LITERÁRNÍ LÉTO NA DEDENÍKU – MaRi: Na Cimburku

Několik slov úvodem. Fiktivní příběh obyvatel jihomoravského hrádku Cimburku vzniká na přeskáčku a jednotlivé části se odehrávají zhruba v období 20 let. Začal na Dedeníku jako jednotlivá drabble, během času byly napsány i delší souvislé úseky a v rámci DMD si některá témata řeknou o cimburské zpracování, vznikají však nepopsané mezery.

 

V tomto souhrnu jsou letošní drabble seřazená podle doby, jak by se příběhy mohly stát, kdyby byly skutečné. S jednou výjimkou. Poslední uvedené drabble by mělo být dle chronologického pořadí na začátku.

 

Na Cimburku

Soumrak soumarů

 

Kaplan Bernard přijel nečekán nezván, vnutil se dovnitř s úmyslem najít na Cimburku něco,

co by mohl použít proti panu Janovi, a Vítka silně uhodil holí do ramene.

Chudák osel

Vítek uslyšel za branou tiché zahýkání. Vyhlédl a uviděl nakrátko přivázaného oslíka natahujícího se k trsu trávy.
„Taky tě mohl uvázat tak, aby ses mohl pást. Určitě máš i žízeň.“
Oslík nejdříve nedůvěřivě ustupoval, pokud mu krátký úvazek dovoloval, ale hlad a žízeň byly silnější. Když ušatec zahnal hlad, Vítek se vrátil do kuchyně.
„Kdes byl tak dlouho?“ starala se chůva.
„Obstaral jsem Bernardova osla,“ vysvětlil Vítek. „Nemůže za to, koho k nám donesl.“ Rozesmál se. „Tak si myslím, že se Bernard chce připodobnit k Pánu Ježíši, který vjel do Jeruzaléma na oslátku.“
„To se mu nemůže podařit,“ dodala Dorotka.

 

 

 

Kristián

Řetězy svobody

 

Bratr Kristián úlevně vydechl. Konečně vidí kamenné zdi Cimburku. Tam je bezpečí. Teď už ho nikdo nezastaví a nezačne prohledávat jeho skromný majetek. Klidně oželí všechny věci, které mu patří, ale tu jednu, jež opatruje jako oko v hlavě, tu musí bezpečně donést. A těch míst, kam musí dojít, je mnoho. Jeho nohy jsou unavené, ale brzy si odpočinou.
Už se těší na Vítka. Je to mladíček, ani náznak vousů, ale písmo má krásné. Opíše tu pečlivě ochraňovanou listinu, a tak se další část Písma ve srozumitelném jazyce dostane k těm, kdo po něm touží.
Boží slovo nespoutají žádné řetězy.

 

 

Nevymýšlej, Vítku

Brepta

 

Vítek odložil pero a protáhl unavené prsty. Stránka konečně dopsána. Povzdychl si, ještě zbývá hodně opsat a Svatavina svatba se neúprosně blíží. Pan Jan nakonec rozhodl, přemýšlí chlapec, že Svatava darem dostane jen čtyři evangelia. I tak je psaní hromada.
Vítek vyšel na nádvoří. Ještě nenakrmil psy, uvědomil si a pospíšil do psince. Tam byla spoušť. Hravá štěňata převrhla obě nádoby s vodou a všude bylo plno blátivých stop. Chlapec uklidil a vrátil se ke psaní.
„Bratře Bartoši,“ řekl starci, „kdyby tak šlo písmenka tisknout místo psaní. Jako zablácené psí tlapky,“ směje se.
„Kdybys nevymýšlel, mluvko,“ skrývá starý muž úsměv.

 

 

Pýcha předchází pád

V cizích botách

 

Jan Cimburský se zlobí. Na svou… musí si přiznat, na svou marnivost. Zvědavý, co zamýšlí pán kunštátský, přijal pozvání na jeho hrad. Ovšem ne, aby s ohledem na svůj věk přijel vozem. Kdeže, on musel na koni. Kdyby aspoň s toho koně důstojně sesedl. Kdepak, on musel seskočit, chtěje se ukázat jako jarý muž v plné síle. Popotahuje se za vousy. Může být rád, že jen zakolísal, ale nespadl. Jenže do rána byl kotník dvojnásobný, oteklý a Jan své boty neobuje.
Kožušický Jiřík, ženich Svatavy, ochotně nabídl své škorně, sice širší, ale delší. Špatně se v nich chodí, moc špatně.

 

 

Děťátko

Motýlí křídla

 

 

Jiří spěšně vešel do domu. Dnes se tedy stane poprvé otcem. V síni seděla nasupená Dorotka.
„Už?“ kývl hlavou ke dveřím.
„Ne!“ odsekla Dorotka. „A mne vyhodily.“
„Jen nech být,“ pohlédl významně na Dorotčin široký pas, „brzy si toho užiješ dosyta. Je jich tam dost, i pro chůvu Máří jsem poslal.“
Jiří se posadil vedle Dorotky a beze slova čekali.
Skoro za tmy vyšla Jiřího matka se zavinutým děťátkem a podala je Jiřímu.
„Tady máš synáčka,“ usmála se unaveně. „Svatava tě čeká.“
Mladá matka se usmívala: „Ve snu mě maminka zlehoučka pohladila, jako když motýlek usedne, a požehnala našemu děťátku.“

 

 

Šťastné chvíle

Šťastné drabble

 

Paní Alžběta s úsměvem pozoruje svého syna. Jiřík opatrně drží novorozeného synáčka. Není to poprvé, co vidí takhle malé dítě, bratr Adam, třebaže mladší, má už děti dvě a Jiřík je pozorný strýček. Jenže tento malý mužíček je tělem jeho těla, jeho prvorozený. Představuje si, jak se batolátko bude měnit ve zvídavého chlapce a obratného mladíka. Hledí na spící Svatavu, její bledou a zároveň šťastnou tvář.
Modlí se. Děkuje Bohu, že jeho milovanou manželku provedl uplynulým dnem, prosí za její brzké zotavení. Svěřuje chlapečka Božímu vedení a slibuje, že jej vychová ve zralého muže, moudrého hospodáře a věrného Božího následovníka.

 

 

Musím si vzpomenout

Zdivočelý mullet*

 

Kupec Hynek pobídl koně, aby mohl dát pokyny vozkovi na prvním voze. Rozhodl se, že tentokrát pojede oklikou. Minulý měsíc dvakrát snil o podivně známém místě se skupinou lip poblíž rozeklané skály. Jednou přece musí přijít na to, proč se probouzí s pláčem.
Otřásl se nečekaným závanem chladu. Přitáhl plášť k tělu a připomněl vozkovi, ve kterém hostinci se má s vozy ubytovat. Od chmurných myšlenek se na chvíli vrátil do Janova, kde čekal na příjezd lodi se zbožím. Ach, kde je lazebnice Elena. Říkala mu Enrico a umluvila jej na moderní účes.
Hynkův pěstoun se s tím ještě nesmířil.

* Účes „na Jágra“

 

 

Marné vzpomínání

Staré mistryně

 

Hynkův kůň vycítil rozpoložení svého jezdce. Hynek byl natolik zkušený, že žádný z jeho průvodců si nevšiml, jak hluboce je zabraný do svých vzpomínek, ale Ryzák vnímal napětí v jeho těle.
Mladý kupec se jako už mnohokrát snažil proniknout temnotu, která zakrývala jeho nejranější vzpomínky. I dnes končily ve chvíli, kdy viděl babičku Jadwigu spolu s chůvou Danutou radovat se, že se probudil. Řekly mu tehdy, že měl velkou horečku a už nevěřily, že se jim podaří jej zachránit. Žádné jejich bylinky ani modlitby dlouho nepomáhaly. Kolik mu tehdy mohlo být let? Osm? Devět? Proč si nepamatuje nic z dřívějška?

 

 

Kupředu

Cestopis

 

„Ryzáku, ještě máme před sebou pořádný kus cesty,“ poplácal jsem koně. Souhlasně zařehtal.
„Ale větší část už máme za sebou. Z Janova se nám nechtělo ani jednomu, co říkáš? Jenže je třeba dovézt zboží včas na trhy. Ach Janov, tam jsme se zdrželi víc, než jsem chtěl, proto musíme pospíšit. Tentokrát jsme měli štěstí na počasí v horách. Několikrát jsem měl obavy z lapků. Pistole jsme měli v pohotovosti, ale vystřelili jsme jen, abychom zahnali vlky.“
Mluvil jsem na Ryzáka, abych zahnal tíseň. Snad už zítra se dostaneme k místu, kde jsem posledně viděl místo ze svých snů.
„Kupředu, Ryzáku!“

(úkol: psát v první osobě)

 

 

Co mi může chtít?

Patová situace

 

Mše v brněnském kostelíku skončila, lidé pomalu odcházeli. Hynek se ještě zdržel, aby se pomodlil za bezpečnou další cestu. Opřel hlavu o mramorový sloup a přivřel oči. Po chvíli v kostele zbyl kromě Hynka jen mladý kněz. Hynek přímo cítil zkoumavý pohled.
Znenadání kněz přistoupil a příkře pronesl: „Chci s tebou mluvit, ale ne tady. Musím se něco dozvědět. Čekám tě venku!“
Hynkovi zatrnulo. Ostrý knězův pohled a vrásky od nosu k tenkým rtům v něm nevzbuzovaly důvěru. Přesto vstal a zamířil ke dveřím.
Venku však jen zaslechl: „Bernarde, pospěš!“ a viděl odcházet dva kleriky.
Co teď? Běžet za nimi?

 

 

 

Brzy budeme doma

Cíťa

 

Zítra zase vyjedou. Vozy jsou opravené, koně nově okovaní, zboží na vozech srovnané. Hynek je spokojený. Ví, že by jej hospodář pochválil, i kdyby našel nějaké nedostatky, ale čest, ke které jej kupec Szymon vychoval, velí mít všechno v pořádku.
Už se těší domů. Na bratry i sestry, babičku Jadwigu. Je vděčný, že jej Szymon s manželkou přijali a nedělali rozdíl mezi ním a vlastními dětmi.
Hynek se usmívá při vzpomínce na chůvu Danutu. Až jej uvidí, zas spustí stavidla slz. Před odjezdem mu dávala nespočet příkazů a varování, ani jim pro neustálé vzlykání nerozuměl. Chůva pláče smutkem i radostí.

 

 

A nedá si pokoj!

… ještě tam budem

 

Bořivoj zvolna kráčí z kaple. Hlavou mu letí slova ženy, která se jako každou neděli přišla vyzpovídat. Její hříchy už starý kněz zná nazpaměť, možná by je dokázal krupařce Kordule napovídat, mračí se stařec. Stejně si myslí, že je Kordula odříkává jen proto, aby na závěr mohla plivnout jedovatou slinu na některou z žen, kterým závidí. A závidět Kordula opravdu umí, cokoliv.
Anna, žena hrnčíře Metoděje, má zas novou sukni… Katušina Anežka pořád chodí k Majdaleně s košíkem… Kordula neví, co v něm nosí. Majdalena se zase čeká…
Nepřijít Kordulin muž, sedíme ve zpovědnici ještě teď, zlobí se trochu kněz.

 

 

Ať si tam zůstane

Síly v pozadí

 

Kaplan Bernard je na „školení“, jak zatočit s nekatolíky, a starý kněz Bořivoj tuší, že i pro něj nastanou těžké časy.

 

Bořivoj neklidně přechází světnicí. Hana se bratra neptá proč. Ví, že přemýšlí, proč se Bernard stále nevrací. Uplynuly tři týdny a kaplan měl být zpátky za týden. Kdepak, Bernard jim nescházel, ale když se posledně vrátil, byl ještě pánovitější než předtím.
Hana vyšla na dvůr a zaclonila si oči. Proti slunci špatně vidí. S kým Pavel mluví? Ten člověk má sutanu… Ale Bernard to není, tento je vyšší.
Konečně se rozešli a Hana se dozví, co neznámý chtěl.
„Strýčku, tady máš dopis od Bernarda. Zdrží se u otce biskupa ještě měsíc.“
Hana se potají ušklíbla: „Copak mu tatíček tentokrát nakuká?“

 

Hana je, stejně jako mnozí, přesvědčená, že biskup není pro Bernarda jen otcem duchovním.

 

 

Ten toho ví

Patent na rozum

 

Starý kněz Bořivoj ztěžka usedl na lavici a hleděl na dopis od kaplana Bernarda. Chvíli si prohlížel pečeť, zlomil ji a rozložil hustě popsaný list. Jednotlivá písmenka se mu slila do nepravidelně vlnité čáry. Protřel si oči, ale marně.
„Vždyť ví, že drobné písmo nepřečtu,“ zamračil se. „Hano, pošli mi sem Pavla,“ zavolal na sestru. „Ještěže jsem ho naučil číst, i přes Bernardovy námitky, že znalost čtení přísluší jen duchovnímu stavu.“
Pavel zvolna četl latinsky psaný dopis plný příkazů a výhrůžek. Poočku sledoval zamračeného strýce.
„Ten zas toho ví,“ bručel stařec.
Složil dopis a rozhodl se konečně vyhledat hrnčíře Metoděje.

 

 

 

Haniny vzpomínky

Mrtvá schránka

 

Bořivojova sestra Hana sedí v malém sadu a odpočívá. Takovou chvilku si dopřává jen zřídka, má celé dny co dělat. Kde jsou roky, kdy se jen zatočila…?
Pláče při vzpomínce na svou nejmladší dceru, kterou manžel vyhnal, aby se mohl oženit s bohatou vdovou ze sousedního města. Dal jí na vybranou: buď v tichosti odejde i s dětmi, nebo ji čeká pranýř jako nevěrnou manželku. Krátce po Hanině příchodu k Bořivojovi přišla tedy i Alena s oběma dětmi, zlomená a ponížená. Stále častěji jen seděla a hleděla doprázdna. Do roka se utrápila a Haně zůstala desetiletá Apolenka a tříletý Pavlík.

 

 

O kmeni to dubovém

Kmen – Mix stylů aneb napodob tvůrce

 

Šahrazád králi dlouho vyprávěla, tisíc a jednu noc jí naslouchal, slavičí píseň ze zahrady zněla a jasmín voněl, svěží vánek vál…

Nastal večer po dnu třístém dvacátém. Šahrazád příběh o hlupci a mudrci dopověděla, jejž minulé noci započala. Král hlasu jejímu s libostí naslouchal a po dalším vyprávění zatoužil.

V zemi daleké, kde sníh dlouhé měsíce leží, žil chlapec, Vítkem jmenovaný, co robě nalezený, v hradu pána kraje toho vychovaný. Chlapec rostl v mladíka šikovného, ke každé práci se účinlivě měl.
Jasného rána zimního s dalšími muži do lesa odešel, dřeva dostatek na zhotovení truhlice dubové, schovance pána určené, obstarat. Ke kmeni dubovému přišli…

I přerušilo ráno vyprávění, k němuž svolení jí bylo dáno, a Šahrazád v komnatu svou se odebrala.

 

 

Konec dětství

Dům, kde se zatmívá rozum

 

„Maminko, nenechávej mě tam,“ prosí už poněkolikáté malý Vašík.
Matka hlasem plným slz odpovídá: „Neboj se, Vašíčku, budeš se učit, číst, psát, latinsky…“
Přicházejí k nevelkému domu poblíž kostela.
„Mnich Silvestr chlapce bije,“ skoro pláče Vašík.
„Vašíčku, otec… otec biskup rozhodl, nesmíme odporovat.“
Matka ví, že musí poslechnout. Kam by šla, neprovdaná služka, znovu těhotná. Nedokázala se vzepřít biskupovi tehdy, nedokáže ani teď.
Vcházejí do velké světnice. U stolu sedí zamračený muž a tři chlapci stejného stáří jako Vašík. Na stole leží velký svazek vrbových prutů.
„Vedeš ho konečně?“ říká stroze mnich. „Bernarde, tak se teď jmenuješ, začneme: Pater noster…“

 

 

Aktualizováno: 10.8.2021 — 07:21

20 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Četla jsem v dubnu a, trošku se zpožděním, si oživila i teď.
    Moc ráda čtu tvá povídání. Doba to byla nelehká, přesto jsou tvé příběhy poutavé a k zamyšlení.
    Děkuji

  2. Pozdě, ale přece 🙂 MaRi, moc hezké, ale takové pochmurné když ne přímo smutné. To proto, že v několika větách velice raálně popisuješ tendejší život – brrr. Tak já jsem si přečetla poslední drabble jako první a skoro mi vehnalo slzy do očí (ale pak další čtení jsem si lépe „srovnala“). Chudák malý Vašík věděl, proč prosil maminku a je jasné že se bití od mnicha neobával nadarmo. Na chování kaplana Bernarda se pak znát, že vyrostl bez lásky a něhy . A protože biskup „kázal vodu, ale pil víno“ , co jiného chuděře služce zbylo 🙁

    1. Děkuju, Maričko, za výstižná slova.
      Víš, když se náhodou setkám s člověkem, který vědomě ubližuje druhým, a to v životě i v literatuře, často přemýšlím, jak se mohlo stát, že z malého děťátka, usměvavého, přítulného, vyrostl zlý či zlomyslný člověk.

  3. Díky MaRi, krásné povídání. Nejprve jsem se chtěla vzepřít a přečíst si to poslední drabble jako první (když v ději vše předchází), ale pak jsem si řekla, že dobře víš, proč je poslední. A dobře jsem udělala…

    1. Děkuji. Máš pravdu, chtěla jsem nakonec pro Bernarda získat aspoň kapku pochopení, když už ho vykresluju jako fanatika.

  4. MaRi, dovedu si představit, že z tvých drabblat vznikne historická sága. Anebo kniha povídek.
    Jsi dobrá, že tě nevyvedl z míry ani „zdivočelý mullet“. 🙂

    1. Díky. Jo, mullet mě z míry nevyvedl, zato fůra dalších témat ano. Ostatní, kteří zpracovali všechna nebo skoro všechna témata, mnozí dokonce ve více verzích, mají můj velký obdiv.

  5. MaRi dík, hezky se to čte, jen mě z toho občas mrazí, ale život nebyl a není lehký… Chtělo by to knížku, byla by určitě zajímavá 🙂

  6. Milá MA-RI,je mi tak nějak trošku úzko,cítím z Tvých řádků hlubokou víru ale i pochybnosti nad vším tím lidstvem. Je to bol i radost číst, pokorně děkuji.

  7. MaRi, Cimburk je můj oblíbený svět, však to už dávno víš – a tak trochu doufám, že toho napíšeš víc, než jen drabblata! Pořád si necháváš pro sebe, jak to všechno bylo – a já bych to už fakt chtěla vědět! 🙂
    Z letošních drabble na mě obrovsky působilo to, co je tady zařazené jako poslední. Mrazí mě z něj na více úrovních. jak jsi dokázala na pár řádcích otevřít celý svět bolavých otázek?
    Díky, žes tyhle drabblíky poslala… 🙂

    1. Děkuji za povzbuzení, mně se to moje psaní pořád zdá takové … neumělé.
      Příběh o Vašíkovi mi dal zabrat. Už jsem byla smířená s tím, že toto bude další téma, které zůstane nenapsané, a pak jsem najednou v hlavě slyšela ten dětský hlásek „Maminko, nenechávej mě tam.“ A pak to šlo skoro samo.
      Příběh má i další dohru. Už někdy od středy se mi tlačila do hlavy slova, která jsem se bránila napsat. Neubránila jsem se a včera rozepsala tak, jak jsem sama nechtěla.

      1. Někdy příběh prostě chce být napsán… něco o tom vím 🙂 A moc mě zajímá, cos psala – až to budeš mít, čekám zprávu v mailu:))

  8. MaRi, díky za výběr. Četla jsem už na DMD a těším se, že jednou ty střípky pospojuješ.
    Tisíc a jedna noc Šeherezády mi tenkrát utekla, jak to teď čtu, opravdu nemá chybu, přesně vystižený styl.

Napsat komentář: MaRi Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN