LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – Aplír: Hrst vzpomínek na rok 1968 (2)

Jak už název napovídá, jde o střípky vzpomínek z konce srpna 1968. Proto se čtenář vždy snadno zorientuje i bez znalostí předchozích drabblů. První díl najdete zde

 

 

Relativní klid

Psáno na téma: Detektor citů

 

Život v Týnku se příliš neliší od toho před vstupem spřátelených vojsk. Sem totiž nedorazila. Poškrábaná cedule „Smíšené zboží“ je zase pravdivá. Panika opadla. Paní Johnová se stejnou neochotou a tempem prodává opět i potraviny.

Silnice, která se provléká mezi domy, připomíná šňůru s korálky. Vojenské kolony sem nezabloudily. Zatím. Kostelíček lemovaný hřbitovem má z vršku přehled. Ve vsi se nic převratného neděje.

Přesto se něco změnilo. Celý den je zapnutá televize. „Vašku pozor, zacláníš.“ Děda sleduje zpravodajství. Bětku děsí záběry z boje o rozhlas v Praze. „Hlavně, aby se mámě a bráchovi nic nestalo,“ nervózně mačká kapesník – detektor citů.

 

K holiči

Téma: My se nedáme

 

„Necháte se ostříhat,“ rozhodla babička. Ke kadeřníkovi museli několik kilometrů do Mechova.
„Vašku, dávej na ni pozor!“ starostlivě nakazuje.
„Nedáme se,“ holedbal se, když odjížděli na kolech.

Okraj městečka poházený letáky. Na obzoru zlověstné obrysy tanků. Stísněný pocit zastínil slunce.

„Koukám, že máš strážce,“ hodila hlavou kadeřnice směrem k Vaškovi.
„Kolik tu máte okupantů,“ vyzvídal.
Ostříhané vlasy padaly mezi slova.
„V Brázdě je jich spousta, tady míň. Jeden ale neví, co je napadne. Nikde se nezdržujte. Hned domů.“

Venku banda vojáků se samopaly. Ukazují na ně. Pokřikují.
Honem. Mžik. Opřeli se do pedálů.
Oba ten den překonali osobní rychlostní rekord.

 

Povyk v noci

Téma: Splynutí duší

 

Uprostřed noci vzbudí Bětku křik.
„Pomoc, pomóc!“
Okamžitě vběhne do vedlejší místnosti.
Děda rozsvítil. Jeho šepot nemá šanci manželku vzbudit.
„Jej, ááááááá, nechte ji! Pomoc!“ křičí dál ze spaní.
„Babičko, haló, probuď se,“ bere ji vnučka za ruku.
Konečně se spáčka probere.
„To bylo děsivé, děvenko,“ posadí se.
„Jen ošklivý sen,“ obejme ji Bětka a přitiskne hlavu ze strany k její. Spánkem a boltcem k ní proudí její rozechvění.
„Zdálo se mi, že sem vpadli okupanti. Rabovali tady, stříleli a…. Hrůza… To nemohu povědět,“ ještě se třese babi rozrušením.
„To máš z toho, jak pořád koukáš na zprávy,“ mručí Vašek.

 

Dalekohled

Téma: Sázka na smrt

 

Televizor jako dalekohled přibližuje, co se děje v dálce.
Nebarevný obraz, chce se věřit, že není skutečný. Černobílé záběry předvídají šedivou budoucnost a děsí: převrácená tramvaj tvořící část barikády, kličkování mužů mezi střelbou. Tank, rozvalený jak obrovská ropucha, hyzdí ulici. Zapojit se do bojů je sázka na smrt.
Jména Dubček, Svoboda, Smrkovský se opakují jako zaklínadlo.
Vlajka, symbol národa teď splihle, nemohoucně visí z okna. Ponurý obraz, žel prorocký.

Zprávy jí obklíčily mysl.
Jako děti brání své výtvory z písku, Bětka hlavou v písku brání své poslední zákoutí dětství, jeho bezstarostnost. Realita zvítězila. S neúprosnou razancí ji vrhla do dospělosti.

 

Krůťa

Téma: Rekonstrukce

 

„Jsem si všiml, že na tebe Krůťa bere,“ začal Vašek.
„Žádného neznám,“ houkne nezúčastněně od knížky Bětka.
„Ten traktorista. Vždycky když jede kolem, tak na tebe čumí, div se nenabourá. Čti si na zahradě!“ přikazuje majetnicky.
„Proč?“ nechápe.
„Tam tě neuvidí!“ Hlas potemněl žárlivostí.
„Ale jdi,“ hltá další řádky.
Roztrpčeně odešel. V mysli rekonstruoval možné následky.

Bětku vyrušilo bafání traktoru. Dříve o Krůtovi neměla tušení. Teď ji zajímá. Jak vypadá?
Zaprášený, na sobě jen montérky, místo trika šmouhy od šmíru. Za černými skly brýlí připomíná slepce. Důležitě se natřásá za volantem. Dělá, že ji nevidí.
Zaboří oči zpátky do stránek.

 

Na trávě

Téma: Magické proužky

 

„Bětunko, dojdeš s dědou na trávu?! On pokosí, ty naložíš, pomůžeš táhnout,“ dává babi strategicky pokyn zároveň dědečkovi. Ten se ztěžka zdvihne. Odevzdaně jde pro kosu. Bětka zatím vyveze vozík. Kromě obručí je celý ze dřeva.

Louka krásně voní. Děda se ohání, kosa sviští, obloukem kmitá jako stěrač, tráva se poslušně skládá do řádků. Sluneční paprsky a stíny z nich tvoří magické proužky.
„Dědóó,“ škemrá Bětuš, „nauč mne kosit.“
„Kdepak!“ zhrozí se děda. „Posekáš se.“
„Prosíííím.“
„Co řeknu, to platí.“

Dědoušek opatrně uchopí léčivou rostlinu. „Tohle je jehlice trnitá, aneb babí hněv. Pozor, píchá,“ potutelně se usměje a lišácky mrkne.

 

Velké prádlo

Téma: Koncert zkázy

 

Bětka pumpuje. Vašek odnáší plné kbelíky, vodu přelévá do kotle. Pumpa mrzutě vrže.

Prádelna je plná páry. Babička obrovskou vařečkou v kotli podbírá cíchy. Šup s nimi do pračky, pak do ždímačky, nakonec do vany. Bětka máchá a znovu ždímá.
„Vašku, už mám zase plno,“ loktem si odhrnuje z obličeje zplihlé vlasy.
Vašek popadne obrovský škopek s čepicí bělostného prádla, jako nic.

Bětka přeochotně věší. Snad si trochu narovná záda.
Šnůra křížem krážem sešněrovala dvůr. Zákeřně se prohýbá. Ložní prádlo se vzdouvá.
„Vrrrrrr!“ Ťapka napíná provaz. „Kuš!“ okřikuje ho Vašek. Marně. Utržený pes vzal povlečení útokem. Prádlo rázem vysmejčilo zem.

 

Vůně venkova

Téma: Opatření na podporu porodnosti

 

„Bětuš, jdi na vzduch, ať máš apetit. Nechoď ale mimo ves!“ zdvihne babička varovně prst. Přísný zákaz se rovná domácímu vězení. Bětka se chce rozběhnout k malému remízku. Představu vůně borky a smoly ale přehlušuje pronikavý zápach prasečáku. Fuj! Nemá před ním kam utéct.

Je horko. Touží si zaplavat. Ve strouze se koupou jen kachny. Zanechávají v žabinci zvláštní klikyháky. „Můžeme si jet zaplavat?“ chystá mládež plavky.
„Bětkó?! Opovažte se! Vzpomeň si na Mechov,“ mračí se babi. „Neriskuj! Nedovolím, abys nechtěně podpořila porodnost. Čert vem vojáky!“ láteří.
„Ach jo,“ odhání Bětka myšlenku na koupání jako dotěrnou mouchu.
Netroufne si neposlechnout.

 

 

Výborný oběd

Téma: Masky.

 

Je vedro, sluníčko bělí hliněný dvorek. Je samá drobná puklina, jakoby vraštil čelo. Tetelící vzduch rozvlní halekání: Oběééd.
Vpadli do kuchyně. Tam je na padnutí. Do horka sálá ještě roztopený sporák.
„Umýt ruce,“ otírá si babička zpocené čelo.
„Babi, ty jsi zlatá,“ olizuje se Vašek. Balancuje s talířem. Má na něm vysoké komíny lívanců.
„Nech taky ostatním,“ rozčiluje se Bětka.
„Dělník je hoden své mzdy,“ huhlá s plnou pusou Vašek. Smíchy kucká.
„Tobě zaskočilo,“ vyskočí Bětka. Dá mu pořádnou herdu do zad. „Odměna za sobectví,“ pomyslí si.
Vaškovi padla hlava do talíře. Místo krve jahodová marmeláda. Namísto pleťové masky lívancová.

 

Nuda

Téma: Zakopaný pes

 

Bětka se nudí. Všechny knížky přečetla. Nikam nesmí. Vrstevníci tady nejsou. Bratránek odjel domů.
„Nejlepší, jak zahnat nudu, je práce,“ směje se babička. A tu máš! Musí natrhat rybíz. Roste u cesty. Červené bobule lákají k jídlu. Brrr, nejsou sladké. Někdo zahoukal. „Fuj! To jsem se lekla!“ odplivne kyselost z pusy. „Který trouba troubí, na cestě přece nikdo není?“ zvedne hlavu.
On to Krůťa. Dneska čistý. Bílé zuby září z opálené tváře. Nemá brýle. Významně mrkne. Zamává.

Brrrrrm. Za traktorem oblak prachu.
Od té doby s ním prožívá nejkrásnější chvíle.
A v tom je zakopaný pes, že jenom v představách.

 

Konec léta

Téma: Práce všeho druhu

 

Prudce se ochladilo. Fouká vítr. Bětka se dívá, zda ze stromu neshodil nějakou hrušku. Práce všeho druhu zahnaly nudu, ale ne smutek. Každý konec prázdnin je smutný. Letos přibyla nejistota, co bude.

„Mohla by u vás Bětuška zůstat, dokud se situace v Praze neuklidní?“ sondovala maminka o víkendu.
Jednohlasné přitakání.

„Já tu nechci zůstat, brzy vstávat, dojíždět do školy, kde nikoho neznám!“ bouří se v duchu deváťačka. Nahlas namítá: „Nic do školy tu nemám, ani žádnou skříňku.“
„Neměj strach, uvolním jeden foch, maminka ti věci doveze,“ rozhodne rázně babička. Je mnohem přísnější než maminka.
Jenže právě toho se Bětka bojí.

 

Rozhodnutí

Téma: Prasečí tanec

 

Sláva! Maminka si pro ni přijede. Bětka se raduje. Moc se těší domů.

Dědoušek jde s nimi. Vede kolo, přes řídítka objemnou tašku. Nízké paprsky sluníčka se odráží od skla svítilny. Na silnici tančí odlesky. Bětka zvesela poskakuje v reji prasátek.

V Mechově strne. Na zastávce autobusu stojí plno lidí. Míří na ně hlaveň tanku. Zlověstné ticho. Ani děti nedutají. Nacpaly se s maminkou do vlečňáku. Celý vibruje. Setřásl všechny pasažéry. Jsou natěsnaní. Cestou nikdo nemluví. Strach jako roubík. Dusno. Bětka okénkem vidí silnici obroubenou z obou stran tanky a obrněnými vozy. Všichni mlčí, jako by mohli hovorem vyprovokovat střelbu.

 

 

V Praze

Téma: Historky z podsvětí

 

Konečně ponurá jízda skončila! Jenže ouha! Vojáky, které viděla jen z okénka, teď má přímo před sebou. Park se proměnil v lágr. Mezi stromy a keři vojenské hangáry. Uprostřed ohýnek. Hemžení stínů děsí jako historky z podsvětí. Bětka se zastaví. Snaží se něco odchytit z cizí řeči, kterou se povinně učí. Změť zvuků proráží melodie. Harmonika hraje dumku.

Odér. Zacpe si nos. „To víš, nemají kam chodit na záchod,“ táhne ji mamka pryč. V tom z křoví vyskočí divoce vyhlížející muž. Sundává z ramene samopal. Utíkají. Přímo letí. Těžká taška za nimi vlaje. Mamka ztratí botu. Bětka si podvrtne nohu.

Poznámka: Jedná se o bývalý park Švermovy sady, který byl u autobusového nádraží na Florenci. Zanikl a zbylo z něho jen úzké olemování Muzea hl. m. Prahy, které se už nedá nazývat parkem.

 

Na zastávce

Téma: Ohleduplný sobec

 

Tramvaj nejede. Čekají na ni tak dlouho. Každá vteřina je delší než nezáživná hodina branné výchovy. Maminka je jako Popelka. Bosá noha ušpiněná od dlažby. Pro střevíc se za nic nechce vrátit.

„Doběhnu pro něj,“ ohleduplně se nabízí Bětka. Má pocit, že mamka slyší, jak jí srdce zvoní na poplach.
„V žádném případě! Co tě to napadlo?“ maminka ji chytí za ruku. „Nikam nepůjdeš!“ pevně ji drží. Úleva se Bětce rozlévá tělem. „Jsem sobec,“ pomyslí si. Nepřizná, jak moc ráda poslechne.

Už pochůzkář rozsvítil plynové lampy. Jejich záře konejší. Električka stále nikde. Podivná dvojice na refýži se alespoň může vydýchat.

 

Cesta domů

Téma: Trh

 

Sláva, tramvaj! Nastoupí na plošinu. Průvodčí zatáhne za šňůrku. Cililink! Jede se. Tramvaják se k nim blíží námořnickým krokem, protože vůz sebou hází jako bárka na moři. Přes rameno kabelu plnou drobných. Pomáhá mu zatížit nohy a pevně stát. Cvrnkne do kšiltu čepice. Kleštičkami procvakává lístky. Nejdřív proděruje číslo linky, potom datum nástupu.

Tramvaj nespěchá. Projíždí Karlákem. Bětka se třese zimou a strachem podívat se do parku. Je plný vojáků, špinavých jako dobytek. Hodí se k původnímu názvu Dobytčí trh. Bojí se jich, jako malé dítě strašidel. Tma jako reproduktor zesiluje, ale strach. Bětka má husí kůži.

Uf, konečně doma.

 

Konec prázdnin

Téma: Nejposlednější z posledních

 

Bětka na venkově odvykla rámusu. Nemůže usnout. Nejposlednější hodiny posledního dne prázdnin ji ruší pouliční hluk, z druhé strany pískání a hučení vlaků. Kdykoliv nějaký projíždí kolem, rodný dům se lehce otřásá. Má podmáčené základy. Prasklinu ve štítě drží několik kramlí připomínající jizvu.

Vzpomíná… Jednou, když byla nemocná, přijel doktor. Jakmile ucítil otřesy, pádil pryč. Ve zmatku nechal lékařskou brašnu u nich na stole. Myslel, že je zemětřesení.

Dřív to chvění nevnímala, byla na něj zvyklá. Teď jí připomíná, co dneska zažila. Taky se díky tomu chvěla.

Aktualizováno: 11.8.2021 — 16:49

24 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Bylo mi 21 a můj nastávající sloužil v Čáslavi (Chotusice?) na letišti,které obsadili okupanti. Potom bylo už všechno jinak. Dalo se to čekat,když reformátoři byli komunisté, jen jsme byli mladí a naivní,věřili jsme, čemu? Aplír,moc hezké a poetické a taky smutné.

    1. Díky moc, Jenny. Jsem ráda, že se Ti to líbí.
      Zajímavé: dvě jedenadvacítky. 21 let a 21. srpna.

  2. Bylo mi 17 a v Žatci kasárna- tankisté a za Žatcem vojenské letiště. Ještě teď slyším ten randál a mám husí kůži, když jsem to na vlastní oči dopoledne viděla. Byla jsem doma zamčená s přísným zákazem vystrčit hlavu. Zdrhla jsem oknem (zvýšené přízemí) přes zahradu. A pamatuju si, když se to po asi týdnu trošku uklidnilo, že okupační vojáci – kluci tak max 20 let a podle vzhledu odněkud – Uzbekistán a tak, stáli na stráži před a za mostem přes řeku v plné polní, kabáty až na paty, rudí horkem, bylo léto v plném proudu, já měla letní šatičky a přes ten most jsem musela.

    1. Díky.
      Je zajímavé, jak se nepříjemné zážitky zaseknou hluboko do mysli a stačí nějaká asociace a vyplavou na povrch.

      1. No a my bydlíme kousek od bývalého vojenského prostoru Ralsko a tam je vojenské letiště Hradčany. S druhé strany obsadili Turnovskou posádku a postavili tam raketovou základnu. A my jsme měli roční Janu. Opravdu to nebylo hezké. Vzpomínám, že ten večer dávali v televizi film Řeka čaruje. A najednou hukot- od Liberce začaly jezdit tanky a přelétévat letadla. Nevěděli jsme co se bude dít. A když opakují ten film tak mám u toho divný pocit. to v člověku zůstane. Měsíc před tím jsme byli v Německu, v Drážďanech a okolí a kolem hranic v lesích bylo plno vojska, říkali, že je to nějaké cvičení Varšavské smlouvy. Nenapadlo nás, že za chvíli nastane taková hrozná doba. No, holt hodně pamatuju /zatím/ 🙂

        1. Musel to být hrozný pocit být blízko obsazeného letiště. Já jsem naštěstí přelety nezažila.
          Když pomyslím, že projíždím poblíž lesů hemžících se vojáky, mám z toho husí kůži.

  3. Zažila jsem. To se zapomenout nedá, i když čas ty nepříjemné vzpomínky trochu umazal. Vpředvečer toho dne začala nad námi hučet těžká letadla. Jedno za druhým, probouzelo to nejistotu, ale to jsme zdaleka netušili, co se chystá. Ráno jsem do zaměstnání ještě dojela, ale už panoval zmatek, někdo přinesl tranzistorák, nikdo nevěděl nic určitého, tak nás všechny pustili domů. Po Sokolovské začala jezdit vojenská vozidla. Pak se rozlétla zpráva, že na Harfě se střílí. Nakolik to byla pravda se nedalo zjistit. Tramvaje stály. Šla jsem domů, pěšky, v páskových letních střevíčkách. 12 km. Vojenská vozidla a tanky jezdily prostředkem silnice, tak jsem se prodírala trávou a bordelem pod silnicí. Domů jsem došla na bolavých nohách, na obou chodidlech puchýře jak dlaň. Další dny panoval stále zmatek, ale jedno už jsme věděli. Vtrhla k nám pod záminkou internacionální pomoci vojska spřátelených armád. Nechce se mi o tom dál psát, byli rozlezlí všude, hlavně v Klánovickém lese. A trvalo to dlouhých 20 let.

  4. Paměť je zvláštní. Vím jistě, že v mém nejbližším okolí nedošlo k ničemu opravdu závažnému, ale mám první týdny po svých 13. narozeninách (22.) úplně v temnotě. Pamatuji jen, že mě tatínek, který byl už v důchodu, nikam nepouštěl a utéct se nedalo.
    V Holešově bylo letiště a to určitě bylo obsazené.

    1. Asi to tak je lepší, moc si z té doby nepamatovat, než hrůzné zážitky, které se některým lidem občas vrací třeba ve snech.

    1. Také se nepamatuji. Byly mi 4 roky a byla jsem s babičkou na chalupě. Vlastně jsem hodně, hodně dlouho ani pořádně nevěděla, co se vlastně stalo. Ve škole nám pak vyprávěli o „bratrské pomoci“, ta pomoc s tanky byla sice dost podivná, ale doma mi nic neřekli. A také jsem měla úplně jiné starosti. Ani jsme doma neposlouchali Svobodnou Evropu. První fotky a filmy jsem viděla až v listopadu 1989. Myslím, že tenkrát teprve mi došla celá ta tragédie a proč jsme žili v takovém strašném marasmu. 🙁

  5. Děkuji, mělo by se připomínat, že každá doba má své plusy a mínusy. Tak, aby si ti nespokojení nevybírali jen ty plusy. Které byly jak pro koho.
    V téhle době my bydleli v Římské ulici, kousek pod rozhlasem. Babička v domě Nad muzeem, který je prakticky vedle rozhlasu. Jakmile někdo v noci rozsvítil, stříleli hrdinové do okna, nedejbože že se do ticha spláchlo. Tu dávku ze samopalu zasekanou do stropu jsem sama viděla. Nevím, jak to prožívali naši rodiče, když jsme kolem hrdinů denně chodili do školy

      1. Dík za komentář.
        Naprosto souhlasím. Hodně lidí je nespokojených se vším, možná proto, že nejsou spokojeni sami se sebou. Ale stačí se podívat na film pro pamětníky, jak tehdy lidé žili – bez koupelen, se společným vodovodem a záchodem jen na chodbě pro mnoho partají. Tvrdá práce bez nynějších technických vymožeností, prát na valše… a to nevím, jak by mnozí dnes skousli.

    1. Děkuju Marsko, Tvůj komentář mne potěšil. Hrůza to byla a tak nejlepší je žít přítomností.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN