Poslední díl napínavého příběhu – podaří se Evženovi zachránit svoji ženu a nenarozené dítě? Předchozí díl najdete zde…

Paní Růžena Matoušková po ránu trochu poklidila ve svém malém bytečku v Železné ulici na Starém městě a chystala se, že si zajde nakoupit. Měla sice spoustu času, protože dneska nečekala žádného žáčka na hodinu němčiny, ale byla zvyklá na zavedený pořádek.

Přičísla si šedé vlasy s modrým přelivem, pečlivě vykartáčovala svůj starý, ale pořád pěkný kabát z černého flauše a přitom smutně myslela na svého milovaného kokršpaněla, který se nedávno odebral do psího ráje. Cítila se bez něho osamělá. Možná by si měla pořídit nového pejska, ale štěně už by ji asi trochu zmáhalo.

Z úvah ji vytrhlo energické zaklepání na dveře. Vyvedlo ji to z míry a trochu polekalo. Kdo to může touhle dobou být? A proč nezazvonil?

Přesvědčila se, že dveře jsou zajištěné řetízkem, a opatrně pootevřela.

Na chodbě stál neznámý muž a díval se na ni stejně překvapeně jako ona na něho. V prvním popudu chtěla hned zabouchnout. Poměrně mladý a nedbale oblečený zrzek odpovídal dost přesně její představě o lupičích, co přepadávají a okrádají osamělé ženy v jejich bytech. Všimla si, že má levou ruku obvázanou, ale to mohla být léčka, která ji měla zbavit ostražitosti. Ostatně kdyby na ni chtěl zaútočit, zvládl by to klidně i jednou rukou.

Všiml si, že ji vylekal, a nervózně se usmál. „Dobrý den,“ promluvil zdvořile, „omlouvám se, že obtěžuju. Hledám Reginu Černínovou.“

Stará paní se zarazila. „Ta tady nebydlí,“ odpověděla stroze a chystala se zavřít, ale muž vycítil její zaváhání.

„Ale víte, kde bych ji teď našel?“ naléhal.

„Nevím,“ odpověděla upřímně. „Už jsem ji dávno neviděla. Obávám se, že vám nemohu pomoci.“

„Můžu na chvíli dál?“ vyhrkl netrpělivě, na dovolení ale nečekal. Škrtl dlouhým špičatým nehtem o řetízek a nějak se mu podařilo ho uvolnit. S neuvěřitelnou obratností se prosmekl úzkou škvírou dovnitř a zabouchl za sebou dveře.

Paní Matoušková dostala strach.

„Běžte pryč, budu volat o pomoc,“ vypravila ze sebe vyděšeně a nešikovně couvala z jeho dosahu.

Zůstal ku podivu stát u dveří a nesnažil se ji napadnout. „Nemusíte se mě bát,“ řekl mírným tónem, ačkoliv z něj sálalo skoro hmatatelné napětí. „Můžu se tady trochu porozhlédnout? Je to opravdu strašně důležité.“

Upřel na ni kulaté tmavohnědé oči a jejich dojímavý výraz jí tak silně připomněl jejího zvěčnělého psíka, že mu začala důvěřovat. Náhle si byla naprosto jistá, že vetřelec jí v žádném případě nechce ublížit a že má opravdu velmi vážný důvod, aby prohledal její byt, ať se jí to zdá jakkoliv nesmyslné.

„No tak dobře, když je to tak důležité,“ svolila s ochotou, která ji samotnou překvapila.

„Děkuju,“ usmál se Evžen a vzápětí se trochu zastyděl. Ovlivňování obyčejných starých dam nebylo nic, čím by se někde mohl chlubit. Ale omluvil sám sebe tím, že jí vsugeroval jen čistou pravdu. Vůči téhle paní neměl žádné nepřátelské úmysly, bylo mu jasné, že s tím vším nemá nic společného.

Neměl žádný jiný výchozí bod, odkud začít po Regině pátrat. Snažil se ji najít pomocí stopovacího kouzla, jenže selhalo. Sice nestihla odstranit známky své pustošivé přítomnosti v jeho domě, ale nepochybně si vytvořila silnou bariéru, takže nemohl s určitostí zjistit, kam zmizela. Tuhle adresu objevil v Xéniině zápisníčku a doufal, že tady bude mít větší štěstí.

„Co víte o té Regině?“

„Nic,“ odpověděla trochu příliš rychle, ale pod jeho pronikavým pohledem se s povzdechem opravila: „Tedy, teď už nic. Je to dcera jednoho mého bratrance. Už jako dítě bývala divná, pak ji poslali do nějaké internátní školy a od té doby už jsem ji neviděla. S rodinou se, pokud vím, nestýká, a slyšela jsem, že možná emigrovala někam do ciziny. Kdybych ji potkala na ulici, nejspíš bych ji vůbec nepoznala.“

Tak tohle ledacos vysvětlovalo. Evžen sám pro sebe přikývl.

„Bydlíte tu už dlouho?“ zeptal se zvědavě, odlepil se ode dveří a začal procházet místnosti.

„Už skoro sedmdesát let,“ usmála se paní Matoušková a vydala se za ním. „Líbí se mi tu.“

„To vám věřím,“ souhlasil roztržitě a uvažoval, co dál. Stěny. Cihly musely vstřebat stopy magie. „Nikdy se tady nestalo nic neobvyklého?“

Paní Matoušková zaváhala: „Jak to myslíte?“

„Neměla jste třeba někdy pocit, že je tu s vámi někdo cizí?“ nadhodil. Lehce se dotkl omítky a prsty ho zabrněly. Magická bariéra.

„A víte, že máte pravdu? Nejspíš se mi tu usadilo strašidlo,“ usmála se rozpačitě.

Živě se k ní obrátil: „Jaké strašidlo?“

„Asi se mi budete smát, ale já tomu tak říkám,“ odpověděla váhavě. „Moje vnoučata se mi kvůli tomu posmívají. Někdy se tady ozývají těžko vysvětlitelné zvuky a jednou se udělal v celém bytě průvan, i když jsem měla všechno zavřené. Mívala jsem pejska a občas chudáček vyl a třásl se nervozitou. Nedovedla jsem si to vysvětlit, ale nikdy mě nenapadlo se bát. Jsem si jistá, že to není nebezpečné, jen občas trochu nepříjemné. Ostatně poslední dobou se nic nedělo. Ani nevím, proč vám to vlastně říkám, obvykle o tom nemluvím.“

Protože jsem vás k tomu donutil, pomyslel si Evžen. Máte tady podnájemnici, aniž byste to tušila.

Dál zkoumal stěny a začínal si být jistý, že má cíl na dosah. Stačí prolomit bariéru zakotvenou ve zdech. Ušklíbl se, když si uvědomil, že ochrana proti magickému zásahu je velmi podobná té, kterou používali ve vyšehradském vězení, jen o dost slabší. Nakonec se mu bude hodit i ten zoufalý půlrok, během kterého se z nudy naučil, jak bariéru zdolat.

Vytáhl z kapsy špačka tužky a začal na zeď kreslit čáry.

„No dovolte…“ zajíkla se paní Matoušková pohoršeně. „Co vás to napadlo?“

„Nezlobte se,“ zamumlal roztržitě přes rameno. S poslední čarou bariéra praskla. Teď už může ve zdech bez překážek hledat otisky kouzel, které Regina použila, aby ukryla vlastní byt v domově své nic netušící obyčejné tety. Se zatajeným dechem se citlivými prsty probíral změtí zbytkové magie ve stěnách a snažil se najít to pravé. Bylo to těžší, než si původně myslel. Vnímal slaběji než jindy, levá ruka mu chyběla. Proč mu vlastně to děvče s rudým copem zavázalo celou ruku, když zraněný má jen malíček? S netrpělivým zasyknutím obvaz strhl.

Paní Matoušková vyděšeně vyjekla a vytrhla ho ze soustředění. Evžen se vzpamatoval. Té paní se musí urychleně zbavit, i kdyby ji měl dostat z bytu násilím. Jedna obyčejná žena, kterou má na svědomí, protože se připletla k jeho čarování, je až moc.

„Musíte odtud pryč,“ pravil naléhavě. „Hned teď, než se něco stane. Jste v nebezpečí.“

„V jakém nebezpečí? Co by se mohlo stát?“

Rychle uvažoval, co jí vlastně říct. „Nemám ponětí. Musím vyzvat to vaše strašidlo. Může se stát cokoliv a nemůžu zaručit, že bych vás stihnul ochránit. Prosím vás, běžte ven. A jestli jsou doma nějací sousedé, radši je pošlete ven taky. Řekněte jim, že… já nevím, prostě že dům není bezpečný. Počkejte, až vám řeknu, že už se můžete vrátit.“

Paní Matoušková poplašeně usoudila, že si pustila do bytu blázna. Ten člověk zjevně není normální. Snad by ho měla naoko poslechnout, aby nezačal zuřit, a od sousedů zavolat záchranku nebo VB.

Poznal, co se jí honí hlavou, a znovu se jí upřeně zadíval do očí. „Poslechněte mě,“ zaprosil úzkostně. „Nemůžu vám to vysvětlit, ale jde o váš život. Utíkejte ven a vezměte s sebou všechny, co jsou teď doma. Něco jim namluvte, třeba…“

„…že v domě uniká plyn?“ navrhla. Náhle mu zase nepochopitelně uvěřila, že není blázen, jen ví o něco víc než ona, a proto se upřímně bojí o její bezpečnost a za žádnou cenu nechce, aby přišla k úhoně.

„Ano,“ s úlevou se toho nápadu okamžitě chytil. „Všichni musejí ven, hned teď!“

Poslušně si oblékla kabát, ze zvyku vzala kabelku a zamířila ke dveřím. „A co vy? Vám se nic nestane?“ napadlo ji už na chodbě.

„Se mnou si nedělejte starosti. Hlavně ať už jsou všichni pryč,“ odpověděl netrpělivě, mávnutím ruky za ní zavřel a znovu se obrátil ke stěně.

Cihly ožívaly pod jeho prsty a postupně mu stále ochotněji odpovídaly. Konečně nahmatal neviditelné znaky, které tvořily zámek do druhého prostoru. Málem se ironicky rozesmál, když pochopil, že je jediný, kdo může prolomit čáry, za kterými se Regina schovává. Pokrevní pouto, které sama vytvořila, aby zlomila srdce jeho domu a pokusila se ovládnout jeho vůli, se stalo dvojsečnou zbraní. Může ho teď využít proti ní a rozbít její vlastní hradbu.

Nepoužil tužku. Se zatajeným dechem vyryl do omítky čáry přímo drápky a přeškrtl tak Reginin zámek.

Zdi se zachvěly jen nepatrně. Pečlivě udržovaný staromódní nábytek paní učitelky v okamžiku nahradila nízká křesílka, bohatě řasené závěsy a mramorový krb, místo leštěnky ucítil aromatické koření.

Na protilehlé stěně viselo čtvercové zrcadlo ve zlaceném secesním rámu.

V bytě bylo ticho, nic se nehýbalo.

Evžen si v duchu rychle zopakoval, co mu starý lišák řekl o Reginině ďábelském zrcadle.

„S liščími kouzly nemá nic společného, takže vím jen to, co jsem kdysi četl v budečské knihovně. Sám jsem to zrcadlo nikdy neviděl. Abys věděl, takových zrcadel na světě moc není. Jmenují se marájá a kouzlo pochází odněkud z Orientu. Jedno mívali v Budči, ale asi před sto lety se ztratilo. Kdopak ví, kde skončilo, možná je to zrovna tohle, o kterém mluvíš. Tvoje protivnice je hodně mocná čarodějka, když s ním dokáže zacházet. Měj se na pozoru.“

„Ale je možné tu záměnu zrušit?“ vyhrkl Evžen netrpělivě.

Stařec pokrčil rameny: „Prý je to snadné. Stačí té zakleté osobě podat ruku a vyvést ji ven. Tím se kouzlo zvrátí.“

„Tomu nerozumím. Opravdu je to tak lehké?“

Šedivý lišák se smutně usmál: „Ty nejjednodušší úkoly se někdy ukážou jako nesplnitelné. Ale víc už nevím.“

Evžena napadlo, že mu stařec možná něco zatajil úmyslně, ale už se neodvážil dál naléhat. Vycítil, že uspokojivější odpověď by beztak nedostal.

Teď mu nezbývá než to prostě zkusit.

Jen udělal krok směrem k zrcadlu, Regina mu zahradila cestu, jako by vyrostla přímo ze země. Stále ještě měla Xéniinu podobu. Zaplať Kazi, nepřišel pozdě.

Sotva se stačil nadechnout, musel odrazit kletbu, kterou na něj Regina vrhla. A další. Zasypala ho takovým krupobitím zákeřných kouzel, že se stěží ubránil. Ze začátku měl určité zábrany zaútočit na ni plnou silou, Xéniina tvář ho mátla, ale rychle mu došlo, že jestli ji bude šetřit, sám odtud nevyvázne živý.

Srazil ji k zemi, ale vmžiku stála opět na nohou. S úšklebkem zamumlala zaklínadlo a podlaha se náhle zaplnila syčícími zkroucenými těly. Regina se škodolibě rozesmála.

Evžen se zhnuseně otřásl. Vzápětí musel uhýbat před bleskurychlými jedovatými zuby. Uvědomoval si, že smršť ničivých kouzel, kterou na hady vyslal, by ho brzy vyčerpala. Proměnil se tedy v lišku a pustil se do boje se zbývajícími plazy přímo a bez kouzel, rval a trhal tuhé dusivé smyčky a hadů jako by neubývalo. Odpor ale jeho zuřivost vybičoval tak, že by v té chvíli snad byl schopný roztrhat jako nic i baziliška. Zakousl posledního a zvedl se z podlahy s ústy ještě plnými studené krve.

Regina zakolísala.

Nedal jí čas, aby se vzpamatovala. Vzal si na pomoc čáry a nechal ji pocítit svou plnou magickou sílu. Sevřel ji a ochromil a až v poslední vteřině ho zarazil její bolestný výkřik. Rozdrtil by ji a zabít ji nesmí. Ne teď, dokud na jejím životě závisí Xéniin život.

Ihned využila jeho zaváhání a odpověděla stejně, i ona předvedla svou moc. Jejich čáry se propletly a zaklínily do sebe. Drželi se navzájem v šachu, ani jeden z nich se neodvažoval povolit, ale nedokázal ani získat vrch.

„Tak a co teď,“ ozvala se Regina udýchaně. „Budeme tu takhle trčet až do jara? Tak dlouho ta tvoje lištička nevydrží.“

Evžen se tvářil, jako by neslyšel, ale uvědomoval si, že Regina má pravdu. Nesmí ji zabít, nedokáže ji přinutit silou, aby mu ustoupila, ale nemůže ani dlouho otálet.
„Dokud mi neuhneš z cesty,“ sykl.

„Vydržím déle než ty. Jsi oslabený,“ řekla tiše a snažila se skrýt nervózní zachvění. Při pohledu na jeho levou ruku se ho poprvé začala bát.

Evžen jen zavrtěl hlavou. „Jestli moje žena umře, zabiju tě bez milosti,“ procedil skrz zuby.

Regině bylo jasné, že nejde jen o planou výhružku. Unaveně si přiznala, že své oběti závidí. Kvůli ní se nikdy žádný muž nenamáhal bojovat na život a na smrt. Znovu ji zamrzelo, že jí tenkrát Xénie zhatila šanci získat si ho přirozeně a bez zákeřných kouzel. Kdyby se do ní zamiloval, všechno mohlo být jinak… ale na sentimentální úvahy teď není vhodná chvíle.

„Já se zabít nenechám,“ promluvila s předstíraným klidem. „A mě čas netlačí.“

Evžen chvíli uvažoval, pak se rozhodl vyjednávat: „Chci prostě zpátky svoji ženu. Propusť ji a nechám tě být.“

V Regininých očích se zablesklo: „Já sama kouzlo marájá nemůžu přerušit. Myslíš, že mě baví vypadat takhle? Už dávno ne.“

„Můžu to udělat já,“ odpověděl Evžen vážně. „Dovol mi projít.“

Mýlí se, nemůže to udělat, připomněla si v duchu. Teď už ne. Porušil věrnost a ztratil tak právo vyvést ji ven, zrcadlo mu v tom zabrání. Nezáleží na tom, že jsem ho oklamala, neobstál ve zkoušce a udělal to. Ale vyslovit to nahlas se neodvážila.

„Přísahej, že když tě pustím, nepokusíš se na mě zaútočit,“ vyzvala ho.

„Když slíbíš, že nezaútočíš ty na mě,“ přikývl.

„Slibuju. Nechám tě volně odejít. I s ní, jestli se ti to podaří, nebo samotného, když to nedokážeš,“ prohlásila slavnostně. „Přísahej, že se mi nebudeš mstít, ať to dopadne jakkoliv.“

Evžen zaváhal, vycítil, že její slib nebyl upřímný. A i kdyby byl, má ji opravdu nechat jen tak beztrestně vyváznout? Jenže druhá možnost byla držet ji v poutech tak dlouho, dokud jemu nebo jí nedojdou síly. A pak už může být pozdě. Rozhodl se proto riskovat: „Přísahám.“

Magické sevření se začalo pomalu uvolňovat. Odvolal vlastní čáry.

Regina ustoupila stranou. „Jdi,“ šeptla napjatě. Neměla ponětí, co se teď stane. Zadoufala, že ho marájá okamžitě zabije.

Evžen vykročil k zrcadlu.

V zamlženém čtverci se objevila Xéniina tvář. Rozzářila se radostným úžasem. Vztáhla k němu ruce a snažila se něco říct, ale neslyšel ji. Vtom se Xéniin výraz změnil, úsměv vystřídal smrtelný úlek.

Zdobený rám začal hořet. Oheň vyšlehl s neuvěřitelnou prudkostí a zrcadlo vmžiku zmizelo za neproniknutelnou hradbou hučících plamenů.

Evžen s výkřikem zděšeně uskočil a přitiskl se ke zdi. „Ty zmije,“ vydechl víc zoufale než zuřivě.

Ale i Regina začala vystrašeně ječet: „To jsem nebyla já! Jestli to zrcadlo shoří, tak umřu, jsem s ním spojená! Tak přece něco udělej!“

Jenže Evžen se nevzmohl vůbec na nic. Strach mu dovolil jen jednu myšlenku: pryč odtud. Ale ani uprchnout nedokázal.

Regina se tedy pokusila uhasit oheň sama, horečně vyzkoušela všechna zaklínadla, která jí přišla na mysl, ale její vlastní živel se nečekaně postavil proti ní.

Plameny se dál šířily a šlehaly až ke stropu, žár se stával nesnesitelným. Ještě chvíli a oheň pohltí celý pokoj a bude se šířit dál. Xénie uvězněná v zrcadle zahyne nejstrašlivější možnou smrtí.

Evžen úplně zpanikařil. Všechny jeho liščí instinkty mu velely okamžitě zmizet z tohohle prokletého místa. Snad nikdy v životě nezažil tak příšerný a bezmocný strach. Ničeho se tolik nebál, před žádným nebezpečím neváhal, ale překonat hrůzu z útočného ohně bylo nad jeho síly.

„Nemůžu to uhasit!“ kvílela Regina a divoce s ním zalomcovala. „Já nechci umřít!“

„Ani já ne. Ne takhle…“ Evžen se zoufale snažil vzchopit, přestat se třást a posbírat rozvířené myšlenky. Představil si, jak předstoupí před svoje děti a přizná jim, že jejich matku nechal napospas ohni, utekl a vůbec se nepokusil ji zachránit, protože se bál. Ne, to radši umře taky.

Musí to udělat, musí projít ohněm, dostat se k zrcadlu a vyvést ji ven. Když se pak okamžitě přemístí, podaří se jim uniknout.

Zakryl si zpocený obličej rukama, aby šlehající plameny neviděl a dokázal aspoň jasně myslet.

Potřebuje brnění. Bude si muset vystavět štít sám ze sebe. Tohle nesmírně těžké kouzlo nezranitelnosti nepatřilo k jeho živlu a trvalo mu skoro deset let, než se ho naučil. Zatím ho vyzkoušel doopravdy jen jednou s docela chabým výsledkem. Na vybudování brnění zbývalo jen pár vteřin. Buď se to podaří… nebo shoří.

Odhodlaně potlačil svíravý strach a pustil se do toho.

Shodil bundu, aby mu nepřekážela. Rychle se ujistil, že má stále na krku zlatý řetízek s ochranným granátem. Bez jeho pomoci by se neobešel. Položil na kámen na prsou nejprve levou dlaň, pak křížem přes ni pravou, zavřel oči a nechal energii kamene volně proudit. Nadechl se horkého vzduchu a plně se soustředil na sebe. Uvědomoval si postupně všechny svoje možnosti a zkušenosti, lidské, čarodějnické i liščí schopnosti, sbíral všechnu svoji magickou sílu a v duchu si z ní stavěl ochrannou hradbu.

Tak teď. Jsou to jen tři kroky, opakoval si. Jen tři kroky. Vybičoval se k pohybu. Zadržel dech a se zavřenýma očima vstoupil do plamenů.

Běsnící nepřátelský živel ho obklopil jako roztavená bolest. Oheň pálil, ale zatím nezraňoval. Brnění drželo, ale Evžen věděl, že jakmile hrůza jeho soustředění rozruší, už ho nic neochrání.

Tři kroky. Postoupil o jeden váhavý krůček a nemohl dál. Běž, přikazoval si zoufale. Bolí to, ale jestli tady zůstaneš stát, bude to horší. Nohy ho však neposlouchaly. Šílený děs převzal vládu nad jeho ochromenou vůlí a přibil ho na místě. Jen pomyšlení, že jeho žena prožívá stejná muka, bránilo tomu, aby strachy přišel o rozum. Musí to vydržet a dostat ji ven. Znova se pohnul, ale už nevěděl, kterým směrem má vlastně pokračovat. Ani si neuvědomoval, že slzy, co mu tečou z očí, nejsou způsobené jen žárem. Nedokáže to.

Čerstvě zacelená rána na jeho ruce se znova otevřela. Vytryskl tenký pramínek krve a proměnil se v jasně červený paprsek rozeznatelný i v ohni. Plameny jako by se nepatrně rozestoupily.

Evžen se s nadlidským vypětím klopýtavě posunul naznačeným směrem, ale cítil, že už nemá sílu. Jeho brnění ochabovalo, žár překročil hranici snesitelnosti. Nemohl už dýchat. Zhroutil se ohni napospas.

Těsně předtím, než omdlel, se z oslňující záře vynořila ruka a pevně sevřela jeho dlaň.

Xéniina hrůza nebyla o nic menší než Evženova. Neviděla nic, jen běsnící oheň. V duchu se už loučila se životem, když jí náhle červený paprsek otevřel cestu. Uvědomila si, že je volná, že může ze zrcadla vyjít, i když to znamenalo čelit plamenům.

Vtom spatřila Evžena. To on vyslal spásný paprsek a snažil se dostat k ní, ale vyčerpaně padl na kolena.

Teď vnímala jen jeho. Zapomněla na strach a bez váhání vystoupila ze svého mlžného vězení. Právě včas, aby ho zachytila.

Jakmile se jejich ruce spojily, oheň ustoupil. Zrcadlo plameny vtáhlo. Ve zlatém rámu teď zuřilo peklo, ale místnost zůstala neporušená stejně jako předtím.

Regina na Xénii fascinovaně zírala. Vypadala spíš jako poloprůsvitný přízrak, jako by její tělo bylo vytvořené z čarovné mlhy v zrcadle. Viděla skrz ni její ještě nenarozené dítě, živé a zdravé. Rázem pochopila. Evžen možná ztratil právo vysvobodit svou ženu, ale sebezákeřnější kouzlo mu nemohlo zabránit, aby ze zakletí vyvedl svoje dítě.

Xénie si ustrnulé Reginy snad ani nevšimla, nerozhlížela se nalevo ani napravo. Klekla si k Evženovi, položila si jeho hlavu na kolena a snažila se ho přivést k vědomí. Postupně získávala barvu, její tělo se zpevňovalo a nabývalo přirozené podoby, a zároveň Regina cítila, jak se mění ona sama a vrací se do vlastního těla.

Vtom se jí zmocnil prudký vír. S hrůzou si uvědomila, že zrcadlo ji vtahuje stejně jako před okamžikem čarovný oheň.

„Pomoz mi!“ zakřičela zoufale a prosebně vztáhla ruce ke Xénii, ale setkala se jen s jejím tvrdým a nenávistným pohledem.

Xénie se odvrátila a zacpala si uši, aby Reginin nářek neslyšela.

Zrcadlo čarodějku pohltilo. Rozplynula se v plamenech a sklo popraskalo.

***

2. února 1989

Elegantní pracovna zástupce ředitele budečské školy voněla kůží a dřevem. Na psacím stole leželo na složce papírů těžítko v podobě zkamenělé ulity.

Profesor Michalec se podepsal a odložil pero. Zvedl oči a znovu se podíval na návštěvníka.
„Vyřízeno,“ oznámil vážně a kývl hlavou. „Vaše žádost je sice neobvyklá a studenty z vyučování uvolňujeme jen ve výjimečných případech, ale uznávám, že toto výjimečný případ je.“

„Děkuju, pane profesore,“ usmál se Evžen.

Profesor Michalec znovu přikývl. „Prošel jste si těžkou zkouškou, vy i vaše rodina,“ poznamenal. „Asi bych to neměl říkat nahlas, protože vás odsoudili podle platného kouzelnického práva, ale osobně s vámi sympatizuji. Měl byste vědět, že vaši synové vaším uvězněním dost trpěli, dokonce se to odrazilo na jejich prospěchu. Ale jsou to bystří a nadaní hoši, zejména Drahoš, a jsem přesvědčený, že nyní všechno rychle doženou, takže jim výjimečné volno povoluji. Ale jen na jeden den. Nejpozději zítra před setměním je musíte přivést zpátky.“

„Dobře, pane profesore,“ přisvědčil Evžen.

Profesor Michalec cinkl na zvonek na stole a pronesl do prázdna: „Studenti Drahoš a Bořek Vulpesovi se okamžitě dostaví do kabinetu zástupce ředitele.“

Evžen se pobaveně ušklíbl. Dobře si takové výzvy pamatoval ze studentských let a obvykle nevěstily nic dobrého. Tentokrát kluci budou mít příjemné překvapení.

„Ach ano, a samozřejmě vám blahopřeji k narození dcery,“ dodal profesor. „Máte jistě radost. Vaše první děvčátko?“

„Díky,“ zazubil se Evžen potěšeně. „Je druhá. Starší dcera nastoupí do Budče letos v září.“ Živá a zdravá. Zatrnulo mu, ale navenek si snažil zachovat zdvořilý úsměv. O tom, co se dělo po jeho návratu z vězení, tady rozhodně vykládat nehodlal.

Profesor Michalec opět s úsměvem přikývl, i když se zároveň zatvářil trochu posmutněle. Evžen to chápal, ale neříkal nic. Bylo veřejným tajemstvím, že Michalcova dcera se zrovna moc nevyvedla.

Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a Drahoš s Bořkem se s vykulenýma očima nesměle protáhli dovnitř.

Evžen rozzářeně vyskočil z křesla.

„Hoši, váš otec požádal, aby vám byla povolena výjimečná jednodenní návštěva doma při příležitosti narození vaší sestry,“ oznámil zástupce ředitele.

Bořek zajásal a už se chtěl Evženovi vrhnout do náruče, ale Drahoš ho nervózně zadržel: „Počkej. Může to být léčka.“

Evžen se zarazil a překvapeně zvedl obočí.

„Jak můžeme vědět, že jsi to opravdu ty a ne někdo, kdo se zas za tebe vydává?“ vypravil ze sebe Drahoš rozčileně. „Schválně mi řekni, kde je moje tajná skrýš. Jestli jsi opravdu náš táta, tak to musíš vědět.“

„Pod tvojí postelí, třetí prkno zleva,“ zasmál se Evžen s ulehčením.

„Jupí,“ zavýskl Bořek a hnal se konečně otce obejmout.

Drahoš se k němu už bez zdráhání přidal. „Promiň,“ omlouval se. „Ale já jsem chtěl mít jistotu, přece jen…“

Evžen se nerozzlobil, naopak na něho uznale mrkl: „Máš pravdu. Jeden nikdy neví.“

Rozloučili se s poněkud udiveným profesorem Michalcem, vesele seběhli po kamenném schodišti a rychle prošli všechna nádvoří. V lipové aleji Evžen sebral kamínek, strčil si ho do kapsy, vzal Bořka za ruku a Drahošovi nastavil loket.

„A domů,“ zavelel spokojeně.

Sotva se přenesli do své ulice, vyrazili o závod. Kluci vpadli do kuchyně jako velká voda a div neporazili drobnou paní s tmavě rudými vlasy sem tam prokvetlými stříbrnou nitkou, která jim vyšla vstříc.

„Babička je tady!“ zahulákal Bořek radostně.

„Musíš tak řvát?“ napomenula ho důležitě Radka. „Probudíš miminko.“

„A kde vlastně je? A máma?“ zeptal se Drahoš netrpělivě.

Evžen pohodil hlavou k ložnici a všichni se nahrnuli dovnitř.

Kluci se přivítali s rozechvělou Xénií a konečně si napůl pobaveně napůl rozpačitě prohlédli nový přírůstek do rodiny. Holčička s rezavě ochmýřenou hlavičkou a drobounkými drápky na prstíčkách klidně spala a nezdálo se, že by jí rozruch okolo nějak vadil.

Evžen se posadil na kraj postele a něžně objal Xénii kolem ramen. Uvolněně se opřela o jeho hruď, ale oči zamžené dojetím nespouštěla z dětí.

„Jé, hele,“ zašklebil se Bořek, strčil loktem do bratra a ukázal do kolébky. V peřinkách se teď vrtělo maličké liščátko.

Drahoš se zasmál. „Jak se vlastně jmenuje?“ napadlo ho.

„Evženie,“ odpověděla Xénie s úsměvem.

„To jsem vymyslela já,“ přihlásila se Radka pyšně a přitulila se k rodičům.

Babička se na okamžik taky sklonila nad kolébkou, pak pohladila Bořka po vlasech a poznamenala: „Tak já vás tu nechám a půjdu zatím připravit něco na zub. Klukům určitě něco dobrého přijde k chuti.“

Odešla do kuchyně, ale za okamžik byla zpátky a tvářila se trochu nejistě: „Evžene, na podlaze před krbem se objevil nějaký znak. Čtyři šikmé čáry přes jednu svislou. Co to má znamenat? Je to důležité?“

Evžen rozzářeně přikývl. Pokrevní smyčka byla znovu pevně svázaná.

****

První díl

Druhý díl

Třetí díl