonec ukázalo, že tento zárodek restaurace je v provozu teprve deset dní. Náš hostitel dělal všechno kromě vaření – to měla na starosti jeho žena. Menu neměl, nikde nebyly vypsané žádné ceny… nejsme blázni, když mu věříme? Jenže, co zajímavého poznáte, pokud jedete jen ve vyzkoušených kolejích?

Zatímco jsme upíjeli velmi dobré víno a čekali na jídlo, vyprávěl nám náš hostitel, že pracoval v mnoha restauracích po celé Evropě a vždy toužil mít svůj vlastní podnik, kde by nabízel sicilské speciality připravované pokud možno jen z místních surovin. A teď se jeho sen plní…

Vzpomněla jsem si, jak jsme se před dvěma dny posouvali s davy lidí po Taormině. Krásné město s nádhernými výhledy je v letních měsících především výkonným strojem na peníze. Není divu, všechny top turistické destinace takhle fungují.

Zaposlouchala se do ticha kolem a představila si nad námi masiv ohněm živoucí sopky. Rozdíl proti městu nemohl být větší – a mně se to líbilo. Moc! Skvělé sicilské jídlo, sicilská rodina pod sicilskou Etnou, mimo sicilské turistické cesty. No, neriskli byste to?

Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2021

 

Večerní Bari (před večeří:))

 

Jezdit po Itálii a Sicílii a nezmínit jídlo, to by byl nejspíš hřích 🙂 Vzhledem k tomu, že formát pro rádio má striktně omezený rozsah, použiju uvedenou příhodu prostě jako úvod:)) A ano, je to pravda – skutečně jsme jeli na adresu, která nám přišla do sms od neznámého člověka. Navigace nás táhla malými silničkami vinoucími se temným zemědělským údolím pod Etnou tak dlouho, že jsme měli pocit, že jedeme na kraj světa (cesta zpátky byla na čas mnohem kratší a podstatně méně dramatická, protože jsme sice jeli delší cestou, ale za to po hlavní silnici:)). Nakonec nám tvrdila, že jsme na místě… a my jsme s autem stáli poblíž vysokého viaduktu a kolem byla jen tichá horká letní noc sicilského venkova.

 

Nikde nikdo…

 

Martin opět zavolal na číslo ze kterého přišla ona sms a hlas na druhém konci zajásal, že už je to jen kousek a že na nás bude u silnice čekat. Podívali jsme se na sebe – v srpnu se o místo na večeři v restauracích doslova žadoní a on na nás čeká? No… přece se neotočíme, že jo. Taky jsme už měli hlad. Tak jsme pokračovali a skutečně, za chvilku jsme na spoře osvětlené odbočce ze silnice uviděli dva muže v družném rozhovoru. Jak nás jeden z nich zahlédl, vesele zamával a dal se do běhu před autem – jako že „tudy“. Opět jsme se na sebe podívali. Bylo to čím dál tím divnější! A pak otevřel vrata a ukázal vjezd do velké zahrady, osvětlené řadami žárovek zavěšených na kabelech jak v korunách stromů, tak pod přístřeškem, kde skutečně byly nějaké stoly. Jinak nikde nikdo…

 

Ten stánek je restaurace? 🙂

 

Sice jsem se kapku cítila jako adept na Darwinovu cenu, ale vystoupili jsme. Nakonec se ukázalo – jak jsem už psala výše – že jsme dojeli do restaurace, která sice byla zaznamenaná na Google mapách (tak jsme ji našli), ale existovala pouhých deset dní. Jídlo jsme si nevybírali – jedli jsme, co manželka našeho hostitele navařila! No, měli jsme štěstí – vařila skvěle a díky tomu jsme ochutnali i některé sicilské speciality, které bychom jinak nezkusili. Jako například jejich skvělou klobásu.

 

Cannoli

 

Nejsem klobásový typ, takže jakmile jsem zjistila, jak se klobása řekne italsky, vždy jsem se jí vyhnula. Ale tahle se rozplývala na jazyku a byla moc dobrá (a nepřesolená). Zrovna tak bych si nedala cannoli – místní zákusek. To je trubička z těsta plněná krémem z riccoty a něčeho – tyhle byly s ořechy… Úžasné, ale za celý pobyt v Itálii jsem nebyla tak přejedená! 🙂 Naštěstí s sebou měl Martin hotové peníze – opravdu nevím, kde bychom sháněli mezi sady a zahradami bankomat 😛 o jiných variantách „placení“ jsem radši nepřemýšlela:))

 

Restaurace jsou všude, kde jsou turisté (jinde je to horší:)) – Amalfi

 

Tohle však byl náš jediný opravdu podivný způsob, jak jsme přišli k jídlu. Jindy to bylo velmi všední – někde jsme si něco našli. To něco bylo kdekoliv na škále mezi mrňavým bistrem s posledními calzone až k hotelové restauraci. Vzhledem k tomu, že shánět si oběd mimo turistické trasy se ukázal být problém, zkoušeli jsme jinde osvědčenou taktiku pikniků. Měli jsme vybavení, nakoupit se taky dalo, ale věci komplikovalo to strašné vedro. Máme jen „pasivní“ autoledničku, takže jakmile jsme vše nakoupené nesnědli hned na poprvé, byl problém to uskladnit. Každopádně to byla pro mě dovolená snů – nevařila jsem! 🙂

 

Z jedné malé restaurace se stolky na chodníku koukáme do druhé – Neapol (na sudu je jídelní lístek)

 

První týden jsem byla v zajetí čerstvých těstovin – měla jsem je ve všech možných podobách a zas a znovu žasla nad tím, jak skvělých výsledků se dá docílit v zásadě velmi jednoduchým vařením, pokud jsou těstoviny čerstvé a používají se kvalitní suroviny. Italskou „pastu“ jsem jedla v mnoha různých podobách, obvykle s mořskými potvorami nebo vegetariánskou – v tom horku jsem měla na maso jen málokdy chuť. Jen jednou jsem jedla těstoviny připravené naprosto odlišným způsobem – bylo to na Etně. Popravdě to spíš připomínalo noodles, tedy hodně nudlí zalitých vývarem, ve kterém bylo nadrobno nakrájené maso. Na pohled to vypadalo… zvláštně, ale nakonec to bylo překvapivě dobré.

 

Těstoviny s krevetami (Vietri sul Mare)

 

Když mluvíme o těstovinách, nemohu zapomenout na lasagne. Ty mám ráda od své první služební cesty do Itálie a bylo jasné, že je musím také ochutnat. Ty první byly klasické (s „boloňskou omáčkou“) a ty druhé vegetariánské – s lilkem a cuketou. Jen mimochodem – pokud byl v jedněch nebo druhých bešamel, byl dokonale schovaný, což mi vyhovovalo. Připadá mi, že dělá jídlo zbytečně těžké. Oboje objednané lasagne byly velmi dobré, ty vegetariánské mi chutnaly víc. Oni obecně Italové umí s lilkem a cuketou zázraky… jen ty nejrůznější předkrmy! Zajímalo by mě, jak vlastně grilovanou zeleninu dochucují – v jejich podání byla lehce sladkokyselá. A pečené papriky byly prostě snové:))

 

Pizza s mozzarellou – Neapol

 

No a pak tu byla pizza – nemůžete jet do Itálie a nemít pizzu! 🙂 Vzpomněla jsem si na svoji první opravdovou italskou pizzu, kterou jsem měla kdysi v Sieně, v Toskánsku. To bylo v době, kdy u nás ještě byly „opravdové“ pizzérie vzácností a já poprvé jedla pizzu s kolečky mozzarelly a čerstvými špenátovými listy… a pochopila, že mi pizza vlastně chutná:)) Tady jsem ochutnala další varianty. Patrně nejlepší jsme měli v Salernu, kde jsme si s Martinem objednali každý jinou (abychom mohli ochutnávat) a dostali něco, co nás na první pohled kapku zaskočilo (viz obrázek) – pizza byla dost vysoká a vypadala k nesnězení. Ale ukázalo se, že těsto bylo lehoučké, takže jsme si s tím vším jídlem nakonec poradili:)) Popravdě, na dva týdny jsem naprosto zavřela oči nad sledováním sacharidů – nakonec, není středomořská strava pokládána za zdravou? 🙂

 

Dvojitá pizza – Salerno

 

Maso jsem si dala dvakrát – v horách. Jednou mě moc nenadchlo, podruhé bylo velmi dobré a nezvykle (pro mě) servírované (viz obrázek). To vzali plátek grilovaného masa, dali ho na prkýnko, nakrájeli ho napříč na tenké proužky, proložili rukolou a nakrájenými cherry rajčátky a hojně posypali parmazánem. Nemělo to chybu – a snědla jsem to bez chleba, který mi zapomněli přinést a mně nechyběl 🙂

 

Grilované maso (Lago, restaurace v kopcích nad Diamante, Kalábrie)

 

Ostatně chleba… jedli jsme ho plno – však vám ho obvykle přinesou na stůl ještě dřív než jiné jídlo. Vždy byl bílý, ale jeho kvalita se místně lišila. Úplně nejlepší (z mého pohledu) byl v oblasti Neapole (Kampánie) – vypečená kůrka a nadýchaná, ale přitom pevná střídka s velikými bublinami. Mňam! Akorát těmi bublinami utíkal olivový olej, pokud si ho člověk snažil na ten chleba dát (Martin to tak má rád, já si vystačila se suchým:)) V Kalábrii, a že jsme se tam pohybovali na mnoha místech, nebyl chleba nic moc. Nebo ho nepodávali čerstvý… nevím. Přišel mi takový… průmyslovější, a to i v lepších restauracích. Střídka byla podobná našemu chlebu a postrádal šmrnc. Na Sicílii byl chleba mnohem lepší než v Kalábrii, ale ne tak dobrý jako v Kampánii:))

 

Chobotnice – teplý předkrm, Bari

 

Což mě přivádí k předkrmům. Jejich kouzlo jsme skutečně objevili až ten druhý týden, protože se nám už těstoviny přece jen kapku přejedly a zkoušeli jsme další chutě. Nejlepší byl vždycky „domácí výběr“. Popravdě, kdyby to nevypadalo večer hloupě, dala bych si jen předkrm… obvykle jsem se víc než dobře najedla. Nakonec jsem obvykle skončila s předkrmem a salátem – na těch jsem šťastně žila po většinu druhého týdne. Řeknu vám, takové jednoduché místní caprese s buvolí mozzarellou je jedinečný zážitek.

 

Předkrm – pro mě byly nejlepší ty zelené boby (či co to bylo), ale jinak bylo skvělé vše (Lago)

 

Předkrm – tady pro mě vedly naložené okurky (vpravo nahoře), zůstala nám brokolice 😛 (Lago)

 

Předkrm – mortadella, prosciutto, sýry (fotila jsem až když jsme už odjedli další druh sýra:)) (Lago)

 

Ještě se zmíním o calzone – tedy uzavřené pizze. Vypadá to, jako byste si připravili pizzu, potom ji přehnuli napůl a upekli. Vznikne taková plněná kapsa – jídlo, obvykle podávané v bistrech. Měli jsme dobré, ale jednou jsme si (z nouze) koupili i takové, které nám moc nechutnaly, protože součástí náplně byly i smažené hranolky s klobásou. Kdybychom koupili jeden a rozdělili si ho, asi bych to nějak dala, ale jinak je to nejspíš specialita mířená spíš na rybáře, kteří padají hlady po noci na bouřlivém moři:)) Nebo na dřevorubce – v našich podmínkách 😛 Prostě mě ten jeden calzone porazil na celé čáře.

 

Gnocchi – taky jsme je měli:)) (Castel Volturno)

 

Pokud jde o mlsání, nelze nezmínit zmrzlinu. Je jí všude plno a gelaterie (zmrzlinárny:)) jsou otevřené do pozdních nočních hodin – jako vše, kde mohou turisté utratit peníze, když přijdou večer do města. Výběr je veliký a většinou jsou výborné. Na to jsem přišla ochutnáváním od Martina, který zmrzlinu miluje víc než jakýkoliv jiný zákusek. Pokud jde o mě, obvykle ji nejím, ale pokud udělám výjimku, pak jde vždy o citronový sorbet 🙂 A ten na jihu umějí…

 

Citronový sorbet tu berou vážně:)) (Amalfi)

 

Ještě se zmíním o pití. Obvykle jsme pili studenou vodu (já s bublinkami) a k večeři ještě i víno – většinou to, čemu místní říkají anglicky house wine – tedy domácí, rozlévané do karaf, v našem případě půllitrových. Nevím, co by na něj řekli znalci vín, ale mě (která obvykle víno nepije) vyhovovalo – bylo lehké, nemělo moc alkoholu, nebylo zbytečně sladké a dobře chutnalo. Bílé i červené. Láhev vína jsme si dali jen jednou, ten první večer. Jenže… sedmička je na nás dva moc a pak, stejně nám přinesl jiné, než jaké měl napsané v jídelním lístku. Přestože i to jiné bylo dobré, už jsme to neopakovali 🙂

 

Voda, víno a foťák (nebylo ho kam jinam dát:)) – Taormina

 

Přiznám se, že nebýt apky Google Translate v mém mobilu, neměli bychom většinou tušení, co si objednáváme. Sice tak polovina z jídelních lístků měla lapidární popis i v některém světovém jazyce, ale většinou jsme tápali – už proto, že mimo větší hotely (a chlapíka z oné začínající restaurace) nikdo anglicky nemluvil. Každopádně moji snahu pokaždé „mluvit přes mobil“ místní velmi oceňovali – na to konto nám jednou u večeře nezapočítali ono rozlévané víno, i když jsme se o něj u účtu poctivě hlásili.

 

Jednoduše… káva 🙂 (Noto)

 

No, a nakonec zmíním kávu… Ach. Co víc říct? Místní espresso by vzbudilo i mrtvého! 🙂 Já si dávala espresso macchiato a nikdy nepotřebovala dvojité – jako si obvykle dávám u nás. Dobrou kávu měli všude, kromě u hotelových snídaní. Došla jsem k názoru, že tak nutí své hosty, aby si došli na druhou kávu někam jinam – v Itálii to znamená prakticky kamkoliv. Výbornou mají dokonce i na plážích nebo na dálnicích (v místních Autogrillech), kde jinak jídlo za moc nestojí.

Ok, už je to sága, takže pro dnešek končím:))

 

První díl najdete zde 🙂

 

A ptám se vás – máte rádi italskou kuchyni? Co nejvíc? Vaříte po italsku i doma? Pokud ano, tak co nejčastěji? 🙂

Aktualizováno: 7.9.2021 — 22:19

53 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Hezká příhoda s domnělým mafiánem, milá Dede! Ovšem v případě podezření jsi měla polohu do mobilu zaznamenat velmi nápadně, s hlasitým komentářem, abys odradila mafiána od jeho nekalých plánů! 😀
    Italskou kuchyni mám ráda, s láskou vzpomínám zejména na nedostižnou zmrzlinu, na druhou stranu si chobotnice (v detailu na mě působí jako dílo výstředního umělce 🙂 ) a jiné mořské potvory s klidem odpustím.

    1. No… byly dvě možnosti, já zvolila tu letmou 😀
      Jinak ta fotka chobotnice je, co? přiznám se, že to byla moje úplně první objednávka a netušila jsem, co mi vlastně přinesou, myslela jsem, že to budou takové ty mrňavé chobotničky, co se občas vyskytují třeba v paelle. Ale ne, byla to ta velká…

  2. Dede, ty mi delas chute! Z italske kuchyne mam rada temer vsechno, miluji jejich predkrmy – antipasto, Chef Salad s prosciuttem a syrem, testoviny, pizzu, gnocchi, tiramisu, vino…
    Nebyla ta dvojita pizza v Salernu italsky „flat bread?“ Je to testo bez kvasnic, ale navrh se davaji stejne suroviny jako na pizzu. V jidelnich listcich byva flat bread uveden mezi pizzami.
    Grilovany lilek a cukynu marinuji v olivivem oleji s cesnekem, oreganem, peprem, stavou s citronu a soli. Po grilovani vratim zeleninu do marinady, aby pred servirovanim jeste do sebe nasakla stavu. Griluji jen mlade cukyny, velke jako zahradni okurky, krajim podelne na tenke platky. Lilky krajim na kolecka.

    1. Canivo, já fakt nevím – objednali jsme si pizzu, bylo to uvedené mezi pizzami. Ale – byla to taková pouliční pizzérie, obyčejná – před den asi fungovala jen jako bistro. Takže jídelní lístek byl jen italsky 🙂
      K tvému vaření – líbí se mi vrácení zeleniny do marinády… to může dělat ten trik (já to nedělám)

      1. jenže ty jsi nenapsala,jestli ta grilovaná zelenina byla teplá nebo studená…to vracení dělá u nás lanza, má v Perníkovicích pizzerii…grilovanej lilek naloženej za horka do ochuceného oliváče,je u něj mana nebeská….

  3. Teda Dede, to jsem si početla.
    Jak se jmenovaly ty těstoviny v tom vývaru, nevzpomněla by sis?
    P. S. A kdyby sis taky chtěla počíst, případně zkusit si něco uvařit, tady je jeden pěkný blog jen a jen o italských těstovinách: https://www.the-pasta-project.com/ – je to tam mj. rozdělené podle oblastí nebo druhů těstovin případně podle způsobů přípravy. Dobrou chuť!

        1. Asi jsem sem ty odkazy už dávala, našla jsem je během práce z domu, když jsem si potřebovala odpočnout a hledala něco pěkného.
          Tenhle odkaz už není o vaření a tím spíš ne o Itálii, tuhle paní jsem tehdy taky našla a dost mě vzala za srdce, nemá to opravdu lehké (má dospělého syna těžkého autistu), ale některé ty její pletené hračky jsou opravdu pěkné, má tam i pěkné fotky přírody z jejího okolí: https://littlecottonrabbits.typepad.co.uk/my_weblog/

      1. Aido, to jsou všechno moc pěkné stránky, a umějí požírat čas, který měl být věnovaný jaksi jiným věcem:)) Díky

    1. Aido, zkoušela jsem to vygooglit, ale nemají to mezi specialitami a já si prostě italský název nepamatuju…

          1. No, to je ale název nějakého sdružení (to SPA, někdy též psáno s.p.a. znamená akciová společnost), které se věnuje turistickým službám v městě Linguaglossa, podle všeho pod ně patří víc firem/subjektů – koukala jsem na to, a patří pod ně různé horské chaty, ubytovny, restaurace apod., ale skoro nic z toho nemá webovky.

            1. Má je sousední chata (tu jsem našla), ale ti to nemají uvedené v jídelním lístku svých specialit (obvyklá jídla tam neuvádějí vůbec) Tak buď he to tam obvyklé, nebo to nevaří.
              Měli tam ale stejnou houbovou specialitu, ale tu jsem neměla (nechtěla jsem houby, když jsem netušila, jestli nebudou ve smetaně. To je sice dobrá kombinace, ale nedělá mi dobře:))

  4. No, tak zrovna včera jsem dělala carbonara a v neděli mi italský šéfkuchař předložil vynikající, v celku grilovaný romano salát, obložený sleďovým kaviárem, červeným kaviárem, plátečky naložené cibulky, orestovanými lískovými oříšky a dvěma kousky brie sýru. Zacáknul to zálivkou z angreštového vína a přiložil dva krajíce nasucho opraženého chleba. Karel měl mušle, oba sklenku bílého vína. Vynikající! To píšu jen proto, abych podotkla, že italskou kuchyni mám ráda. Většinou jednoduchá, málo nádobí, rychlá.

    Chápu tvou skepsi při ne zrovna typickém hledání a návštěvě “mafiánské” restaurace. Bylo to na hraně! 🙂 Jinak, živě kulinářské zážitky popisuješ, fotografie dokládáš, chutě vzbuzuješ, jen tak dál! 🙂 Těším se na další.

    1. Však mě znáš – pro kulinářské zážitky mám vlohy! 😀 Však jsem i u tebe jedla spoustu skvělého jídla. A tím nemyslím jen lutefisk, jen tvoje jemná omáčka na lososa… ach, ta byla! 🙂

  5. V Itálii jsem nikdy nebyla, tudíž k italským jídlům mám docela vlažný vztah – jsem totiž přesvědčená, že má-li člověk přilnout k jiné kultuře (a do kultury jistě jídlo patří!), musí ji vidět a chutnat in natura…

    Takže pizza jednou, dvakrát do roka uspokojí, i když nenadchne. Jak má chutnat ta pravá pasta nevím, protože i ty špagety dělám s moravským nádechem (kus uzeného 🙂 ). Plody moře, neřku-li chobotnici, opravdu ráda nemám (až na kalamáry). Tak co už se mnou.

    Ale moc se mi líbí, že jste nezaváhali a zavítali do té restaurace na konci světa – tak to je moc hezké koření sicilské cesty. Je vidět, že i v civilizaci můžeš najít dobrodružství, stačí jen trochu hledat…

    1. Ygo, já jsem zaváhala… ale Martin byl přesvědčivý! 😀

      Jinak to tou kuchyní máš pravdu. Ani já jsem nebyla fanouškem, dokud jsem to sama nezkusila…

    2. Špagety s moravským nádechem, tedy s kusem uzeného. A co jiného je carbonara? To jsou těstoviny s vajíčkem a uzeným… takže vlastně to italské jídlo děláš 🙂
      Mořské plody – tady je také nejím, dovážené ztrácí cestou a skladováním tu správnou chuť a pak je to žvejkačka.

      1. Ehm, carbonara nejsou jen špagety s uzeným. Špagety jsou obalené sausem ze smetany, syrového žloutku a parmazánu. Posypané opečenými kousky slaniny, serana, nebo prosciutta. To upřesňuji jen proto, aby si carbonáro nemyslelo, že je nespravedlivě pomlouváno. 🙂

  6. Má milovaná Itálie! -:) Až dole na Sicílii jsem ještě nebyla, ale i na severu se dá velmi slušně najíst. Samozřejmě záleží na ročním období, protože já byla v Itálii pracovně i přes zimu. Ale spousta vynikajícího jídla se dá najít na místech zvaných „agriturismo“. Tam se dost často jede bůhvíkam, tedy místní vědí, ale já bych se tam nikdy netrefila. Většinou mají na výběr nejrůznější grilovaná masa, klobásy a tak podobně. Je to skvělé. Jen se člověk musí také vypořádat s tím, že v ohradách vidí a může často hladit i různá zvířata, u kterých ale musí počítat s tím, že také časem skončí na talíři. Tak například podrbeš oslíka na hlavě a pak zjistíš, že oslí maso je na jídelníčku… Vynikající jsou i ryby, různí mořští živočichové, ty si ale pravověrný Ital nikdy nedá ve vnitrozemí a je pravda, že nejlepší jsou čerství. Těstoviny s různými omáčkami jsou běžné. Není ale nad domácí tortellini, neboli plněné těstoviny. Měla jsem kliku, že jsem bydlela u paní C., která je běžně dělala včetně těsta a často mi dala i ochutnat. Náplně byly různé od masových, po třeba špenátové, ale vždy vynikající. Na severu se pěstují i brambory, takže jsem s přáteli docela často jezdila i na bramborovou sagru. To je v základu náboženská slavnost typu dožínek – prostě ke sklizni dané plodiny, kde po mších, procesích (těch jsem se nikdy neúčastnila), soutěžích o nejlepší produkty, je večer volná zábava, kde se podávají nejrůznější pochutiny daného typu, zde třeba brambor. Tak jsou k dispozici nejrůznější „gnochi“ z brambor s omáčkami, různého typu, samozřejmě hranolky (i když to je již záležitost globalizace, ale alespoň jsou z místních brambor. Sagry jsou různé, byla jsem i na jahodové nebo vinné.
    Častá příloha je také kukuřičná polenta. Ta mi k srdci nikdy moc nepřirostla, ale z vyprávění vím, že na ní vyrostly generace Furlanců, protože tam tehdy nic jiného k dispozici nebylo. U polenty je velký chuťový rozdíl, zda se koupí v supermarketu nebo ji hospodyně doma udělá. Jenže to je hodně dlouhá příprava, ale pak dokáže být také velmi chutná. Miluji prosciuto crudo, neboli šunku uzenou za syrova. To jsem před pobytem v Itálii vůbec neznala. Jedna z nejlepších je ze San Daniele (to je ještě pořád Friuli neboli Furlandsko), je minimálně srovnatelná s parmskou a asi bych jí dala i přednost. Výhodou pak je, když spolupracovník má rodiče vlastnící jednu z výroben této šunky. Pak na akci přinese celou vepřovou kýtu, k tomu přinese i kráječ, kterým šunku krájí na průsvitné kousky…. Namotají se na grissini (tyčinky), k tomu vínečko a za chvíli je po semináři… Prosciuto crudo se také jí se žlutým melounem. To je neskutečná a vynikající sladko-slaná kombinace vhodná na lehkou letní večeři. Podobně rajčata s Mozzarelou, oreganem a olivovým olejem. Kdo snese syrové hovězí, tak vynikající je carpaccio, průsvitné plátky hovězího (speciálně chovaný dobytek), parmazán, olivový olej…
    Pizza – v principu nejlevnější jídlo, které si v Itálii lze v restauraci objednat, ale v naprosté většině případů je naprosto skvělá, ať už si člověk vybere jakoukoli.
    Víno – jen málokdy není k pití, zajímavé je „fragolino“, nesmí se prodávat, protože má nižší obsah alkoholu než jsou dané normy, ale úžasně chutná a voní po jahodách (fragole). Skvělé je také verduzzo, těžké sytě žluté víno, typu tokajského. Tak toho lze vypít jen trochu. Naopak pivo, přestože ho Italové již často pijí, není nejlepší. Na můj vkus je až příliš kyselé a nasycené CO2, ale srovnávám nesrovnatelné, když jsem zvyklá na chuť našich piv. Z italských piv se dalo pít ještě Moretti, což je místní značka z Udine. Legrace je, že když si člověk objedná pivo, dostane 2 deci ve skleničce na stopce. Aby dostal naši míru, musí říci, že chce „birra media“ nebo „birra grande“. Ale určitě je lepší zapomenout na pivo, když je k dispozici tolik dobrého vína.
    Jedno neitalské jídlo, na které nemůžu zapomenout, byla paella, což je španělské jídlo, ale také ji připravila má španělská kamarádka, když podobně jako já, byla v Udine na stáži. Už nikdy jsem tak dobrou nejedla, tato byla s grilovanými paprikami, hromadou různých mořských plodů (ale lze tam dát i cokoli jiného, záleží na dostupnosti surovin) a hlavně hromadou šafránu, že rýže byla až oranžová. Celkově to bylo neskutečně dobré.
    Zajímavé je, že při té hromadě jídla jsem v Itálii nepřibírala, ale spíše lehounce (tak o kilo za rok) hubla. Tak to už se mi asi nikdy nepovede.

    Tak a už je to dost dlouhé, tak nechám prostor dalším. Těším se, co si přečtu.

    1. Apino, díky! Ráda se poučím. Na severu Itálie, tedy v našem případě v horách, jsme byli loni – takže mohu (trochu) porovnávat.
      Jinak pivo Martin za celou dobu vůbec neměl (já ho nepiju). To víno tam je stejně přirozené jako voda… 🙂
      Vím, jak Itálii miluješ a mrzí mě, že sama nepíšeš. Však to umíš! 🙂

      1. Víš, nemám moc času, pak to musí být spontánní jako teď. Kromě toho jsem dodnes nevydýchala to ukradení mého článku, a že na tom někdo na reklamách vydělal peníze. 🙁

        1. Ještě na okraj, malé OT, 7. září měl Moureček třetí přineseniny. A vlastně má přineseniny i Amálka, kterou jsem si od chovatelky vzala v jejích 14 týdnech,je jí už 10 let a Mourečka dodnes nesnáší.

          1. Amálka má své názory a nehodlá je jen tak měnit:))
            Jinak blahopřeju… jen žasnu nad tím, jak ty roky utíkají! 🙂

    2. Apino, fragolino jsem koupila tuhle v ČR, v dědince Suchá Loz nedaleko hranic se Slovenskem je Italiano Market a tam mají spousty italských potravin, protože majitelé jsou Italové. Natrefili jsme na to v podstatě náhodou 🙂

  7. Italskou kuchyni miluju,jakož i Itálii a sicilské specifikum,které se tak trochu liší,je prostě své. Vím Dede, že ty a TV nejste přátelé ale já sleduji každý čtvrtek italský seriál(detektivní) Komisař Moltalbano z proistředí Sicílie a jak to pustím jsem hned na Sicílii i s její chutí moře, historie,charakterů ,taky specifických. Seriál je to z dřevních dob mobilů a komisař je i gurmán,takže pro mne to znamená každotýdenní imaginární přesun na Sicílii. Když jsem byla těsně před covidem s vnučkou v Italii, bydlely jsme v malém příjemném hotýlku kus za Benátkami a ochutnaly jsme hodně různých italských specialit. Hleděli si nás tam. Dneska si mne velmi potěšila a myšlenkami jsem zpět v Itálii. Dnes bude grilovaná zelenina. 🙂

    1. Tak si nech chutnat! 🙂
      Jo, když člověk narazí na pečujícího hoteliéra nebo restauratéra, nezapomene… Když jsme bydleli v horách, byly na snídani v podstatě samé sladké věci – croissanty byly tak nejblíž, kam to šlo do slana. No a specialitou, zmiňovanou i v hodnocení na netu, byly domácí koláče. Ok, byly fajn, ale zrovna ty fakticky nejím:)) Ale zato dokonale zralé obrovské broskve… ty jsem snídala denně 🙂

  8. Italská jídla mám obecně moc ráda a miluju jejich kávu. Něco si umím uvařit, těstoviny se tady už dají koupit čerstvé a dobré, navíc mám ráda italské večeře- antipasti a dva chody- dobře, tak my k tomu předkrmu míváme jeden… ale chce to jíst v klidu a nespěchat. Dost mě to naučilo jíst rozumně a pomalu a jídlo si vychutnat. Navíc mám ráda italský přístup k surovinám- pokud možno místní. Tak se snažím nakupovat od známých, od zeleniny a ovoce (ty co zrovna nemám) po maso a zvěřinu. Včera jsem k obědu (v krabičce) dojedla kýtu z laně na houbách 🙂 jak nemáme obědy a jsme daleko od jiných firem a je nás málo, tak k nám nikdo jídlo vozit nechce…
    Takže italské jídlo je jednou z věcí, které by mě do Itálie lákaly (kromě moře, památek a krajiny).

  9. Ještě jsem nečetla dál, ale ad “ „Kdyby nás chtěl zabít, proč by nás předtím krmil?“ namítl a zatvářil se přesvědčivě.“ – že Martin nezná pohádku O perníkové chaloupce?! 🙂

  10. Já mám italskou kuchyni taky ráda a snažím se ji vařit, protože v okolí není žádná italská restaurace. Dělám domácí těstoviny, většinou to dopadá dobře. Lasagne začerstva je opravdu vyšší level než sušené.

    1. Čerstvé těstoviny jsou prostě jiné – mnohem lepší 🙂 Jsi dobrá, já si na ně nikdy netroufla… 🙂 Na omáčky jo, ale těstoviny si musím koupit 🙂

  11. Teda to jsem si početla, moje milovaná Itálie a jejich jídlo. Jestli jsem se za ty tři roky na italštině něco naučila, tak objednávat jídlo.

    U nás doma je na italská jídla expert můj manžel.
    Umí naprosto skvěla špagety carbonara, amatriciana a cacio e pepe. Vaří je zásadně z italských surovin, které tady již není problém sehnat. Ovšem původně z jídla chudých Italů se stane jídlo podstatně dražší. Ale zase to stojí za to. Kupujeme i domácí italské těstoviny.
    Já těstoviny prostě miluju a nikdy se jich nepřejím.
    A manžel mi je rád uvaří.
    Pizzu mám také ráda. U nás v Plzni máme výhodu, že tu máme Pizzerii Da Pietro, kde pečou pizzu praví Sicialiáni. Se sklenkou dobrého červeného nemá chybu.

    1. Eh, Míšo, myslím, že tvůj muž by na téma italské kuchyně napsal podstatně zasvěcenější článek! 🙂 Tohle jsou vlastně jen dojmy z toulání:))

  12. myslím, že to zelené byly fazole EDAMAME…mám ráda italské pasty, jejich omáčky, telecí na šalvěji a sardelích…občas teda i pizzu, ale miluju černé risotto a umí skvěle ryby…no a presíčka a tiramissu…a gelato..a abych neuschla , tak jejich bellini a víno….

    1. Sharko, já věděla, že ty budeš plno věcí vědět! 🙂
      Prosím, nevíš něco o ochucování té grilované zeleniny? Tipuju balzamiko možná s medem? Nikdy mi nechutnala grilovaná zelenina jako tam 🙂 A určitě to nebyla žádná dietka, olivového oleje tam bylo dost… 😛

      1. míchají oliváč,hutný balsamico, někdy obyč. někdy s určitou příchutí..citronovou š´távu a bylinky..sůl,pepř… někdy česnek,poměry nevim, on to má každej po svým…ale někdo nedává med,ale třeba nějaké hutné sladké víno…hlavně oni to napřed jen zastříknou oliváčem ,trochu sole a pepře a ten nasládlej konec tomu šoupnou těsně před dokončením..aby to nezhořklo…nebo to ogrilujou bez příchuti jen s troškou oliváče a tymiánu nebo rozmarýnu pak to pokapou tou horkou marinádou…hodně zredukovanou,jako glazé… všude jinak… třeba ti ještě někdo k tomu něco řekne…škoda, že jsi se neptala rovnou jich, oni se rádi pochlubí,když zjistí,že ti to chutná….

        1. Díky moc!
          Víš, napadlo mě to, ale přes překladač v mobilu stejně řekneš jen to absolutně základní. Chyběla mi italština, no… 🙂

      1. To w tam nemá být, poslední dobou mě nějak zlobí klávesnice a píšu samé (a samé strašné) překlepy.

      1. Ano. Chleba, šunku, zeleninu, jitrnici a kafe. Základní vybavení, aby člověk během dopoledne hlady neumřel. 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN