Ano, jsem takový malý blázen. Po světě totiž chodím s úsměvem, nic nestojí. A tak se usmívám a sbírám do košíku oblázky příběhů, které pak proměním v malá drabblátka, jak mi pod ruku přijdou. Příběhy mé, mých blízkých, ale i příběhy mých miláčků, co mluví očima, zavrtěním ocásků či otřením o nohy.
Až já budu velká…
Téma: Až budeš zas malá
Úvodní poznámka:
Můj tatínek se narodil v domě svého otce, mého dědečka.
Rozlehlý jednopatrový měšťanský dům v Tovačově na náměstí.
V přízemí domu bývala vyhlášená dědouškova Cukrárna (za mého dětství tam už byl jen švec a pak nic, jen holá výloha, a nakonec si z toho prostoru udělal bratranec byt). Za domem byla zahrada s hospodářskými stavbami a ledárnou.
A pod domem byly dvě patra sklepa. Ne patra klasická, ale opravdu ponořená, hluboká 15 m do země. V tom spodním je dodnes studna, u které bábinka uchovávala domácí šťávy rybízové, malinové a vůbec všejaké dobroty.
Drabble:
Z velkého vjezdu, kudy dříve vjížděli koně s povozem, aby navozili lámaný led do ledárny, se do obytného patra vstupovalo po dvakrát lomeném schodišti. Schodiště mělo zaoblené stropy a já, jako malá cácorka, jsem záviděla svým velkým bratránkům, že dosáhnou hlavou na strop.
Vytahovala jsem ručky, kdy už taky dosáhnu.
Dosáhla jsem velmi brzy.
Starý dům měl strop na schodech velmi nízký a mě došlo, že mí milovaní bratránci se vlastně na schodech musí ohýbat.
„Však neboj, holka, zase se tam vlezeš.“ smála se bábinka.
Už se vlezu.
Zase budu natahovat ruku ke stropu a vzpomínat: jo, kdysi jsem dosáhla.
Teorie kočky
Téma: Spoutáni časem
Drabble:
Lidé si s ním neví rady a jsou časem spoutaní celým bytím:
Nemám čas.
Tlačí mě čas.
Dočkej času jako husa klasu.
Pan Einstein jej krásně zasadil do teorie relativity, kdy v časoprostoru nebo také prostoročasu (jak dnes věda uvádí) je počítán jako čtvrtý rozměr, ve kterém (jako jediném) se můžeme pohybovat jen jedním směrem.
Co však ani pan Einstein ani žádná teorie relativity nikdy neovlivní?
Kočka si s časem hraje.
Ať leží, kde leží, ať je jakokoliv daleko, v okamžiku, kdy zvednete ruku k madlu lednice, je TAM!
Padají teorie, hroutí se konstanty. Rychlost světla by jí mohla závidět.
Svahilská polévka
Drabble:
Slaměný vdovec je stav, po kterém každý ženáč přímo prahne.
Náš tatínek byl mezi muži spíše bílou vránou. Když maminka odjela do lázní, byla to pro něj noční můra. Nebudu vám nic nalhávat, pro nás děti také.
Tatínek byl snaživý, tak nás bylo doma rovnou pět.
Všichni jsme najednou neměli punčocháče či čepici. Úkoly, které jsme pod maminčinou taktovkou zvládali levou zadní, nám najednou nešly anebo „se zapomněly“.
Co vaření?
Tatínek uměl specialitu – svahilskou polévku (tři různé druhy pytlíkové smíchané dohromady) a knedlík, vejce, cibule – na rendlíku orestované. Každý den.
A my toužili po mamince a její božské rajské omáčce.
Roztleskávačky ze dvorku
Úvodní poznámka:
V postavení sociální skupiny je role omega označením pro outsidera – okrajová pozice, u členů skupiny spíše neoblíbený.
Drabble:
Kluci jsou supermani, holky roztleskávačky.
A pak jsou tu ti ostatní, co je jim to fuk.
Alfa vykračuje na jarním sluníčku: „Teda já nevím, dnes jim to trvá.“
Beta poklonkuje: „Mělo by se upozornit, že tady dlouho čekáme.“
Gama 1, 2, 3… kývají hlavou: “Mělo! Mělo!“
Omega spokojeně kouká do sluníčka, jak krásně dnes hřeje.
Alfa: „Co tak čučíš?“
Beta: „Nemůžeš zakdákat, aby s sebou pohnuli?“
Gama 1, 2, 3… : „Pohnuli! Pohnuli!“
Omega se k nim otočila zády, dnes už si svoje našla.
„Nó totó“ ozvalo se sborem. „Co tím myslela?“
Slepičí mozečky došly k rozhodnutí. „Kokokodááák“ neslo se dvorem.
Blázni každodenního života
Téma: Nezáleží na tom jestli věříte v reinkarnaci. Důležité je jestli reinkarnace věří ve vás.
Drabble:
Být snílkem v dnešních časech není žádoucí.
Přínosnost snění, jak poučka praví, k vyčíslení není.
…
Jednoho dne přišla, nečekala jsem ji.
Sotva jsem otočila první stránku, začala se mnou potichounku číst.
Otevřela mi obzory k zapomenutým zítřkům.
Je mou vlastní déjá vu, paní mých příběhů.
„Mé druhé životy jak korálky na nit se navlékají,
když sny myslí znavenou potichu proplouvají.
Mé minulé životy v mých snech ožívají.“
…
Lidé se cítí vůdci světů a přitom zapomněli snít, zapomněli smát se.
Mám svůj svět a toho se oni bojí.
Potichu okolo mě říkají: „To je ta bláznivá, jak cvok se pořád usmívá.“
Závěrečná poznámka:
Jsou knihy, které si přečteme. A jsou knihy, které dají jméno našim snům.
Mým hrdinou, kapitánem lodi na cestách neznámých, je Tulák po hvězdách (Jack London)
Téma: Patová situace
Drabble:
„Bacha, už jde!“
cestou ze záchodu do koupelny zahlédnu pár zelených očí
„Jsem ti říkala, dnes jsem na řadě já. Ty ses tam cpal včera, jsem tě viděla.“
„Pche, já ti za to nemůžu, že trajdáš večer ven. Já jsem večer hezky připravenej, víš.“
„Ale já přijdu. Tak bys měl udělat místo!“
„Jó? Vo půlnoci packovat okna? Víš, že se s nimi minulý týden dělala. Však taky ráno brblala.“
„Aby ses, …“
„Pozor! Už je tady!“
unavená vklouzávám pod peřinu, na nejlepší uléhací pozici jsem již rezignovala…
zleva Kureček, zprava Uhurka, měkké pacinky si odloží na mne…
„Wrůůůwrů“ tiše zazní ložnicí.
Závěrečná poznámka:
Postel máme vééélikou a kočky už jen dvě, stejně se nacpou ke mně pod peřinu – na hodinku. Pak se přesunou na gauč, na křeslo, do kuchyně na lavici…
Ale ten předspací úvod musí být.
A pod postelí spí psi – furt (a prdí)
Nová hvězda
Drabble:
Leží v postýlce, vlásky potem slepené. Zase nějaká…
Ach, kde je teploměr?
Sklepnout.
Ale ne, rozbil se. Tisíce kuliček rtuti.
Skláním se, abych vše uklidila, než se probudí.
Jen letmo zvednu hlavu, jen abych nakoukla.
Mrňous se přetočil na bříško.
Jeho očička mě zaregistrovala a najednou…
„íííááahahahááá“
V údivu sednu na zadek.
„Kuk, prcku!“
„íííááhahahahahááá“
Ale. To je.
„íííááahahahahááá“
To není usmívání spokojeného děcka. To je přece první smích, spontánní smích.
Ten prcek se mi směje. On má ze mně blázny.
Sedím na zemi a směju se jako idiot na celé kolo.
V daleké mlhovině emocí se zrodila nová hvězda.
Závěrečná poznámka:
Když poprvé slyšíte, jak se vaše dítě směje – ne takové ho usmívání, kdy na něj mluvíte a reaguje širokou papulkou a grr maximálně.
Když poprvé začne hýkat smíchy, až ho z toho chytí škytavka, vůbec vám nevadí, že to jste vy, koho si vybralo za cíl.
Jste v tu chvíli blázen a šašek a kašpar a idiot, ale šťastný idiot.
Okouzlili jste své dítě.
Nejkrásnější zpívánky
Drabble:
Každý má nějakou tu svou. Nebo svého.
Naše maminka milovala Karla Gotta, jako skoro všechny naše maminky. Až se divím, že brácha není Karel.
Tatínek měl své odrhovačky Pes jitrničku a tak, ale jeho srdeční byl Tovačovský zámek.
A já? Já jsem prosím rebel.
Kdysi na housle hrající miluji Vivaldiho, Mozarta a vůbec klasiky.
Poslouchám ráda folk a country, Dana Bártu a Lucku Bílou, do toho šoupněte Rammsteiny, Mobyho, klidně tam přimíchejte i rapery.
Prostě, kromě Bílé orchidee, jsem schopna poslouchat cokoli, i lidovky. Vždyť jsem také tancovala v kroji na hodech.
Ale nejkrásnější zpívánky poslouchám venku – když zpívají ptáci.
Napořád
Téma: Řetězy svobody
Drabble:
Pomalu se mu zadíral do krku. Po tom půlroce už měl místy srst úplně vyškubanou. Prý krásný stříbrný řetízek.
Přestal se vzpínat. Každý pohyb byl jen víc a víc bolestivý. Očka řetízku se při něm víc a víc zakusovala do kůže.
Nakonec už jen ležel a smutně čekal. Na co? Sám nevěděl.
„Našli jsme ho uvázaného na konci vesnice. Měl u sebe jen misku s granulemi a na plotu v sáčku průkaz. Jen jméno a razítko prvního očkování. Víc nic.“
Ten den očka povolila. Krk mu namazali hojivou mastí.
Na noc zalezl pod postel.
Tyhle si pohlídá.
Jeho smečka.
Napořád.
Závěrečná poznámka:
Když mi zavolali, že našli uvázané štěně…
Podle razítka v průkazu (samozřejmě rozmáznuté, ani toho veterináře se nám nepodařilo dohledat), došlo nám, že byl nejspíš „nevhodný vánoční dárek“.
Po půl roce jej odhodili.
Andy – Gordon setr.
A pod postelí spí dodnes.
Děkuji za všechny milé komentáře a děkuji Dede, že mi dala ještě jednou možnost představit své příběhy.
Jsou to střípky toho, co mne potkalo, někdy jen malá zamyšlení.
Mám prostě radost ze smíchu svého vnuka, z kytky na louce, ze včel na naší třešni, z hebkého kočičího kožíšku i z udiveného pohledu svého psa, že neumím přeskočit překážku (no, to se smáli všichni).
Tak je můj svět v pořádku 🙂
Móóc hezká vzpomínková drabblata. Náš tatínek vařit uměl. Guláš, který nám vařil na chatě byl lepší, než maminčin, i když ta se vždy zlobila, kolik ho tatínek navařil, kolik na to koupil masa (jeho odpověď byla „však se to sní“). Vařit umí i můj bratr. Naopak manžel zvládne si akorát uvařit instantní kafe k snídani, případně dát krajíc do topinkáče. Takže kdykoliv jsem jela do Prahy, celé dva týdny si vozil jídlo z fast-foodu, kterých je tu naštěstí velký výber. Ale zase to má tu výhodu, že mi za celé manželství žádné jidlo nepohanil.
A jako všichni, poslední drabble mě také dojalo – ach ten krásný konec !!!!. Jó, zařezávající se obojek! Když jsme ještě vídali Trixie jako štěně za plotem, měla na krku dva obojky – jeden protiblešší, druhý tenký parádní. Jelikož si jí na zahradě nikdo nevšímal, nevšimli si, že ona roste, objem obojků zůstává stejný. Jak ode mne skrz plot dostávala šušenku, já si toho všimla a postupně jí obojky sundala. Nejprve jsem je povolovala, jak to šlo, když už to nešlo, prostě jsem je sundala a ukradla. No uvažovala jsem je tam hodit do trávy (jako že si je fenka sama strhla), ale nechtěla jsem riskovat, že je „majitelé“ najdou a Trixie znovu připnou. Tak jsem je vzala domů a naštěstí už jí nikdo ždný další nedal. Ten parádní stále mám, aniž bych tenkrát tušila, že Trixie bude jednou naše a je těžké uvěřit, že kdysi měla tahle maličký krček.
Moc děkuji za milá slova.
Tatínek už prostě vydržel se svou svahilskou a knedlíkem s cibulkou a vejcem. Manžel v současné době vaří „mám oběd z práce“ – po dobu, co jsem mimo, mu to stačí 😀
Nalezenec Andy je u nás již víc než rok. Za tu dobu si zvykl na svůj domov i na parťáka flatíka Napiho i na kočky a vůbec na přepych „máme tě moc rádi“.
Však to znáš, jak píšeš o Tixii, tak to taky znáš. držíme všechny palečky i tlapky, ať je jen dobře 🙂
Hezky se mi četly ty drobné milé příběhy a postřehy – jen u toho posledního se mi až srdce sevřelo, ještě že to s pejskem dobře dopadlo! V těchto případech lituji, že byly zrušeny tělesné tresty.
Tatínci, kteří jsou s vařením na štíru – znám velmi dobře, můj otec byl a můj muž je tento případ. Když jsem byla v nemocnici, jedly se u nás doma pořád dokola obalované proužky rybího filé, tzv. rybí prsty. 😀
A ač nejsem tovačovská rodačka, patří Tovačovský zámek k mým oblíbeným lidovkám.
Děkuji, všechno psovstvo a kočičkovstvo je, myslím, nadmíru spokojeno 🙂
Dnešní drabblíky potěšily! Pro tebe běžný den, pro nás krásné počtení. „To je ta bláznivá, jako cvok se pořád usmívá!“ Kéž takových bláznivých je stále víc a víc.
P.s. když Londonův hrdina, tak Bílý den! „Hej hola, vstávejte, je bílý den!“
Krásné perličky ze života. Nejvíc mě -jako tady asi všechny, dostal ten pejsek. Nesnáším lidi, co týrají zvířata (a děti), to bych byla schopná i hrubého násilí. Velmi hrubého !!!. Ale pejsek našel své štěstí a pod postelí se spí dobře, Darek potvrzuje 🙂
jj, Darek to ví přesně 😀
Díky, že ten pejsek přežil a dostal se do ráje k hodným lidem. Mám slzy v očích.
Život je mnohotvářný a u Mamuta jsou ty dnešní tváře laskavé. Milé. Útěšné.
Bych to neřekla lépe, tak se s dovolením připojím. Mamut, díky! ( samá srdéčka)
Mě nejvíc dostal ten pes na konci… když to srovnám s naší rozcapenou smečkou, kde dámičky mají obojek na krku jen venku (samozřejmě s šátečkem, aby bylo vidět, že jsou naše), pečujeme, krmíme, hrajeme si, léčíme…
Nevhodný vánoční dárek Mínafrída pruhatá se má u svých lidí jako příslovečný čuník v žitě, pečuje o svou rodinu, aby se nenudila a tak. Někdy to s nevhodným vánočním dárkem nakonec skončí líp než u toho stromku.
Děkuji.
Já si plánovala klidného psa, rozvážného – do té doby jsme měli berňáky. Tak jsem si objednala flata. Ten mi leží u nohou. A do toho spadl Andy – tedy byl nalezen a včleněn do naší smečky. A ten u nohou neleží, je jako pružinka. Ale ten pohled vážných očí, když se podívá pro jistotu, a ta radost, když si potvrdí, že je správně, ten pohled se nedá ničím nahradit.
Miluji je všechny. I když mi poshazovali truhlíky se surfíniemi (zrovna dnes – však jsi chtěla umývat okna 😀 😀 😀 )
Každý drabblík malá perlička, nevím, který pochválit dřív. Asi nejvíc mě pobavil snaživý tatínek – ale chápu ho naprosto, pět dětí dá starání. No, hlady mu nepomřely, ale stejně – rajská je rajská. 🙂 (U nás začíná pro tyto případy vznikat Kuchařka pro osamělé chlapy, kam si píší různé záchranné recepty. Jo, sichr je sichr a namazaný chleba zasytí, ale poosmé už nepotěší. 🙂 )
🙂
Moc děkuji 🙂
Kuchařku už nechám na snachy 🙂