Jsem tu s druhou várkou drabblat. Začneme kočičími a pak plynule přejdeme na ostatní kousky. Přeji vám krásné léto a hezké počtení!

Hluší? Jak kdy!

Téma: Kolektivní hluchota

Jak já to znám!

Odjíždíme na celý den pryč, potřebujeme kočky zahnat domů. Z okna vidím, že se prohání po zahradě. Vylezu ven, zavolám – a nikde nikdo. Ani jeden kočičí ocásek, ani jedno ouško, hlasivky si můžu vykřičet, kočky prostě nejsou. Projdu známá místa, kouknu do sklepa – nic. Nezbývá, než se uchýlit ke lsti. V kuchyni vezmu do ruky plechovku s jejich oblíbeným lyofilizovaným kuřecím masem a zatřepu.
V tu ránu jsou kolem mne všichni. Odkud se zhmotnili, netuším.
A tak je to pokaždé. Kdepak nějaké prosby nebo výhružky. Jen úplatek funguje.
Jejich hluchota není kolektivní. Jejich hluchota je selektivní.

Kočky, tak schválně, co je štěstí?

Téma: Šťastné drabble

Sára:
Otevřený dveře! Můžu kdykoli letět na zahradu! A domů! A ven! A když jsou zavřený, tak zamňoukám za oknem a domácí mi hned běží otevřít! A v kuchyni miska plná masa!
Zuzi:
Měkký pelíšek pod stropem. Teplá podlaha v koupelně! Tam se tak prima spí! Jídlo! Jakýkoli! Ale maso nejvíc!
Goliáš:
Plný misky masa! Domácí, který můžu podupat, a oni mě přitom drbou na zádech! U ocásku, tam to mám rád! Zahrada! Dvorek! Schovávačka ve sklepích!
Rozárka:
Když mě ON nosí a hladí. Když s NÍM v noci spím.
(A taky, když občas zbuším koťata. Páč pořádek musí být!)

Závěrečná poznámka: 

Kočky, jak vidět, v tom mají jasno.
My taky.
Pro nás je štěstí mít kočky.

Ten se s tím nemaže

Zaháknutý prasák (mezi námi, to bylo téma, teda!)

Je to lump, co si budem povídat.
Přijde, obhlédne teritorium, vybere si pelíšek. Co na tom, že obsazený. On má svůj natrénovaný postup, který vždycky zabere.
Nedřív se do pelíšku vlísne. Sára nebo Zuzi (podle toho, která tam zrovna spí) mu kousíček uhnou, ale radost z toho nemají.
Pak je začne olizovat. Ouška, krk, pod krkem.
Pak přehodí tlapku a přitvrdí. Tu olízne, tu kousne.
Nebohá oběť se začne vrtět.
Když kousání nepřestává, začne se bránit. Strhne se fackovačka, která pravidelně končí tím, že původní obyvatelka pelíšek opustí a roztáhne se tam on.
Zaháknutý prasák. Eh, brácha přítula.
Prostě Goliáš.

Závěrečná poznámka: 

Promiň, Goliášku, takhle bych tě normálně nikdy nenazvala, ale téma si to žádalo… Doufám, že ti to nikdo nepráskne.

Mezi kočičí drabble vložím jedno nekočičí. Takové pohádkové, ale vlastně taky zvířecí. Má to svůj důvod, samozřejmě. Toto drabble vyplynulo z debaty pod jedním „strážcovským“ drabblíkem. Tak nějak jsme se tam pošťuchovaly s Neviathel, až nakonec z toho vzešel tento kousek:

Pověst o Neviathiel a netopýrovi se zlatými křídly

Téma: Bonus – mix stylů, aneb napodob tvůrce

Neviathiel byla krásná slečna. Žila v kmenu jednoho netopýra, který měl zlatá křídla. Ten ji vždy, když odcházel, varoval, aby nikomu neotvírala.
Jednou na kmen zaklepal zlý Iraniggrum:
„Neviathiel, nejsem datel,
otevři mi tvůj komnatel!
Jeden dva pařátek strčím,
vysaju tě, hned zas frčím!“
Zvědavá Neviathiel samozřejmě otevřela.
Irannigrum ji začal vysávat. I volala:
„Netopýře netopýře,
v které zase vězíš díře,
tvou Nevi ti vysávají,
kapku krve nenechají!“
Tu se ozvalo zašustění zlatých křídel, netopýr rozrazil okno a vypůjčeným wigitorem příšeru rozstřílel.
Neviathiel pak ale dostala co proto, a musela slíbit, že už nikdy žádnému běsu neotevře.
A taky neotevřela.

Závěrečná poznámka: 

Pohádku O Smolíčkovi Pacholíčkovi, na jejímž základě jsem stavěla, jste předpokládám poznali. Boženě Němcové se tímto omlouvám 😀

A co na to Neviathel? Představte si, vůbec se nezlobila :D! Navíc mi na oplátku věnovala krásné drabble, které mě moc potěšilo. S jejím dovolením ho sem také přidávám:

Pověst o Toře a úporných nápadech

Téma: Bonus – mix stylů, aneb napodob tvůrce

Za dávných časů, když všechno začínalo, byly nápady hmotné, drápkaté a chlupaté, mňoukaly a občas mrouskaly. Bydlely po devíti v domech šamanů a u nich bydlel šaman, ale všichni si mysleli, že nápady bydlí u šamana.
Tehdy měl kmen šamanku Toru se spoustou nápadů.
Uprostřed noci zrodil se nápad, který měl ostré drápky a mňoukal velmi nahlas. Hnedle skočil na spící šamanku, zatínal do ní drápy, mňoukal na celou vesnici, skákal jí po hlavě a nedal a nedal pokoj.
Když Tora otevřela, sedl si do dveří a dlouze přemýšlel.
Tora ztratila trpělivost, nacpala ho do klávesnice a odeslala do DMD.

No řekněte sami, není to nádhera? Je to nádhera. A kdybyste náhodou nepoznali, drabble je psáno ve stylu sibiřské mytologie.

A pak zazvonil zvonec… eh, přišel poslední duben. Hotel U devíti koček se s ním samozřejmě musel rozloučit také, jak jinak. A to tak, že jsem si zavzpomínala:

Vždycky bylo poprvé

Téma: Tenkrát poprvé

Jak bych mohla ukončit DMD, aniž bych si napsala ještě jedny kočky?
Tu jsou, přehlídka našich „poprvé“:

Tenkrát poprvé, když jsem je viděla,

– byl malé zrzavé klubíčko s modrýma zhnisanýma očima. Tobiáš.
– byla v chumlu koťat, odložených do stáje. Rozárka.
– byl nádherný dospělý krasavec, s problémy doma. Čeněk.
– se promenádoval po trati, hrdý, jednooký bezdomovec. Silver.
– se připlížila k miskám sama. Tři koťata přivedla až druhý den. Sofie.
– přišel suverénně až na dvůr a byl doma. Barbucha.
– měl rozbitou hlavu a oči štěněte. Tulák Jája.
– se vynořil z lupení, hubený, hladový. Lupínek.
– se toulala po zahradě, kam ji někdo hodil přes plot. Maličká Barbušice.
– řádili bezuzdně v útulku, před který byli odloženi v krabici. Sára, Goli, Zuzi.

Závěrečná poznámka: 

Naším dvorem, dílnou, srdcem a rukama prošli i další, ale ti zde byli tak krátce, že ani nedostali jméno. Ne všichni u nás zůstali, několika se podařilo najít domov. Ty, kterým jsme ho najít nedokázali, zůstali u nás.
Všichni byli krásní, všichni byli jedineční, na žádného z nich se nedá zapomenout.

Tímto jsme skončili s kočičími drabblíky a budeme pokračovat –jak to nejlépe nazvat – pelmel? Asi. Prostě všechna ostatní drabble, která nejsou ani kočičí, ani ze světa strážců…

Koňak to spraví (Historie)

Téma: Zdivočelý mullet

Úvodní poznámka: 

Bad Ischel, kolem roku 1870

Drabble:

Elisabeth neměla ráda dny, kdy si císařovna myla své husté a nepoddajné vlasy, nad čelem vyčesané, na zádech padající až hluboko pod pás. Procedura zabrala celý den, a další zabralo vyrábění přípravků. Medovou vodu pro lesk a hustotu, medové tužidlo pro zachování účesu. Pivní tužidlo pro větší objem, citronový oplach pro zmírnění narušení, čajový pro jasnou barvu. Speciální koňakově vaječný šampón. Ten jediný Elisabeth dělala ráda (naštěstí nikdo netuší, kolik koňaku je na šampon potřeba).
Ještě, že mytí probíhá jen jednou za tři týdny!

Dveře se rozletěly, vešla císařovna Sissi.
„Můžete,“ usedla a sáhla do vlasů. Tmavý vodopád zahalil křeslo.

Vyjmenované přípravky jsem si nevymyslela, opravdu ne. Všechny jsem našla v článku, který podrobně popisoval, jak se císařovna Sissi starala o své vlasy. I s tím časovým rozestupem. Ostatně téma Zdivočelý mullet, které mě nejdřív opravdu vyděsilo (pokud nevíte, co je mullet, vzpomeňte si na účes Jaromíra Jágra), mě nakonec inspirovalo ještě jednou. Ano, zas takový ten můj úlet. To prostě musí aspoň jednou za duben přijít, jinak duben není duben…

Song rozervaného mladíka (Ze života – nikoli mého)

Téma: Zdivočelý mullet

Úvodní poznámka:

Přišlo to dřív, než jsem čekala. To šílené téma mi nedalo spát. Song chtěl ven za každou cenu.

Drabble:

Fox on de ran
na plný pecky
magič National
koukejte všecky!

Budete čumět
na hlavě mám úlet!
Džínska a plísňáky –
čert už vzal vaťáky
kanady maskáče
hlavu na holáče!

Doma jsem zas
pustil jsem vlas!
Budete čumět
čísnul jsem mullet,
nahodil páčo!
Co čumíš, káčo?

Kde vidíš vandráka?

Já jsem za drsňáka!
Za bony a chechtáky
džínsku a plísňáky
(na ty jsem hrdej!)
Jsem totiž tvrdej!

Nebudu na dvorku
Pouštět si Zagorku!
Jdu městem jak ten pán
Reprák hýr reprák tam
Smog on de vótr –
bacha, jde fotr!

Zahnu do uliček
vohulím magiče
kde jste vy krásky?
Jsem plný lásky!

Soumrak Soumaráku, aneb jednou a dost! (Ze života – bohužel mého)

Téma: Soumrak soumarů

„Už nikdy,“ drtím mezi zubama, „mě tady nikdo neuvidí!“
„Nekecej a pádluj,“ odvětí nonšalantně můj kormidelník, pádlo zanořené do vody.
„Ten volej je už kilometry, kdo měl ten blbej nápad jet od Soumaráku, no?“
„Břeťa,“ dostane se mi odpovědi a já se vztekle podívám před sebe, kde v šeru mizí bílé tričko našeho kamaráda.
„Soumarák už nikdy nechci vidět! Lipno taky nikdy nechci vidět! Pádlovat přes kus Lipna, to byl nápad! Proč nezůstaneme v Nový Peci, ha?“
„Protože máme auto v Plané a ráno jdeme do práce?“
„Umřem tady!“
„My ne. Ale ti za náma na tom raftu možná jo.“

Závěrečná poznámka: 

Kdo jel Vltavu nad Lipnem, ví.
Pro ty, kdo tento úsek nejeli – Vltava od Soumarského mostu k Nové Peci je nádherná. Jenže kus před tím, než se vleje do Lipna, přichází tzv. vzdutí, voda zolejnatí, proud pomalu ustává a Vltava se rozšiřuje. Další kus – z Nové Peci do Horní Plané je přibližně 6 km téměř stojaté vody. Na normální lodi (měli jsme tehdy Vydru) k nevydržení. Na raftu hrůza, děs, plavba za trest… Všichni, kdo jsme to tehdy jeli, jsme se postupně na tom šíleným raftu střídali, abychom ho dokopali do cíle. A od Soumaráku jsme už nikdo nikdy nejel, ani kdyby nám platili zlatem.

Hrdinů jsou plné hřbitovy (Divoký západ)

Téma: Jeden den hrdinou

Úvodní poznámka:

Ocitáme se na Divokém západě v rozmezí let tak cca 1830 – 1890. Tehdejší osadníci měli opravdu zvláštní smysl pro poezii, zvlášť tu hřbitovní.

Drabble:

Kde najdeme nejvíc hrdinů? Správně, na hřbitovech. Pomníky to jasně dokládají.

Tady jsme pohřbili
Butchovu mrtvolu
střílel rychle
tasil moc pomalu.

Bezzubá Nell,
zabita roku 1876 při rvačce v tančírně.
Její poslední slova: „Osud to tak chtěl.“

Tom Smith životu navždy sbohem dal
nikdo se nesmál ani neplakal
kam jeho duše šla a co tam dělá,
nevíme a lhostejni jsme zcela.

Izraelité chtěli chléb
a Pán jim seslal manu.
Úředník Walace ženu chtěl,
ďábel mu seslal Annu.

Zde leží
Ezekial Aikle
stár 102 let
dobří lidé
umírají mladí.

Odešel, ale nebylo mu odpuštěno.

Slzy mi ji nevrátí, proto mohu plakat.

Závěrečná poznámka: 

Pramen: Jak odejít na věčnost, Michael Largo

Brepta na živo (Ze života – bohužel mého)

Téma: Brepta

Jedeme na výlet. Projíždíme vesničkami, sledujeme cvrkot. Já tedy ne, anžto řídím, ale můj muž pozoruje okolí a hlásí, co kde vidí. Po chvíli ztichne.
„Jedu špatně?“
„Ne, to ne… Jen – víš co tam bylo napsáno? Prodej použitých ryb…“
„To snad ne?“
Pokrčí rameny, jedeme dál.
Procházíme krajem, tři zříceniny za sebou, na každé tabule s historií hradu.
„Všimla sis, kdo psal ty popisy?“
„Ne.“
„Spolek BARAKUNDA.“
„To si děláš srandu!“
„Nedělám!“
Jdeme dál, a když se o něčem po chvíli dohadujeme,spontánně ze mně vyletí: „To je stejný, jak ten tvůj Spolek použitých ryb!“
Smějeme se ještě v autě.

Závěrečná poznámka: 

Abych nedlužila vysvětlení, cestou zpátky jsme si všimli, že v té vesnici, kde můj muž viděl ten „prodej použitých ryb“, stojí vedle sebe dvě budovy. Budova pneuservisu, s reklamou na prodej použitých pneu, a prodejna ryb.
To máte hned. A to já dodržuju předpisy a neřítím se vesnicemi stovkou, fakt že ne! Jen můj muž už asi taky nějak hůř vidí, či co…
Mimochodem – údolí říčky Bobrůvky doporučuji. Je tam nádherně!

Neváhejte, objednávejte! (Historie)

Téma: Zázrak moderní techniky

Vážení kněží,
potřebujete ve svém výzkumu pracovat s více těžkými svazky naráz? Bolí vás z toho ruce, záda, berou vás křeče?
Mám pro vás řešení! Ultralehké kompaktní zařízení, které zvládne každý člověk! Váží jen 270 kg a umožní číst až 8 svazků najednou!
Neváhejte a objednávejte ještě dnes!

Ano, přesně tak mohl „anoncovat“ svůj stroj, který vynalezl v roce 1588, Agostino Ramelli. Číst více těžkých knih najednou tehdy byla záležitost spíš pro vzpěrače, než pro mnichy. Dalo by se říci, že toto zařízení bylo tedy jakousi první „čtečkou“, která umožňovala zpracovávat informace.
Dnes je z něj už jen muzejní kousek.

Koblihy, zhouba města (Historie)

Téma: Sebranka

Úvodní poznámka: 

Jihlava, květen 1522

Drabble:

„Markusi, nalej!“
„Dobré víno máš!“
„Ohnivé, uherské! Jen pijte, jak jen naše ženy umí!“

V domě kloboučníka Markuse Farkasche se sešlo několik žen místních kloboučníků a soukeníků.
Opily se tak, že dobové záznamy praví: „ i natáhly si mužské kalhoty, nad koleny pověsily zrcátka, do rukávců nohy strčily a jiné bujné věci a nestydatosti tropily“. Poté přešly do vedlejšího domu, kde v té chvíli zrovna pekli koblihy. Znovu řádily jako ztřeštěné a ve všeobecném zmatku někdo shodil džbán vody. Ta se rozstříkla až do rozpáleného másla a oheň, který z toho povstal, způsobil, že město kromě několika málo staveb úplně vyhořelo.

Závěrečná poznámka: 

Ani výše popisovaný požár nebyl prvním, který v Jihlavě způsobilo pečení koblih. Už v roce 1513 hostili mniši kláštera sv. Kříže ženy lehkých mravů a pekli s nimi oblíbené koblihy. Neopatrností vznikl velký požár, který zničil ve městě šedesát a na předměstí třicet domů.
Po požáru z roku 1522, který zapříčinily opilé kloboučnice a soukenice, zůstal stát pouze klášter sv. Kříže, několik málo domků za farou, dolní mlýn, katův domek a domek povětrných ženštin. Při požáru zahynulo 22 osob, a když se zřítil chór ve farním kostele, zabil tři lidi.

Nutno dodat, že obnova města byla rychlá a král Ludvík Jagellonský ji podpořil slevou berně na dvacet let. Přece jen to bylo horní královské město, i když stříbrné doly už měly své nejlepší doby za sebou.
Jihlava prostě měla na koblihy smůlu.

Požárů se středověká města bála velice. Stavby z vyschlého dřeva hořely rychle a oheň se šířil, zvlášť při větrném počasí, rychlostí blesku.
A co jsem tak pročítala, máslo mělo svůj podíl na spoustě požárů, když je hospodyně na plotně při pečení různých jídel neuhlídala.
Pokud máslo vzplanulo a hospodyně ho chtěla uhasit vodou, docílila jen toho, že voda se bleskově odpařila a proměnila se takřka v plamenomet – rozprskla oheň po celé místnosti a neštěstí bylo hotovo. Reakce má charakter fyzikálního výbuchu – každá vodní kapka okamžitě změní svůj objem a exploduje. Proto nejen rozšíří oheň, ale popálí i každého, kdo stojí v cestě.
Nikdy, opravdu nikdy nezkoušejte uhasit hořící tuk vodou!

Je přece zcela jasné, kdo má patent na rozum (Historie)

Téma: Patent na rozum

Úvodní poznámka: 

Jestli má někdo patent na rozum, tak jsou to ti, co vydávají místní vyhlášky či zákony, a to napříč světem.
Posuďte sami:

Drabble:

Indie:
Je nezákonné ponechat více než pět krysích chlupů nebo kousků trusu na kilogram rýže, kukuřice či jiných obilovin.

Blythe, Kalifornie:
Osoby, které chtějí nosit kovbojské boty, musí vlastnit alespoň dvě krávy.

Montana:
Žena nesmí tančit v baru na stole, pokud na sobě nemá oblečení v celkové váze alespoň 1,5 kg.

Britská Kolumbie:
Zabití sněžného muže je trestné.

Kanada:
Nastupovat do letadla za letu je trestné.

Waterloo:
Holiči mají zakázáno jíst mezi sedmou hodinou ranní a sedmou večerní cibuli.

Los Angeles:
Chov hrochů se pokládá za přestupek.

Atlanta:
Uvázat žirafu ke sloupu telefonního vedení nebo pouliční lampě je protiprávní.

Závěrečná poznámka: 

Pramen: David Crombie, Nejhloupější zákony světa

Když… (Ze života)

Téma Šťastné drabble

Když vylezu na kopec a radostně zajásám, že jsem to zase zvládla.
Když dostávám zprávy z rodin mých dětí a vím, že jsou všichni v pohodě.
Když vím, že mám kolem sebe lidi, na které se mohu spolehnout.
Když večer zalehnu do postele a během chvilky ucítím, že peřiny v nohách nějak těžknou a já si jako každý den řeknu, že bychom opravdu měli pro dva lidi a čtyři kočky mít větší postel.
Když poprvé po zimě spatřím za plotem „naše“ tři ježky, jak se u misek spokojeně krmí.

Mé dny prosvětlují střípky štěstí a já si jich nevýslovně vážím.

Tímto kouskem dnes končíme. Přála bych vám všem, abyste také nacházeli své střípky štěstí ve všem, co konáte a co máte rádi.