Byl jednou jeden vrabeček a ten se jmenoval Vrabeček. Byl ještě malinký, ani nelétal, jen hopsal. Bydlel v hnízdě, které do díry ve zdi postavili tatínek Vrabčínek a maminka Vrabčinka.

Vrabeček Vrabeček měl dva bratříčky a dvě sestřičky. Sestřičky se jmenovaly Vrabenka a Čimčarka a bratříčci Čajdáček a Vrabčák. A tady byl kámen úrazu. Vrabeček Vrabčák si usmyslel, že ho v rodině nemají rádi, a proto mu dali takové jméno. Marně mu maminka Vrabčinka a tatínek Vrabčínek vysvětlovali, že ho pojmenovali takto jen proto, že je největší a nejsilnější. Vyprávěli mu, že ho maminka snesla ve vajíčku jako prvního, jakou z něj měli radost a že se taky jako první vylíhl. Vrabeček Vrabčák si ale říct nedal, byl stále smutný a odtahoval se od ostatních. Odmítl dokonce návrh tatínka Vrabčínka, že mu jméno změní.

Bratříčkův smutek nejvíc prožíval vrabeček Vrabeček. Ten byl zase ze všech vrabečků nejmladší. Když byli ještě ve vajíčkách a maminka Vrabčinka je zahřívala a obracela, ležela jejich vajíčka celou dobu vedle sebe. Nevím, jak je to možné, ale několik dní před vylíhnutím se budoucí vrabečci mohli dorozumívat. Ti dva se tedy domluvili, že budou stále spolu a budou si pomáhat. Potom ale přišlo to pojmenování a smutek vrabečka Vrabčáka.

Jednoho dne seděli vrabečci Vrabeček a Vrabčák na větvičkách velké lísky, která kryla jejich hnízdo. Ostatní vrabečci si šli odpočinout do hnízda po hodince létání. Moc jim to ještě nešlo, byli příliš malí. Však oni se to naučí.

Vrabeček Vrabčák se usadil pořádný kus od bratříčka Vrabečka. Měl zase svou chvilku smutku, že ho nemají ostatní rádi. Vrabeček Vrabeček přemýšlel a přemýšlel, jak by bratříčka utěšil, až se mu z toho přemýšlení začala zavírat očka. Pořádně sevřel drápky kolem větvičky a tvrdě usnul. Zdálo se mu, že létá, létá tak vysoko a daleko, docela jako tatínek Vrabčínek a maminka Vrabčinka. Kroužil v tom snu nad celou zahradou, ze které dosud znal jen ten malý kousek před lískou. Vtom ho probudil hlasitý rozčilený křik. Vrabeček Vrabeček se tolik lekl, že se málem pustil větvičky a spadl. Naštěstí se ale zachytil a vyděšeně hleděl na bratříčka Vrabčáka. Jen stěží rozuměl jeho čimčarání: „Pozor, blíží se obr. Zelený. Musíme pryč.“

Jenže vrabeček Vrabeček stále seděl na své větvičce, protože nemohl leknutím uvolnit sevření.

Zelený obr se přiblížil k lísce a svalil se přímo pod větvičkou s vrabečky. Protáhl se a řekl: „Miaaauu.“

„Kdo jsi?“ dodal si odvahy k otázce vrabeček Vrabeček.

„Lízinka,“ ozvalo se zpod lísky.

„Líízinka,“ protáhli oba vrabečci současně to první i.

„Ano. Říkají mi Lízinka. A jak vám?“ zeptal se obr vrabečků.

„Mně říkají Vrabčák a bráškovi  Vrabeček,“ osmělil se větší z ptáčků. „Bydlíme tady za lískou. Ale slib nám, že za námi nepolezeš,“ zaštěbetal přísně, aby zakryl svůj strach. A v tu chvíli si Vrabčák na něco vzpomněl. Vybavilo se mu, jak je zrovna dnes ráno maminka Vrabčinka varovala, aby si dávali pozor na kočku. Třesoucím se hláskem se zeptal:

„Nejsi náhodou… kočka?“

„Jsem,“ řekl hrdě zelený obr. A vzápětí se opravil. „Tedy kočka ze mne teprve bude. Teď jsem ještě koťátko. Až trochu vyrostu, bude ze mne kotě. Až budu ještě větší, stane se ze mne kočička a potom kočka.“

Vrabečci se na sebe po očku podívali. „Tak a je to tady. Kočka. Ale proč je zelená?“ připomněli si způsob, jakým se domlouvali ještě ve vajíčkách. Maminka přece vyprávěla, že kočky jsou černé, bílé, hnědě pruhované, ale o zelené kočce se nezmínila.

Tentokrát začimčal Vrabeček: „Kde ses tady vzala?“

Zelený obr Lízinka řekl: „Mám tady na druhém konci zahrady dům. Bydlím v něm s maminkou Micinkou a bráškou Felínkem. Ještě tam máme nějaké lidi. Ti se jmenují babička, maminka, tatínek a Kamilka. Necháváme je tam bydlet, aby nám měl kdo čistit záchůdky, dávat čerstvou vodičku, masové kapsičky a pouštět nás oknem dovnitř a ven. Když jsou moc hodní a není důvod si stěžovat na obsluhu, mohou si nás pohladit a pochovat.“

„Čim čim,“ ozval se vrabeček Vrabčák, „to jsou asi velcí, když si tě mohou pochovat. A ty se jich nebojíš?“ vyzvídal.

„Nebojím. Kdyby chtěli zlobit, máme všichni zuby a drápy. Podívej.“ Zelený obr Lízinka se obrátil na záda a vytasil drápkové meče na všech čtyřech tlapkách. Pak si zas lehl na bříško a doširoka otevřel tlamičku. Vrabečci se zachvěli. Takové tesáky ještě nikdy v životě neviděli.

Vrabeček Vrabeček třesoucím se hláskem pochválil: „Už se nedivím, že poslouchají. Ale slib, že opravdu za námi nepolezeš.“

Lízinka se zkoumavě podívala nahoru a mňoukla: „Dnes za vámi opravdu nepolezu. Nechce se mi po té hrůze, co jsem dnes prožila.“

Vrabečci se podívali jeden na druhého. Oba měli v očkách otázku: Odhopkat pryč?  Pak se ale rozhodli, že se radši  ani nebudou hýbat, co kdyby si to zelený obr Lízinka rozmyslel a chtěl za nimi vylézt.

„Lízinko,“ zeptal se nesměle Vrabčák, „tvoje maminka a bratříček jsou taky zelení jako ty?“

Lízinka se zamračila. „Ne, nejsou. Maminka je hnědě mourovaná a Felínek celý černý, má jen bílou přední pacičku. Já jsem taky ještě dnes ráno nebyla zelená,“ mňoukla nespokojeně.

Když Čimčarka, Čajdáček a Vrabenka slyšeli, že si Vrabčák s Vrabečkem s někým povídají, zvědavě vyhopkali na lískové větvičky a poslouchali.

„To bylo tak,“ začala vyprávět Lízinka. „Ještě jsem  vám neřekla, že v domě s námi bydlí dva kudrnatí pejskové, černý Lumpík a bílý Montík. Kamilka je ještě lidské kotě, ale velice ráda kreslí a maluje. Učí ji to babička. Dnes zase spolu malovaly. Babička namalovala Felínka s Montíkem. Felínek má hlavičku položenou na Montíkově bříšku a oba spí. Babička slíbila Kamilce, že stejně namaluje i mne a Lumpíka, prostě vždycky jednoho bílého a jednoho černého…“

Lízinka si povzdychla: „Tak to už asi nenamaluje, když už nejsem bílá.“ Hlásek se jí třásl, bylo poznat, že ji to hodně mrzí. Na chvilku se odmlčela.

Všech pět vrabečků napjatě poslouchalo. Bylo jim smutné Lízinky líto. Vrabeček Čajdáček si protáhl levé křidélko. Podíval se nahoru a uviděl vylekanou maminku Vrabčinku. Opatrně, aby šustotem nevyrušil Lízinku, zamával křidélky domluvené znamení pro maminku, že je všechno v pořádku. Maminka zvolna slétla na větvičku vedle ostatních vrabečků. Důkladně si všechny prohlédla, a když viděla, že jsou v pořádku, už klidněji začala poslouchat, protože Lízinka pokračovala ve vyprávění.

„Dneska chtěla Kamilka malovat les. Nachystala si hodně zelených barviček a začala malovat. Jako vždycky měla na takovém stolečku i skleničku s vodou, ve které si vždycky umývala štětce, když chtěla malovat jinou barvou. Za chvilku už voda ve skleničce nebyla průhledná, jakou nám dávají do mističky a jakou taky máme ve fontánce, ale zelená.“
„Jůůů,“ podivil se vrabeček Vrabeček. „Zelená? Jako listí tady na lísce?“

„A jak se stalo, že jsi taky zelená?“ osmělila se i Vrabenka.

Zelený obr Lízinka se podíval nad sebe na lískovou větvičku a užasl. Sedělo tam hodně moc vrabečků. Zkoušela je spočítat, ale když zjistila, že jí na to množství nestačí nožičky ani s ocáskem, už se o to nesnažila.

„Kdybyste mě nepřerušovali, už byste to věděli,“ mňoukla nespokojeně.

„Ta voda ve skleničce byla mnohem tmavší než to listí. Když maminka volala Kamilku s babičkou k obědu, šla jsem se podívat, co malují. Prohlédla jsem si oba obrázky a rozhodla jsem se, že si zdřímnu. Lehla jsem si na stoleček a chtěla jsem zavřít očička. Když se Kamilka s babičkou vrátily z koupelny, kde si byly umýt ručičky od malování, zavolala Kamilka: „Lumpíku, Montíku, oběd.“ A ti dva kudrnáči se rozběhli, narazili do stolku a vylili tu zelenou vodu na mne,“ rozplakala se Lízinka.

„Nic si z toho nedělej,“ zaštěbetala soucitně Čimčarka. „Ta zelená ti moc sluší.“

Lízinka si utřela pacičkou uslzená očka. „Myslíš? Ale mamince Kamilky se nelíbí. Moc se zlobila.“

„Snad ne na tebe,“ podivila se maminka Vrabčinka. „Ty za to přece nemůžeš.“

Lízinka pokračovala ve vyprávění.

„Když babička viděla, jak jsem politá a zelená a chci se jazýčkem očistit, hned mě chytla a šup se mnou do umyvadla. Pustila na mne teplou vodu, nalila na mne něco z lahvičky a začala mě… já nevím co, ale hlazení to nebylo. Mačkala mě, obracela v té teplé vodě, až jsem musela začít prskat. Byla jsem tak mokrá, že jsem se třásla zimou. Babička mě nejdřív zabalila do ručníku a pak vzala něco do ruky a najednou to začalo vrčet a foukat z toho teplo. Za chvíli jsem byla suchá, ale pořád zelená.“

Pokračování někdy v budoucnosti

Zatím jen dubnová drabblata

Akta banánového háje

Neboj se, Kamilko

„Kamilo! Pojď sem! Okamžitě!“
Do pracovny vběhla pětiletá slečna se dvěma koťaty.
„Tatínku,“ zašveholila radostně, „už jsi doma?“ Z pihaté tvářičky pomalu mizel úsměv. „A proč mi říkáš Kamilo?“ pečlivě se snažila o nově naučené ř.
„Co jsem povídal včera? Že nemáš…“
„Že nemám…“ váhá holčička.
„Že sem nemáš chodit ani…,“ zlobí se tatínek.
„Ani…“ hledí k zemi malá.
„Ani sem pouštět koťata. Ten zmatek. Tolik práce dalo vyprojektovat kryty na banánové plantáže za polárním kruhem. Tolik listů vytisknout a poskládat. Teď jsou rozházené a podrápané. Všechny vyhodím!“
Vzlyk.
„Koťata přece nevyhodím,“ konejší zmatený otec plačící dcerku, „ani tebe ne.“

Řasa

Řasa?

Kamilka seděla pod lískou, kolem ní štěňata i koťata a nad hlavou ve větvích všech sedm vrabečků. Holčička si stýskala:
„Mám starosti s mamkou. Včera cestou ze školky mi slíbila, že půjdeme s Niki a Eliškou do bazénu na skluzavky. Koupila si nové bikiny. Doma si je oblékla, a když se viděla v zrcadle, vykulila oči a začala si mačkat bříško. A dnes mi koupila jen jeden kopeček broskvové zmrzky, a když jsem ještě chtěla šmoulovou, řekla ne. A potom povídala babičce, že se musí zbavit té kožní řasy. Řasy jsou přece na očích, ne na bříšku,“ dodala zmateně malá.

Sebranka

Letní odpoledne

Maminka Micinka, vlastním jménem Marion Mandragora, se rozkošnicky uvelebila na zakázaném stole a sledovala drobotinu pod sebou.
Černý Felínek se přikrčil pod lavicí, bílou pacičku pečlivě schovanou. S hlasitým štěkotem se přiřítili Montík s Lumpíkem, smykem sklouzli až ke stolu a zmateně se rozhlíželi. Kde jsou koťata?
Felínek zpod lavice štípl Lumpíka do ocásku, zelená Lízinka skočila Montíkovi rovnou na záda a honička začala.
Listí kryjící pergolu se začalo divoce zmítat a ozývalo se z něj rozzlobené vrabčí štěbetání. Maminka Vrabčinka rezignovaně slétla na houpačku.
Obě maminky se na sebe podívaly pohledem říkajícím: Je to ale banda zlobivá, viďte, paní

Jeden den hrdinou

Silné brko

„Nazdar kluci a holky,“ zahlaholil před vrabčím hnízdem neznámý hlas. Vycházel ze zobáčku neznámého vrabčího kluka, trochu většího než Vrabeček.
„Máte to tu moc hezké. Mohu s vámi kamarádit?“
„Proč ne,“ pískl Vrabčák.
„Ty už můžeš létat sám?“ zajímala se Čimčarka.
„No jasně,“ nafoukl se (ale jen trošičku) neznámý. „Říkají mi Silné brko,“ představil se zdvořile.
„Silné brko?“ podivil se Čajdáček.
„To proto, že uletím před každým nebezpečím. Támhle seděla divná kočka, celá zelená. Hopsal jsem jí před nosem, a když se zvedla, frnk a byl jsem pryč.
„To byla kamarádka Lízinka,“ pípl Vrabeček, „spletla si tě asi se mnou.“

Rozkaz zněl jasně

Už jsem řekl!

Tatínek Vrabčínek nespokojeně poskakoval po zdi. Čimčarka, Čajdáček a Vrabenka už klidně odpočívali v hnízdě. Dnes poprvé je maminka s tatínkem vzali dál než obvykle. První pořádný let v jejich životě. Vrabenka si postěžovala, že se jí Čajdáček usadil právě na té větvi, ke které mířila, a ona musela popoletět dál. Užuž se bála, že spadne.
Konečně, načepýřil se Vrabčínek. Ti nezbední kluci, Vrabčák a Vrabeček, jsou už tady! ulevilo se mamince Vrabčince. Zato tatínek se zlobil:
„Co jsem vám říkal? Až k pergole ne. Sedává tam kdo? Kočka!“
„Ale Lízinka je kamarádka,“ namítl Vrabeček.
„Už jsem řekl!“ dupl Vrabčínek.

Zdivočelý mullet

Pozor na kočky

„Felínkuuuu! Lízinkoooo!! Kde jste? Musíme domůůů…“
Koťata se přikrčila. Kdepak teď domů.
„Ta holka se snad nenaučí naše jména,“ prskl černý kocourek. „Felínek! Copak jsem nějaký macek? Jsem přece Filibert z Makova.“ Zelená kočička se protáhla: „Mně se jméno Lízinka líbí víc než Fiona Lisbeth. A už mlč, nebo kamarádi nepřijdou.“
Kousek nad koťaty sedělo v řádku sedm vrabečků.
„Pozor na kočky, děti,“ pípla maminka Vrabčinka. „Dědeček mi vyprávěl o strýčkovi Čimčárovi. Toho jednou chytila kočka. Chvíli si s ním hrála, vytrhala mu několik pírek nad zobákem úplně a hodně peříček na hlavě tlapkou rozježila. Všichni se mu pak smáli.“

… ještě tam budem

Nezlob se, Helenko

„Páteční večer v létě je nejkrásnější,“ řekla maminka a pohlédla na pořádnou hrst máty v tatínkově ruce. „Bude?“ mrkla.
„Jak jinak,“ usmál se tatínek.
Pod pergolou porostlou vinnou révou už všichni seděli na svých oblíbených místech.
„Nejdřív Kamilka…“ hlaholil tatínek.
Holčička vypískla: „Mochíto, bublinkové,“ sáhla po mátové limonádě.
„Pro babičku… pro maminku… největší sklenice pro tatínka.“
Nikdo z dospělých si nevšiml, kolik očí je sleduje.
„Helenko, už se kvůli Lízince nezlob,“ šeptla babička. „Podívej, už není ani jako to mojito.“
Lumpík vyštěkl a zpod listí vylétlo sedm vrabečků. Kamilka mávla na pozdrav.
„Brzo se vraťte. My tu budeme ještě dlouho.“