„Neměla by v horách teplota spíš klesat?“ ptám se s jistým znepokojením. Přejíždíme z Bari (jih východního pobřeží Itálie) k Neapoli (západní pobřeží) a teploměr v autě už ukazuje víc, než 35 stupňů, při kterých jsme se pekli na naší zastávce na oběd ve vnitrozemském Avellinu. Martin pokrčil rameny. Hory kolem jsou vysoké přes tisíc metrů a teplota stále stoupá. „Třicet devět a půl!“ nevěřím vlastním očím. Neříkali, že ta strašná vedra už v Itálii pro letos skončila? Jak v tomhle vůbec přežiju?

Já vím. Jet na dovolenou do jižní Itálie v srpnu… těžko čekat něco jiného. Když jeden pořád mění plány, musí se přizpůsobit. A my jsme je měnili několikrát. Původně jsme měli strávit dva týdny kolem Martinových kulatých narozenin v USA na třetí výpravě po národních parcích. Po dlouhých zanícených diskuzích, kdy jsme se už dokonce dokázali dohodnout, které by to měly být, nám do toho hodila vidle světová pandemie. Ještě na jaře jsme doufali, že se nakonec Spojené státy turistům otevřou, ale v červnu už bylo jasné, že máme smůlu. Přesto tu byla Markova velkorysá nabídka na dva týdny hlídání psů… a ty narozeniny. Takže kam?

Po dvou letech zase někam letím!

Objedeme tedy Iberský poloostrov! Nápad se nám líbil. Zakoupili jsme příslušné knihy a začali zkoumat, co by se dalo vidět. Nejdřív to byla legrace – jen cesta kolem pobřeží Španělska a Portugalska toho nabízela tolik! Jenže pak jsme začali měřit časy a počítat hodiny v autě. Ukázalo se, že na zvládnutí našich plánů bychom museli být na cestě měsíc… Takže jsme krátili a vypouštěli. Když jsem do toho špitla, že si chci i zaplavat v teplém moři, ukázalo se, že tahle úloha nemá řešení, které bychom byli ochotni akceptovat. Dobrá, takže tam ne.

Toužila jsem po toulání s četným koupáním… 🙂 (Diamante)

„A co takhle jet na jih Itálie?“ zeptal se najednou Martin. „A na Sicílii, to východní pobřeží vůbec neznáme!“ Zadívala jsem se na mapu. „Jo, to by šlo!“ zajásala jsem optimisticky. Jenže… nebude tam moc lidí? V srpnu má dovolenou celá Francie! „To půjde,“ neztrácel optimismus Martin „Se všemi těmi proticovidovými opatřeními lidé do zahraničí moc jezdit nechtějí.“ Ok, bylo rozhodnuto. Abychom měli svoji dovolenou skutečně celé dva týdny, jel Martin na jih autem o dva dny dřív, zatímco já jsem měla letenky do Bari – 14. srpna tam, 28. srpna zpátky, čím Marek nemusel hlídat až do doby, než Martin dojede. Martin si tak navíc udělal výlet jak cestou tam, tak cestou zpátky – když už měl ty narozeniny:))

Na letišti v Bari – dobrodružství začíná!

Ukázalo se, že úvaha o cizincích fungovala – dole na jihu prakticky žádní nebyli, aspoň nějaký neitalský ruch jsme zaznamenali vlastně jen v Neapoli a v Pompejích. Překvapivě však byla jižní Itálie narvaná prasknutí – a to samými Italy! 🙂 Hledání ubytování se tak stalo opravdovým dobrodružstvím, naštěstí ve všech případech s dobrým koncem. A kde jsme tedy vlastně byli? První noc jsme spali v centru Bari (ranní koupání v Jaderském moři:)). Další dny jsme bydleli v resortu v Castel Volturno, severně od Neapole. Hm, dost drsné místo, pokud nepočítám hotelový komplex! (Písečné pláže Tyrhénského moře)

Naše trasa… (díky, Martine, za mapu:))

Potom jsme strávili další dny v kalábrijských horách, v rodinném B&B v oblasti patřící k městečku „na kopci“ Buonvicinu. Z pobřeží se do hor odbočovalo na úrovni městečka Diamante, na pobřeží Tyrhénského moře (úplně nejlepší koupání, teplá voda, kamínkové pláže:)). Potom jsme se dost nelogickým, nicméně nutným a nakonec i velmi krásným způsobem přesunuji na Sicílii do Taorminy. (Na pohled úžasné moře, ty barvy! Ale podstatně studenější než jinde, přes balvany se šlo do vody špatně – ale čistá voda byla plná živočichů. Jinde, než v Taormině, byly na východním pobřeží Sicílie většinou pláže kamínkové, bez balvanů a jedinečných barev:)) Vzhledem k nutnosti stíhat letadlo z Bari jsme odjeli ze Sicílie o den dřív a jeli kus cesty na sever. Poslední noc před mým odletem jsme strávili opět v Kalábrii, ale na východním pobřeží. Hotel byl přímo u moře v Schiavonea, což znamená, že jsme se koupali i v Tarantském zálivu Jónského moře.

Azurovo…

Pokud jde o dobrodružství, pak o ta největší se nám pilně starala navigace v Martinově autě, zákeřně využívající místní uzoučké silnice k tomu, aby nás dostávala do neustálých potíží. Adrenalin pak přidával zdejší, pro Středoevropana poněkud šílený provoz. Dlouze jsem přemýšlela, jak ten chaos co nesprávněji popsat. Nakonec jsem došla k názoru, že to zdvořile nazvu intuitivním dynamickým řízením provozu, kdy pravidla jsou pouhým doporučením (ano, jezdí se i na červenou a při předjíždění přes dvojitou plnou čáru se nejspíš doporučuje se dvakrát rozhlédnout… nebo taky ne 😛 ) a většinou se jezdí takříkajíc „na pohled“, obvykle systém teď já a teď ty. Kupodivu to obvykle funguje! I když našinec je z toho na nervy. Dokonce bych řekla, že je tam mezi řidiči i méně agresivity než u nás – kdo se neumí domluvit, neprojede.

Amalfi… viděli jsme tolik krásy! A asi milion lidí s námi:))

Speciálně ve městech jsou ulice jen málokdy uzpůsobené na pohodlný průjezd dvou vozidel vedle sebe. A pokud i jsou, pak podél nich parkuje tolik aut, že se zase neprojede. Bzučící hejna motorkářů všech kategorií se potom proplétají provozem jako voda v kamenitém potoce – berou za své každou skulinku. Zprava, zleva… kudykoliv. A jsou všude. V centrech italských měst pak pochopíte, proč existují mrňavé fiaty – nic většího tu nemá šanci pohodlně projet:)) Podobně jsou na tom horské silničky, mající na straně ke srázu zídku, na druhé skálu nebo domy. Na první pohled vypadá nemožné, aby se tu propletly nejen auta a všudypřítomné motorky, ale také náklaďáky a autobusy. Přesto se to nakonec vždycky povede – ale rychlé to opravdu není.

Obvyklý stav na ulicích

Zažili jsme na takové silničce mezi Amalfi a Salernem i dopravní nehodu – položená motorka, zraněný člověk (nemohl vstát, ale živě komunikoval, měl kliku). Oba směry zablokované auty, protože k obvyklým problémům se přidala i křižovatka, kde se v prudké zatáčce musely dokonce i osobní auta větší než Fiat Panda vytáčet na dvakrát. Jak se sem může dostat sanitka? Ukázalo se, že to chtělo dva zkušené a odhodlané chlapíky, kteří začali řídit provoz. Bylo úžasné je sledovat, jak umně rozplétali uzel zatáčky, náklaďáku v jednom směru, autobusu v druhém a stovkami aut a motorek všude kolem. Ne, neměli žádnou oficiální autoritu, ale byli skvělí – skutečně to rozjeli a my jsme po chvíli uhýbali i té sanitce. Opravdu jsem je obdivovala a klobouk dolů i před řidiči, kteří je poslechli na slovo, byť ti dva neměli žádnou oficiální pravomoc. Tak si říkám – fungovalo by to takhle u nás?

Obvyklý stav na horských silnicích 🙂

Zpátky k té navigaci. Došla jsem k závěru, že tohle je technologie s fantazií, takže opustila myšlenku, že vodí po cestách velký sportovní VW, a propadla představě, že jejím klientem je terénní motorka. Podle toho nám pak vybírala trasy… 😀 Ve skutečnosti byl problém v tom, že jsme ji nedokázali trvale přepnout z režimu „ekonomický“, který zkracuje danou trasu jakýmkoliv myslitelným způsobem. Copak nastavit jiný režim je snadné, ale přestože jsme oba zkušení uživatelé technologií, nenašli jsme způsob, jak toto nastavení uložit tak, aby ho auto vzalo za své. Fakt ne! Zatímco ve světě standardně širokých cest nemůže tento režim napáchat velké škody, v Itálii to byl poukaz na nerváky. Navigace netuší, jak široká je navrhovaná cesta a jaké jsou poloměry zatáček ve srovnání s délkou a šířkou Martinova auta. Víte… tady u nás mi jeho Arteon přijde jako normální auto, ale v italských uličkách se z něj stal holdegrón.

Typické „město na kopci“ (Modica)

Kdybyste jen věděli, kam všude jsme se dostali! Kdyby Martin nebyl tak skvělý a chladnokrevný řidič, jakým je, zůstal by jeho plechový miláček trčet v uzounké uličce už v Asissi 😀 A to přesto, že jsme se opravdu snažili před každou jízdou v nastavení zrušit ono ekonomické přikázání. Jenže… ono se to vrátilo po každém vypnutí motoru, takže skutečně jsme na tu zatracenou navigaci vyzráli (přizpůsobili se jejím pravidlům:)) až ke konci pobytu. To jsem paranoidně sledovala na mapě každý navržený průjezd městy a nedovolila jí (v zemích se standardně širokými silnicemi pochopitelné) zkratky tím, že jsem nás směrovala na ty hlavnější ulice. Ach ano, čtu mapy vcelku rychle a dobře, ale štvalo mě to – když čučím do mapy, nemůžu koukat po okolí!:))

Ano, i nad schody jsme jednou s autem skončili… (ale ne tady – tohle je Sicílie, Noto)

Dodám ještě jeden poznatek, týkající se dopravy. Parkování je samozřejmě problém vždycky, ale v plné sezóně je to krize, ať jste kdekoliv. Pokud jste v horách, je to ještě horší než ve městech – prostě nikde není místo a pokud je, je malé a člověk se tam musí vsoukat za plného provozu probíhajícího ve svižném tempu tak pět centimetrů od vašeho auta. (Bože, jak jsem byla ráda, že jsem to nebyla já, kdo parkoval! A to mi to normálně potíže nedělá:)) Potom kývnete na ledacos… třeba i na podzemní garáž, kde odevzdáte auto i s klíčky.

Jednou jsme projížděli pod uzavřeným mostem… voda tam nebyla, jen prach a písek. Ale Martin NEMÁ Subaru! 🙂

Prvně jsme to zkusili v Neapoli. Víte… večerní projížďka a posléze procházka rozpálenou Neapolí žijící svým obvyklým tempem mi objasnila rčení „Vidět Neapol a zemřít“. To je tam totiž velmi snadné – stačí nedávat pár sekund pozor na okolní provoz 😛 Mám dojem, že správné slovo, popisující zdejší dynamiku dopravy je… pulsující. A ještě nepravidelně. Nicméně pokud se vás zrovna nesnaží nikdo zajet, sedíte na chodníku u stolku, před sebou láhev ledové vody, sklenici vína a skvělou pizzu, přijdete městu (aspoň na chvilku) na chuť. Ta energie proudící kolem do pozdních nočních hodin je nezapomenutelná.

A z ničeho nic se objevila garáž… 🙂

Stejně jako parkování – abych se vrátila k tématu. Takže hledáte v tomto pulsující a dynamickém městě jakékoliv místo k zaparkování, které není deset kilometrů od centra, když (v centru!) najdete podzemní garáž, kde svítící nápis naznačuje, že se ještě nějaké auto vleze. Protože už cítíte jistou beznaděj, sjedete prudce se svažujícím vjezdem dolů a zastavíte. Auta tu jsou nasázená jak sirky v krabičce (vzadu dokonce nad sebou!) a vám je jasné, že to vaše se sem prostě nemůže vejít, stejně jako se tu neotočíte, abyste vyjeli tím prudkým sjezdem nahoru nosem dopředu. A pak přijde malej hubenej chlapík a s úsměvem vás požádá o klíčky – pouze gestem, samozřejmě, angličtina se tu (kromě Pompejí) nikde nevede. Vzpomenete si na mafii, je vám šílené vedro, a co teď? Přišli jsme právě o auto? A pak vidíte, že jiný člověk přichází a v klidu čeká na své auto… a tak to risknete.

Bylo opravdu plno!

Nebudu vás napínat, nebyla v tom mafie, pokud tedy odečtu cenu za parkování. Ani magie… jen neskutečné mistrovství těch dvou garážníků, kteří museli být opravdu skvělí v Tetris. Způsob, jakým manipulovali na tom malém prostoru s auty, jak brali v úvahu, kdo asi odjede dřív než jiný (ptali se na odhad doby, jak dlouho tam budeme), byl fascinující. Zaparkovaná auta měla na střechách magnetické stojánky s čísly, aby se chlapi dokázali v nasardinkových vozidlech rychle orientovat. Když jsme si pro auto přišli, byl Artík zasunutý až kdesi u zdi. Vypadalo, že neexistuje způsob, jak by se s ním dalo vyjet! (Tedy pro mě by neexistoval:)) A přijde ten chlapík, něco zašvitoří, vezme si z kanceláře klíčky a relativně svižně (na to, že po centimetrech) zvládne nemožné a s autem vyjede. Mám dojem, že Martin radši na okamžik zavřel oči, než aby se na to díval! 🙂 Nicméně auto nám přistavil v pořádku, hezky otočené nosem nahoru, abychom mohli pohodlně vyjet. Skvělá služba… Podruhé jsme to využili v Salernu – to už bylo v klidu, už jsme věděli, do čeho jdeme.

Artík jede! (na střeše má to číslo)

Tím pro dnešek končím. Máme před sebou ještě spoustu témat! Na každém místě bylo něco zajímavého, život bez znalosti italštiny (a nulovou angličtinou ve většině služeb) byl velmi tvůrčí, a to jídlo! Nebo současné italské fresky či řekněme grafitti, to bude na fotočlánek. A to zdejší kafe… ach. Ale to až příště 🙂

A ptejte se, pokud vás něco zajímá 🙂