Je to poprvé, co jsem se pokusila sepsat během dubna ucelený příběh. Zda se mi to povedlo, můžete posoudit sami. Popravdě, některá témata byla velmi, velmi „výživná“.

Dostát slovu

Strážci rozhraní

Příběh z doby třicetileté války.

Vzdušná znamení (1630)

Téma: … ještě tam budem

Již dvanáct let se se napříč Evropou valí obludná válka. Bouře emocí naráží na tenkou slupku rozhraní, na niž se z druhé strany tlačí lačné bytosti z jiných světů. Chtivě polykají strach, hrůzu, nenávist a nechávají za sebou mrtvá těla těch, co přežili lidské běsnění.

Jdeme armádám v patách a potíráme tyto tvory, seč můžeme. Nestačí to.

Teď lidé hovoří o vzdušných znameních – oblohou táhly mohutné armády, jinde v oblacích zápasili mohutný lev a orel.

Jakmile stvoření z jiných světů začnou vidět i lidé, je zle.

Jak dlouho ještě udržíme rozhraní alespoň částečně fungující?

Co bude pak, až se rozsype úplně?

17. září 1631, Breitenfeld

Téma: Zdivočelý mullet

Náš úkryt je na dohled od císařské armády. Had vojáků a koní se kolem nás plazil několik hodin. Napjatě jsem je sledovala optickou trubicí, ale ten, kterého jsem hledala, kolem neprošel.

Zašramotilo křoví, ruka mi sjela k pasu.

„Klid, Šejlo,“ pronesl Jack. Vysoký, s vlnitými vlasy, které mu záviděla každá žena. Stažené z čela mu padaly až na lopatky.

„Tak co?“

„Zvěsti nelhaly,“ řekl potichu. „Saský kurfiřt násilím narukoval altenberské.“

„A on?“

„Nevím. Možná tu je, možná ne.“

Sevřelo se mi srdce. „Musím ho najít!“

„Zapomeň na to,“ zadržel mě. „Schyluje se k boji.“

Zaduněl dělový výstřel, vyzvání k bitvě.

Závěrečná poznámka:

Nedá mi to, abych nenapsala drobnou poznámku:
Dva dělové výstřely – vyzvání k bitvě. Něco jako – „Chci se bít, chceš taky?“
Pokud druhá strana odpoví svým heslem, výzvu přijímá. Tenhle pozoruhodný zvyk byl částečně pozůstatkem středověkých potyček.
V bitvě u Breitenfeldu vystřelili dvě první salvy Švédové, z císařské strany se ozvaly rány tři.
Výzva k boji byla přijata.

Bolestná jistota

Téma: Rozkaz zněl jasně

„Nesmí tam zůstat! Zabijí ho! Je poslední mužský potomek svého rodu!“

„Je to člověk,“ odvětil Jack.

„Je to Kristián! Potomek mého Chrise! Dala jsem mu slib, že na jeho rod dohlédnu!“

„To jsi měla udělat dřív,“ odsekl.

„Co jsem asi celou dobu dělala?“ zavrčela jsem. „Rozlétli se po  Evropě. Sasko. Bavory. Čechy… Copak to může jedna uhlídat? Zbyli už jen tři… Ta dvě děvčata v Zusmarshausenu jsou v bezpečí, tam zatím válka nepronikla.“

Jack pokrčil rameny. „Ani nevíš, jestli tu je.“

Sáhla jsem do váčku, dotkla se knoflíku.

„Vím!“ Vyskočila jsem.

„Nikam! Neznáš rozkazy? Do táborů nesmíme!“

Pohodila jsem hlavou.

Po bitvě

Téma: Soumrak soumarů

„Porušila jsi rozkaz!“ Jack soptí vzteky. „Dvě fouraire! Čtyři křídlatci! Těch nočních můr!“

„Promiň,“ přikrčím se.

„Ještě že už mám wigitor,“ pohladí malou bambitku za pasem. Má pravdu, mečem a píkou bychom nápory stvůr vůbec nezvládli.

„Našlas?“ zeptá se, už klidnější.

Zavrtím hlavou.

„Jdeme.“

Hodím na záda pytel, vezmu uzly s jídlem. Jack přehodí přes rameno mušketu. Vyrážíme. Voják a jeho žena.

Pochodujeme kolem příkopů, z kterých trčí koňská kopyta. Procházíme bojištěm, všude spousta roztrhaných mul, koní… Hořící vozy, převrácené truhly, lidi i zvířata v jedné změti.

Dotek knoflíku mě uklidní. Kristián pochoduje daleko před námi. Snad ho brzy dostihnu…

Když na mrtvé usedne prach

Téma: Jako vejce vejci

„Ty bitvy jsou jedna jako druhá,“ povzdechla jsem. „Wiesloch, Lutter, Werben, Breitenfeld… Tolik mrtvých…“

„Včera bylo něco jinak,“ řekl Jack pomalu. „Nevšimla sis? Švédi změnili taktiku. Už žádné obrovské čtverce pěšáků a mušketýrů, ale menší, pohyblivé útvary. Ty jim tu bitvu vyhrály, když ten nafoukaný Sas vzal do zaječích.“

S údivem jsem na něj pohlédla. „Opravdu?“

„Jistě,“ přikývl. „Válka se mění. Obávám se, že k horšímu.“

„Obávám se, že i pro nás,“ ukázala jsem před sebe. Nad středem opuštěného bojiště se v rozhraní objevila trhlina, z které se začaly nořit obrovské černé drápy. „Garenijská bestie?“

Jack zavrtěl hlavou. „Horší. Karamejec.“

Závěrečná poznámka:

V bitvě u Breitenfeldu opravdu Švédové – tedy jejich velitel král Gustav Adolf II. – použili novou taktiku – střelbu v četách. Zatímco císařská armáda byla rozestavěná do tzv. španělských čtverců zvaných tercios, tj. útvarech přibližně třicet metrů dlouhých i širokých, sice výkonných při čelních útocích, ale nemotorných, švédští mušketýři stáli v podlouhlých útvarech o pouhých šesti řadách za sebou, následování pěti řadami pikenýrů. Navíc místo toho, aby podle obvyklého způsobu vystřelovala řada za řadou v přísně dodržovaném rytmu, vypálily vždy tři řady najednou v jediné ohlušující salvě, pak vojáci udělali čelem vzad a prošli třemi řadami, které dosud nevystřelily. Tato dosud nevídaná palebná technika nadělala v hustých čtvercích císařských neuvěřitelný masakr, a nadto byly tyto útvary velmi pohyblivé a dokázaly se lehce přesunovat.
A co se týče toho nafoukaného Sasa, Jack jím myslel Jana Jindřicha, saského kurfiřta, spojence Gustava Adolfa II. Ten (ač bitvu svým naléháním na švédského krále v podstatě podnítil), nezadržel na levém křídle nástup císařského vojska. Naopak. Při prvním náporu vzala celá saská pěchota a většina jezdectva jako na povel nohy na ramena a zmizela jako mračno pestrobarevných okruží a cizelovaných brnění v prachu. Ke cti Jana Jindřicha nutno podotknout, že se je snažil s kordem v ruce vrátit na bojiště, ale to se mu nepodařilo. (Zastavit byli ochotní až v týle, kde zastávky využili k rabování – a to jak v týlu vlastním, tak i částečně švédském). Jan Jiří pak už neváhal a své jednotky následoval. Svého koně zastavil až bezpečných dvacet kilometrů od bojiště.
I bez jeho vojáků však Švédi – právě díky své nové taktice – dokázali bitvu u Breitenfeldu vyhrát.

Pramen: Peter Englund, Nepokojná léta

Zlá minuta

Téma: Jeden den hrdinou

Tvor chtivě olízne nejbližšího mrtvého. Nezajímají ho emoce, ale rozpadající se aura.

Silnýma rukama hrábne po dalším těle. Přitáhne si ho jak hadrovou panenku a lačně se nakloní. Černá křídla na zádech se mu nervózně chvějí.

Musíme čekat, dokud je nesloží. Až pak můžeme vystřelit a doufat, že ho paprsek zasáhne. Jsou to bleskurychlí letci, v mžiku se dostanou lovci za záda a jedním pohybem ho rozpářou.

Vzduch prořízne výkřik – to ho spatří jeden z marodérů.

Měl utéct.

Nebo to aspoň zkusit.

Místo toho se s píkou vrhne vpřed. Než předá karamejci svou auru, neuběhne ani minuta.

Další mrtvý hrdina.

Někdy je každá rada drahá

Téma: Antikoncepce pro veverku

„Paní,“ přiběhne vyděšený muž, „mohla byste jít se mnou?“  Zkouším vzdorovat, ale když dodá, že pomoc potřebuje jeho rodící žena, jdu.

„Je vzpříčené, potřebuje otočit…“ obrátí se ke mně porodní bába.

Dotknu se myslí rodičky, ale vidím jen bolest. Stočím vnitřní zrak na dítě. K posunutí stačí jen kousek…

„Tady,“ zmáčknu lehce břicho a soustředím se.

Dětský křik naplní stan. Oddechnu si.

„Já toho Veverku zabiju,“ sténá novopečená matka. „Už nechci žádné dítě! Poraď, bábo!“

Zkušená žena jen potřese hlavou.

„Děvče zlaté, tady je každá rada drahá. Leda, že by mu ho v bitvě ustřelili. I to se stává. Doufej.“

Závěrečná poznámka:

Jen pro informaci, s armádou táhlo samozřejmě plno žen – manželek vojáků, prostitutek, vdov po vojácích, takže se v táborech samozřejmě rodilo i plno dětí. Proto tam byly i porodní báby. A samozřejmě žádná žena, která byla po ruce, neodmítla pomoc – zkušeností měly všechny na rozdávání a navíc nikdy nevěděly, kdy budou pomocnou ruku potřebovat ony.
Ženy, byť těsně před porodem, nebo těsně po něm, neměly samozřejmě žádné úlevy – absolvovaly dlouhé pochody i ve vysokém stupni těhotenství nebo hned po porodu – jen pokud měli jejich manželé peníze na to, aby jim najali místo na povoze, to měly trochu jednodušší. Novorozenecká a kojenecká úmrtnost tam byla vysoká, ale i přesto některé děti přežily a v armádě se dožily věku, kdy chlapci sami vstoupili do bojů jako noví vojáci…

 Kdo s koho

Téma: Staré mistryně

„Jacku!“

Karamejec vycítil čerstvou kořist. Odrazí se zakrnělýma nohama, roztáhne křídla.

Vystřelím. Paprsek wigitoru narazí do černého těla – bez účinku. Varovali nás, nová zbraň nemusí platit na všechny. Kruci! Co teď?

Odrážíme útoky, Jack kordem, já zlomenou píkou.

Křídla sviští, jak ocel tvrdé drápy tvrdě doráží.

„Clarissin zdvojený výpad!“ křikne Jack. „Jdeme!“

Při dalším útoku kleknu. Píku zapřu pevně do země, Jack bodne kordem nad mou hlavou. Píka projede karamejci podbřiškem, kord hrudníkem. Zbytek dokonáme tesáky.

Ach, Clarisso.

Nenáviděli jsme nekonečný dril a lpění tvých bojových mistryň na dokonalém provedení cviků, ale uznávám – bez tvého výcviku bychom už dávno nebyli.

Chvilka oddechu

Téma: Čekatel optimista

„Zvládli jsme to,“ řekne Jack. Karamejec je pryč, trhlina zaslepena.

„Se štěstím,“ přikývnu. „Zatracený wigitor! Už mu nevěřím!“

„Brzo nám dodají nový typ,“ prohlásí Jack.

To doufám. I tenhle je lepší než ten původní, ten byl dobrý tak akorát na noční můry.

„Už aby to bylo.“

„Neboj, určitě bude, brzo,“ překypuje optimismem Jack. Nováček. Ještě ani nemá složené zkoušky. Doba je zlá, strážců málo a tak jsou v poli i studenti. Nechci mu brát iluze o tom, jak to občas chodí, tak se jen usměju.

Úsměv mi však rychle zmizí.

Blíží se tlupa marodérů. Po zuby ozbrojení, v očích zlo.

Co teď?

Téma: Patová situace

Jack znovu sáhl po kordu.

„Zadrž,“ řekla jsem. „Nesmíme jim ublížit. Jsme strážci rozhraní a oni jsou lidé, nezapomínej.“

„Ale…“

„Nesmíme lidem ubližovat a do jejich sporů se nesmíme míchat,“ připomenula jsem jedno z hlavních pravidel.

„Pak oni zabijí nás! V tomhle případě by nás Rada musela osvobodit!“

„Na to bych nesázela.“

„Nikdo to nezjistí!“

Pohlédla jsem na něj. Sklopil zrak, ale ruku z kordu nespustil.

„Přece musí být nějaké řešení,“ namítl.

Sledovala jsem pozorně otrhané muže a cítila na sobě jejich pohledy. Šli po kořisti. Jack má zachovalé oblečení, zbraně a já… já jsem žena.

A ublížit jim nesmíme.

Kdo je zastavi?

Téma: Brepta

Blížili se obezřetně, Jackova mušketa je odrazovala od rychlé akce. Jenže byla jen jedna a jich bylo šest. Blížili se, zvětšovali rozestupy. Obkličovali nás.

„Nechte nás být!“ křikl Jack. „Umíme bojovat, nedáme svou kůži lacino!“

„I ty brepto,“ ušklíbl se krajní marodér. „Na její kůži se rád podívám, to mi věř!“

Vtom se zastavil. A nejen on.

„Do prdele,“ hlesl.

„Fext! To je fext!“ vykřikl druhý. Začali couvat, jako bychom byli postiženi morem a ve chvíli zmizeli jak pára nad hrncem.

„Fext? Tady?“ Otočila jsem se a vyvalila oči.

Stál za námi. Vysoký, celý v černém. Jeho oči se usmívaly.

Závěrečná poznámka:

Fext (jindy zvaný i zmrzlík, zřejmě z německého Fest, pevný), je mýtická postava, jejíž kořeny opravdu tkví v třicetileté válce. Vyprávělo se, že mezi vojáky se pohybují nezranitelní muži, které je možno zabít jen speciálními metodami – posvěcenou koulí, skleněnou koulí a podobně. Pověrčiví lidé se fextů báli, protože uměli skvěle bojovat a navíc (jak už bylo řečeno), je na rozdíl od ostatních vojáků nebylo možno zabít běžnými zbraněmi. V pozdější literatuře o nich byly zmínky už jen minimálně, posléze z lidové slovesnosti téměř vymizeli.

V novější literatuře jsem postavu fexta našla např. v knize Václava Semeráda: Fext – Stín z temnot (1996):

Kdo z dálky viděl chlapa v černém vstoupit vojsku do cesty
ten na prstech si spočítal, že špatně dopadne,
když ozval se pak růžence těch kulí koncert štěkavý
za duši jeho modlil se už jenom bezradně.

Tam na tom mostě jak na honu stříleli prý na něho
on jediný však po svých vlastních odtud odešel,
a chlapů moc tam ve své krvi potom ležet zůstalo
ti splatili té válce daň svým vlastním životem.

Fext by se neusmíval

Téma: Zázrak moderní techniky

„Přišel jsem jak na zavolanou, koukám,“ řekl příchozí. „Nechápu, na co jste čekali.“ Úsměv pohasl. „Opravdu sis myslela, že zvládneš najednou ukočírovat mysl šesti lidí? Nejsi blázen? Proč jste nezmizeli?“

Polkla jsem. Jak to vysvětlit? Útěk přes rozhraní byl samozřejmě nabíledni, ale kdoví, kam by nás těch pár kroků zaneslo! Potřebuji najít Kristiána co nejdříve, ne se vracet kdoví odkud!

„Děkuji za pomoc,“ řekla jsem, „ale tohle je náš úsek. Co ty tu?“ Odjakživa je nejlepší obrana útok.

„Hledám vás už několik dní,“ řekl Lučištník, jeden z nás. „Rada posílá nové wigitory.“

Sáhl do vaku a vyndal dvojici lesklých pistolí.

Kartáč

Téma: Až budeš zas malá

„Šejlo!“ Lučištník využil situace, kdy se Jack vzdálil. Okamžitě se do mě pustil: „Jak jsi mohla takhle riskovat? Měli jste se držet stranou!“

„Za to mohl ten marodér! Vyrušil karamejce a ten se na nás vrhl! S tím nikdo nepočítal!“

„Hmm. Ale co ta banda? Proč jste nezmizeli včas? Proč jsi tak riskovala? Neohrozila jsi jen sebe, ale i toho kluka! Jsi teď instruktor, rozumíš? Máš za něj odpovědnost! Ty svý vylomeniny si dělej, až zas budeš jen malá šarže!“

Štval mě tím víc, že jsem věděla, že má pravdu. Připadala jsem si jak mezi dvěma mlýnskými kameny. Blbá válka!

Do jámy lvové

Téma: Sebranka

Lučištník skončil se svou tirádou, krátce na mne pohlédl a vstal.

„Svůj úkol jsem splnil. Byli jste poslední, koho jsem hledal. Vracím se na základnu. S novými wigitory vám bude snáz, jsou mnohem lepší. Tenhle by sejmul karamejce raz dva.“

„Chci jít do tábora,“ řekla jsem tiše.

„Zbláznila ses?“ Vytáhl obočí. „Mezi tu sebranku? Máš rozum, ženská?“

„Musím.“

Zamračil se. „Důvod?“

„Je tam Kristián. Potomek… jednoho z našich. Musím ho odtud dostat.“

Ticho, které se mezi námi rozhostilo, bolelo. Když se na mne znovu podíval, pochopila jsem, že ví.

„Máme tam pár lidí,“ řekl pomalu. „Vyčkej. Přijdou si pro tebe.“

Daleko za hlavním vojem

Téma: Právo být zapomenut

Míjíme rozbité vozy. V příkopech lapají po dechu ti, kteří na celodenní pochody již nemají sílu. Možná přežijí. Možná ne.

Svírá mi to srdce. Poslouchali velitele, šli bez reptání proti nepříteli. Stříleli. Bojovali. Zabíjeli. Zbylo jim jen právo na žold, a ani ten mnohdy neviděli jak dlouho.

Pak je, nemohoucí, nechali ležet u cesty jak prašivé psy.

Válka se zakusuje do země jak kosa do obilí.  Je jako mlýn, který semele všechny. Mrtvé, i ty, kteří přežijí.

Jediné právo, které by mít neměli, je právo být zapomenut. Bohužel, právě toho mají vrchovatě.

K čertu se všemi odpornými válkami! Nenávidím je!