Nový fandom „Hlas hubnutí“ obsahuje v zásadě jen dvě postavy. Tou první je Ona, reprezentující jakoukoliv ženu na světě, jejíž křivky jsou… velkorysejší, než současný ideál krásy připouští, a ona se s tím nechce tak úplně smířit. Hlas hubnutí je pak onen dráb, kterého si tyto ženy nosí v hlavě:))
Hubnutí není pro sraby
Téma: …ještě tam budem
Drabble:
Pršelo. Bude muset do posilovny.
Zkusila se těšit – na strojích je cvičení mnohem elegantnější, než trapné sedy lehy!
Ale těch lidí…
Bylo narváno.
Když přišel čas na kardio, byly všechny běžecké pásy plné. Začínala však organizovaná hodina spinningu. Na kole jezdí ráda, ne?
Velel charismatický kluk, dával do toho všechno. Všichni přítomní také.
Šlapala ze všech sil – na tom vypotí aspoň třicet deka!
A pak začal kanout chlapík vlevo. Brzy se přidal kluk vpravo vepředu. Pot v krůpějích, potůčcích, kalužinkách.
Fuj! Jak vysoká je cena hubnutí?
Zpomalovala. Musí pryč!
„Okamžitě začni zase šlapat!“
Hlas je neústupný.
„Hubnutí není pro sraby!“
Gram jako gram
Téma: Zdivočelý mullet
Úvodní poznámka: Snaha hubnout pomocí běhu je jedna z těch, které často přinášejí zklamání. Ano, zlepšuje se kondice, sílí svaly, ale pokud se jen běhá, váha obvykle moc dolů nejde. Jenže… co dělat, když je číslo to, co se počítá?
Drabble:
Bylo to sesterství v bolesti a touze.
Každý den vybíhaly na svoji trasu. S jediným cílem – do háje zelenýho (úlitba konvencím, jinak tam patří ku-va:)) konečně zhubnout!
Neběhaly už jako laňky. V jejich letech to byl spíš klus unavených svěřenců pivovarských kočí.
Nevzdávaly se.
Ten den se Ona pozorněji zadívala na svoji družku. Vlasy se jí na hlavě nepořádně ježily, mnohem kratší než posledně.
„Co se ti stalo?“ vydechla zděšeně. Tohle nemohlo být pro krásu – určitě ne s těmi canfrňousy visícími na krk.
Druhá rezignovaně pokrčila rameny.
„Včera mi do cílové váhy chybělo pár gramů. Tak jsem to vzala nůžkama.“
Dle rozkazu…
Téma: Rozkaz zněl jasně
Úvodní poznámka: Hlas hubnutí rozkazuje rád – bez ohledu na realitu. Otázkou zůstává, proč ho Ona pořád poslouchá:))
Drabble:
Rozkaz zněl jasně – aspoň jeden… (jeden!) den žít podle pravidel.
Ona se fakt snažila.
Snídat do půl hodiny po probuzení.
Žaludek protestoval – touto dobou byl zvyklý maximálně na trochu vody, ne na blbej nízkotučnej jogurt s ovsem.
Hlad!
Svačinové jablko už chtěla sníst i se stopkou.
Hlad!
Obědová ryba s dušenou zeleninou by neměla chybu – kdyby k ní byly ještě hranolky.
Hlad!
Proteinová tyčinka přece může být odpolední svačinou, ne?
Hlad!
Večerní salát s mozzarellou by neměl chybu, kdyby ho doprovázel biftek.
„Vidíš, dokázala jsi to!“ zajásal Hlas hubnutí.
Minutu po půlnoci snědla všechno, co si přes den musela odepřít.
Vzpoura
Téma: Soumrak soumarů
Úvodní poznámka: Hlas hubnutí je nezničitelný, protože je její součástí. Ví všechno, umí zraňovat tam, kde to bolí. Někdy však přijde čas na vzpouru…
Drabble:
Byl to typický den.
Neustále jí v hlavě vřískal hlas hubnutí: Nežer! Ani se na to nedívej! Však se znáš!
Odpoledne už nemohla – stojí za to vléct se životem jako neustálou vinou obtížený soumar?
Zlostný křik v hlavě, který ji kritizuje prakticky neustále, protože zná i její nejtajnější myšlenky… to se už nedá snést.
Od zítra začne jinak a radostněji. Vždyť přece není tlustá – má jen trochu nadváhu!
Večer se odhodlaně usmála do zrcadla, použila kapku parfému a rozhodla se svést manžela.
Konečně začíná zase žít.
Hlas hubnutí se nevzrušoval. Věděl, že nejpozději do dvou dní bude mít zase navrch.
Jen navenek
Téma: Jako vejce vejci
Úvodní poznámka: Ona dnes zjišťuje, že Hlas hubnutí – zdá se! – není univerzální záležitost.
Drabble:
Maruška byla její kolegyně.
O něco starší než Ona, její křivky byly o něco… velkorysejší, ale vzhledem si byly hodně podobné.
Ne však v duši – Maruška se totiž odmítla hubnutím zabývat.
Pravila, že má co dělat i bez počítání kalorií. Honička kolem práce a domácnosti obsazené nedůtklivými puberťáky vyžaduje sílu a odolnost, kterou nemůže mít bez dostatečného přísunu živin. A kávy. A čokolády. A občasného frťana. Z toho nemůže slevit, pokud nemá někoho zabít.
Maruška dokonce ráda nakupovala oblečení! Nebála se barev…
Neměla hlas hubnutí? Dokázala ho vypnout?
Ona měla svůj tajný sen.
Až jednou opravdu… vyroste, bude jako Maruška!
Hm, tak co? Taky na vás někdy v duchu vříská? Jak jste si s ním v takovém případě poradily? 🙂
Dede, vtipná drabblátka.
Moje maminka byla celý život štíhlá, v pokročilém stáří bohužel skoro hubená. Ale vždy říkala, jak Bohu vděčná za to, „že jí chutná“. Prý kolik lidí tohle štěstí nemá, užít a vychutnat si jídlo, protože mají různé skutečné žaludeční problémy, nemoci. Nemyslela tím samozřejmě obžérství, nezřízeně se cpát, ale prostě mít z jídla radost. Až jsem jí zaviděla, jak kladně přistupovala ke každému jídlu. Někdy si dokonce nad talířem radostně tleskla a „labužnicky“ zamnula ruce, jak se na jídlo těšila. Neměla ráda nedojedené jídlo a přímo za hřích považovala jídlo hanobit (že je to fuj, apod. a já to také nedělám). Někdy, když manžel dostane zbytek z předešlého dne a já si udělám svoje milované houby s nudlemi, nebo houbovou smaženici – na maminku si vzpomenu a také si zamnu ruce, jak si pochutnám.
Touhle oklikou chci říci, že už jsem se – ač nerada -smířila s tím, že váhu, jakou jsem měla před 30 roky už nikdy mít nebudu a případný HH snadno odmávnu. Raději si připomínám maminčin pohled na jídlo a pollyannovsky si říkám, že mohu být ráda, že mi také chutná, mohu jíst cokoliv a nemám se zažíváním žádné vážné problémy. Jím normálně co mám rada a co mi chutná (občas holt víc, než bych měla, ale když ono je to tááák dobré!). Problém je tělo, která už nespaluje kalorie tak rychle jako dřív, ukládá je a nelze ho přemluvit k opaku. Už víc jak rok chodím ráno na procházky. Původní úmysl byl právě pár kil shodit. No výsledek se jaksi nedostavuje (v průměru tak 5kg za rok není nic moc), ale zjistila jsem, že už mě tyhle procházky baví jen pro to chození, koukání kolem sebe, občasné zastavení a pokec s podobnými chodci v naší čtvrti. Rozhodně nejsem (a nikdy jsem nebyla) typ na jakékoliv diety s jo-jo efektem.
Maričko moje babička i děda zažili opravdový hlad, vůbec děda v koncentráku. A z každého jídla měli upřímnou radost. Takže chápu dobře tvoji maminku ❤️ 🙂
5 kg za rok je i pro mě nedosažitelná meta! Dokud jsem neměla letos úraz, chodila jsem ven několikrát týdně a s chutí, ale akorát jsem přibrala…
Originální fandom, milá Dede, jen co je pravda! 🙂
Vzpomněla jsem si na svůj první a poslední spinning – já holka šikovná jsem se při něm dokázala krvavě zranit a když jsem sesedala, taky na mě trenérka ječela. Ať se vrátím a že z jejích hodin ještě nikdo neodešel. No tak se mnou zažila premiéru. Jinak mě udivilo, že se vůbec nezajímala o to, proč vlastně odcházím. Nejspíš by tím vyšla z rytmu. 🙂
Nic dalšího osobního k Hlasu hubnutí nemám (ještě byste mě začaly nesnášet). 🙂
Hančo, já ti to fakt přeju! ❤️ A možná i trochu závidím. Takže přávidím! 🙂
Hlas hubnutí mi může hupnout na záda !!! Snažila jsem se, snažila a houby s octem. A to prosím zásadně nesladím a sladké nemusím (nejlepší dortík je čabajka 😀 ). Tak jsem to vzdala a výsledek je stejný. Nepřibrala jsem a spíš myslím, že veeelmi mírně zhubla. Necvičím, to bych asi nepřežila :-))), chodím sice se psem, ale žádné závratné tůry, ani rychlosti.
A dneska jme měli k obědu kančí gulášek vylepšený červeným vínem a k tomu 3 knedlíky. Uklízela jsem totiž v mrazáku 😀 . Ale je zase pravda, že jíme podstatně více zeleninových jídel i když vegetariána ze mne nikdo neudělá 😀
Tedy Alimo, ty mi děláš chutě 🙂 Kdybych uklízela mrazák já, najdu maximálně kuře! 😛
Umřel Belmondo. 🙁
Já vím. Byl to skvělý, nezapomenutelný herec. A řekla bych, že i slušný člověk, na prostředí, ve kterém se pohyboval. ❤️
Dámy, přečetla jsem si článek. Nechci prudit, ale dnes jsme měli k obědu tohle (na FB jsem do komentářů přidala fotku). Vymyslela jsem to, času mnoho nemaje, natírám radiátory. Šulánky z bramborového těsta v prášku, malé, ale dobré švestky, které pro svou „velikost“ se nehodily obalit jako knedlíky, tak jsem je rozvařila s badyánem, vanilkou a ostatní je už známé. Bylo to mňamózní!
To muselo být dobré! Vy už máte švestky tak zralé, že se dají jíst? 🙂
Nevím, jak u Alexů :-), ale u nás už zralé jsou. Už byly švestkové knedlíky, koláče a dneska jsem vyráběla švestkové čatní, ještě teď mě bolí v zádech 😀 .
Já mám rozhodně zralejší aronii než švestky 🙂
Což o to, milá Dede, drabble je to hezký ale hlodá a hlodá…Mnó nic, přežila jsem covida,nezabila jsem MLP,zatím,chodím,jím celkem zdravě i když někdy dravě ale jen trochu neb více sníst nemohu. A teď po přečtení si uvařím kafe a vezmu si ořechovou buchtu od sousedky udělanou, za ty dodané ořechy upečenou,však je to jen občas a budu myslet na všechny,co jdou těch 10,20km s výběhem.
He, he, Jenny mluvíš mi z duše. Jen na to kafe je už pro mne dost pozdě, špatně bych spala. Tak si takhle odpoledne k nějaké buchtě připíjím „kafe“ Caro s mlékem.
Jenny, to je rozumná přístup:)) A to jsem přesvědčená, že nejsi žádný pecivál – nemůžeš být, se svými psími holkami:))
Hlas hubnutí vlastním a je to mrcha. Tu a tam ho udusím hezkým oblečením- tuhle jsem ho utloukla báječnýma šatičkama v mnoho let stejné velikosti, ale nakonec ta mrcha zas vyleze a stejně řekne : „A ten špek na břiše mít nemusíš a je hnusnej!“ Mno, musím mocmoc cvičit něco neobvyklého (¨na obvyklé sporty ta mrcha nereaguje a na chození se psy vůbec ne, to jsou kecy chytrejch) a musím se mocmoc hlídat v jídle a pití (sladký nejím a nepiju, ale nacpat do sebe dost bílkovin je problém). A ten hlas má připomínky ke kdečemu… a to se týden snažím rozchodit nejspíš natrženej kotník!
Hele, natrženej kotník by se mohl naštvat a ječet na tebe víc, nez ten blbej HH! tak pozor:)) Jinak i můj organismus bere denní psí vycházky (už 31 let) jako normu, takže pokud chci hubnout s pohybem, musím přidat chození navíc. 🙂
O to jsem se pokoušela taky a skončila jsem s ortézou na šest týdnů a holí na další čtyři. Nedoporučuji. Kdybych šla rovnou na chirurgii, asi bych si ušetřila hodně problémů
Nějak se mi přihodilo, že váha ukázala 64 kilo a skoro současně mě doktor pokáral, že mám v krvi moc cukru. I řekla jsem si dost, vynecháme sladkosti. Za rok jsem se u něj objevila znovu, minus deset kilo. Asi jsem nevypadala nic moc, protože na mě vykulil oči a začal mě prohánět po různých specialistech. Že prý při úbytku deseti kil musím standardně projít různými vyšetřeními, k vyloučení možných nemocí. Možné nemoci mi nenašli a teď se udržují mezi 56-57 kilech.
Takže u mne zafungovalo vynechání a teď omezení sladkostí, ale to samozřejmě nemusí platit u každého. A vůbec, pokud nadváha není nebezpečná, trápit se pár kily navíc nic dobrého nepřináší. Tak!
Jani, já po covidu také ledacos jíst nemohu a hlavně jsem omezila množství. Oba jsme s manželem za ten covidový měsíc, (jak doma, tak v nemocnici) shodili 10-12kg, a jak míň jíme a vůbec nejíme „dobrůtky“ tak si váhu stále držíme. Dobrůtky (brambůrky, různé oříšky, čokoládové tyčinky a spol, nesmí překročit práh našeho domu. Sladké jím jenom to, co sama upeču, protože vím, co tam dávám a v jakém množství.
Jako, jsi a vždycky jsi byla elegantní dáma – a to i v lese se psem:)) A je fajn, že omezení sladkostí dokonale zafungovalo… 🙂
No, jsi a vždycky jsi byla laskavá osoba, Dede! Díky 🙂
Na HH jsem se těšila od dubna.
Ještě že jsem ten svůj udusila už před lety. Ječel by na mne pětadvacet hodin denně a na to nemám nervy.
Přesně a to jediné funguje
MaRi, tvůj přístup se mi líbí! A věřím, že HH těch 25 hodin denně dá 😛
Hm, tahle součást mého já by si zasloužila více prostoru, jak o tom přemýšlím…
To patřilo jen pod Petru.
Dede, četla jsem už v dubnu. Skvěle napsáno, taky tu potvoru vlastním. Ale radši poslouchám hlas čokolády (dej si kousek, ještě jeden, hubnout můžeš zítra,…)
Hm, tahle součást mého já by si zasloužila více prostoru, jak o tom přemýšlím…
Tomu u říkám hlas příčetnosti 🙂 Už i proto že mě popuzuje, jak říkají – stačí nejíst to a to a to (doplň sladké a nezdravé potraviny) a rázem jsi jak proutek! Houby s octem proutek 😛 Po padesátce jím skoro vzorně, denně pořádně chodím (no dobrá, teď je to bída, to koleno se prostě nechce umravnit, takže se spíš ploužím) a… akorát víc netloustnu:))) Za těchto okolností umí hlas hubnutí člověku opravdu ničit život.
Na konci předchozí dovolené koleno vypovědělo službu, těch necelých 14 dní mezi dovolenými jsem prokulhala. Odjížděla jsem s ortézou, hůlkou a brufenem. Skončili jsme v Adršpachu (stalo se mi už tradicí, že ještě když vyjíždíme, nevím vlastně kam). Týden jsem stoupala a klesala po schodech a balvanech a co hůř, taky po tom všem často zvedala a nosila psa. Výsledek – ortézu jsem nepoužila a poslední dny i hůl zůstala v autě. Po týdnu intenzivního chození koleno NEBOLÍ a konečně i splasklo. Takže – rozchodit!
Jo, s tím pohybem máš pravdu – hýbu se a cvičím (dokonale narovnat koleno je podstatně horší než ho ohnout), ale dala jsem mu zabrat na dovolené (schody kam se podíváš:)) a pak jsem minulé úterý špatně šlápla a skoro tři dny nemohla chodit. Opět rozcvičování a spolu s ortézou (bez výstuže) to pomohlo – dnes jsem ušla se psima okruh v Trutnově:)) Akorát to koleno má už svoji úrazovou historii a když se to spojí se zásadním a prakticky neřešitelným problémem s bederní páteří, asi to bude na dlouho.
Ale souhlasím, koleno v této fázi rekonvalescence potřebuje pohyb, klid mu dobře neudělá.
Špatné šlápnutí jsem si dala na kotník – chvíli jsem se válela po balvanu a čekala až přejde ta nejhorší bolest a pak jsem to prostě došla, u auta už se kotník tvářil v pohodě. Vychutnal si mne v sobotu, kdy mi při chůzi na rovné štěrkové zámecké cestě bez varování povolil a já na tom štěrku brzdila kolenem (mám to rozdělené, jedno koleno věčně rozbité zevnitř, druhé zvenku). Ale nezlobím se – kdyby mi tohle provedl když jsem lezla někde po žebříku se psem v náruči, dopadlo by to daleko hůř.
Jsi hrozný dobrodruh! 🙂 Kde jste lezli? Ve Slovenském ráji?
Adršpach a okolí, parádní týden. Nejdrsnější žebřík, skutečně žebřík byl v měděném dole „je tam soustava dvoumetrových kolmých žebříků“. Hmm, tak některé ty dva metry měly, některé přes tři. S Vaškem v náručí. Aspoň mi pak Kočičí skály přišly vlastně v pohodě – a Vaškovi taky.
Prohlíželi jsme teď část fotek – skály a schody a schody a skály. Věděli jste, že uprostřed mezi Adršpašskými a Teplickými skalami je rašeliniště? (a další stovky schodů)
Když jsem ze dne na den přestala sladit čaj (hodně čaje, hodně cukru), nebo jsem výrazně omezila přísun čokolády, na váhu to absolutně nemělo vliv. Stejně tak moc nepadala když jsem v rámci tréninku na extrémní dogtrek začala běhat. Pak to po každém závodě (80-100km) udělalo skok dolů a dostala jsem se běhěm pár měsíců na velmi pěkné číslo. No a pak jsem zase ubrala na tréninku a přibrala na váze :(. Nějak mi ale chybí vůle a čas zase tolik makat (3x týdně 10km běh + dlouhé víkendové treky).
Doufám, že běháš s holí! 😛
Dede,
to bylo v dubnu slovo do pranice, Hlas hubnutí. 😀
Teď to mám asi jako Maruška, tedy ta tvoje, až na občasného frťana, protože puberta u nás ještě neukázala, co umí. 🙂
(P.S.: Jestli dáme dohromady pokračování Statku, v což pevně doufám, tak jedna z hlavních hrdinek je Jindřiška, která pořád s láskou a nadšením jí a vůbec to na ní není vidět. Myslím, že čtenářky ji budou milovat. :D)
Nenávidím ji už teď! 😀
Jo! Já taky:)))
Mám takovou kamarádku – domnívám se, že kdyby chtěla, obleče si svoje šaty z promoce ještě dnes a přitom jí jako dřevorubec a ráda jídlo zapíjí mlékem… Ale pořád ještě (už skoro 40 let!) ji mám ráda 🙂