Když někdo, pro koho není němčina mateřský jazyk, nebo v ní není opravdu velmi dobrý, přijede poprvé do „německy“ mluvící části Švýcarska, přijde na několik věcí: všude kolem sebe uvidí psanou relativně normální němčinu, ale nikomu neporozumí. Pustí rádio – nebude rozumět skoro nic. Na ulici pak nebude od lidí rozumět vůbec nic. Začne se tak ptát – čím to tu ti Švýcaři tedy mluví (a píšou)?

Začněme tím, čím mluví. Ve Švýcarsku se mluví švýcarskými dialekty alemánštiny, což je jazyk, který se dodnes jinak vyskytuje jako menšinový v Alsasku; z jedné jeho krajní podoby vznikla lucemburština, která je úředním jazykem v Lucembursku a donedávna museli zkoušky z ní skládat i všichni žadatelé o lucembuské občanství. Alemánština se pak vyskytuje v různých nářečích v různých švýcarských kantonech, s tím, že každý kanton má svou vlastní variantu. Ty varianty se dost liší. Alemánština má svůj ustálený, spisovný pravopis, kterým se píše třeba hodně rozbudovaná alemánská Wikipedie, nicméně ve Švýcarsku se v neformálních situacích (typicky v mailech, chatech, atd.) píše místní dialekt alemánským pravopisem.

Alemánština se od němčiny liší velmi zásadně, je od ní podobně daleko jako dánština nebo nizozemština. Proto není divu, že ve Švýcarsku nebudete na ulici rozumět ani slovo.

Jenže jak je to s tou němčinou, kterou tam vidíte všude kolem sebe? Na to je potřeba pochopit logiku Švýcarské konfederace, kdy každý kanton je vůči jiným kantonům takřka „zahraničí“ a dodnes se tak lidé z kantonu Appenzell Innerrhoden (AI) chovají naprosto vážně třeba k lidem z kantonu Aargau (AG) jako k cizincům. Určit, který dialekt alemánštiny by tak měl být úředním jazykem, byla politicky velmi citlivá otázka – a je i nadále – proto jako neutrální jazyk používají alemánsky mluvící kantony mezi sebou navzájem, a jako úřední jazyk „švýcarskou němčinu“, které se ve Švýcarsku říká „Schriftdeutsch“, tedy „psaná němčina“.

Ta má čistě německý pravopis, proto vypadá na první dobrou velmi německy, ale rozdíl mezi ní a němčinou je asi takový, jako mezi norštinou psanou dánským pravopisem (což se považuje za posh způsob psaní norsky) a dánštinou. Na první pohled to vypadá stejně, ale jednak švýcarská němčina obsahuje spoustu slov, která Němci neznají, ale hlavně se úplně jinak používají obraty v ní, tak, jak by to Němec nikdy neřekl. To je na tom to nejzáludnější a je to hlavní důvod, proč se Němec švýcarskou němčinu málokdy je schopen naučit. Ostatně třeba moje slovenština je zakonzervovaná spisovná slovenština 80. let, a od té doby se změnila natolik, že prostě nejsem schopen použít obraty, jaké běžně Slováci používají. A jen těžko bych si na ně zvykl.

Jenomže ona tahle spisovná švýcarská němčina (tedy ne alemánština, ale němčina) nejen, že je dost jiná proti standardní, ale ještě se navíc úplně jinak čte. Pravidla výslovnosti ve švýcarské němčině jsou úplně jiná, týká se to souhlásek i samohlásek a jsou tak jiná, jako mezi norštinou a dánštinou. Kdo ty dva jazyky kdy slyšel a viděl napsané by přísahal, že není možné, aby se četly tak zásadně rozdílně. A takový je rozdíl mezi švýcarskou němčinou (kterou můžete slyšet ve veřejnoprávním rozhlase) a němčinou.

V „německy“ mluvících kantonech se tak mluví dvěma jazyky: alemánsky, respektive místní, kantonální variantou alemánštiny, což je jazyk, kterým lidé mluví a píšou neformálně mezi sebou, a švýcarskou němčinou, kterou hlavně píšou v oficiálních příležitostech.
Němčina je pro Švýcary první cizí jazyk, který se učí, a kterou nepříliš ochotně mluví. Respektive abych byl přesný, jejich ochota mluvit německy roste s tím, jak klesá schopnost druhého člověka německy mluvit. Pokud tam přijde Čech, který bude mluvit „českou němčinou“, budou s ním mluvit hezky německy rádi. Pokud tam přijede Němec, v lepším případě budou mluvit švýcarskou němčinou, v horším rovnou místním alemánským dialektem, protože ve Švýcarsku panuje přesvědčení, že jakmile by se Němcům dovolilo používat ve Švýcarsku automaticky němčinu (Hochdeutsch), byl by to začátek konce švýcarské svébytnosti, samostatnosti a riziko přičlenění Švýcarska k Německu, což hrdý Helvét nemůže dopustit.

Co tak může cizinec, žijící ve Švýcarsku, dělat? Pokud je Němec, je v prekérní situaci. Když bude mluvit německy, místní se na něj budou dívat jako div ne na kolonizátora, a když se bude snažit o švýcarskou němčinu (tedy do německy znějící němčiny vkládat švýcarské výrazy), nebo když se bude snažit o místní variantu alemánštiny, ale zároveň bude znít jako Němec, místní to zpravidla ponesou docela nepřátelsky, protože to budou číst jako výsměch jejich jazyku. Výsledek je ten, že leckterý Němec radši mluví anglicky, aby se takovým sentimentům vyhnul. Pokud nejste Němec, v každém kantonu najdete školy, kde vás můžou naučit jak švýcarskou němčinu, tak místní variantu alemánštiny, a Švýcaři naopak budou velmi rádi, že se snažíte a budou vás hodně podporovat.
Celá tahle lapálie je samozřejmě typická pro to, čím Švýcarsko je, tedy silně decentralizovanou zemí, která se shodne většinou na tom, že společně je to snazší, než zvlášť, že je fajn být neutrální a po zuby ozbrojení vůči širšímu okolí, kdyby si náhodou něco dovolilo. Ale aby jeden kanton náhodou v něčem získal byť jenom stín převahy, to ani náhodou. Už fakt, že má Bern status hlavního města, leckteří Švýcaři těžce nesou. Takže na nějaké sjednocování jazyka to opravdu nevypadá a vypadat nebude.

A švýcarská němčina je samozřejmě daleko víc, než jen její nejznámější slovo, které je zároveň oblíbeným jazykolamem – a sice jak se řekne kredenc. Řekne se to Chuchichäschtli. Pojďme se podívat na pár zajímavých příkladů švýcarské fonetiky:

„Au“ se čte jako „ú“, takže Aargau se čte jako Árgú, kde to g je hraniční s k.

„Ei“ se čte jako „í“, takže „Ausweis“ se čte jako úsvís.

„Ie“ se čte jako „ije“, takže třeba „nie“ (nikdy“) se čte doslova jako „nije“

„Ch“ na začátku nebo uprostřed slova se čte na západě země jako hrdelní (takové to holandské) ch, na východě země se čte jako k, takže Chur, hlavní město kantonu Graubünden (GR) se čte jako „kur“ a radši ani nezkoušejte přečíst nahlas Chuchichäschtli, nebo si pořídíte zánět hrtanu.

„K“ se také čte jako to hrdelní ch (napříč Švýcarskem) a g se čte většinou jako k.

Koncové -ch se buď čte jako -k („ich“ se čte „ik“) nebo se nečte vůbec: Zürich se čte jako „cüüri“.

Koncové -en se čte zásadně jako ä, a v alemánském pravopise se tak i píše. To se týká plurálů nebo infinitivů. Takže výše uvedený kanton GR se čte Graubünda.

„St“ se čte jako „š“, což je hlavní důvod, proč někdo, kdo poslouchá švýcarskou němčinu, má pocit, že to šišlá a chrochtá zároveň.

Dalším zajímavým elementem švýcarské němčiny je zdrobňování. Švýcaři zdrobňují hodně a rádi, a to koncovkou -li, takže třeba ulička se řekne Gässli (čte se käšli). Vzhledem k tomu, že jidiš má jako svůj základ právě švýcarskou němčinu (jidiš je švýcarská němčina obohacená o hebrejská a polská slova), nepřekvapí, odkud se vzala slova jako „mamele“ (maminka). Mimochodem švýcarskou němčinou se maminka řekne „Mami“. Obecně je švýcarská němčina v mnoha ohledech ovlivněná francouzštinou, takže obsahuje spoustu francouzských slov (Velo, merci, atd.) a počet slov, která jsou švýcarského (německého) původu, ale jsou zásadně odlišná od německých je tak velký, že to činí švýcarskou němčinu pro německé mluvčí prakticky dokonale nesrozumitelnou.

Jedno z nejzákeřnějších švýcarských slov je pak äuä/auää, což znamená, „opravdu“, respektive v druhé formě „fakt ne“; Švýcaři, zejména v kantonu Bern, to používají často a rádi – äuä se použije třeba „Mir chöme auä niid“ („Mně to opravdu nejde“) příklad použití äuää je třeba ve větě „Auää han i das gseit!“ („To jsem fakt neříkal!“). Tohle je zapsané alemánským, nikoliv německým pravopisem.

Koho by zajímalo, jak švýcarská němčina zní, tady tohle video to krásně demonstruje na curyšském dialektu, který je, spolu s tím bernským, takovým dobrým základem, z něhož vychází to, čemu se pak říká spisovná švýcarská němčina:

Pokud tedy přijedete do Švýcarska s tím, že si budete chtít procvičit svou němčinu, moc si ji neprocvičíte – ostatně pokud chce někdo ve Švýcarsku žít, měl by využít jednoho z mnoha kurzů, kde se švýcarská němčina učí, ať už od úrovně A1 pro ty, co neumějí ani standardní němčinu, nebo na speciálních kurzech, kde ji učí německy mluvící.

Dede: Tak co, setkali jste se také s nějakým opravdu zajímavým dialektem?