Pokračují hovory s Otcem vlasti – je toho hodně, co ho v dnešních časech zajímá! První díl najdete zde…

 

 

 

Karel udiven, dáma v rozpacích

Téma: Brepta

 

„Čau lidi,“ ozvalo se z počítače a já strnula. Jak tohle vysvětlím? Zaposlouchala jsem se. Nějaký výběr výroků.

„My chceme znovu motýle!“

„Sorry jako.“

„Vy jste jedna zkorumpovaná pakáž…“

„V březnu někdo přišel s tím matematickým modelem a v srpnu někdo, sice byl to ten stejný člověk, ale už přišel v nějakém čase a ti, kteří měli přijít, nepřišli.“

Karel se otočil: „Co to ten člověk blábolí? Mluví vůbec česky?“

„Občas,“ pokrčila jsem rameny.

„A je to kdo?“

Zaváhala jsem.

„Kdosi na úrovni vašeho nejvyššího komoří.“

„Vypadá spíš jako hradní šašek.“

„I tak by se to dalo říct,“ připustila jsem.

 

Poznámka:

Nechtěla jsem do toho míchat politiku, ale když Karel zase koukal tam, kam neměl.

 

 

Žádost o funkci nejvyšší

Téma: Motivační dopis

 

Vážený lide český,

náhodou jsem se ocitl ve vaší době a brzy zjistil, že bylo by dobré leccos změnit. Navrhuji, aby ses navrátil k myšlence monarchie, se mnou, jako králem, v čele.

Jakými argumenty mohu podložiti svůj návrh? Již jednou dovedl jsem království české ku rozkvětu a zajisté se mi to zdaří zopakovat. Ostatně jsem se doslechl, že zvolili jste mne největším Čechem, má volba tedy jest nabíledni.

Slibuji, že svůj národ nikdy nebudu oslovovat „Čau lidi,“ a že mé dnešní slovo bude platiti zítra, ba i pozítří.

Věřím, že mé žádosti bude ku obecnému prospěchu vyhověno.

Tvůj Karel IV.

 

 

Vzhůru

Téma: Až zas budeš malá

 

Úvodní poznámka:

Na chvíli zapomeňme, že tohle je v současnosti nemožné a proleťme se. Let balónem byl pro mě překrásný zážitek, a to, že start byl v podhradí Karlštejna, mě inspirovalo. Samotný balón je zblízka neuvěřitelně obrovský. Když ho nafukovali, vevnitř pobíhali malincí lidičkové a cosi upravovali. Pak se vám ta velikánská hmota vznese nad hlavu a můžete letět. Start je pomalý a nenápadný, a přesto trvá jen pár vteřin a pozorujete Karlštejn z výšky. Pak se tiše vznášíte nad krajinou, užíváte si pohled na mrňavé domečky a miniautíčka a největší rámus dělají štěkající psi, které to létající cosi notně dráždí. Slunce pomalu zapadá a v podvečerním šeru se snesete k zemi. Nádhera.

 

Dorazili jsme na poslední chvíli. Po vzletu Karel poněkud ztuhl, pak propadl nadšení.

„Podívej, můj hrad! A jakže to létá?“

Objasnila jsem, že horký vzduch je lehčí než studený, a vysvětlila možnosti ohřevu. Karlovi zazářily oči. No jéje. Jestli po návratu do své doby zavede leteckou dopravu, mám to na svědomí.

Pohlédl dolů.

„Proč nás ten automobil sleduje?“

„To je doprovodné vozidlo, pane. Až přistaneme, naloží nás i balón a odveze zpět.“

Nedůvěřivě se zadíval nad hlavu.

„Copak se tak veliká koule vejde do něčeho tak malého?“

„Neviděl jste ji na počátku, pane. Až ji vyfoukneme, bude zas úplně mrňavá.“

 

Závěrečná poznámka:

Karel neviděl, jak balón nafukovali, proto není divu, že se mu nezdálo možné, jak se něco tak obrovského může vejít na přívěs obyčejného auta.

 

 

Hořké vzpomínky

Téma: Právo být zapomenut

 

Třesk zbraní. Sestry se krčí v koutku, bratříček vříská z povijanu. Otcův křik, matčin pláč. Drsná ruka mě vytrhává z měkkého náručí. A pak…

Komůrka v podzemí. Docela pohodlná, ale osamělá. Obhroublé žertování stráží, vážná, kárající výchova kněze. A světlo přichází jen okénkem u stropu, za kterým se občas mihnou čísi boty.

Tak rád bych, aby se vrátila maminka, mé sestry, ba i bratr už mohl vyrůst k dětským hrám. Ale nikdo nepřichází. Vzpomínky na matku nenávratně mizí. A tolik, tolik bych je chtěl udržet.

Osobuji si právo, aby můj pobyt v kobkách hradu Lokte byl zapomenut. Už nechci vzpomínat.

 

Závěrečná poznámka:

Na hradě Lokti byl Karel vězněn v roce 1319, tedy jako tříletý. Později ho převezli na Křivoklát, kde už to bylo lepší, přestože s matkou ani sourozenci se tam nepotkal. V sedmi letech ho otec odvezl do Francie, kde Karel prožil už docela šťastné dětství a mládí a kde se mu dostalo skvělé výchovy. Na Čechy pomalu zapomíná, přesto zůstávají v jeho vzpomínkách jako pohádková země, kam se touží vrátit. S matkou už se nikdy nesetká. Ta umírá v roce v roce 1330, tři roky před tím, než se do Čech vrátí Karel.

 

 

Je přece jaro!

Téma: Motýlí křídla

 

Vyhlédnu ven, Karel mi kouká přes rameno. Na zahradě se tetelí polozmrzlé hyacinty, koniklece sklápí hlavičky, aby jim do nich nenapršelo, narcisy statečně čelí chladu a zlatý déšť opatrně přemýšlí, zda má rozkvést.

Ptáci v tom mají jasno. Hýlové ozobávají pupeny jabloně, aby nabrali sílu na hnízdění, drozdové běhají po trávníku a zkoumají, zda už vylezly žížaly, na lípě hvízdá kos a v jezírku se neohroženě koupe hejnko pěnkav. Asi propadly módě otužování.

Vysvitne slunce a odkudsi se přitoulá žluťásek čičorečka. Křidýlkama statečně třepotá a mlsá narcisový nektar.

„Je jaro,“ usmívá se Karel.

Pak slunce zajde a začne padat sníh.

 

Závěrečná poznámka:

Uvědomujete si, kolik sněhu letos v dubnu napadlo?

 

 

Sňatková politika

Téma: Lov na ženicha

 

Těžko vysvětlovat, proč jsme své dospělé dceři ještě nenašli ženicha.

„O sňatcích u nás rozhodovali muži,“ poučoval mě Karel.

„Vím, ale… Co tvůj bratr? Ten také rozhodoval o svém sňatku?“

„On ne, otec ano.“

„Jeho soužití s Markétou Pyskatou zřejmě nebylo nejšťastnější.“

„Pyskatá?“ rozzlobil se. „Taková urážka. Měla větší rty, pravda, u ní to ovšem byl znak vášnivosti. Nebýt to bratrova žena…“

„Prý ho pronásledovala a on se jí bál. Když jí uprchl, rozvedla se s ním pro údajnou impotenci.“

„Taková lež. Se svou druhou manželkou měl šest dětí!“ vyprskl.

„Takže domluvené sňatky nebyly vždycky výhrou.“

Zbavila jsem ho slov.

 

Závěrečná poznámka:

Původně jsem chtěla psát něco o tom, jak Karel provdával své dcery. Ale pak se mi tam vloudil Jan Jindřich, Karlův bratr. A zbavit Karla slov není k zahození.

 

 

Časy se mění

Téma: Mrtvá schránka

 

„…Zprávy si předávali přes mrtvou schránku,“ četla jsem.

„Zprávy? Potvrzení pravosti?“ zeptal se Karel.

„Spíš něco o tom, co, kdy, kde,“ odpověděla jsem roztržitě a četla už potichu dál.

Karel mě ale nenechal na pokoji. Oči mu zářily.

„Netušil jsem, že tradice, kterou jsem založil před tolika stoletími, tak dlouho vydrží. To je dobře. To je moc dobře!“

Podívala jsem se na něho s náhlým podezřením. Zdálo se mi, že mluvíme každý o něčem jiném.

„Co máš na mysli, pane?“

„Přece schránky na relikvie. Na ostatky svatých. Jaké jste získali? Kde je uložíte?“

Vzdychla jsem si. Už zase ho zklamu.

 

Závěrečná poznámka:

Přiznejme si. Tuto tradici Karel tak docela nezaložil. Ale věnoval se jí opravdu dost.

 

 

Syn nad otce

Téma: Patent na rozum

 

Úvodní poznámka:

Tentokrát zase jen ústy Karla IV., který vzpomíná na svůj komplikovaný vztah s otcem.

 

Jan Lucemburský… Můj otec a český král. V celé Evropě velebený. „Žádný spor se neobejde bez českého krále,“ říkalo se.

Pouze Čechy se mu vzpíraly, králi cizinci. Nevadilo mu to. Léta se vracel jen pro české stříbro.

Teprve, když se já začal starat o svou zemi a láskyplně ji opatrovat, když jsem v očích Čechů předčil jeho slávu, rozzlobil se. Vrátil se a přivezl i Beatrix, aby předčila mou matku. K dovršení všeho, stříbrné sochy svatých, jež měly přinést slávu Praze, mi ukradl, aby rozmnožily jeho slávu vlastní.

Myslel si, že vše ví lépe, ale dějiny daly za pravdu mně.

 

Závěrečná poznámka:

Vztah Karla a jeho otce byl vždy komplikovaný. Začalo to uvěznění v dětství, které lásku rozhodně nevyvolalo, pokračovalo přes dětský obdiv, když při pobytu ve Francii zjistil, jak je jeho otec uznávaným rytířem. Když ho Jan hodil do vody v Itálii, zmítal se mezi snahou získat si otcovo uznání a občasnou bezmocností, že je na takovou úlohu příliš mladý.

Do Čech se vrátil proti vůli otce a vedl si tam nadmíru dobře. To ovšem Jana dráždilo – země, která se mu nikdy nepoddala, leží jeho synovi u nohou. Vrátil se do Prahy a pokusil se si ji opět získat na svou stranu. Znovu rozdával za směšné částky hrady, které Karel těžce vykoupil. Ale ani to mu přízeň českého panstva nevrátilo. Ani to, že přivedl svou druhou ženu Beatrix, mu moc neposloužilo. Karlovu Blanku si lidé oblíbili, Beatrix ani náhodou. Blanka se naučila česky a snažila se se zemí sblížit, Beatrix nad Čechy ohrnovala nos.

Roztavení stříbrných soch, které nechal Karel odlít, aby ozdobily hrob patrona českého království, bylo pro Karla poslední kapkou. Hořce se s otcem pohádal a ten ho vyhostil z českých zemí. Teprve, když mu začala hrozit slepota, rozhodl se s Karlem smířit. Jako obvykle to zafungovalo. Karel mu byl nakonec tak oddán, že jen to, že ho z nejhorší řeže bitvy u Kresčaku zraněného odvezli čeští pánové, mu zabránilo, aby tam zahynul po otcově boku.

 

 

A je kulatá! Věř mi!

Téma: Síly v pozadí

 

„Země je kulatá,“ prohlásila jsem kategoricky.

„A to dokážeš jak?“

No, naběhla jsem si. Nemohla jsem ji nechat placatou? Myslím, že i želvu A-tuin a slony na jejím hřbetě by spolkl snadněji.

Pokusila jsem se to vysvětlit. Díky za online aplikace a školní výklad Vesmíru našim prvňákům. Ne že by to fungovalo.

„Kdyby byla kulatá, tak by ti lidé, co jsou dole, spadli,“ namítal.

„Ve vesmíru není dole a gravitace je udrží.“

„Gravitace?“

„Přitažlivá síla. Podívej, všechno, co pustíš, upadne na zem,“ předvedla jsem názorně na zmuchlaném papíru.

„Pak mi tedy vysvětli, má paní, proč nám nebe nespadne na hlavu!“

 

Závěrečná poznámka:

Vážně nejsem fyzik. Můj výklad vycházel především z toho, jak naše báječná Kamila vykládá vznik Vesmíru, rotaci Země a další jevy, šestiletým až osmiletým dětem. A taky z mnohých internetových aplikací. Ale i tak to byl těžký večer.

Zajímavé aplikace a výklady najdete třeba zde:

https://www.youtube.com/watch?v=y-mYDx5MD2o

https://www.youtube.com/watch?v=MLXHFzWvI2o

https://www.earthspacelab.com/cs

http://stellarium.org/cs /

 

Vy jíte kamení?

Téma: Půst

 

Rozhodla jsem se uvařit Karlovi lahůdku – bramborák! Narazila jsem hned na začátku.

„Co chceš podnikat s těmito podivnými kameny?“

„To jsou brambory, pane. Přivezli jsme je do Evropy z Ameriky. Tu zem jste ve tvé době ještě neobjevili.“

Jeho nedůvěru to zrovna nezlomilo. Zkusila jsem to jinak.

„Zabránily mnohému hladomoru.“

S pochopením přikývl.

„To pak ano, když je hlad…“

Pohled na šedavé těsto jeho náladu příliš nepozvedl.

„Co je to za naprostou nechutnost? Myslím, že dnes budu raději hladovět,“ zavrčel a povýšeně odkráčel.

Vůně česneku, majoránky a smažících se brambor ho přilákala zpět. Slupl jich pět, a ještě chtěl přidat.

 

 

Trable s obuví

Téma: V cizích botách

 

„Rozbily se mi škorně,“ postěžoval si Karel.

To bys nevěřil, jak jsem ráda, rýhy na parketách už mě vážně nebaví.

„Znáš nějakého vhodného ševce?“

„Obávám se, pane, že momentálně nejsou k mání. Ale nevadí, objednáme ti nové boty přes internet. Škorně asi nenajdem, ale určitě tě něco zaujme.“

„Ale co do té doby? Přece nemohu chodit bos!“ bránil se.

„Myslím, že v botníku nalezneme obuv, která ti padne.“

Ukázalo se, že je to problém. Jedny byly malé, další zase velké… Nakonec jsme přece jen našli něco akorát.

Ovšem vidět Karla, jak brouzdá po zahradě v růžových crocsech, je k popukání.

 

 

Gastronomické objevy

Téma: Řasa

 

„Co to je?“ tázal se Karel a nedůvěřivě dloubal do barevných válečků na stole.

„Chtěl jsi vyzkoušet exotické jídlo pro tebe neznámých národů, pane.“

„Taky jsem říkal, že nesluší se pro urozené osoby přecpávat si břich jídlem a pitím, ale nic netřeba přehánět. Toto nevypadá moc jedle. Co to vlastně je?“

„Sushi. A buď rád, že jsem nepřiložila hůlky, těmi se správně jí!“

Hůlky pominul.

„Rýži poznávám, tu vozí z Itálie, ale ta zelená podivnost je…?“

„Mořská řasa. A uvnitř je ryba. Zcela čerstvá, vlastně syrová. Takže postní jídlo dle tvého přání.“

Zašklebil se na mě prosebně.

„Bramborák by nebyl?“

 

Závěrečná poznámka:

Všímáte si, že když Karel o něčem mluvit nechce, stává se poněkud nahluchlým?

 

 

Všechny ženy Karla IV.

Téma: Cíťa

 

Úvodní poznámka:

No… pochybuju, že by šlo o všechny ženy. Na manželskou věrnost jsem se raději neptala. Ale když ono slovo manželky nějak nevyzní. Tentokrát zase jen slova samotného Karla.

 

Blanička… Bylo pro ni těžké, když přijela z francouzského dvora do země v rozvratu. Ona, zhýčkaná princeznička a drsné Čechy. Ale zvládla to. Naučila se česky, starala se o můj lid, když já nebyl přítomen. Má něžná dušinka.

Anna Falcká? Neptej se, to bolí. Příliš krátce jsme spolu byli a příliš nadějí bylo zklamáno. Syn, kterého mi dala, se ani dvou let nedožil.

To Anna Svídnická mi to vynahradila. Její syn je budoucím českým králem. Ale ona sama byla až příliš křehká na tvrdou roli matky.

Poslední je Eliška. Zdatnější než ty před ní. Kéž mi ji Bůh ráčí zachovat.

 

Závěrečná poznámka:

Chtěla jsem jako citlivku vyobrazit princezničku Blanku, ale nějak mi z toho jako největší cíťa vyšel Karel. Odmítl se svěřit, kterou ze svých manželek měl nejraději (je gentleman), ale ať to bylo jak bylo, zdá se, že jeho vykalkulovaná manželství fungovala víc než dobře.

Karel IV. byl ženatý čtyřikrát.

S Blankou z Valois ho oženili už v sedmi letech. Ve skutečnosti s ní začal žít v roce 1334 (to oběma bylo sedmnáct), kdy za ním přijela do Prahy. Rozmazlená princeznička (jejím bratrem byl francouzský král Filip VI.) se s českým prostředím sžila nadmíru dobře. Lidé ji milovali, což zvlášť nelibě nesla druhá manželka Jana Lucemburského Beatrix. Karel s ní měl dvě dcery – Markétu a Kateřinu. Zemřela patrně na tuberkulózu v roce 1348.

Již o rok později se Karel oženil s Annou Falckou. Šlo o důmyslný politický tah, který mu z nepřátel udělal přátelé. Tak to dělával často. Měl obrovskou radost, když mu Anna porodila následníka – prince Václava. Ten však bohužel zemřel už ve dvou letech, o rok později, v roce 1353, zemřela i Anna, patrně následkem úrazu po pádu z koně.

A opět následuje brzký sňatek – tentokrát s Annou Svídnickou (Původně ji chtěl oženit se svým synem, když ten zemřel, rozhodl se vzít si mladinkou ženu sám), a opět to Karlovi nese politické zisky. Ale zdá se, že toto manželství bylo i harmonické, Anna byla na svou dobu velmi vzdělaná, bohužel však byla i křehká.

Co však přineslo Karlovi největší radost, bylo, že po první dceři Alžbětě se narodil syn Václav, budoucí český král. Při porodu třetího potomka, v roce 1362, Anna umírá.

Situace se opakuje. Tentokrát si Karel bere Alžbětu (Elišku) Pomořanskou, o celých třicet let mladší. Zda byla opravdu tak silná, jak nám ji ukazuje film Noc na Karlštejně, to nevíme. V každém případě dala Karlovi více dětí než všechny předchozí ženy dohromady (Celkem šest, přestože dva ze synů zemřeli jako děti) a jako jediná Karla přežila.

Pokud správně počítáte, Karlovi u mě na pohovce je něco kolem padesáti. Je snad jasné, že kluka si ve svém věku domů zvát nebudu.

 

 

Noc na Karlštejně

Téma: Dal bych si tu čtvrtou

 

Úvodní poznámka:

Když už jsme mluvili o manželkách, pustila jsem Karlovi Noc na Karlštejně. Samozřejmě, že měl kupu připomínek, ale pohled neodtrhl.

 

„Takovou sílu zase Eliška nemá, vždyť by to bylo o strach… Nikdy jsem nezakázal ženám přístup na Karlštejn. Podívej na tu kaši, tohle by byl důsledek,“ poukázal na kouřící kotel. „Král cyperský zase nebyl takový fešák… a mezi námi, o ženy moc nestál.“

Na konci mě požádal o opětovné puštění jedné ze scén.

„Myslíš pane, jak jsi mluvil o českém národu?“

„Ne.“

„Tak tu, jak přijíždíš na hrad?“

Zavrtěl hlavou.

„Tak tedy, jak pánové obdivují krásu obrazů ve tvé kapli?“

Rozčílil se.

„Myslím tu o lásce a nemoci a ty to dobře víš!“

Zasmála jsem se.

„Jak je libo, pane.“

 

Závěrečná poznámka:

Měl na mysli scénu, kdy královna Eliška zpívá: Lásko má, já stůňu… No aby se mu nelíbila, když ho tam tak oslavuje, že? A navíc je tam Eliška opravdu krásná. Můžete si pustit zde: https://www.youtube.com/watch?v=EJlY1M65Xao.

Pokud správně počítáte, tři scény Karel odmítl. Chtěl tu čtvrtou.

 

 

Básník a král

Téma: Kolektivní hluchota

 

Úvodní poznámka:

Nevím, zda o tom víte, ale Karel IV. se poměrně blízce přátelil s italským básníkem Francescem Petrarcou.

 

„Petrarca byl obdivuhodný muž. Rozhovory s ním byly podnětné… ale byl snílek. Toužil po obnově říše římské,“ vyprávěl Karel. Pak citoval úryvky z dopisů, které mu básník psal.

Římská říše, dlouho zmítaná bouřemi, konečně složila v tvou sílu naději na záchranu…

Kéž tě nezdržuje starost o věci zaalpské, kéž tě nezdržuje sladkost rodné země!…

Již tě v duchu vítám při přechodu přes alpské hřebeny, a zajisté ne sám…

„Já lépe než on věděl, že jeho naděje je marná. Rozhádané italské rody, vzájemně bojující města… Všichni byli hluší ke spojené říši… A pak, mé srdce už dávno patřilo Praze, ne Římu.“

 

Závěrečná poznámka:

Italský básník Francesco Petrarca udržoval po mnoho let korespondenci s pražským dvorem Karla IV. První z Petrarcových dopisů pro Karla IV. má letopočet 1351. Vyzývá v něm budoucího císaře ke vstupu na italské území, kde by se měl ujmout vlády nad světem. Karel si byl ovšem jasně vědom, že sen o obnově Římského impéria je ztracen. Mocenské centrum bylo dávno přesunuto na sever od Alp, kdy se na dobu 32 let stala novým Římem taky Praha. Itálii navíc dobře znal z dob svého mládí a bylo mu jasné, že italští patricijové o jednotnou říši prostě nestojí.

Přesto si Karel IV. velkého italského učence a básníka vážil. Jejich vztah umocnilo osobní setkání během Karlovy první korunovační jízdy do Říma. V roce 1356 pak Petrarca na opakované Karlovo pozvání navštívil Prahu.

Psal si také s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, a dokonce napsal i císařovně Anně Svídnické (je to jeho jediný známý dopis ženě). V roce 1358 Anna porodila své první dítě, ke svému obrovskému zklamání dceru. Petrarca v dovedně stylizovaném dopise císařovnu utěšuje ze zklamání a přirovnává ji ke slavným Římankám, k mytologickým figurám. Dává jí naději na další šťastná narození. Předvídal správně. Po další dceři se o tři roky později narodil Václav IV.

 

 

Turnaj na zahradě

Téma: Zaháknutý prasák

 

Procházíme se po zahradě, chlubím se čerstvě zasázenými azalkami.

„Rozkvetlé budou překrásné,“ tvrdím.

Vtom se kolem mihne šedý stín.

„Prase!“ vyjeknu. „Nebo spíš prasák!!!“ vyhodnotím velikost, neschopna si ve vypjatém okamžiku vzpomenout na slovo kňour.

„Konečně hrdinský čin!“ zajásá Karel a popadne odložený rýč.

Výpad! Naštvaný divočák se rozbíhá jako při turnaji. Ostří rýče ho zkrotí. Obrací se na útěk.

„Tudy ne!“ ječím, když ho Karel zahání do rohu zahrady. Marně. Prase je dokonale zaháknuté v plotě. Karel ho pobídne špičkou rýče, prase zabere a prodere se ven. Uff.

„Díky,“ vydechnu.

Karel si otře čelo.

„Bylo mi ctí zachránit dámu.“

 

Závěrečná poznámka:

Máme zahradu u lesa, část z ní je ohrazena jen živým plotem. V zimě k nám chodívají srnky jako do hospody (čti na zkvašená jablka na kompostu). Nechávám je být, je to vážně pěkné, když se vám srnčí prochází dva metry před oknem. Už dobře vím, že vyjít ven se nehodí, to začnou zběsile pobíhat a snažit se uniknout tam, kde plot je. Musím je nechat odkráčet tudy, kudy přišly.

Divočáci k nám naštěstí ještě nezavítali, ale v lese už jsem jednoho potkala. Naštěstí mě ignoroval.

 

 

Největší Čech

Téma: Šťastné drabble

 

Úvodní poznámka:

Už spějeme k závěru. Tak udělejme Karlovi radost.

 

„Řekni mi, pane, co tě tady u nás nejvíce potěšilo?“

„No, kromě tvých bramboráků…“ uculil se, „tak nejspíš to, že se na mě nezapomnělo. Tolik toho zůstalo. Most! Univerzita! Hrad! Náměstí! A všechno se jmenuje po mně!“

„A to jste ještě zapomněl na Karlín, Karlovy Vary nebo…“ ušklíbla jsem se a nabídla mu švestku, „karlátka.“

„Nejsou špatná,“ připustil. „Ale nechme jídla… Když jsem viděl, jak dnes vypadá chrám svatého Víta, Pražský hrad, klášter Emauzy nebo Nové město pražské… Ano, zdá se, že jsem zanechal po sobě v dějinách země české opravdu jakousi stopu.“

„Velice výraznou,“ ujistila jsem ho.

Jen zářil.

 

Závěrečná poznámka:

Je toho samozřejmě mnohem víc, co po sobě Karel zanechal, ale sto slov, je prostě sto slov.

 

Čas se naplnil

Téma: Tenkrát poprvé

 

Když jsem ho poprvé uviděla na své pohovce, byl to šok. Uznejte, mít doma otce vlasti. Šok to musel být i pro něj, všechno docela jiné… I když… lidi jsou pořád stejní. Někteří skvělí, jiné potopit do Vltavy.

Uteklo to.

„Přišel čas, aby ses vrátil.“

„Máš pravdu,“ povzdechl. „Líbilo se mi zde, ale už se mi stýská. Přesto nezapomenu. Těším se, jaké vymoženosti v Čechách zavedu. Už jen ty balóny…“

Zavřela jsem oči. Věděla jsem, že si nebude pamatovat nic a že to tak má být. Ale v skrytu duše jsem doufala, že alespoň jméno Kateřina mu v paměti zůstane.

 

Závěrečná poznámka:

Ke jménu Kateřina měl Karel opravdu zvláštní vztah. Karlova soukromá kaple na Karlštejně se později začala nazývat Kaple svaté Kateřiny, podle jejího vyobrazení na boční straně oltáře, a svatou Kateřinu uznával i jinak. Je to nejspíš proto, že v den svátku sv. Kateřiny 25. listopadu 1332 vybojoval jako mladý šestnáctiletý kralevic vítěznou bitvu v severní Itálii. Ale, kdoví…

Děkuji celému našemu čarodějnickému hnízdu, které mě celý duben zdatně inspirovalo a všem kteří Karla četli. Těším se na další rok.